Milan Machovec kdysi napsal knihu „Ježíš pro ateisty“ (její původní titul, po Listopadu vyšla jako „Ježíš pro moderního člověka“). Ptá se v ní, co si ateisté můžou vzít z Ježíše. Z některých pasáží poznáváme, že to myslel trochu jinak. Tou hlavní otázkou je, co si z něho můžou vzít komunisté nebo obecně lidé usilující o změnu světa k lepšímu.

Podobnou otázku si položil Alain Badiou v knize „Svatý Pavel, zakladatel univerzalismu“, která nedávno vyšla i česky v edici SOK. Kniha by se mohla jmenovat „Svatý Pavel pro ateisty“.

Alain Badiou byl svého času žákem francouzského marxistického filosofa Louise Althussera. Badiouova dráha však směřovala jinam. Jako jiní francouzští marxisté poznal, že je zapotřebí vytvořit novou filosofii, která objeví, na co marxismus zapomínal a bez čeho se podle všeho nepozvedne z popela. Badiou se zaměřil na politickou rovinu a vytvořil teorii události. Jde o to, že tradiční levicová politika prohrávala také proto, že se neustále ptala, zda jsou okolnosti dostatečně zralé.

Zásadní politický krok se tak neustále oddaluje, protože okolnosti nejsou dostatečně zralé nikdy. Je známo, že na konci minulého režimu byly návrhy na otevření hranic s některými západními zeměmi, ale tak dlouho se čekalo, až „uzrají podmínky“, až přišel Listopad. KSČ kvůli této politice oddalování působila jako nejkonzervativnější komunistická strana střední a východní Evropy. Českou levici tento stín provází dodnes.

Jinými slovy, pokud se omezíme pouze na zkoumání společensko-ekonomických podmínek (na vývoj nezaměstnanosti, rozdělení bohatství, společenské nerovnosti, diskriminaci), nikdy nevytvoříme teorii inspirující levicové politiky ke změně poměrů, teorii revoluční, jak říkal Lenin.

Změna společnosti či revoluce se nikdy nedá vypočítat z „objektivní reality“, protože do hry vstupuje politický čin. Badiou ve své teorii rozvíjí právě tuto stránku věci, když píše o zásadním významu Události, jakou byla Francouzská revoluce. Jenom v jejím světle lze plně rozpoznat rozpory a útlak předchozího řádu. Všechna zkoumání sociální reality jsou nutně nedostatečná, pokud nevycházejí z Události, která se z této reality nedá vyvodit.

Badiou v knize o sv. Pavlovi rozvíjí základní rysy Události (její nevypočitatelnost, Pravdu, univerzalitu). Volí sv. Pavla a událost vzkříšení i proto, aby ukázal, že touto událostí se může stát i to, co není empirický fakt: Událost nemá povahu tzv. objektivní reality. To nakonec platí i pro událost revoluce. Francouzská revoluce je viditelná jenom pro ty, kteří ji přijali za svou a jsou jí Badiouovými slovy věrni jako Pravdě-Události, kdežto pro ostatní je to pouze nečitelná spleť jakýchsi problematických dějů ve Francii na konci osmnáctého století, jak o tom mluví François Furet.

Badiou přirovnává sv. Pavla k Leninovi a Lacanovi. Pavel převedl mnohoznačné Ježíšovo učení na základní body (Narození, Smrt, Vzkříšení), které umožňují, aby vznikla komunita věřících. Podobně Lenin vyvodil ze spletité Marxovy teorie, co znamená být marxistou v dané situaci v Rusku na začátku dvacátého století (vytvořit politickou stranu nového typu) a podobně Lacan ve vztahu k Freudovi (praktikování psychoanalýzy vyžaduje vznik komunity psychoanalytiků).

Ale Badiou nám chce ukázat ještě něco jiného. Pavlovská komunita věřících je přístupná každému, kdo přijme událost vzkříšení. Je lhostejné, zdali je svobodný, nebo otrok, chudý, nebo bohatý, Žid, nebo pohan. Pavel se tím stává zakladatelem univerzalismu. S podobným univerzalismem se pak setkáváme u strany Leninových bolševiků přístupné všem, kteří přijali za svou budoucí Událost revoluce, bez ohledu na třídní původ nebo národnost.

Křesťanství a komunistické hnutí objevují univerzalismus, jenž ruší národní, třídní nebo lokální omezení, třebaže svůj univerzalismus mnohokrát popřely. Badiou tak nadhazuje otázku, zdali dnešní záplava nacionalistických, rasistických, xenofobních nebo fundamentalistických směrů není daň za to, že tento univerzalismus ztratil sílu.