Moc starostů neporoste

Moc bývá zaměňována za odpovědnost. Ondřej Vaculík píše o tom, že Zákon o sociálním bydlení je zapotřebí, nesmí však podcenit mechanismy, které z člověka udělají jeho adepta.

Nedávno (18. 3. 2015) se objevil v Lidových novinách palcový titulek „Moc starostů poroste“. Ocenil jsem jeho zvukomalebnost, ale jinak jde o naprostý omyl: Starostové žádnou moc nemají, a pokud zůstane v platnosti současný Zákon o obcích, ani ji mít nebudou. Ten zákon to nepřipouští. Ještě by se mohlo psát – vzhledem k obsahu článku (o něm níže) – „moc obecních samospráv poroste“, ale ani to by nebylo dobře, protože nejde o „moc“, ale o „odpovědnost“, kterou jsou samosprávné složky naší veřejné správy zatěžovány stále více.

Záměna odpovědnosti za moc je pro současný společenský diskurs příznačná, a není vinen pouze Andrej Babiš, jenž odpovědnost k moci přímo váže a netají se myšlenkou, že bez moci (nejlépe absolutní), nemůžeme odpovědnost po veřejné správě ani požadovat. Až to u Babiše budí obavy, nejde-li mu více o tu moc než o odpovědnost. A podobně se mluví také o „krajské vládě“, ačkoli jde o „správu“.

V obci o všem podstatném (majetkoprávní záležitosti, finanční transakce, schválení obecního rozpočet a rozpočtových změn, znění a přijetí obecně závazných vyhlášek, zřizování příspěvkových organizací) rozhoduje zastupitelstvo svým usnesením. Úloha starosty je více méně diplomatická a reprezentativní: předsedá jednání obecní rady a veřejnému jednání zastupitelů, ledasco může iniciovat, atd. Lépe se daří obecní samosprávě tam, kde je starosta či starostka přirozenou autoritou se společenským vlivem, jehož nezneužívá.

Menší pravomoc, větší odpovědnost
Pravomoci jsou omezené, ale odpovědnost roste – tak nějak by mohl znít titulek, na kterém bychom se shodli, protože téměř všichni pociťujeme zvláštní trend nepřímé úměrnosti, vyjádřené „čím více odpovědnosti, tím méně pravomocí“. Až se člověk táže: U Babiše, tak kde ty všecky pravomoci vlastně jsou? Kde je skryta nebo v čem tkví ta „moc bez odpovědnosti“, které se nám odpovědným nedostává?

V onom článku „Moc starostů poroste“ jde o tzv. koncepci dostupného bydlení, podle níž by (po současném meziresortním připomínkování) měl vzniknout nový zákon o sociálním bydlení. Ten by obcím ukládal „zajistit bydlení lidem, kteří budou prokazatelně ve stavu nouze“.

Samospráva (nikoli starostové!) by měla pravomoc rozhodovat o tom, kdo sociální bydlení bude využívat. Úvaha, že obecní samosprávě je takový problém bližší než státní správě, je správná, ale princip subsidiarity je jen zdánlivý.

Zilvarové
Už někdy v roce 1990, ještě v rámci OF, jsme na komunální úrovni často mluvili (a psali) o tom, že každá obec by měla cítit odpovědnost a zároveň mít schopnost postarat se o své „Zilvary“. Pojem Zilvar (invalidního veterána z Poláčkova Bylo nás pět) byl zvolen dobře. Zahrnoval každého, kdo upadl do svízelného sociálního postavení souběhem okolností, které sám povětšině nemohl ovlivnit. Ačkoli poměry ho handicapovaly, jeho lidská důstojnost by neměla utrpět.

Potom se ovšem ve společnosti rozšířil názor, že „člověk sám je strůjcem svého osudu“, a pro lidi tělesně či duševně postižené tu bude „sociální síť“. Podlehli jsme představě, že všichni budeme docela bohatí, v horším případě že samy poměry nikoho nesesunou (pokud si to jako strůjce svého osudu nezaviní sám) do takové chudoby, která by vyžadovala nějakou zvláštní sociální ohleduplnost.

Na jedné straně společnost vskutku blahobytněla (a my se na té vlně tu více a tu méně vezli), a na druhé straně přibývalo lidí, kteří přerůstali pojem Zilvar, protože vlastně žádný handicap neměli, a přesto souběhem jiných okolností Zilvary byli (tedy s nárokem na bydlení v chudobinci). Nebyli zkrátka schopni zaplatit základní náklady spjaté s obvyklou lidskou existencí: elektřinu, nájemné…

Do oné „sociální sítě“ v hojné míře začali padat lidé, kteří objektivně nenesli znaky sociálních případů. Proto tou sítí mnohdy propadávali. Stav se zhoršuje, Romům byt téměř nikdo nepronajme (přiznávám, sám bych asi také váhal) a po volných nájemních bytech s tržním nájemným hojně rotují sociálně slabé rodiny, které zpravidla do dvou let dostávají výpověď (i přes všechny dávky v hmotné nouzi) kvůli neplacení nájemného. A tak táhnou dál. Zpravidla jde o početnější rodiny závislé na jediném příjmu.

Proto je nám zákona o sociálním bydlení velice zapotřebí. Obecní samosprávy se ale obávají, z čeho se ono sociální bydlení bude hradit, tj. z čeho se doplatí skutečné režijní náklady na vznik, údržbu a provoz bytů, či doplatek soukromým pronajímatelům do výše tržního nájemného. Na nedávné konferenci Svazu obcí a měst padla také otázka, kdo pronajímatelům bytů v režimu sociálního bydlení bude hradit případné škody v bytech atd. Bude „bezproblémovost“ sociálního bydlení garantovat obec a v jakém rozsahu? Bude případně za neukázněné přejímat úklid společných prostor?


Zákona o sociálním bydlení je velice zapotřebí. Obecní
samosprávy se ale obávají, z čeho se ono sociální bydlení bude hradit. Foto Archiv redakce


Pravdou je, že většina samospráv zákon o sociálním bydlení přivítá, protože tíži tohoto problému stejně nese a bez nějakého zvýhodněného (sociálního) bydlení „zilvarové-nezilvarové“ zabírají sociální byty pro lidi skutečně handicapované. Ať tedy tu povinnost mají a nesou i odpovědnost za svá rozhodnutí.

Dostatečnými pravomocemi si ale jist nejsem. Samosprávy budou povětšině řešit důsledky situací, které nemohou ovlivnit. Je to sice klišé, ale výstižné: proč je sociálním případem prodavačka, která trvale (ke spokojenosti zaměstnavatele) pracuje v nějakém supermarketu, slouží i o víkendech, má dvě děti a prokazatelně její příjmy nepokryjí základní náklady na společné živobytí? Ať přejde tam, kde lépe platí? No to nikde. Prašť jako Billa.

Není to tedy zase podle Václava Bělohradského tak, že se zisky obchodních řetězců privatizují, a ztráty (doplatek na sociální bydlení) se budou přenášet do veřejného prostoru? Čím ubožejší platy, tím více sociálního bydlení?

Zní to snad nesmyslně, ale mají-li obecní samosprávy nést odpovědnost za sociální bydlení, ať mají také pravomoc ovlivňovat mzdovou politiku nejskrblivějších zaměstnavatelů. Protože podle pravidla dobrého hospodáře by neměly připustit, aby řetězcové a jiní jim podobní tyli z našich (obecních) mozolů. Jen jsem chtěl dovodit, že „moc starostů neporoste“, nýbrž „čím více odpovědnosti, tím méně pravomocí“.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 7.Dubna 2015, 17:02:24

Povinnost kladená na obce, aby se postaraly o „své“ chudé, by byla krokem zpět. Zpět od svobody volného pohybu osob. Muselo by se znovu zavést domovské právo, které tady bylo za Rakouska a tuším, že snad ještě i za první republiky. Tehdy byli chudí, kteří nebyli schopni se v místě bydliště uživit, a museli tudíž žebrat, dopravováni proti své vůli (postrkem) do svých domovských obcí, které se o ně podle zákona musely postarat.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Úterý, 7.Dubna 2015, 22:23:20

Souhlasím s paní Hájkovou, i když možná s trochu jinou argementací. Spousta lidí žádný reálný vztah ke "své obci" nemá a ta obec k nim. Tou jejich "obcí" je často spíš stát a jsou i lidé, kteří ani nemají žádný jednoznačný vztah k nějakém státu. To je jeden z velkých problému naší, t. j. evropské, budoucnosti.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.