Zvláštní zážitek s Schillerem

Když si člověk pustí Ódu na radost v celé její kráse a složitosti a vezme si k tomu Schillerův text, pocítí, jak ta svornost, přátelství a rovnost je dávným evropským ideálem, kolik je v tom kulturního a civilizačního výkonu, jak velkou hodnotou je evropská vzdělanost, jaký skutečný a trvalý vklad hodnot je v evropském umění i myšlení.

V rámci cyklu, věnovaného německých básníkům v Roce německého jazyka na Vltavě jsem připravovala s germanistkou Alicí Staškovou její navýsost originální pětidílný pořad o Friedrichu Schillerovi. Schiller jako básník je dnes pro nás prakticky mrtvý (ostatně v Česku není nijak zvlášť populární ani jako dramatik), takže pořad byl vlastně znovuobjevováním básníka a jeho filozofických i biografických zdrojů inspirace. Alice Stašková propojila ve svém výkladu Schillera poezii s hudbou, kde Schillerovy verše stále žijí, neseny na tónech skladatelů o nic menších, než byl Schiller jako literát: Schuberta, Brahmse, Beethovena.

Poslední částí seriálu byla věnována Ódě na radost.

Omlouvám se čtenářům Deníku Referendum, kteří očekávají spíše politické a společenské komentáře, ale musím vyložit něco z literární historie – to společenské teprve přijde. Tedy: Schiller tuto báseň napsal účelově, jako vyznání přátelství mladému právníku Theodoru Gottfriedu Körnerovi, jenž ho pozval do svého domu u Drážďan v těžké životní chvíli a umožnil mu rok nerušené práce. Körner byl také první, kdo Ódu na radost zhudebnil ( v 80. letech 18. století).

Beethoven se zhudebněním básně zabýval několikrát, to slavné a velkolepé začlenění do jeho 9. symfonie mělo ve Vídni premiéru roku 1824.

Od roku 1972 můžeme melodii (ale opravdu pouze melodii) této Beethovenovy skladby slyšet v provedení kdejaké místní dechovky i v oficiálním zjednodušeném podání jako hymnu Evropské unie – Óda na radost je pro mnoho Evropanů pravděpodobně jedinou příležitostí, při níž se setkávají se jménem Schiller, a možná i jedinou Beethovenovou skladbou. Málokdo si přitom uvědomí, kolik duchovního vkladu a uměleckého mistrovství je v ní obsaženo, jak v ní zaznívá nadšení i zklamání z  Francouzské revoluce, etické nároky evropského osvícenství, potvrzení člověka jako tvůrčího ducha, opřeného o rovnost a přátelství s ostatními. Ale dolů z výšin k všední české realitě.

Už se dost napsalo o rozhovoru, který vedl v Právu v sobotu 27. srpna Alexandr Mitrofanov s Václavem Klausem. Číst ten rozhovor je těžko snesitelné, jeho demagogie je až neuvěřitelná. Tak například při hovorech o krizi mluví o „nafoukanosti moderního člověka, který si myslí, že je všechno povoleno, že se všechno smí, že vůbec nejde o to, kolik vyrobím, ale kolik mohu konzumovat.“ Ale nafoukanost moderního člověka je přece v něčem jiném než v rozporu mezi produkcí a konzumem. Podle Klausovy logiky by ten, kdo vyrobí největší kvantum škodlivých nesmyslů ( třeba zbraní) měl poctivé právo na největší konzum. Problém moderní společnosti je (mimo jiné) přece v totálním odpojení produkce od prostředí, v němž se odehrává, v absurdní globální dělbě, ba spíše rozdrobení práce, k odcizení výrobce a spotřebitele – a tak dál, tyhle jevy přece rozumný člověk vidí a nemusí být ekonom ani politik.

Prezident pak dál mluví o „nebezpečných“ opatřeních, která nás vzdalují lidské svobodě a elementární demokracii. Jenom člověk nějak neví, čemu Václav Klaus vlastně říká elementární demokracie, když politické strany jsou vypodloženy ( a ovládány) mocnými hospodářskými subjekty a celá politika současné krize se točí kolem toho, jak zachránit banky a jak zvýšit odbyt produkce současných výrobců, místo toho, jak vyrábět jinak a jiné věci a z místních zdrojů… a tak dále, však o tom stále píšeme.

Nejpodivuhodnější na onom rozhovoru ovšem je to, jak je prezident přesvědčen o tom, že člověk se dostává do těžké sociální situace tím, že nechce pracovat. Tohle mentorování je v době, kdy se úspěšnost manažera podniku hodnotí podle toho, kolik lidí dokáže propustit, doslova nemravné. Kdyby byl prezident skutečně státník, kritizoval by podnikatele za to, že pracovní příležitosti ruší a nevytvářejí, že se zbytečně a nad všechnu rozumnou míru vytáčí nárok na produktivitu práce na úkor její kreativity. Leckterý nezaměstnaný se může udřít prací na zahradě, opravami v domácnosti, péčí o děti a staré rodiče a sháněním melouchů, když zaměstnání se žádné nenabízí, ale to mu nejspíš nepostačí k tomu, aby zaplatil účty za elektřinu a nájem. Budeme-li hodnotit pracovní výkon podle jeho skutečné užitečnosti, pak nejhůř dopadnou nejrůznější superbohatí finančníci, ale i celá obrovská skupina všemožných právníků a lidí v reklamě a bulvárních novinářů a moderátorů a bavičů, neřkuli provozovatelů heren a sázkových firem – žádný z nich nestojí s nataženou rukou před pracákem a přesto jejich osobní výkon je úplně zbytečný, nevytváří nic a pokud, tak jenom společenskou škodu. Pan prezident se nechce bavit o tom, co je práce a společenská hodnota, protože to je složité a protože by se dotkl i vlastní kariéry, tak raději primitivně učitelsky napomíná „lenochy“.

Řecký předseda vlády se ohradil proti zjednodušené interpretaci řecké situace jako problému lenosti a neochoty pracovat, protože je to divné štvaní proti obyčejným lidem, k nimž se na jiném konci Evropy Václav Klaus tak rád obrací, chtěje být „prezidentem všech“. Řecký premiér není žádná „potrefená husa“, ale politik, který stojí před problémem, s jehož řešením potřebuje pomoci, nadřazené ironizování mu ale situaci spíše ztěžuje.

A teď zpátky k Schillerovi:

Když si člověk pustí Ódu na radost v celé její kráse a složitosti a vezme si k tomu Schillerův text, pocítí, jak ta svornost, přátelství a rovnost je dávným evropským ideálem, kolik je v tom kulturního a civilizačního výkonu, jak velkou hodnotou je evropská vzdělanost, jaký skutečný a trvalý vklad hodnot je v evropském umění i myšlení. Když setrvá v úvahách, uvědomí si, že evropský Jih přidává Evropě jiné kvality než evropský Sever, že tyto hodnoty nevznikly (anebo možná i vznikly…?) vysedáváním v kavárně u ouza (aperitivu, kávy?), ale prací v harmonii s prostředím a potřebami té které doby. Člověka mé generace tak napadne, jak velice jsme po celou dobu, kdy byly uzavřené hranice, toužili do tohoto prostoru patřit ( nebo alespoň z něj nevypadnout), kolik toho vykonali jenom třeba překladatelé.

Při poslechu Beethovenovy Deváté se závěrečnou Ódou na radost jsem pocítila v rozhlasovém studiu pohnutí a vzápětí zlost: tenhle krásný kulturní projekt může docela reálně zničit parta bankéřů, spekulantů a finančních šíbrů, podporovaná hraběcími radami provinciálních politiků, do omrzení opakujících floskule o svobodě a elementárních základech demokracie. Schiller ve své Ódě na radost mluví o radosti z Božího stvoření a přátelství v situaci, kdy mu pomohlo odrazit se z osobní existenční krize k novému tvůrčímu výkonu. Mohl ovšem (a Václav Klaus by tak na jeho místě bezpochyby jednal) zůstat pěkně vojenským felčarem ve Stuttgartu, prázdných chvil v nesupokojivém zaměstnání využít k samostudiu, nepsat, když mu to kníže zakázal, a neúčastnit se ilegálně premiéry své načerno napsané buřičské a podezřelé hry Loupežníci. Nedostal by se do vězení a když už to takhle dopadlo, nemusel se hádat s vedením divadla v Mannheimu, kde se doufal uživit jako dramaturg, a ztratit tak poslední zdroj příjmů. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby mu tehdy mladý právník z Drážďan neposkytl útočiště ve svém domě.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.