Dobrá zpráva: Ježíš žije! V Česku pod pseudonymem Jára Cimrman

Pavel Holubec uvažuje o nečekaných kontextech knihy Svatý Pavel, zakladatel univerzalismu od Alaina Badioua. Ježíškovo vzkříšení je vtip, jeho pochopení je Událost.

Porozumění znamená dostat se až na začátek k jádru věci. Vykoupení spočívá v tom, že nic více nemusíte dělat. Stačí to pochopit a zasmát se sám sobě.

Ve středu jsem měl plné ruce práce. Z klávesnice se skoro kouřilo, žhavil jsem emaily, vyřizoval telefony, zašel na úřad a organizoval jednotlivé kousky, ze kterých se skládá publikace recenzovaného konferenčního sborníku. Večer jsem však zapředl filosofickou diskusi se svým přítelem Pavlem.

Nějak jsme se dostali k systémové teorii. Vysvětloval jsem nechápajícímu Pavlovi jak chápat pojmy systém, prostředí, autoreference, hranice či proces rozlišování. Tehdy jsem sám pochopil, že zdrojem všeho života je paradox, který život řeší tím, že si vybere nějaký axiom a tím vymezí hranici, vydělující z prostředí systém.

V tuto chvíli doslova božského prozření se všechna vlákna propojila. Osvíceni tímto pochopením jsme šli po půlnoci spát a já jsem chvíli co chvíli odbíhal ke stolu, abych si jednotlivé střípky poznamenal.

Čtvrtek je dnem, kdy píši tento článek, touže se tak se světem podělit o pravdu, kterou jsem nazřel, prožil a kterou se tímto pokouším předat dál.

Pravda je ukryta v paradoxu
Život v paradoxu je život v Bohu: nemá žádné axiomy. To je to, co myslí Svatý Pavel, když říká, že vzkříšení Krista ruší zákon. Život v Kristu je život v Bohu – v paradoxu, bez zákona (Starého), bez příkazů, bez soudce.

Paradox přitom znamená existenci dvou vzájemně neslučitelných pravd, které přesto obě platí. Axiom je výběr jedné z pravd, vymezení hranice ustavující systém. Souvislost mezi pojmy je následná:

▪Systém předpokládá prostředí

▪Mysl předpokládá vědomí

▪Axiom předpokládá paradox

▪Řešení předpokládá problém.

Dobrá zpráva Svatého Pavla
Teorie komplexních autoreferenčních systémů je právě tak jednoduchá jako křesťanství. Proto zpátky ke Svatému Pavlu. Dobrá zpráva, kterou Pavel šířil, spočívala v tom, že vyprávěl tento vtip: Ježíš Kristus (Mesiáš prorokovaný Starým zákonem Židů) byl ukřižován a vstal z mrtvých. Kdokoli tento vtip pochopí a prohlásí, že mu věří, se stává křesťanem a může si od té doby ze zákona dělat srandu, neb se ho již netýká a nemusí se jím řídit.

Právě takto příchod Krista ruší zákon. Zákon vám nařizuje, co máte dělat. Když však pochopíte, že je jen na vás, čemu uvěříte, že máte dělat, jste vykoupeni. Je to autoreferenční systém sám, který stanovuje svojí systémovou hranici. židovský Starý Zákon, kolekce báchorek o tom, kdo jsou to Židé a podle jakých pravidel se rozhodli řídit život svého společenství, i když si ho vyprávíte po tisíce let a vaše společenství má nástroje, jak tato pravidla vynucovat, je prostě příběh jako jakýkoli jiný.

Proto mě Svatý Pavel takový úspěch u Židů. Ti byli totiž od narození vychováváni v tom, že mají svůj život řídit podle téhle kolekce báchorek. On vzal prostě jednu z nich, která byla v jeho době velice populární, a řekl: já téhle neuvěřitelné báchorce věřím. Sám Bůh mě totiž na cestě do Damašku řekl, že je to pravda a že místo toho, abych ve jménu Zákona vraždil ty, kteří se mu nepodřizují, si mohu ze Zákona dělat srandu. A od té doby to tak dělal. Byl prostě konzistentní v tom, podle čeho si vybral, že bude řídit svůj život. On sám byl důkazem toho, že lze takto žít. Žádný blesk z nebe totiž Pavla nesrazil, když veřejně zesměšňoval Starý zákon.

Vtip byl v tom, že v té době platily v Judeji dva zákony: židovský a římský. Pokud byste se měli řídit podle obou, dostávali jste se do neřešitelných situací. Něco jako kdyby na silnici platilo to, že máte jezdit zároveň vlevo i vpravo. Pavel tuhle aktuální situaci vyřešil tím, že jediné, co mají tyhle dva zákony společné, je, že ani jeden nemusíte brát vážně. Že je prostě na vás, který si vyberete.


V Judeji platily dva zákony: židovský a římský, což vedlo k neřešitelným situacím. Podle Svatého Pavla tedy člověk nemusel brát ani jeden vážně. Repro Svoboda Servis

Jeho vtip pochopil jakýkoli člověk, který vnímal to, k čemu vede římské právo, které platí pro všechny obyvatele Impéria, a zároveň toleruje místní zákony. Rozdíl byl pouze v tom, že v Judeji mnohem lépe fungovala náboženská policie, takže za prohlášení, že Starý zákon je jen kolekce báchorek, a proto se jím nemusíte řídit, vás mohli klidně ukamenovat. V tom jediném spočívala síla starozákonního Boha. V tom, že byl stejný jako Římani, a vynucoval svůj zákon mečem.

Na Nový zákon lze pohlížet jako na snahu utopit tohle jednoduché a komukoli srozumitelné sdělení v kupě keců. Je to prostě takový starověký spektákl, jehož účelem je relativizovat tohle jediné pravdivé sdělení v celé bibli: je pouze na vás, čemu budete věřit a podle jakých pravidel budete řídit život svůj či svého společenství. Právě v tomto ohledu je Ježíš středem bible, stejně jako středem lidské historie, symbolizované rokem nula.

Za úspěch novozákonního spektáklu lze považovat to, že rokem nula není rokem, kdy Pavel začal šířit tenhle vtip (cca 33-34), ale rok narození Krista. Badiou říká, že Pavlovy epištoly se do kanonického vydání bible dostaly bez výrazných úprav zřejmě proto, že byly tak rozšířené a populární, že by bylo netaktické jejich existenci popřít. Prostě tam byly zařazeny tak, jak jsou a jak kolovaly mezi lidem, ale byly odsunuty na okraj, do kapitoly Skutky apoštolů, až za báchorky o Ježíšově životě a učení, o čemž Pavel prakticky nemluví. A navíc byly promíchány s dalšími texty, které se za Pavlovy pouze vydávají. Ředit, ředit, ředit! Není zřejmě jiný způsob, jak z pozice moci šířit pravdu, která tuto moc implicitně podkopává.

Dobrá zpráva současnosti
Jestliže v době okolo počátku letopočtu bylo ve východní části Římského impéria paradoxem prohlašovat, že Mesiáš jménem Ježíš přišel na svět, byl ukřižován a poté vzkříšen, tutéž paradoxní pravdu bylo třeba podat v jiných dobách a místech jinak. I Svatý Pavel dobře věděl, ke komu mluví, a proto svojí pravdu podával způsobem, který měl šanci oslovit své posluchače. Leckdy mu i nějaký čas trvalo, nežli tento způsob našel a že například Řekové, jinak řečeno tehdejší učenci a vědci, nepochopí totéž, co Židé, protože prostě žijí v jiném myšlenkovém větě.

U Židů stačilo postavit na hlavu historky, které všichni moc dobře znali. Příběhy proroků ze Starého zákona byly prostředím, kde bylo možné pochopit vtip o Ježíši, který sestoupil na zem a o jeho vzkříšení. Pavel se vyjadřoval také k tehdejším veledůležitým politických tématům, mezi které patřila otázka obřízky. Říkal: „Není to obřízka, co z vás dělá Žida, ale jestli chcete, klidně se obřezat nechejte. Můj vtip pochopí stejně jak obřezaní, jako neobřezaní a jako ženy.“

U Řeků však nemělo smysl zesměšňovat proroctví a jejich vykladače. Jejich postoj ke světu se totiž zakládal na ovládnutí toho, co jest, nikoli na výjimce z panujícího řádu. Řekové vládli moudrostí (vědou), Římané mocí (mečem). Jak se postavit moci tohoto „reálného“ univerzalismu? Pavel přišel s odzbrojujícím antifilosofickým postojem: nejsem žádný mudrc a nic nevím. Mám pouze svojí víru a ta je založena tom, že věřím pravdivosti nikterak nedoložitelné báchorky. Nebudu vás přesvědčovat důkazy, nebudu vás ke své víře nutit.

Vzkříšení Krista se vymyká panujícímu řádu. Je to čistá událost, otevření nové epochy, transformace vztahů mezi možným a nemožným. Víra ve vzkříšeného Krista, která sama o sobě vyvazuje z moci jakéhokoli zákona, je prostě skandál, na kterém ztroskotá jakékoli rozumové zdůvodňování. Podle Pavla to dokonce znamená, že žádná křesťanská filosofie prostě není možná. Život v Kristu je život v nesmyslu. Čistý zen.

Zamysleme se však raději nad tím, jak Pavlův vtip vyjádřit dnes. Není ono tím nejpodvratnějším způsobem prostě prohlašovat, že Ježíš stále žije? Byl přeci vzkříšen! Co by dělal na nebesích? A proč by nás měl proboha soudit? Prostě tu už asi tak 2015 let žije mezi námi. A poslední dobou se mu dokonce zalíbilo V Česku, kde vystupuje pod pseudonymem Jára Cimrman. A aby nevzbuzoval příliš velké pozdvižení, tváří se trochu mladší, prý je mu tak 131-136 let. Jako pravý, největší a nefalšovaný Čech se údajně narodil ve Vídni. A kolekce historek z jeho života je tou nejlepší charakteristikou nejen jakéhokoli Čecha, ale člověka vůbec.

To, že poselství Svatého Pavla, dobrá a osvobozující zpráva, spočívající v cimrmanovském smyslu pro humor, v Česku stále žije, a že přes všechny statistiky dokazující většinový ateismus, jsou Češi hluboce věřící nositelé Pavlovy zvěsti, dokazuje i následující vtip, ilustrující princip univerzalismu:

V Česku jsme si všichni rovni – Čech, Rom i Babiš. Rovnost spočívá v tom, že ani jeden neplatí daně. Rom nemá žádné zdanitelné příjmy. Čech se buď jako OSVČ vejde do odečitatelného základu, daně si odečte z nákladů, anebo přesune svojí firmu do daňového ráje. Babiš to vyřešil tak, že jako ministr financí dohlíží sám na sebe, a to že při tom nepodvádí, to střeží hned několik hlídacích psů demokracie, které si za tímto účelem koupil. Autoreference v praxi.

Pokud jste tento vtip nepochopili, vždy se můžete vykoupit (a tedy i začlenit do zdejšího společenství) tím, že uvěříte na Járu Cimrmana a budete zvěstovat jeho skutky pohanům. Ty poznáte tak, že berou svět i sebe sama příliš vážně. Dobrá zpráva je přitom ta, že smát se může každý. Vždyť víte, bude líp!

Alan Badiou: Svatý Pavel, zakladatel univerzalismu. Svoboda Servis, Praha 2010. 98 stran.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 12.Dubna 2015, 10:57:21

Nezačíná snad Nový zákon zásadním prohlášením Krista: "Nepřišel jsem rušit (starý) Zákon, nýbrž přišel jsem ho n a p l n i t !"??

Vykládat Ježíše tím způsobem, že on představoval naprosté vyvázání se z jakékoli odpovědnosti vůči vyššímu mravnímu zákonu, v tom smyslu, že to v co věřím a co dělám je jenom záležitostí mé vlastní libovůle, je i v současné době až extrémně povrchním přístupem. Ježíš byl v podstatě naprostým opakem toho, co mu autor podsouvá.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

židovské vtipy Neděle, 12.Dubna 2015, 20:29:37

Proti židovským vtipům není logické obrany - je možné se jim jen zasmát.
Paradox je nesporně obsažen v myšlení apoštola Pavla - odporuje dvouhodnotové logice.
Pokud budeme vykládat Ježíšův výrok hegelovsky, potom naplnění Zákona, je zároveň zrušení Zákona (aufheben), ale i pozvednutí na vyšší úroveň.

Interpretace pana Poláčka je legitimní, ala sama o sobě nevyvrací humorně paradoxní výklad Badiou - Pavel - Holubec.

Proč považoval za kořen všeho zla v křesťanství apoštola Pavla Nietzsche (Antikrist)?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Proč ho Nietzsche nesnášel? Neděle, 12.Dubna 2015, 21:16:9

Badiou o tom ve své knize píše:
To, co Nietzsche Pavlovi neodpustil, není ani tak skutečnost, že Pavel chtěl Nicotu, nýbrž že nás zbavil oněch neblahých "národních Bohů" a že vytvořil teorii subjektu, který, jak to Nietzsche velmi přesně - byť se znechucením - říká, je univerzálním "povstalcem proti všemu privilegovanému".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Ježíš, dialektika, humor a Cimrman Pondělí, 13.Dubna 2015, 12:50:16

Ano, to hegelovsko-dialektické pojetí role Ježíše je podle mého přesvědčení jedině možné.

Ježíš zrušil - přesně vzato - nikoli Zákon, nýbrž z á k o n y: právě jenom ony ustrnulé kodifikované litery náboženských předpisů a rituálů, pod jejichž zkostnatělou vrstvou se už dávno ztratil samotný univerzální Zákon pravého bytí a žití. Je to právě tento původní Zákon, který Ježíš zachovává a obnovuje, na vyšší úrovni.

Do jaké míry je Ježíš kompatibilní s Járou (da) Cimrmanem? - Netroufám si tvrdit, do jaké míry měl Ježíš smysl pro humor; ale principiálně bych to nepovažoval za nijak vyloučené. Spíš jde o to, jakým způsobem chápeme českého Cimrmana - jestli jenom jako destruktivní, dadaistický element, anebo jestli za jeho postavou chceme spatřovat něco více. Snad právě nějakou tu pečlivě ukrývanou dialektiku - že humorem a jeho zdánlivou destrukcí se poukazuje na věci vážné a závažné.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 13.Dubna 2015, 13:36:42

Ano, zrušení zákona znamená ztotožnění se s ním. Ale ne se zákonem o deseti bodech v psané podobě (či vlastně ještě s daleko podrobnějšími židovskými předpisy, které jsou obsaženy v Mojžíšových knihách), nýbrž s takovým, o němž řekl Ježíš: Kdo miluje bližního, naplnil zákon. Ten, kdo miluje bližního, nedělá mu nic zlého.
Svatý Pavel je symbolem reformace a návratu k původnímu smyslu křesťanství, které mělo v dějinách stálou tendenci deformovat se ve prospěch mocných.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Nikoli pane Poláčku, Hegelovsko-dialektické pojetí Ježíše není jediné možné Úterý, 14.Dubna 2015, 23:32:12

Badiou jasně píše, že Pavlova argumentace je zcela cizí jakékoli dialektice. Ježíšovo vzkříšení neznamená ani odstranění, ani překonání smrti. Smrt a vzkříšení jsou dvě odlišné funkce: smrt vytváří "událostní místo", které je sice předpokladem Události vzkříšení, leč tato Událost z něj nikterak nevyplývá, neboť ta je z "řádu milosti".

Jinak řečeno: vtip je událostní místo, smích je Událost sama. Čili, ačkoli je vyřčení vtipu předpokladem smíchu, smích není nutný důsledek vtipu, nevyplývá z něj, neruší vtip, ani ho nepřekonává, odvíjí se čistě od „milosti“ pochopení vtipu.


(Tímto bych chtěl zároveň před závorku vytknout to, že editor mi celou první část textu vypustil, čímž došlo k dosti zásadnímu posunu toho, oč mi tímto článem šlo. Tuto "běžnou editorskou práci" považuji za zcela srovnatelnou s tím, jak oficiální církev naložila se Svatým Pavlem. Nejspíš se k tomu ještě vyjádřím v nějakém dalším článku.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 15.Dubna 2015, 11:21:32

Tak především, to své tvrzení o dialektickém výkladu jakožto "jedině možném" jsem vztahoval výhradně na onu záležitost Zákona - a to je opravdu něco jiného, nežli Badiouova rozmýšlení nad "událostním místem" a "Událostí".

Co se té problematiky Ježíšova ukřižování a - hypotetického - zmrtvýchvstání týče, tak o tom jsem se podrobněji rozepsal pod textem D. Soukupa: "Proč nejsem husita".

V krátkosti: v daném bodě bych souhlasil s Badiouem, že zde se skutečně nejedná o vztah dialektický (opravdu ne všechno co nějak stojí vedle sebe má co dělat s dialektikou). Dialektika se zabývá věcmi podstatnými, a tím podle mého přesvědčení onen mýtus o zmrtvýchvstání skutečně není.

Ale stejně tak onen vztah mezi vtipem jakožto "událostním místem" a smíchem jakožto "Událostí" není ani vztahem dialektickým, ale ani vztahem podstatným. Smích sám je totiž jenom efemérní záležitostí, svým způsobem jenom pohybem bránice. To co je zde skutečně podstatné, je nikoli smích sám, nýbrž p o c h o p e n í vtipu - jakožto nového, osvobozujícího pohledu na o sobě vážné záležitosti lidského žití.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.