Ztracená generace?
Václav VotavaJe nutné hledat inovativní způsoby zaměstnávaní mládeže v duchu kréda „Potřebujete práci? Tak si ji vytvořte“....
Dokonce i v období hospodářského oživení je množství mladých lidí, kteří nemají práci, alarmující. V nejvíce postižených státech, Španělsku a Řecku je mimo pracovní trh, se všemi z toho plynoucími nepříznivými sociálními dopady, každý druhý mladý člověk. V Itálii, Portugalsku nemají práci pro každého třetího.
Také u nás je procento nezaměstnaných lidí do 30 let zhruba dvojnásobné, než celorepublikový průměr. A co je celkové situaci v Evropě společné - navzdory ekonomickému oživení se míra nezaměstnanosti mezi mladými lidmi se nijak razantně nesnižuje.
Ukazuje to především, že problém je někde jinde, než v prostém faktu poměru poptávky a nabídky na trhu práce. Už předloni se hovořilo na zasedání Světového ekonomického fóra o ztracené generaci nezaměstnané mládeže. Nemožnost, nikoliv neschopnost, či nedostatek vůle najít si zaměstnání, ale opravdu nemožnost získat stabilní práci, může pro budoucnost Evropy znamenat, že do nejlepších produktivních let doroste generace, jejíž hodnotový žebříček bude nalomen dlouhodobou nezaměstnaností a z toho vyplývající sociální frustrací a pocitem vykořenění.
Nárůst protestních hnutí, či hnutí jednouchých a radikálních řešení bude vedlejším produktem občanské politiky. Tato ztracená generace nepracující mládeže nutně bude mít ztíženou možnost usadit se a zakládat rodiny, což se zpětně odrazí nejen v hospodářském rozvoji a fiskální politice, ale i ve zhoršení celkového politického a společenského klimatu.
Pokud by nám tento popis připomínal současné dění v severní Africe a na Blízkém východě, či určité tendence v některých jihoevropských zemích, pak to jen znamená, že i my tady ve středoevropském prostoru nežijeme v izolovaném prostředí, ale jsme součástí globálního problému, jehož řešení budeme muset hledat i u nás doma.
Určitou — a nikoliv zanedbatelnou roli - může a měl by hrát stát se svojí aktivní politikou vytváření pracovních příležitostí, ať již programy jednotné ekonomické diplomacie, či aktivními pobídkami pro investory. Je třeba se zaměřit na zpracování kvalitních programů, umožňujících čerpání dotací z evropských fondů na rekvalifikaci mladých lidí a na udržování a vytváření nových pracovních příležitostí a pobídek pro zaměstnavatele, kteří problematice zaměstnávání mladých věnují náležitou pozornost.
Je jistě dobrým vykročením, že letošek byl vyhlášen Rokem technického vzdělávání. Kampaň Svazu průmyslu a dopravy ČR, kterou podporuje nejen MPO, ale i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy má za cíl přiblížit možnosti technického vzdělávání na našich školách a více optimalizovat šíři poptávky i nabídky na trhu prvních zaměstnání.
Potřebujete práci? Vymyslete si ji. Když pod tímto titulkem v New York Times otevíral nositel Pulitzerovy ceny Thomas Friedman diskuzi, dočkal se velmi živé debaty. A to Friedman jen upozorňoval na starší tezi britského profesora Tonyho Wagnera, podle něhož je pryč doba, kdy si vás práce dříve nebo později našla.
A že další generace, budou-li se chtít realizovat, si práci budou muset tak trochu vymyslet. Úkolem škol tak nebude jen posílat na trh práce hotové inženýry, ekonomy, či IT specialisty, nýbrž generovat sebevědomé a kriticky uvažující mladé lidi, připravené přidat inovační hodnotu ke všemu, co kdy budou v životě dělat. Není právě toto nejlepším poselstvím, které by měla současná generace předat té příští?
Studentům chybí širší rozhled (technikům humanitní, humanitním technický - jak o tom pěkně mluvila v prezidentské kampani Táňa Fischerová). Školy včetně vysokých je vychovávají k podřízenosti a pak se divíme, že nejsou samostatní (námitka jejich arogance je jen potvrzením, protože arogance je jen jiným projevem nedostatku sebevědomí a přehršle nejistoty).
Teorie "vymysli si své zaměstnání" je na první pohled pěkná a správně pravicová. Ale ono není problém si zaměstnání vymyslet, ale realizovat to. K tomu je potřeba nejen znalost "know-how", ale také schopnost organizace, základní představa o účetnictví a managementu, dostatečný sociální kapitál.
ALE. hlavně jsou k tomu potřeba PENÍZE. Někdo sice dostane vláčky, ale ne každému chlapci může tatínek koupit několik vlakových souprav aby si hrál a neblbnul na burze, když to neumí.
Ne každého tatínek je nejbohatším právníkem ve Washingtonu, ještě k tomu rozumným, aby se synek mohl vykašlat na školu, programovat si a pak se taťkovo kamarády z největší počítačové firmy domluvit, že udělají kartelovou dohodu, kterou sice napadne federální úřad, ale to už budou za vodou.
Tím nechci říci, že by to nebyli schopní jedinci, ale ne každý má takové možnosti. A dostat se dnes ke slušnému úvěru a nějakému poradenství není pro začínající podnikatele jednoduché a programy úřadů práce jsou zoufale formalistické a neflexibilní - pohříchu často organizované úspěšnými podnikateli, kteří se moc nenadřou, vydělají dost peněz a odevzdají produkt, který má k dokonalosti dost daleko.
Je tedy potřeba zlepšit vzdělání mladých, rozšířit jim obzory a dát jim i základy organizace a finančního managementu. V čím jednodušší formě, tím lépe.
A pak je třeba mít připraveny finanční produkty, které mohou jejich aktivity podpořit, s dostatečným eliminováním rizik a nějakou formou supervize. Některé etické banky financující na zisk zaměřené lokální rozvojové projekty už na to know how mají. Tak proč se u nich nepoučit.