Severní hodnoty

Filip Outrata

Užitečnější než mluvit o Západu a západních hodnotách je podívat se na otázku z perspektivy Severu. Namísto dvou táborů ohánějících se bojovými hesly objevíme bohatší a zajímavější obraz.

Jakékoli úvahy o Západu a západních hodnotách dnes nutně narážejí na zásadní potíž, a tou je konflikt na Ukrajině a obavy z Ruska, které část české společnosti sdílí, někteří jiní se pak podobně silně obávají projevů těchto obav a protiruského zaměření. V této atmosféře je prakticky nemožné vést debatu o Západu a západních hodnotách; Západ se stává buď bojovým heslem a zástavou, nebo obrazem nepřítele. Oběma stranám je společné vyprázdnění obsahu, o který jim nakonec ani tolik nejde.

Velmi podobně je tomu v případě těch, pro které hlavním nebezpečím dnes není Rusko a Putin, ale islám a (někdy skrytě, ale ve skutečnosti především) muslimové. I pro odpůrce islámu je většinou Západ především vyjádřením pro jejich odpor k nepřátelské ideologii a jejím nositelům, spíše než živým celkem s bohatou vlastní tradicí, pozitivní stejně jako negativní.

Pro některé je tak dnes kritické uvažování o Západu a západních hodnotách nepřijatelné, protože je vnímáno jako zrada vlastního tábora, skryté nadbíhání prokremelské (proislámské) propagandě či prostě pomýlenost, která nevidí skutečné ohrožení a místo toho se věnuje sebemrskačství. Pro jiné je zase přihlášení se k Západu pro změnu projevem zrady, nadbíháním neoliberální a neoimperialistické politice bloku v čele se Spojenými státy. Opět, obě krajnosti neposkytují příliš prostoru pro úvahu.

Přitom je velmi důležité debatu o hodnotách, které zastáváme, a o jejich kořenech vést. Kritický pohled na vlastní minulost, stejně jako na minulost i aktuální počínání našich spojenců nejsou projevem slabosti, nejsou ani zaslepenou střelbou do vlastních řad. Právě naopak jsou jednou z nejdůležitějších hodnot, jež sdílíme, ať už jim chceme říkat „západní“ či jakkoli jinak.

Možná lepší a užitečnější než mluvit o Západu a západních hodnotách a tím se nechat chtě nechtě zavléct do myšlení přítel/nepřítel vlastního dnešní situaci studené války s Ruskem (a pořádně horké války na Ukrajině) je podívat se na věc z jiné perspektivy. Lépe řečeno z jiné světové strany: namísto Západu nám lépe poslouží Sever.

Srovnávání počtů mrtvých v jednotlivých genocidách a dalších lidmi zaviněných katastrofách způsobených různými režimy a státy je podivné řemeslo. Kdybychom ale sečetli oběti kolonialismu a otrokářství na všech kontinentech mimo Evropu, jejich počet by velmi pravděpodobně značně překonal spojený účet Hitlerovy a Stalinovy hrůzovlády.

Už proto, že v tomto sčítání obětí by se ve společném táboře Severu sešly jak západoevropské koloniální velmoci a Spojené státy, tak i Rusko. Ruské dobývání Sibiře a o něco pozdější dobývání severoamerického kontinentu evropskými příchozími se podobají jak z hlediska používaných metod, tak i následků, především totální marginalizace naprosté většiny původních obyvatel na území, jež bylo jejich domovem.

Typickými severními hodnotami směrodatnými pro danou společnost jsou z tohoto pohledu na prvním místě touha po zisku a hromadění majetku, třeba i za cenu zacházení s lidmi jako s věcmi a s přírodou jako s pouhým zdrojem bohatství. Dále pak přesvědčení o vlastní nadřazenosti a s tím spojená potřeba ovládnout mocensky vše, co se kde naskýtá, nejlépe celý svět.

Tyto severní hodnoty se velmi dobře snášely s vysokou kulturní úrovní, vysokou mírou gramotnosti, obdivuhodným ekonomickým rozvojem. Dá se říci, že čím byla která z velmocí „severnější“, tím byla v prosazování těchto hodnot důslednější a globálně úspěšnější. Kolébka průmyslové revoluce a vlast těch pravých bílých gentlemanů Velká Británie zde zaujímá čestné místo.

Severní hodnoty zabíjely

Severní hodnoty si neprotiřečily ani s liberálními myšlenkami a dařilo se jim i v těch zemích, které jako první nahradily absolutistickou vládu vládou parlamentní. Kromě již zmíněné kolébky pokroku můžeme jmenovat třeba Belgii, jednu z prvních konstitučních monarchií Evropy. Její král Leopold II. se zapsal do dějin jako strůjce jedné z nejhorších genocid, které Sever spáchal na Jihu, když po něm v africkém Kongu zůstalo mnoho, zřejmě okolo deseti, milionů mrtvých.

Holokaust Židů za druhé světové války je stejně severním zločinem jako genocidy koloniální éry, stalinské gulagy stejně jako masové mučení Alžířanů francouzskou armádou za války o nezávislost, sovětský vpád do Afghánistánu měl stejně ničivé důsledky jako americká a britská invaze do Iráku. Přesvědčení o vlastní nadřazenosti rasové, kulturní či ideové je v různých podobách společné všem těmto a mnoha jiným zločinům.

Po rozpadu koloniálních říší se prosazování severních hodnot proměnilo, namísto přímé politické nadvlády nastoupilo působení nadnárodních koncernů, které se, tak jako britsko-nizozemský ropný gigant Royal Dutch Shell v Nigérii, neváhaly spojovat se zkorumpovanými a diktátorskými režimy v bývalých koloniích a kromě škod na přírodním prostředí za nimi zůstalo i mnoho zmařených životů. Opět, v působení nadnárodních korporací a těch státně kapitalistických známých dnes z Ruska či Číny nakonec není příliš velký rozdíl.

Podíváme-li se na území samotného Severu, uvidíme jiný druh dodnes působících následků severních hodnot. To, co se označuje jako přistěhovalecký problém v zemích západní Evropy, je totiž jakýmsi dědictvím hodnot, jimiž tyto země žily a žijí.

První významná vlna přistěhovalců přišla v době konce koloniálního panství spolu s někdejší koloniální elitou, další a ještě mohutnější pak v důsledku konjunktury, kdy ruce přistěhovalců pomáhaly roztáčet kola ekonomického boomu a udržovat Evropu ekonomicky úspěšnou a bohatou.

V tom je nejspíš poučení, které si lze z neveselého pohledu na „severní hodnoty“ a jejich osud odnést. Těžko se dalo očekávat, že poté, co evropské země Severu tak zásadně a arogantně ovlivnily historii a podobu neevropských zemí Jihu (či Východu), vyjdou z tohoto pochybného dobrodružství nezměněny. S následky své vlastní touhy po moci a bohatství se už budou potýkat stále, svůj Jih budou mít stále s sebou.

Hledání skutečných hodnot, kterými není ani touha po nadvládě a pocit vlastní nadřazenosti, ani usilování o zisk za každou cenu a bez ohledu na cokoli, vlastně teprve začíná. Nakolik může být kritický pohled na vlastní minulost a hodnoty, které ji určovaly, pomocí pro dnešní různé krizové situace, od extremismu islamistického i xenofobního přes problémy sociální a ekologické až po konflikt na Ukrajině, se teprve ukáže.

V něčem by mohla být pomocí schopnost vhledu do situace druhého, uznání jeho perspektivy a otevřenost pro různost názorů, pokud se tyto neprojevují násilně a neohrožují druhé. Tedy to, co se z hlediska zastánců různých tvrdých linií jeví jako slabost, ale co je naopak spíše silou umožňující z dlouhodobého pohledu překonávat konflikty a především jejich různorodé zhoubné následky.

    Diskuse
    ON
    February 18, 2015 v 12.43
    Souhlas, ale....
    co tím chtěl autor vlastně říci? Že Západ, resp. Sever má svoji imperiální historii - šíření „civilizace“ nebo, jak se říká, „vývoz demokracie“? A že je to hodno kritiky? S ohledem na často hrozivé důsledky, i když úmysly mohly být mnohdy altruistické? To je pravda. Ale to je jedna stránka Západu, a tady bych se už držel osvědčeného termínu Západ. Západ má vedle svých temných stránek i humanistickou demokratickou tradici, která je s onou imperiální v napětí a doslova v rozporu. Na to by se nemělo zapomínat, pokud se nechceme ztratit v absolutním relativismu. Nemyslím si, že bychom se měli za vše omlouvat, a že ona tradice protikladná té imperiální teprve nyní začíná. Ona má své jasné výsledky a přes všechny vážné problémy, kterými Západ zatížil svět a sebe sama, zůstává v mnohém nedostižným vzorem a hodný následování.
    JP
    February 18, 2015 v 12.45
    Jaký Sever?
    Zajímavá obměna tradičních perspektiv. Autor má bezpochyby v mnohém pravdu; ale ve svých důsledcích by to mohlo vést k sotva udržitelnému závěru, že je tady jakýsi lačný, násilnický, imperialistický Sever, který jenom neustále ubližuje nevinnému, mírumilovnému a sociálně harmonickému Jihu.

    Není opravdu radno dělat si o onom "Jihu" nějaké přílišné iluze; všechno to vraždění, násilí, zotročování atd. tam opravdu nebují jenom jako důsledek vměšování západních imperialistů a kolonialistů. A ten Sever - to je mu zase nutno přiznat - jak se na jedné straně bezpochyby dopouštěl a dopouští zločinů a imperiálního násilí, tak na straně druhé zase patří k jeho liberálnější tradici, že zde existuje kritický hlas humanismu, který se proti těmto imperialistickým a kolonialistickým choutkám rozhodně staví.

    Například, ten zmíněný belgický král Leopold II - poté co se zprávy o brutálních masakrech domorodého obyvatelstva v Belgickém Kongu dostaly na veřejnost, byl z toho obrovský skandál, jeho teror odsoudily jak USA tak i Velká Británie, a Leopold sám se stal v oné době prakticky nejvíce nenáviděnou a nejvíce pohrdanou osobou v celé Evropě.

    Takže, ono nakonec nejde ani tak o to, vytvářet nějaký zcela "nový" Sever; jde jenom o to, posilovat a podporovat jeho liberálně-humanistické tradice, oproti těm tradicím imperialisticko-kolonialistickým.
    MT
    February 18, 2015 v 18.39
    Belgické Kongo, kolonie, která vznikla v roce 1908, byl až následek.
    Osobní genocida (viz též vášnivá obžaloba Marka Twaina text "Samomluva krále Leopolda") se odehrávala v Leopoldově soukromém územním výrobním prostředku zvaném Svobodný stát konžský, který vznikl v roce 1885 a zanikl, když ho v roce 1908 pod mezinárodním nátlakem předal svému vlastnímu belgickému království jako státu jako kolonii ... pak byly poměry o něco lepší ...
    February 18, 2015 v 18.43
    Ještě náboženský rozměr, pane Outrato!
    Ještě náboženský rozměr, pane Outrato, bych jako bezvěrec k Vašim úvahám přidal. Kapitalismus a buržoazní demokracie a s nimi i technický pokrok kvetly nejvíce v protestantském prostředí. Katolictví, k člověku vlídnější a chápající jeho hříšnost, poznamenalo však kolonialismus nerasistickým, rovnostářským přístupem, snahou po asimilaci všech, kteří k jazyku, k náboženství a ke kultuře konvertovali, jak v „koloniích“, tak v mateřských zemích, když šlo o přistěhovalce. Pravoslavná kolonizace na Volze a na Urale, na Krymu, na Kavkaze, ve Střední Asii i na Sibiři se podobala spíše francouzské, španělské (nejen v Latinské Americe, ale i v Africe a na Filipínách) či portugalské, nikoliv tedy kolonizaci britské, německé či búrské resp. nizozemské (v Indonésii i jinde). Protestanti, tedy luteráni a anglikáni, přiznávali domorodcům značnou míru samosprávy. Neolatinská asimilace ovšem nevylučuje tvrdost, otrokářství či jiné zločiny. Katolický belgický král Leopold II se v Kongu po roce 1865 projevoval jako masový vrah. „Katolicky“ se chovala v Latinské Americe i španělská konkista.

    Celý konflikt „kultur“ můžeme dnes pozorovat v menších rozměrech v Evropě, jako napětí mezi Evropou jižní a severní. To projevuje extrémně při nátlaku na Řecko, k jehož Syrize chovám sympatie, stejně jako k Podemos a k dalším radikálně levicovým skupinám. Asi více než teror islamistů v Evropě mě děsí krajní či xenofobní pravice, v České republice nová facebooková válka xenofobů proti islámu, v Německu Pegida. Ani ovládání kmenů a národů, jejich vykořisťování a případně i vyvražďování nelze ovšem vysvětlit černobíle jako spor Severu a Jihu nebo náboženský či kulturní svár. Je ale moc dobře, pane Outrato, že poukazujete na historické a světové souvislosti, takový pohled v České republice často chybí.

    Na margo reakce Oty Novotného: Sever ovšem není Západ. Ruský a později sovětský zábor Zakavkazska a Střední Asie byl především exportem evropské kultury a politiky (v deformované, státněsocialistické verzi), nejviditelnější tam bylo sovětské úsilí o emancipaci ženy, stejně jako v čínské, často i brutální politice v Tibetu šlo hlavně o překonávání feudálních poměrů. To bylo patrné i v Afghánistánu v 80. letech. Moji političtí přátelé ze Čtvrté internacionály (sjednocený sekretariát v Bruselu) hlasitě a energicky protestovali proti vpádu sovětské armády do Afghánistánu v roce 1979, ale pak nikdy nepodpořili požadavek na stažení sovětských vojsk, argumentujíce, že by se vrátil útisk ženy. A to se po stažení sovětských vojsk stalo, Talibán tam řádil v mnoha směrech.

    Západ, nikoliv Sever, je pro mne hlavně kolonizace a expanze do obou Amerik, do Austrálie i do Afriky a Indie, ale třeba také do Číny. A války – v nejnovějších dějinách proti lidem v Jugoslávii (Srbsku), Iráku, Afghánistánu, Libye, Sýrie a málem i v Íránu. Západ, symbolizovaný USA, je pro mne hlavně NATO, chystaná dohoda TTIP a neoliberalimus, zatímco Sever je pro mne spíše parlamentní demokracie, samospráva, politická liberalismus, protestantská morálka, švýcarská přímá demokracie a lidem přístupné vzdělání a zdravotní péče. Opakuju, že jde o tendence, ne zřejmé protiklady či boj jedněch proti druhým.
    MP
    February 18, 2015 v 20.39
    Nejzajímavější na optice F. Outraty je to,
    že začneme-li najednou mluvit o Severu místo o Západu, ocitne se Rusko s námi na jedné lodi... V tom dobrém i v tom špatném.
    Sověti i Američané skutečně byli bratranci a kapitalismus a státní sovětský socialismus (nazývaný nesprávně komunismem) mají skutečně společného více, než se zdá. Proto se taky kapitalismus stává posledním stádiem někdejšího státního socialismu - viz nejnověji i na Kubě...
    FO
    February 18, 2015 v 21.44
    Děkuji za všechny příspěvky do diskuse,
    je z nich myslím patrné, že operování s paušálními kategoriemi jako je Západ či Sever a s hodnotami od nich odvozenými je ošidné. V něčem je to užitečné, ale v něčem naopak zavádějící a matoucí.

    Pan Novotný se ptal, co jsem článkem vlastně mínil. Právě toto - že je třeba si být této složitosti a nebezpečných úskalí vědom, když se pouštíme do hledání skutečně pozitivních, humanistických hodnot. O to jde především, s tím naprosto souhlasím.