Deník Referendum Umění

Když vyjdete z domu do veřejného prostoru města, zasypávají vás dva druhy vzkazů týkající se vaší peněženky. Jedny vám říkají, co si máte koupit, druhé vás navádějí, koho máte obdarovat.

Na druhých jsou často poškozenci vyhlížející svého dárce. Reklama mě vždy zajímala, takže si s novým dnem rád prohlížím, jak se ozvláštňují výrobky, které nejsou zvláštní, a málokdo je potřebuje, a jak se stylizuje lidské utrpení, aby neodradilo, ale navnadilo k daru.

Bývají to pěkná pozorování, když se kombinují s pohledem do tváří turistů. Den začíná trochu virtuálně, ale v emocionálním plusu. Turisté mají ve tvářích hodně naděje na zážitek a svátek.

Jako domorodec si sice myslím, že jde povětšinou o naděje marné, ale proč se nepodívat. Vhodný poměr pro dívání je, když na tři plakáty připadne jeden z davu dobře zahlédnutý a na zlomek času vylovený turista.

Asi nejdivočejší z mých synů před půl rokem přišel s myšlenkou, že uspořádají benefiční koncert, na kterém zahrají The Plastic People of the Universe a Zrní. Pamětliv ranního virtuálu mezi plakáty a turisty, poučil jsem syna, že benefice jsou akce, kde se peníze získávají v závislosti na vygenerovaném dojetí.


Byla to událost jako by ze starých, dávno zapomenutých časů. Repro DR

A to je třeba svěřit profesionálům. Prostě těm, kdo dojímají tak jako tak, svým pečlivě vyváženým produktem. Pokud možno takzvanými popovými hity. Nebo pomocí jímavého setkání publika s legendami kdysi vlastního mládí.

„Princip benefičního koncertu spočívá v tom, že se dojetí přesměruje. Pokud není co přesměrovat, benefice bude hubená. Musel bys vyvolat solidaritu, a to se na malém prostoru v rychlém čase nemůže podařit,“ poučil jsem syna v duchu svého otce, který mě ke všem experimentům také uměl povzbudit a vybavit provozním optimismem.

Koncert se konal 24. března v MeetFactory. Všichni zúčastnění hráli a pronajímali za zlomek obvyklých cen, spousta lidí propagovala, tiskla, svobodně vylepovala, síťovala a poskokovala zadarmo. Pro handicapovaného Marcela Mácu Dufka se sešla suma, za kterou pořídí asi půl roku života na svobodě. Kolem koncertu a těsně po něm přibyla řada dárkyň a dárců, kteří posílají pravidelně.

U benefic jistě účel světí prostředky, a jde o obdarované. Přesto potěšilo, že benefice nemusí úspěšně dělat jen kýčaři.

Plastici prý sundali Mácu z jeho vozíku a sedali si na něj sami. Hudebníci Zrní povídali hodněkrát během koncertu, že hrají pro Mácu a mají radost. Radost byla z publika viditelná, pódium bylo dobře nasvícené, navzdory slevě na nájmu.

V publiku, které nakonec čítalo 750 duší, bylo hodně lidí, kteří Plastiky viděli poprvé. Většinou mladí lidé, část by „jen“ na koncert nepřišla. Z pódia se u všech tří kapel (začínala Schrödingerova kočka) linula kultura a koncert měl cosi jako vnitřní gradaci.

Plastici a Zrní v instrumentálních sólech dali zažít originalitu zvuku patřícího jen Plastikům a jen Zrní. Bylo možné zažít okamžik fascinace z toho, jak spolu tato dvě věkově i zabarvením rozdílná uskupení komunikují a souznějí. Skoro se dalo věřit, že existuje cosi jako autentická zdejší kultura.

Půlnoční myš je příbuzná Hýkalova, chtělo se tvrdit nad státním pivem Budvar, které se v MeetFactory točí do vratných kelímků. A kouřit se chodí ven.

Plastici na závěr hráli Kanárka a Muchomůrky, tedy něco jako hymny několika generací. V sále to znělo jako ruka podaná hudebníkům ze Zrní, protože mladší hudebníci vlastně navázali. Dobré věci se vyznačují tím, že do nich lze projektovat vlastní konstrukce, a ony to snesou. Sváteční zážitek.

„Ty vole, voni žijou. A jak žijou,“ povídal neznámý mladík kolem dvaceti ve frontě na Budvar, když Plastici dohráli. „A my s nima,“ dodal jemu podobný, s více Budvary.

Opravuji původní tvrzení ve prospěch syna. Solidaritu je možné vyvolat u příležitosti benefičního koncertu jen s malým množstvím kýče a velkým množstvím solidního výkonu. Stojí to ale tolik dobrovolné práce, že kdyby šli všechny dobrovolnice a všichni dobrovolníci na brigádu do mekáče, možná by se těch šedesát tisíc pro Mácu také sešlo.

Nevznikl by ale kulturní pohyb se špetkou vzdoru. Lidé děkovali Mácovi, že to umožnil, nastala na chvíli praktikovaná rovnost.
Povedený večer. Slogan na bilboard by napříště mohl znít Poslouchat, pařit, pomáhat. Třeba by se to chytlo a přišlo by i hodně turistů.