S blížícím se sjezdem ČSSD opět ožívá otázka střetu názorových proudů uvnitř strany. V minulosti bylo zvykem kategorizovat členy jako „sobotkovce“, „haškovce“, „paroubkovce“, „zemanovce“ a podobně, nicméně podle současných prognóz politologů takový střet letos nemůžeme očekávat. Je ale strana tedy názorově jednotná?

Upřímně řečeno, u tak velké skupiny, jakou je ČSSD (20 000 členů), se nedá očekávat, že by měla na vše jednotný názor. Na druhou stranu ale stejně tak nelze očekávat, že by šlo všech dvacet tisíc lidí pohodlně rozřadit do několika uniformních škatulek.

Před rokem se o zajímavou analýzu Labour Party ve Velké Británii pokusil deník Guardian, který definoval několik os, na kterých se může členská základna rozřadit. Byť se samozřejmě jedná o stranu s jinou historií a s jinou současností a zároveň působící v jiné zemi, je možné se tento postup pokusit aplikovat, byť s určitými obměnami, i v českých reáliích. Jak by se tedy dala strana rozdělit?

Vysokoprocentáři versus neprocentáři

První skupina nostalgicky vzpomíná na éru předsednictví Jiřího Paroubka. Předvolební průzkumy konstantně předpovídaly vítězství ČSSD ve volbách a ještě ke všemu hodnoty vyšší než třicet procent. Není proto divu, že tato skupinu dává několik let najevo svoji nespokojenost — poslední sněmovní volby spíše dopadly jako Pyrrhovo vítězství a volby do Evropského parlamentu odsunuly ČSSD na třetí místo. Ráda by se vrátila k oněm „zlatým časům“.

↗

Ačkoliv se názory na předsedu strany různí, v tom, že by měl prozatím setrvat ve funkci, nejspíš drtivá většina členské základny najde shodu. Foto web ČSSD

Skupina, která na procenta příliš nejede, je ovšem různorodá. Snad nikdo nepochybuje o důležitosti počtu hlasů z hlediska realizace programu strany, nicméně někteří členové hodnotí Paroubkovu éru kriticky (např. z hlediska zadlužení strany, odrazení určité skupiny voličů a podobně). Zároveň existuje určitý proud, který by naopak přál vlastní straně méně hlasů, aby se dostatečně poučila z dosavadního směřování.

Vlastní názor versus názor kolektivu

Samozřejmě, každý člen je schopen si vlastní názor vytvořit, nicméně toto dělení stojí na jeho hájení či nehájení.

Určitá skupina lidí bude hájit především to, o čem bude vnitřně přesvědčena, že je správné — nemusí tak nutně činit plamennými projevy na demonstracích nebo v blogosféře (viz níže), může tak ale činit v rámci anonymních hlasování.

Naopak druhý extrém, ať už bude mít názor jakýkoliv, se bude snažit podřídit zájmům většiny, případně těch, o kterých bude přesvědčen, že rozhodují o důležitých věcech. Stejně jako u příkladu, který je uvedený výše, není nutné, aby tato osoba svůj názor jakkoliv zviditelňovala — důležité je, jak se zachová ve většině případů, jak pod dohledem stranického aparátu, tak v anonymitě.

Doleva versus doprostřed

Stejně jako u předchozích případů, i zde je nutné nahlížet na členskou základnu jako na kontinuum, nikoliv ji zařadit do dvou škatulek. Ti, kteří se profilují více doleva, jsou více kritičtí vůči kapitalismu a chtějí přehodnotit dnešní vnímání osobního vlastnictví. V současné době nejspíš nejvíc diskutují TTIP.

Nelze opomenout ani skupinu sociálních demokratů smířených s kapitalismem. Chtějí prosadit sociálně demokratický program, aniž by museli cíleně reformovat ekonomické prostředí ČR. Poslední skupinou jsou ti, kteří by ČSSD raději posunuli doprostřed ekonomické osy, byť to samozřejmě nemohou explicitně vyřknout. Programově by se tak chtěli přiblížit lidovcům.

Svoboda versus autorita

Toto dělení se týká osobních svobod. Byť je mottem strany „Rovnost, svoboda a solidarita“, existují členové, kteří nejsou zastánci úplné rovnosti nebo úplné svobody — častými argumenty jsou ekonomická hlediska nebo ohrožení stability společnosti. Pragmatismus by se sem dal sice také započítat, to však dle mého názoru spadá do dělení podle toho, jestli dá člen přednost názoru vlastnímu, nebo kolektivnímu.

Ve straně nicméně existují členové, kteří prosazují témata lidskoprávní či ekologická, právě s poukazem na motto ČSSD. To je mimo jiné také důvod, proč toto členské spektrum nemá v úmyslu přestupovat do jiné strany, například k zeleným nebo Pirátům.

Sobotkovci versus sobotkovci

Asi jediné, v čem se strana jako celek shodne. Ačkoliv se názory na předsedu strany různí, v tom, že by měl prozatím setrvat ve funkci, nejspíš drtivá většina členské základny najde shodu. Návrhy na alternativního kandidáta totiž vždycky něco postrádají: Buď je kandidát pro velkou část základny nepřijatelný, nebo sám o funkci nestojí.

Rozhořčení versus klidní

Rozhořčení jsou ti, kteří často dávají najevo svůj nesouhlas (ale i souhlas) a ještě raději o tom přesvědčují druhé. Nejen na schůzích, kde si často berou slovo, nýbrž i na blozích, sociálních sítích či v jiných médiích, dokonce i na demonstracích je možno je spatřit.

Naproti tomu existuje základna klidných. Většinou se do debat nezapojují ani nedávají veřejně najevo svůj názor — ti na konci spektra mohou své členství ve straně tajit. Neznamená to ale, že by byli názorově lhostejní nebo méně radikální než rozhořčení. Jen svůj názor projevují jinými (pokud vůbec nějakými) způsoby.

Tyto osy a jejich kombinace poskytují pestrost rozřazení členské základny. Některé z nich samozřejmě mohou mít své ideové „vůdce“, nicméně stejně tak existují skupiny, které naplňují určité výše zmíněné charakteristiky, ale žádné mediálně známé zastupitele nemají. Část členské základny také dokáže být nestálá a oscilovat z jednoho pólu na druhý.

Velký problém analýz dělení ČSSD vnímám právě v tom, že se často zaměřují na několik takových „vůdců“, ale neřeší příliš tu nejspodnější členskou základnu, tu, která nemá žádné funkce. Samozřejmě, i mezi nimi se najdou příznivci těch nahoře, kteří rozhodují o zásadních věcech — ale pořád to neznamená, že se za všech okolností zachovají stejně.

Mezi různými pozorovateli se sem tam právě upírá pohled na onu „mlčící většinu“, o které ovšem nevíme, jestli je skutečně mlčící, případně jestli mlčící lidé tvoří většinu strany. Dávám tedy v plén návrh na toto možné dělení pro účely dělení ČSSD na frakce.