Osud režiséra Jiřího Frejky (příslušníka meziválečné avantgardy, divadelního experimentátora, spoluzakladatele Osvobozeného divadla a vůbec originálního divadelního tvůrce) představuje tragické drama, v němž sílící tyranie totalitní moci dožene tvůrčí osobnost svobodného ducha k sebevraždě. O tu se Frejka pokusil zastřelením 16. října 1952 a smrtelnému zranění podlehl o jedenáct dní později. Proti Frejkovi veřejně vystupoval zejména Václav Kopecký a herec Vladimír Šmeral, který ho ostouzel ještě rok po jeho smrti.

Frejka vstoupil do komunistické strany po válce, ale nikdy se neztotožnil se schematismem socialistického realismu ani s ideologizací divadelní tvorby, které byly v rozporu s jeho pojetím básnického divadla. Nejprve byl vytěsněn z Národního divadla do Vinohradského, potom na základě intrik, difamací a dehonestací musel z Vinohradského divadla přejít do Karlínského, kde závadným už nebylo jenom jeho pojetí divadla, ale vadil zejména on sám.

Frejkovu působení v Karlínském divadle se věnuje publikace s názvem Frejkovy schovávané na schodech, která vznikla v rámci výzkumného projektu na pražské DAMU. Tuto publikaci recenzovala pětadvacátého dubna letošního roku v Lidových novinách Jana Machalická. Ta uvádí také jeden udavačský dopis, „v němž je Frejka označen za buržoazního intelektuálu, za člověka, který není schopen vytvořit zdravé a kolektivní prostředí v divadle, špatně a měšťácky obsazuje role, neplní řádně úkol komunisty, nezná základní politickou linii strany, hospodářsky poškozuje stát… situace si žádá bezodkladné řešení“.