Náš život hoří jako svíce

Jiří Dolejš připomíná padesáté výročí úmrtí básníka a hudebníka Václava Hraběte. Ve vzpouře jeho života byl kus anarchistického vzdoru proti vyprázdnění smyslu života a proti establishmentu.

Před padesáti lety nešťastně zemřel ve věku pouhých dvaceti pěti let básník a hudebník Václav Hrabě. Z jeho krátkého života se dochovalo na desítky básní a některé i díky jejich zhudebnění doslova zlidověly. Dalo by se říci typický představitel nadšené a nekompromisně provokující generace šedesátých let. Jeho životopisci mj. připomínají, že se těsně před smrtí setkal i s Allenem Ginsbergem při jeho návštěvě Prahy.

Svou tvorbou se Václav Hrabě nesnažil jen přezpívat život jako jeden velký noční flám. I když i z takových flámů někdy vznikala doslova bluesová imprese. „Ráno mě uvidíte, jak krmím racky nad řekou svým povídáním a plivaje na oblohu dělám obláčky, protože božský měsíc má kocovinu a někdo to přece musí udělat, než pojedou lidé do práce“ (Václav Hrabě : Romance). Ale ani opakované bolestivé probouzení do šedivé reality jej neodvrátila od hledání hranice, za kterou se snad zjeví pravda o životě.


Václav Hrabě ukazoval všem zbytečnost nudou, strachem a tupým konzumem zabetonovaných a potemnělých životních cest. Foto repro ČT 

Ve vzpouře jeho života byl asi kus anarchistického vzdoru proti vyprázdnění smyslu života, proti establishmentu, který nutí člověka být kolečkem v soukolí odlidštěného společenského stroje. A Hrabě odmítá klást svůj život na oltář takového smyslu zbaveného přežívání, nechat si pouštět žilou ve jménu ničeho. „Když doba žádá, to i hnůj prý vykrvácí“ (Václav Hrabě : Jam session s Františkem Gellnerem). Ale přitom možná marně touží po pochopení těch druhých. Jakoby tu opakovaně zaznívalo ono smutné gellnerovské „blázna si ze mne dělali, za zády se mi vysmáli“.

Bohémský, nic neskrývající způsob života tehdejší generace beatniků šokoval a urážel usedlé nafoukané měšťáčky a jejich pokrytecká etická pravidla. Ukazoval všem zbytečnost takových nudou, strachem a tupým konzumem zabetonovaných a potemnělých životních cest. „Zavřete dveře na petlice! Zhasněte v domě všechny svíce a opevněte svoje těla, vy kterým srdce zkameněla“ (Václav Hrabě : Variace na renesanční téma). Nezkamenět, ale žít – tím bude jejich poetika, neklid a vzdor oslovovat i nové generace.

Ve svých textech a písních beatnici intuitivně hledali cosi opravdovějšího v žití svých životů a chtěli se o to podělit svou uměleckou zpovědí. „Nedat se zlákat štěstím, které padne na míru a sluší“ (Václav Hrabě : Báseň skoro na rozloučenou). Bloudili ve svitu opilého měsíce a hořeli mihotavě jako svíce. Ale svítili přitom těm, kteří jako oni hledají větší kus nezávislosti a upřímnosti v rytmu horkého, skutečného života.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.