Příběh problematického člověka

Divadelní režisér Jiří Frejka byl jednou z tragických obětí minulého režimu. Jedním z jeho tyranů je však jev, který je často k vidění i dnes: anonym.

Osud režiséra Jiřího Frejky (příslušníka meziválečné avantgardy, divadelního experimentátora, spoluzakladatele Osvobozeného divadla a vůbec originálního divadelního tvůrce) představuje tragické drama, v němž sílící tyranie totalitní moci dožene tvůrčí osobnost svobodného ducha k sebevraždě. O tu se Frejka pokusil zastřelením 16. října 1952 a smrtelnému zranění podlehl o jedenáct dní později. Proti Frejkovi veřejně vystupoval zejména Václav Kopecký a herec Vladimír Šmeral, který ho ostouzel ještě rok po jeho smrti.

Frejka vstoupil do komunistické strany po válce, ale nikdy se neztotožnil se schematismem socialistického realismu ani s ideologizací divadelní tvorby, které byly v rozporu s jeho pojetím básnického divadla. Nejprve byl vytěsněn z Národního divadla do Vinohradského, potom na základě intrik, difamací a dehonestací musel z Vinohradského divadla přejít do Karlínského, kde závadným už nebylo jenom jeho pojetí divadla, ale vadil zejména on sám.

Frejkovu působení v Karlínském divadle se věnuje publikace s názvem Frejkovy schovávané na schodech, která vznikla v rámci výzkumného projektu na pražské DAMU. Tuto publikaci recenzovala pětadvacátého dubna letošního roku v Lidových novinách Jana Machalická. Ta uvádí také jeden udavačský dopis, „v němž je Frejka označen za buržoazního intelektuálu, za člověka, který není schopen vytvořit zdravé a kolektivní prostředí v divadle, špatně a měšťácky obsazuje role, neplní řádně úkol komunisty, nezná základní politickou linii strany, hospodářsky poškozuje stát… situace si žádá bezodkladné řešení“.

Na anonymní dopisy a udání podobné dikce si vzpomínáme i z období normalizace, anonymním autorům (nebo smyšlených jmen) vždy jde o prospěch společnosti, o odhalení, znemožnění, zneškodnění či zlikvidování jejího škůdce. Čím je udání krutější a rezolutnější, tím většího veřejného zájmu se dovolává. Ošklivého pera se pisatel odhodlaně chápe nikoli ve svém zájmu a z vlastní frustrace, ale pro blaho společnosti přeci.

Osud režiséra Jiřího Frejky představuje tragické drama, v
němž sílící tyranie totalitní moci dožene tvůrčí osobnost svobodného
ducha k sebevraždě. Foto Divadelní noviny


Když na nás podobně formulovaná udání chodila, a my museli je jako pranýř snášet, představovali jsme si jejich autory jako běsem posedlé oddance režimu, nebo naopak jako slušně placené referenty desinformačního oddělení ministerstva vnitra, kteří rutinním způsobem plní politické zadání, příkazy politbyra, a to aniž by hnuli brvou. Zdálo se nám, že ve svobodných poměrech by svobodný člověk nikdy nic tak podlého nedělal, ostatně ani by se neměl komu zavděčit. Součástí demokracie je také kritika, a ta se vede adresně a přímo, mysleli jsme si.

Přesto v poslední době přichází na různé úřady stále více anonymních udání. A vždy jsou podnětem, aby úřad začal udaného vyšetřovat. Několik důmyslně cílených udání dokáže člověka uštvat, otrávit, zbavit funkce a přivést na pokraj psychického zhroucení. Vaši činnost totiž začnou prověřovat všechny kontrolní orgány, které s vaší prací či výkonem funkce nějak souvisejí. Udání bývá takříkajíc komplexní, gruntovní, jde až na dřeň vašeho bytí.

Cituji (s vynecháním místa dění a názvu instituce): „Jde nám zejména o to, aby tato organizace splňovala své poslání jako takové. Jelikož tomu tak není, stává se z ní díky současnému řediteli zaopatřovací ústav, kde vládne stav bez řádu, bez pořádku a v neposlední řadě zmatek, anarchie, která díky řediteli nemá šanci na změnu. Pan ředitel se za období svého působení projevil jako velice problematický člověk. Organizačně není schopen zajistit plynulý a klidný chod, jeho práce je nahodilá, chaotická a bez koncepce. Denně dokazuje, že je typem zbrklého a konfliktního člověka, který nepřináší klid do práce s klienty i zaměstnanci. Jestliže tato instituce něco potřebuje, je to klid, trpělivé a vlídné zacházení, pravidelnost v určitých činnostech, řád a jasná pravidla. Nemohu se dál nečinně dívat na to, co je nepřípustné, a co se v instituci děje. Prosím vás, toto je v nepořádku a není to jenom můj názor. Jsem jen tou, která dala fakta o skutečné situaci na papír.“

Variace tohoto dopisu, zaslané na různé instituce, také zřizovateli oné organizace, se stala podnětem ke kontrolám účetním a hospodaření, ke kontrole hygieny provozu, bezpečnosti práce, požárního zabezpečení, odborné způsobilosti… Kontroly přišly toliko na formální pochybení (chybné datum, prošlá revizní zpráva, nepodepsaný platový výměr), na jaké kontroloři přijdou vždycky. Pomluvy se ale šířily dál.

A přestože se na žádné závažné pochybení nepřišlo, zřizovatel se rozhodl pro „uklidnění situace“, a to uvnitř i vně organizace, ředitele odvolat v zájmu klidu na práci, v zájmu – a teď si půjčuji z Frejky – „zdravého kolektivního prostředí“. Vždyť instituce potřebuje zejména klid, trpělivé a vlídné zacházení, pravidelnost v určitých činnostech, řád a jasná pravidla.

Pravda také je, že v období, kdy si ve dveřích ředitelovy kanceláře podávala kliku jedna kontrola za druhou, on vskutku jednal poněkud chaoticky a zbrkle, jeho práce vskutku mohla pozbýt koncepčnosti, a jak se mu trošku i chvěly rty a ruce, jako by se jevil i problematickým člověkem, což úplně popřít nedokázal.

Nikdo se nezabýval tím, že onen anonym s největší pravděpodobností psala a rozšiřovala osoba, která byla z organizace propuštěna pro neplnění konkrétních úkolů, na základě věcného pracovního hodnocení. Avšak kdo by se touhle okolností zabýval, když jde o anonym.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.