Redukce knihovny

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

„Vyjedeš si trochu do Kodaně.“ – Žlutá věta ze staré nepřečtené knihy, jakých mám! Kdy je začnu číst? Toto byl Thomas Mann z Kočího nejlacinější české knihovny (1928). Knihy lacino vázané i luxusně rozvázané, již z antikvariátu nerozřezané, se všelijakými věnováními či razítky. Ale i knihy už třicet let nové, jako Don Quijote, které určitě asi číst nebudu, když jsou mi povědomé ze všelijakých odvozenin. Dále nadržené knihy o jazykovědě, geologii a o výtvarném umění, z čehož poslední škrtám, číst je byla by mi zbytečná fintivost, slušící tak polychromním sběratelům kradených sošek.

„Kdybych byl šlechti, byl by náš spor brzy skoncován.“ – Tak znějí Viléma Meistera léta učednická, jež jsem si koupil za války ve Zlíně. Dva svazečky jemného papíru, jistě jedno ze základních děl evropské výchovy, myslel jsem si jako ctižádostivý mladík, ale kdy už zacpu největší díru své evropské výchovy, ptám se jak stařík. Ech, a stojí to ještě za to?

Život utekl. Je konejšivé nabírat lopatou jemný teplý kompost a rozdávat ho po hromádkách rybízům, angreštům, růžím. Vítr, pořád ten samý jako v zimě 1926, sviští kdesi v chladných výškách a tu dole chřestí bludný suchý list. Jak jsem ho prožil? Důležitý bude ještě konec. Když se v černé hlíně objeví žížala, vezmu ji do prstů a přenesu na nové působiště se skvělou budoucností – do tlící hromady loňského listí. Nikdy neumím odpovědět na otázku, v které době či zemi bych žil raději. Zdá se mi, že přece jen tady a teď. A jestli bych chtěl žít znovu? Myslím, že ne. V nové vstání z kompostu ducha moc nevěřím.

A jsem u literatury zahradnické. Ta skoro nemá mé potřebě co nového dát. Naučiv se zásadám řezu ovocného stromoví, shledal jsem prakticky, že každá jabloň je individualita. Pozoruji ji. A jináč – stromům dávám draselnou sůl, bobuloviny potřebují draslík v síranové formě, to je zhruba všecko. Rozhazuju šedivé krystalky, každého roku taky míň, a přeju si sníh. Odkládám nářadí a jdu za lýkovcem: kvete někdy už v lednu, jednou kvetl už na Silvestra, nebyla žádná zima. Teď je do sebe zarytý, ani náznak rašení: přijdou mrazy!

Dále je tu literatura fotografická. Ještě jednou ji prolistuji a dám Ondrášovi. O fotografii toho vím už dost. Mám svůj názor a moje technika naň stačí. Rád bych v pohodlném prostředí a v časové volnosti prošel tisíce svých negativů a sestavil album městyse Brumova. Dále si hodlám připravit výstavu, aby byla pohotově hned po změně dnešních poměrů v nějaké lepší. Proto se pak po ní ptejte, kdo dožijete. Vzhůru do temné komory!

Dále noty, ale ty nemají jiné ceny než památeční. Hudebník ze mě veliký už nebude, ostanu zřejmě na svých pěti opusech. Mohl-li jsem se stát ještě něčím jiným, tož muzikantem, co ipso skladatelem, kdybych se tím směrem byl nechal vzdělat. Paní učitelka, jak si až dnes uvědomuju, by mě na takovém studiu podporovala, ne-li vydržovala. Ale co by řekli naši? Co prérie? A tak jsem se, vůl, moudře rozhodl pro obchod, průmysl, podnikání a na té dráze se držím se stejným zdarem dodnes.

Osvěžen únavou z hlíny lehám do postele a beru si rozečtené dějiny Malé Strany. Nenacházím, kde jsem přestal, čtu odkudsi dál... řádky a děje se přede mnou zajímavě rozhrnují jak rákosí, aby se za mnou hned jak rákosí zavřely. Nevím, nemám, nezůstává mi nic, než nač právě kladu oči. Má cenu, aby takový blb něco čtl? – Potud tedy literatura historická.

Nikdy jsem se neuměl vžít do hry „Které knihy byste si vzal na pustý ostrov". Neměl jsem odpověď, teď ji mám: žádné. Na pustý ostrov, jehož mapu si rád kreslím, vzal bych si dobré nářadí: zajistil se proti hladu, živlům a stavěl si loď vhodnou k neopuštění ostrova.

Dále mám učebnice jazyků! Ty nemůžu vyřadit, ba pořád mě nejvíc zajímá výloha s těmito přísliby. Jako bych život plný cest měl teprv před sebou. I přes brýle cítím, že bych se s těmi dvaceti hodinami hindustánštiny, jež jsem v zimě 1948 vzal na Orientálním ústavu, mohl už i sám doučit holandštině. Je možné, stane se nějaká příhoda, myšlenka, melodie, a já prudce dokončím roku 1946 přerušené studium španělské španělštiny. Mám starou učebnici perštiny a nový slovník svahilštiny, maďarštinu pro samouky... ale co to? Svět těch řečí mě vlastně už odpuzuje. Vypadá to, že mě zajímají jen jako kulturní útvary, jako vzpomínka na ty národy, ano, jako mrtvé jazyky? Protože já nejsem zvědav na takovou Arábii! Vypínám Blízký východ, i Střední! Ať jdou k šejtanu s irácko-iráckou vládou a íránsko-íránskými revolucemi. Hrůza pomyslet na Indočínu! Už nechci vidět Indii, co je mi po Habeši, zralá do betonu je Brazílie, já varuju Honduras, Peru, Salvádor, Guatemalu. Konec je se Starou Anglií...! Nač ještě někam jezdit? Koho vyhlížet z cest? Koho poslat na Onen svět? A bude to pak lepší?

Rozladěn tóninou svého psaní odestýlám zas a v očekávání oddechu beru do rukou – se čtyřicetiletým zdržením – zmíněnou výše knížečku ušlechtilého papíru, pravící: „Kdybych byl šlechti, byl by náš spor brzy skoncován.“ Než ji však načnu, obracím ji, zepředu dozadu a naopak, dívám se jí podle zvyku postarších čtenářů jaksi nejdřív pod sukničky. A hle, co nalézám – prezenční kartičku, že jsem zde již byl! Moje poznámky o kontaktu: str. 39 – připraveni hrát role, které neznají; str. 52 – o rozkoši obchodování; str. 119 – „báseň má být buď vynikající, nebo nemá být“; str. 139 – umění sloužící státu. Poslední mě zajímá nejvíc. Nalistuju stránku a čtu: „Nebyla-li to příjemná a důstojná práce pro státníka, aby přehlédl přirozený vzájemný vliv všech stavů a řídil básníka, který má dosti humoru, při jeho práci?“ – Knížka mi padá z rukou. Veď to sme už čítali, pán Goethe, a veškerý humor nás přešel!

Jakou oklikou byl bych si ušetřil, kdybych se byl dal tou druhou cestou, to napovídá už jediný řádek mého skrovného opusu z roku 1943:

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.