Strategický plán revitalizace společnosti

Kvůli formálnímu uvažování nám uniká společenský přínos drobných lokálních aktivit. Ondřej Vaculík o tom, jak se i přesto časem mění vnímání prostředí, ve kterém žijeme.

Někdy kolem roku 2007 si města musela vytvořit strategický plán svého rozvoje. Pro období do roku 2025 měl vystihnout vizi ideální podoby města (v rámci možností) a naznačit způsob jak k ní dospět. Tvůrci plánu shromáždili různé podněty od občanů, institucí, spolků, představy podnikatelů atd., vyhodnotili je a formulovali je jako závazné cíle rozvoje města, které přesahují volební programy a volební období.

Strategický plán rozvoje města se stal také jednou z podmínek pro získávání dotací - akce, které plán obsahuje, získávají při hodnocení žádostí více bodů). Smyslem je omezovat náhlá hnutí mysli omezených samospráv, která, když mají někde někoho vlivného na ministerstvu přes tobogány, snaží se například budovat akvapark (jako před časem v Bublavě na Karlovarsku), nebo stavět zimní stadion (to když se jim zrovna urodil slavný hokejista či Sáblíková).

Politická pravice zpravidla strategický plán rozvoje odmítala řka něco v tom smyslu, že „žádná parta přechytralejch a ambiciózních sociálních inženýrů nemá právo lidem plánovat život“. Proto jsme i v našem městečku považovali takový plán spíše za formální záležitost, která je nezbytná pro administrování žádostí o dotace. Ani já jsem do toho plánu nelezl obávaje se příliš nezáživného čtení nebo smutného zjištění, že se naše město ubírá opačným směrem, než by podle plánu mělo.

Až teď jsme ten plán hromadně otevřeli, protože se musí aktualizovat pro zbývající období (do roku 2025), a to zejména kvůli dotacím. Museli jsme ho vyhodnotit a s překvapením jsme zjistili, že v mnohých ohledech jsme ho splnili, aniž bychom věděli, že se tak děje.

A také člověk poznal, kam se společnost posunula. Lépe se dařilo tzv. „budovatelským“ cílům. Naopak co tehdy bylo ještě nezřetelné, vyvstává dneska jako naléhavé, nebo získává další význam, jako například pojem „životní prostředí“. Nejde už jenom o kvalitu vzduchu a čistotu vody, ale jde také o něco, co jsem nazval „sociálně přívětivým prostředím“, což se vymyká vždy poněkud technokraticko-právnickému pojetí jazyka a formulacím většiny našich nejen „strategických plánů“, ale i programům v praktickém životě.

Slačálkova Cibulka
Pojem „sociálně přívětivé prostředí“ mi vytanul na mysli při četbě článku Ondřeje Slačálka. V té reportáži (přečtěte si ji, je výborná!) autor popisuje příběh chátrající usedlosti Cibulka v pražských Košířích jako „dozvuky kapitalismu devadesátých let, možnosti bránit chátrání prázdných domů i osudy a možnosti českého squattingu“.

Majitel získal památkově chráněnou usedlost za podezřelých okolností a po celá léta přes různé výzvy a pokuty památkářů ji nechává chátrat. Jako výraz taktiky, tolerance (nebo že by i pochopení?) nechal delší čas pobývat v usedlosti squatery patrně v očekávání, že právě oni budou úřadům i sousedům vaditi více než pouhé pustnutí objektu.

Došlo k opaku. Squateři se v místě etablovali jako respektované centrum nezávislé kultury, jako skromná pospolitost, která vytváří určitou společenskou a docela originální kvalitu – ono „sociálně přívětivé prostředí“, které může být pro společnost obecně větší hodnotou, než cokoli komerčního bychom si mohli představit. A majitel jim nyní dal výpověď. A o tom Slačálek píše, na to upozorňuje.

Čtenářské reakce pod článkem jsou příznačné pro náš technokraticko-právnický způsob myšlení. Zabývají se majetko-právními souvislostmi a úvahami, zda by usedlost bylo možno vyvlastnit – a čí by to byl veřejný zájem, obce? Nepřipouští, že ono „sociálně přívětivé prostředí“ by mohlo být celospolečenským zájmem hodným „rozvojových strategických plánů“.

Proto jsem tento pojem – ó, jak jsem na to hrdý! – vtělil do zásad aktualizované strategie našeho městečka při vědomí okolnosti, že je to poněkud blábol. Protože jak toho dosáhnout – a čeho vlastně? „Ono prostředí“ nelze ani budovat cihlou a maltou, ani technokraticko-právně definovat.


Nejde už jenom o kvalitu vzduchu a čistotu vody, ale jde také o „sociálně přívětivé prostředím“. To se vymyká technokraticko-právnickému pojetí většiny „strategických plánů“. Foto archiv Geener Indiana

Přesto „čeho vlastně?“ je nasnadě
V našem městečku mám teď sice na starosti hlavně stav kanálových vpustí, agendu propadlin v chodnících a výtluků ve vozovkách (vzhledem k tomu, že v samosprávě působím už od převratu, patří naše městečko k těm hroznějším), ale mým posláním je zejména stále více někoho bránit. Například našeho ředitele komunálních služeb, což je sice inženýr, ale povahou „country muž“, jenž umí, jak se říká, pracovat i s lidmi, s nimiž by žádný skutečný manažer asi ani nepracoval, naopak se jich snažil zbavit.

Například na parkovišti u nemocnice sbírá odpadky a zametá pán, který to dělá velice poctivě, vymetá i z pod aut. Často se odehrává stejná scéna, říká mi: „Ale já to tu zametám důkladně, nemůžu za to, že je tu nepořádek.“ A já mu vždycky odpovídám: „Já vím, že vy zametete krásně a opravdu nemůžete za to, že za chvíli je tu zase nepořádek.“ Někdy to chodí zamést i ve svátek, aniž by ho kdokoli posílal! Pouze se obává, abych si zase nemyslel, že to dělá špatně.

Country muž má i cikány, které si krásně přizpůsobil a dělá s nimi i docela složité stavební věci – někdy se povedou více, jindy méně, někdy to trvá trošičku déle, než by se zdálo a než se slíbilo. A to se čas od času nelíbí naší radě. Zdá se jí, že country muž je špatný manažer, a že by měl mít lepší pracovníky, a že by se mělo pracovat efektivněji. Ba někdo i vysloví obavu, zda nejsme svědky přímo nedostatečnosti a zbytečné neschopnosti, a jestli by se ty celé komunální služby neměly reformovat, reorganizovat, nějak optimalizovat, revitalizovat či vůbec zrušit.

Takže i já musím čas od času vynalézt dostatečnou přehršli slov a vycvičen sociálním psaním do tohoto našeho Referenda přesvědčuji nedůvěřivou radu, že za jistých okolností a v jistém stupni rozpoložení (či, promiňte, rozložení) společnosti je to, co oni nazývají „nedostatečností a neschopností“ ve skutečnosti nejen určitou kvalitou, ale i žádoucí a progresivní silou.

A „sociálně přívětivé prostředí“, vážení, teď nově máme i v aktualizovaném strategickém plánu rozvoje města. A nepochybuji o tom, že na to jednou dostaneme i nějakou dotaci. Za ta léta už vím, co si mohu dovolit, protože jako jeden z mála dobře rozumím filosofii kanálových vpustí. A vtom jsem našemu městečku stejně užitečný jako „country muž“.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Sabata_jan

Jan Šabata - nakladatel, Brno

Sociálně přívětivé prostředí Středa, 15.Dubna 2015, 11:40:54

vytvářejí lidé, kteří nejsou permanentně podezřívaví a jsou ochotní nezištně udělat ledacos, co prospěje druhým. Chce to aspoň trochu bytostného optimismu, sebedůvěry a důvěry, že sklenice není poloprázdná, ale poloplná. Někdy stačí úsměv. Jak známo, s úsměvem jde všechno líp.
Díky Ondřeji

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.