Úmluva o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) vzbuzuje v celé historii evropské integrace bezprecedentní vlnu občanské aktivity. Ať už máme na TTIP názor, jaký chceme, chystaná úmluva může dost dobře představovat zlomový moment v budování evropské identity a občanství — v dobrém i zlém.

Právě před pětapadesáti lety, 9. května 1950, navrhl tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman vytvoření organizace, jež by dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl evropských zemí a koordinovala jejich aktivity. Schumanova deklarace se stala impulsem k poválečné spolupráci a základním stavebním kamenem pro pozdější vznik Evropské unie (EU). Od roku 1985 se tento den slaví jako Den Evropy, kdy by si měli obyvatelé členských zemí připomínat své evropské občanství a hodnoty, které jsou s ním spojeny. Taková je teorie.

V realitě se Evropská unie potýká s ohromným demokratickým deficitem. Poslední volby do Evropského parlamentu byly provázeny vysokým stupněm skepse vůči evropským institucím i projektu evropské integrace jako takové. V České republice byly volby do Evropského parlamentu poznamenány nezájmem a výslednou účastí kolem devatenácti procent voličů.

Letošní den Evropy nicméně probíhal ve znamení rodící se evropské občanské společnosti. Téměř dva miliony lidí se připojilo k petici určené Evropské komisi, žádající zastavení vyjednávání TTIP a CETA (podobné úmluvy mezi EU a Kanadou). Dne 10. května se mezi země odmítající úmluvu TTIP přiřadila i Česká republika, když dosáhla kvóra podpisů nutných k úspěšnému prosazení takzvané evropské občanské iniciativy.

Jaké chceme mít Evropanství a Evropu?

TTIP překonává dosavadní obchodní smlouvy a dostává se na roveň rozhodování o tom, kdo, jak a v čím zájmu bude v budoucnu vytvářet unijní pravidla ovlivňující běžného člověka na každém kroku. Čím více se veřejnost o povaze této úmluvy dozvídá, tím více je proti tomu, aby se tak zásadní změny dojednávaly v utajovaných jednáváních za zavřenými dveřmi, do nichž mají privilegovaný přístup pouze vybraní.

Ignorování historicky největší občanské iniciativy prohlubuje demokratický deficit EU a v důsledku ohrožuje projekt politického sjednocení. Kde není občan, není možná politická unie; a jestli Evropské unii něco chybí, jsou to aktivní občané, kteří by si byli vědomi své evropské identity a na jejím základě spoluvytvářeli projekt evropské politické integrace. Ignorovat nebo bagatelizovat stále sílící občanskou kritiku úmluvy TTIP, znamená nahrávat euroskeptickým náladám.

Absolutní prioritou Evropské unie a stěžením prvkem její politické identity, je dokončení společného vnitřního trhu. Regulatorní konvergence mezi USA a EU, která je jádrem úmluvy TTIP, posune ohnisko zájmu od dosažení jednoty vnitřního evropského trhu a vystaví ho americkému tlaku skrze formalizované struktury a procedury, které americké vládě a zájmovým skupinám dávají právo spoluvytvářet unijní pravidla.

Jak probíhají (a budou probíhat po uzavření TTIP) vyjednávání v oblastech, kde EU ještě nedosáhla jednoty — v energetice, financích, telekomunikacích, digitálním a obranném průmyslu a v oblastech, kde jsou zájmy USA v přímém rozporu s evropskými zájmy, například v zemědělství? A jak se vypořádáme s možností, že USA po uzavření TTIP v srdci legislativního procesu evropské integrace rozvinou strategii „rozděl a panuj“?

Otázky pro Sobotku

Český premiér Bohuslav Sobotka se 4. května v projevu s názvem Evropa na křižovatce proneseném na Humboldtově univerzitě přihlásil k politickému táboru, který by měl být ke kritice TTIP apriori otevřený — k táboru, pro nějž je Evropská unie více než dojná fondová kráva a prostor k obchodování, k táboru, který chce posilovat společnou evropskou identitu nejen v hospodářské, ale i politické a občanské dimenzi.

O vlastní TTIP ovšem premiér řekl: „Podpis dohody nepřinese jen obchodní růst, ale také potvrdí důležitost našeho partnerství [s USA] (...) Nepochybuji, že USA jsou silný hráč, který se bude zasazovat o své zájmy, o to víc je však nutné pamatovat na to, co jsem zde již zmiňoval, totiž na základní principy evropské spolupráce. Musíme být jednotní, vůči sobě navzájem solidární a dát Komisi pro její vyjednávání silný mandát, aby pro Evropu vyjednala co nejvýhodnější podmínky.“

Míní-li Sobotka svá slova doopravdy, proč tedy Česká republika zcela nesolidárně chce po ostatních členských státech, aby přistoupily na začlenění systému arbitráží do úmluvy TTIP? Proč se Evropská unie neprojeví jako minimálně stejně silný protihráč jako Austrálie, která v roce 2005 arbitráže ve své smlouvě s USA odmítla?

A dále: Jak přesně útok evropských vyjednavačů na finanční regulace chránící Američany před dalším ekonomickým kolapsem stvrzuje naše přátelství se Spojenými státy? A proč chce Unie zakázat americké programy Buy Local tvořící pracovní místa a nesnaží se z nich v rámci utužování transatlantického přátelství inspirovat?

Jak si ostatně může být premiér tak jist ekonomickou prospěšností TTIP, když ani dva roky od zahájení vyjednávání Česká republika stále nemá žádnou studii možných dopadů této úmluvy na českou ekonomiku?

Oficiální analýza zadaná Evropskou komisí slibuje nárůst HDP v důsledku TTIP o 0,5 %, v roce 2027. Stejná analýza předvídá, že TTIP povede ke ztrátě milionu pracovních míst na obou stranách Atlantiku. Proč slyšíme pouze čísla udávající růst HDP, ale čísla upozorňující na obrovské sociální náklady TTIP leží bez povšimnutí na stránkách studie, jejíž závěry zjevně zaskočily i bývalého komisaře pro obchod Karla de Guchta?

Úmluva o spolupodílnictví USA na tvorbě evropských pravidel, které nás ovlivňují na každém kroku, pochopitelně vyvolává řadu závažných a oprávněných otázek. Nezačnou-li představitelé Evropské unie i čeští politici vést s evropskými občany otevřený dialog, hrozí, že se TTIP stane dalším z nepovedených evropských projektů, který tentokrát přídavkem k euroskeptismu vyústí i ve vlnu antiamerikanismu.

Sobotka má pravdu, když říká, že: „V sázce je dnes vnitřní soudržnost Unie, kterou vystavila zkoušce hospodářská a finanční krize a s ní spojené ekonomické a sociální dopady.“ Pak je ovšem na čase začít pro TTIP argumentovat, nejen ujišťovat. Premiér může začít odpovědí na otázku, kdo zaplatí obrovské sociální náklady, které TTIP zcela nepochybně vyvolá.