Sčítací komisařka přichází k panelákovému bytu rodiny někde ve Zlínském kraji, kterou pro statistické účely dlouhodobě sleduje. „Dobrý den, tak jsem tady zase udělat to šetření“, vítá se s asi pětatřicetiletou obyvatelkou. „Pořád bydlíte v podnájmu?“, začíná zjišťovat bytovou situaci rodiny.

I přes asi jen minutovou stopáž televizní reportáže to však nevypadá, že by rodina byt či spíše pokoj v něm obývala spolu s nějakou domácí či domácím. „Podnájem“, tedy označení bydlení sdíleného s majitelem či hlavním nájemcem bytu a dříve typický pro mladé lidi nebo studenty, z češtiny podle všeho úplně vytlačil obyčejný „nájem“.

Bydlet v nájmu se stalo podřadným. Bankám a reklamním agenturám, všudypřítomně nabízejícím „jistotu vlastního domova“ (či přesněji hypotéky), se podařil husarský kousek — změnit jazyk.

„Dosáhnout“ na hypotéku

Druhou polovinu devadesátých let jsem strávil na studiích v Německu a do Česka se vracel provádět výzkum a na prázdniny. To, jak se měnily podmínky bydlení, jsem tudíž vnímal útržkovitě a s údivem o to víc, že v Německu nebyl problém si pronajmout za přiměřenou cenu byt a vztahy mezi nájemníky a pronajímateli byly v drtivé většině korektní. (Na tom se ostatně dodnes zakládá velká pracovní mobilita Němců.)

Mí vrstevníci, stojící na počátku pracovní kariéry v nekomerční sféře, si zde zatím brali druhé a další úvazky, aby „dosáhli na hypotéky“. Sám výraz „dosáhnout“ vyjadřuje víc než co jiného sociální zdatnost — kdo není „bonitní“ a nedosáhne, je vlastně takový mrzák, který se o sebe neumí postarat. Rozhodují a říkají banky.

Od doby, kdy jsem si v roce 1999 po návratu do Česka s platem kolem 7 tisíc korun našel první (skutečný) podnájem, jsem si svou bonitu bankovním úředníkem posuzovat nenechal. Nemělo by to cenu a nechtěl jsem sebe ani jeho vystavovat trapné situaci. Podobných situací mě však neušetřili mí „zahypotékovaní“ přátelé, tázajíce se opakovaně a upřímně, jak že se „zabezpečím na stáří“.

Možná proto, že mě první hypotéční vlna minula, měl jsem často pocit, že ke mně ústy mých známých hovoří reklama, všechny ty slogany o bydlení v zeleni a přeci ve městě a o odpovědném chování k sobě samému a k dětem, a v duchu jsem copywriterům gratuloval k úspěchu.

Měl jsem zahraniční kvalifikaci, práci, která mě bavila, bydlel jsem ve městě, kde jsem vždycky bydlet chtěl, ale do pokoje ve sdíleném bytě jsem se i dlouho po třicítce vracíval s pocitem jistého selhání a obavou, co bude, až si jednou v důchodu nebudu moct dovolit platit nájem

I na to se mě implicitně ptaly reklamní slogany a mí přátelé. A Šárka Grossová, která stěhování do Kramářovy vily odmítla slovy, že nerada bydlí v bytě, který jí neříká pane.

Nejúčinnější, tedy nejjistěji k zisku vedoucí obchod, je obchod se strachem. Vedle farmaceutických firem to jistě vědí i hypotéční banky a realitní kanceláře a to zdaleka nejen v Česku.

↗

V Evropě je v současnosti třikrát více prázdných domů než bezdomovců. Hlavní příčinou je změna samotné logiky lidských práv: právo na zisk ze soukromého vlastnictví je silnější než právo na důstojné bydlení. Foto Pinterest

Co je to ale za společnost, v níž je možné vyvolat strach představou, že jako pracující nebo důchodce (o ztrátě práce ani nemluvě) si nebudete moct dovolit důstojnou střechu nad hlavou? Zejména v zemi, kde se počet prázdných domů za poslední desetiletí významně zvýšil.

Nutno říct, že poskytovatelé hypoték s obrazy lidí bez domova nepracují, přesto naše řídké zkušenosti s nimi strachu z budoucí ztráty bydlení jakoby vycházejí vstříc. Když nebudeš mít vlastní byt na hypotéku, dopadneš — velmi zjednodušeně — jako tenhle bezďák. Nebo budeš přinejmenším bydlet celý život v kdykoliv vypověditelném „podnájmu“.

Žádoucí zákon o sociálním bydlení, který by měl obce přinutit provozovat aspoň minimalistickou bytovou politiku, zase budí dojem, že jde pouze o bydlení pro „socky“, neúspěšné na „trhu s bydlením“. Nájemní bydlení jako rovnocenná forma se jaksi vytratilo, obecní byty se nestavěly, ale naopak privatizovaly, stát podle motta „odpovědný každý sám za sebe“ finančně podporoval pouze vlastnické bydlení.

O dalším v Česku dodnes populárním heslu, totiž že „stát nebo obec je špatný hospodář“, Tony Judt píše, že platí jenom potud, pokud si to myslíme a obě společenství v tomto duchu spravujeme.

Kde ostatně stojí, že „dobré hospodaření“ se měří stále rostoucím ziskem a ne třeba vyrovnaným uspokojováním veřejných potřeb, mezi něž může patřit i bydlení?

I kdybych však sdílel představu, že ono „obecné“, „společné“ či „veřejné“ má být stále menší a menší a obec či stát mají de facto pracovat na svém rozpuštění, očekával bych od nich při tomto rozpouštění alespoň rovný přístup.

Od své obce, jíž plyne část mých daní, bych ve stáří očekával podporu adekvátní té, jakou od ní dostali mí spoluobčané, když výhodně privatizovali obecní byty, které shodou okolností v onen arbitrární moment privatizace obývali.

Je výrazem oné reklamní „zodpovědnosti“ (byť jen za sebe sama) vlastnictví bytu či jiného majetku? Jsou společensky neodpovědní například učitelé, kteří jsou se smlouvami na dobu určitou a platy do 20 tisíc beznadějně „hypotečně nebonitní“?

Je nezodpovědné pracovat za mzdu, která nestačí na hypotéku, nebo mít dva či více úvazků? A konečně, mají společenskou odpovědnost indikovat bankami stanovená kritéria hypotéčního úvěru, tedy kritéria rizikovosti investice a pravděpodobnosti zisku?

O hypotéčním zadlužení a jeho efektech (obavě ze ztráty zaměstnání a z toho plynoucí zaměstnanecké konformitě) se zejména v souvislosti se splasknutou hypotéční bublinou v USA psalo dostatečně.

Není účelem tohoto textu vymezovat se vůči těm, kdo podstoupili riziko zadlužení, aby si koupili byt, ani ze mě nemluví závist. Poukázat jsem chtěl na to, jak poskytovatelé hypoték, tohoto výnosného investičního produktu, změnili společenské uvažování a dokonce i jazyk.

Není divu, že v této reklamně zdatně živené atmosféře 90. (a nultých) let, v níž se zdálo, že kdo nezprivatizuje či nekoupí, bídně zhyne ve společenském nezájmu, resp. v přeplněné léčebně dlouhodobě nemocných, se kdekdo omezoval, zadlužil, šetřil, pracoval do úmoru či se dokonce ne vždy čestnými prostředky dostal k dekretu na byt před privatizací.

„Byt je skvělá investice“, říkali mi přátelé. Od bytu jako investice očekávám, že mi přinese zisk — co ale s takovou investicí, když bych se pro její zhodnocení musel vzdát její základní funkce, tedy toho, že v ní můžu bydlet?

Bydlení není investice, není to záležitost konzumu ani luxusu, je základní podmínkou lidské existence. Proto lidským, mnohde ústavně zakotveným právem není ani hypotéka, ani byt v osobním vlastnictví, ale důstojné bydlení.