Úmluva o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) vzbuzuje v celé historii evropské integrace bezprecedentní vlnu občanské aktivity. Ať už máme na TTIP názor, jaký chceme, chystaná úmluva může dost dobře představovat zlomový moment v budování evropské identity a občanství — v dobrém i zlém.

Právě před pětapadesáti lety, 9. května 1950, navrhl tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman vytvoření organizace, jež by dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl evropských zemí a koordinovala jejich aktivity. Schumanova deklarace se stala impulsem k poválečné spolupráci a základním stavebním kamenem pro pozdější vznik Evropské unie (EU). Od roku 1985 se tento den slaví jako Den Evropy, kdy by si měli obyvatelé členských zemí připomínat své evropské občanství a hodnoty, které jsou s ním spojeny. Taková je teorie.

V realitě se Evropská unie potýká s ohromným demokratickým deficitem. Poslední volby do Evropského parlamentu byly provázeny vysokým stupněm skepse vůči evropským institucím i projektu evropské integrace jako takové. V České republice byly volby do Evropského parlamentu poznamenány nezájmem a výslednou účastí kolem devatenácti procent voličů.

Letošní den Evropy nicméně probíhal ve znamení rodící se evropské občanské společnosti. Téměř dva miliony lidí se připojilo k petici určené Evropské komisi, žádající zastavení vyjednávání TTIP a CETA (podobné úmluvy mezi EU a Kanadou). Dne 10. května se mezi země odmítající úmluvu TTIP přiřadila i Česká republika, když dosáhla kvóra podpisů nutných k úspěšnému prosazení takzvané evropské občanské iniciativy.

Jaké chceme mít Evropanství a Evropu?

TTIP překonává dosavadní obchodní smlouvy a dostává se na roveň rozhodování o tom, kdo, jak a v čím zájmu bude v budoucnu vytvářet unijní pravidla ovlivňující běžného člověka na každém kroku. Čím více se veřejnost o povaze této úmluvy dozvídá, tím více je proti tomu, aby se tak zásadní změny dojednávaly v utajovaných jednáváních za zavřenými dveřmi, do nichž mají privilegovaný přístup pouze vybraní.

Ignorování historicky největší občanské iniciativy prohlubuje demokratický deficit EU a v důsledku ohrožuje projekt politického sjednocení. Kde není občan, není možná politická unie; a jestli Evropské unii něco chybí, jsou to aktivní občané, kteří by si byli vědomi své evropské identity a na jejím základě spoluvytvářeli projekt evropské politické integrace. Ignorovat nebo bagatelizovat stále sílící občanskou kritiku úmluvy TTIP, znamená nahrávat euroskeptickým náladám.

Absolutní prioritou Evropské unie a stěžením prvkem její politické identity, je dokončení společného vnitřního trhu. Regulatorní konvergence mezi USA a EU, která je jádrem úmluvy TTIP, posune ohnisko zájmu od dosažení jednoty vnitřního evropského trhu a vystaví ho americkému tlaku skrze formalizované struktury a procedury, které americké vládě a zájmovým skupinám dávají právo spoluvytvářet unijní pravidla.

Jak probíhají (a budou probíhat po uzavření TTIP) vyjednávání v oblastech, kde EU ještě nedosáhla jednoty — v energetice, financích, telekomunikacích, digitálním a obranném průmyslu a v oblastech, kde jsou zájmy USA v přímém rozporu s evropskými zájmy, například v zemědělství? A jak se vypořádáme s možností, že USA po uzavření TTIP v srdci legislativního procesu evropské integrace rozvinou strategii „rozděl a panuj“?

Otázky pro Sobotku

Český premiér Bohuslav Sobotka se 4. května v projevu s názvem Evropa na křižovatce proneseném na Humboldtově univerzitě přihlásil k politickému táboru, který by měl být ke kritice TTIP apriori otevřený — k táboru, pro nějž je Evropská unie více než dojná fondová kráva a prostor k obchodování, k táboru, který chce posilovat společnou evropskou identitu nejen v hospodářské, ale i politické a občanské dimenzi.

O vlastní TTIP ovšem premiér řekl: „Podpis dohody nepřinese jen obchodní růst, ale také potvrdí důležitost našeho partnerství [s USA] (...) Nepochybuji, že USA jsou silný hráč, který se bude zasazovat o své zájmy, o to víc je však nutné pamatovat na to, co jsem zde již zmiňoval, totiž na základní principy evropské spolupráce. Musíme být jednotní, vůči sobě navzájem solidární a dát Komisi pro její vyjednávání silný mandát, aby pro Evropu vyjednala co nejvýhodnější podmínky.“