Jeden z velkých myslitelů dvacátého století H. G. Adler byl vizionář, což mu umožňovalo i poznání, že člověk nemění své povahové rysy v čase ani jinak. K tomu se dobral mimo jiné i jako vězeň nacistických koncentračních táborů v Terezíně a Osvětimi. Adler poznal, čeho všeho je člověk schopen, a dokázal to porovnat s chováním lidí ve svobodných dobách. V tomto ohledu jde o nenahraditelnou zkušenost.

Adlerovo dílo dává naději do budoucna, protože je založeno na hlubokém poznání člověka v celé šíři jeho chování, sklonů a možností, a protože se nerozpakuje pojmenovávat věci příslušným jménem. Naděje spočívá v tom, že rozkrývá mechanismus vzniku chování, z něhož vznikají autoritářské či totalitní tendence. A to, že jde „jen“ o naději, vychází z naší nejistoty: nevíme, zda a nakolik se lidé dokáží z tohoto poznání poučit.

Na pořadu dne je zdravá skepse, současná situace v Evropě o schopnosti poučit se z chyb minulých nevypovídá nic lichotivého.

Svoboda a bezmoc

Krom jiného napsal Adler i velmi zajímavou knihu Svoboda a bezmoc (v češtině vyšla v nakladatelství Prostor v roce 1998, jako ucelený text byla sepsána pravděpodobně už v první půli sedmdesátých let či ještě dříve, a koncepčně v ní Adler vychází z ještě starších úvah). Autor se v ní zabývá užitím pojmu „masa“ v politice či společenských vědách a jeho důsledky. Jeho genialita spočívá v jinak vyhynulém umění popsat problém v pár řádcích, aniž se člověk dopustí zjednodušení:

„Společnost, v níž žijeme, není nikdy zbavena choutek pronásledovatelů. Nemusejí být vždy krvežíznivé. Zákony, stát a společenská morálka zabraňují tomu, aby propukly, ale svět byl vždy plný závistivé zloby, která perzekuci vyhledávala. Neohlížejme se po druhých a ponořme se do vlastního nitra. Přiznejme si, kolikrát se v nás od dětství hnul vrozený instinkt, který nás přiřadil k pronásledovatelům. Svedla nás zlost na okolí, na sebe sama, rozpor nebo palčivá nespokojenost, která nás už dlouho pronásledovala a o které nevíme, kde se vzala. Jestliže o tom důkladně přemýšlíme, dojdeme k poznatku, že k úmyslu někoho pronásledovat nebo dokonce až k samému činu nás dohnaly naše nevyřešené problémy. Vždycky přitom šlo o úhybnou emocionální reakci, která se proměnila v chladný rozumový akt teprve tehdy, kdy jsme se do takového počínání pustili. Pokud jsme tak neučinili, pak proto, že jsme zapomněli, že podnět zmizel, nebo (a to by bylo nejlepší) že jsme si uvědomili, jak je naše chování nesmyslné, dětinské, určitě ale nedůstojné. Dospěli jsme tak k závěru, že pronásledovatelských úmyslů se můžeme sami vědomě vzdát: každé pronásledování je zbytečné, protože k vyřešení našich problémů existují jiné prostředky, přinejmenším jiná východiska, neohrožující naše bližní. Tak jsme odhalili, že pronásledovatel se neúčastní svobody, protože se stále cítí nesvobodný, a proto se chová křečovitě.“ Tolik Adler ve Svobodě a bezmoci.

Hlavní problém leží v nás

Při čtení těchto řádků jsem si potvrdil či uvědomil několik rovin. Především podstatu samu: hlavní problém neleží v okolí, ale uvnitř každého z nás. A je tedy na nás, jak s ním naložíme. Z pohledu dnešního dění: nezáleží tolik na chování druhých (například Romů), ale především na tom, jak se dokážeme vyrovnat s vlastními problémy. Pokud to nedokážeme, může náš postoj vést k zášti vůči druhým a současně ke sklonu k jejich pronásledování. Ve vyhraněné podobě spočívá jádro problému v rasismu samém (či ve znovu rostoucím antisemitismu), nikoli v chování některých lidí z menšin. Jak potvrzuje i Adler, pronásledovatel je vnitřně nesvobodný, protože druhým svobodu upírá.

Výraz „masa“ vede podle Adlera k paušalizování, ze zástupu složeném z jednotlivých individualit se stává jednolitá masa, v níž člověk jako jednotlivec v zájmu hlásané „pravdy“ ztrácí svou identitu. Vzniká tak další z mechanismů, či další část mechanismu, který umožňuje jak pronásledování druhých, tak i „odůvodnění“ nutnosti tohoto počínání: masou se manipuluje lépe než myslícími jedinci, masa se tudíž dá i snadněji přesvědčit, že je ohrožena vnitřním či vnějším nepřítelem. Jako „legitimní nástroj“ propagandy vzniká kolektivní vina, v jejímž rámci mohou za činy jednotlivců všichni příslušníci „nepřátelské“ skupiny lidí.

Příkladů takového počínání jsem již popsal nespočet. Připomenu příklad z článku Nacistická „Křišťálová noc“ a její současné paralely, který jsem psal v rámci spolupráce s Institutem Terezínské iniciativy pro jeho server Holocaust.cz:

„Protižidovské manifestace, vyvolané kvůli podlé vraždě německého legačního rady V. Ratha Židem Grynszpanem v Paříži, které se uskutečnily 10. tohoto měsíce v různých městech Německa, proběhly dopoledne 10. 11. také v Moravské Třebové,“ napsal 12. listopadu 1938 místní týdeník Schönhengster Zeitung.

Protižidovskými manifestacemi je myšlena akce, kterou nacisté nazvali „Křišťálová noc“. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 byli Židé nacisty v Německu a s jednodenní zpožděním obsazeném Rakousku a v okupovaném pohraničí českých zemí bezdůvodně vražděni, odváženi do koncentračních táborů, ponižováni, napadáni. Vypáleno či jinak zdemolováno bylo 267 synagog, vypleněno 7 500 židovských obchodů a bytů. Jednadevadesát Židů bylo přímo při pogromu zavražděno, a třicet tisíc jich skončilo ve vyhlazovacích táborech.

Všimněme si způsobu, jakým Schönhengster Zeitung o pogromu informoval. Protižidovské manifestace podle něj byly „vyvolané kvůli podlé vraždě německého legačního rady v. Ratha Židem Grynszpanem v Paříži“. Jako by bylo přirozené a správné chápání, že viníky za jeden trestný čin jsou všichni lidé stejné etnicity nebo náboženského vyznání.

Tento mechanismus se od dob nacistického antisemitského štvaní nezměnil. Připomeňme si, že dnešní populističtí politici napříč evropskými státy a politickými stranami a některá demokratická média leckdy „informují“ o Romech stejným způsobem, jakým před válkou i během ní psali o svých nepřátelích nacisté. Základem takového „informování“ je právě paušalizace, kolektivní vina a z toho vyvozené vyvolávání nenávisti vůči odlišným skupinám lidí. To se pochopitelně týká i některých politiků a českých médií.

A lze s úspěchem pochybovat, že to dnešní štvaní proti Romům a dalším menšinám (například muslimům) povede k něčemu jinému, než vedlo před druhou světovou válkou. S násilným „řešením“ těchto společenských „problémů“ souhlasí stoupající počet lidí, mimo jiné i proto, že hledají chyby u druhých namísto u sebe.

Jako další rovinu jsem si uvědomil nedostatečnost vlastního pachtění v tomto směru. Snažím se již drahnou řádku let popsat totéž a spotřeboval jsem na to mnoho slov, aniž bych dokázal být tak přesný a výstižný. Sice ve snaze popsat vše na konkrétních příkladech a v patřičných souvislostech, ale přeci jen přehlceně, asi i z jisté bezmoci.

Zas a znovu poukazovat na zřejmé, ale neustále přehlížené nebezpečí k onomu pocitu bezmoci občas vede. Proto také v dnešním sloupku píšu o Adlerových vývodech a argumentech — slovo mistrů myšlení je třeba připomínat.

↗

Vypáleno či jinak zdemolováno bylo 267 synagog, vypleněno 7 500 židovských obchodů a bytů. Jednadevadesát Židů bylo přímo při pogromu zavražděno, a třicet tisíc jich skončilo ve vyhlazovacích táborech. Foto The Guaridan

O Adlerovi

Filozof, sociolog, historik, teolog, spisovatel a básník — to vše a další sdruženo v jedné osobě, dalo světu osobnost renesančních rozměrů. H. G. Adler se narodil v Praze roku 1910, a zemřel v Londýně v roce 1988.

Do války žil v Čechách, za protektorátu jej nacisté transportovali do Terezína a poté do Osvětimi. Po svém návratu z vyhlazovacího tábora to neměl lehké. Byl součástí německy píšícího okruhu vědců a umělců, myslel v němčině, v poválečné situaci v Československu proto nemohl promlouvat ke společenskému dění, jak by si představoval. Židovská Praha již neexistovala a německá kultura nebyla vítána. „Praha pro mne byla odumřelým městem, hřbitovem,“ píše o poválečné Praze.

Do německy mluvících zemí se mu pochopitelně nechtělo. V roce 1947 (tedy včas) nakonec přesídlil z Prahy do Británie, kde se natrvalo usadil. Zde napsal většinu svých skvělých děl: asi neznámější jsou jeho rozsáhlé spisy o Terezíně a mašinérii holocaustu vůbec (trilogie Terezín 1941-1945. Tvář nuceného společenství).

O sobě řekl: „Jsem židovské národnosti, moje mateřská řeč je němčina, pocházím z Československa, přísluším k rakouskému kulturnímu okruhu, jsem německý spisovatel, britský občan a doufám, že alespoň trochu člověk.“