Jaderná energetika a snahy o totalitarismus

Petr Uhl shrnuje mezníky ve vývoji jaderné energetiky na našem území. Její propagace je spojena se šířením národovectví. Stoupenci jaderné energetiky také jen neradi připouštějí rozvoj alternativních energetických zdrojů.

V roce 1963 jsem na pražské technice vystudoval strojní inženýrství. Mám stále v paměti, s jakým zájmem, ne-li nadšením, jsem v prvních ročnících fakulty studoval tlustá skripta „Fyzika hmoty a záření“, doplňující učebnici fyziky o nejnovější poznatky ze 40. a 50. let. Lidstvu a naší generaci se tehdy otevíraly nové, dříve netušené perspektivy, nejen energetické, ale obecně civilizační.

Jako poučený laik jsem vývoj jaderné energetiky v dalších letech sledoval. Výrazným mezníkem v mém postoji k jádru se stal dokument Charty 77 O bezpečnosti provozu jaderných elektráren, který jeho mluvčí – byli to tehdy Václav Havel a Ladislav Hejdánek (třetí mluvčí Charty Jaroslav Šabata byl ve vazbě) vydali 27. listopadu 1978. Byl to 22. dokument Charty.

Mluvčí tím zahájili nový způsob vydávání chartovních dokumentů – vydaný text byl pouze podkladem k diskusi, východiskem k ní. Mluvčí si v tomto dokumentu jen postěžovali, že bezpečnost provozu jaderných elektráren je téma, které je „v Československu naprosto nedostatečně diskutováno, podobně jako ekologické problémy vůbec“.

Později Charta 77 u odborných dokumentů jména aspoň některých autorů zveřejňovala, avšak tehdy dokument vypracovali ještě autoři anonymní. Byli to odborníci z oblasti jaderné energetiky. Podle mých vzpomínek se na jeho redakci podílel Petr Jankovec z plzeňské Škodovky spolu s lidmi, kteří měli zkušenosti z provozu pokusného reaktoru v Plzni, dvou reaktorů v Řeži u Prahy a tehdy jediné čs. jaderné elektrárny A 1 v Jaslovských Bohunicích u Trnavy.

Elektrárna A-1 byla od začátku poruchová. V lednu 1976 a v únoru 1977 se tam staly dvě havárie, při první se udusili v oxidu uhličitém dva pracovníci a druhá byla označena 4. stupněm na sedmibodové škále nehod. Postupně byla od roku 1979 A-1 likvidována, ale začátkem 80. let tam byly uvedeny do provozu dva reaktory typu VVER jako V 1. Ty byly odstaveny v letech 2006 a 2008, odstavení bylo podmínkou vstupu Slovenska do Evropské unie.

Na počátku roku 2009 však slovenská vláda schválila opětovné dočasné spuštění V 1 v souvislosti se zastavením dodávek zemního plynu z Ruska, ale Evropská komise varovala, že obnovením provozu V1 by Slovensko porušilo evropské právo.


V čele Státního úřadu pro jadernou bezpečnost byla Dana Drábová už v době vlády Miloše Zemana. Foto archiv WISE Brno

Postavení České republiky v EU bylo začátkem 21. století výrazně lepší než Slovenska, které soustavně pomlouvala Praha i Washington. I to zřejmě přispělo k tolerování jaderné elektrárny v Temelíně, vůči níž byly při vstupu ČR do EU výhrady. Temelín a také slovinské Krško ušly osudu Jaslovských Bohunic, bulharské Kozoduje a litevské Ignaliny, které byly při rozšiřování EU postupně likvidovány.

Československé obyvatelstvo se o dvou nehodách z let 1976-1977 v A 1 nedozvědělo. Většina obyvatel neměla ani tušení o samotné existenci jaderné elektrárny A1. Skutečný rozsah nehod nebyl zveřejněn a ani nyní prakticky neexistují veřejně dostupné detailní informace o příčinách, průběhu a důsledcích druhé havárie. Bylo zásluhou Charty 77, že se veřejnost o haváriích vůbec dozvěděla.

Dokument Charty 77 přitom nepsali odpůrci jaderné energetiky, i když autoři v textu o tomto světovém hnutí informovali. „Autoři této statě, odborníci v dané problematice, nechtějí hnutí odpůrců jaderné energetiky nijak hodnotit. Jako odborníci však s uspokojením konstatujeme, že intenzivní zájem veřejnosti o tyto problémy vedl v mnoha zemích přinejmenším k tomu, že výrobci jaderných zařízení a kompetentní státní orgány zvýšili péči o zajištění provozu jaderných elektráren,“ píše se v dokumentu Charty 77.

V dubnu následujícího roku 1979 zveřejnili tři noví mluvčí Charty 77 text jaderného odborníka Františka Janoucha, který z pozic propagátora jaderné energetiky s dokumentem Charty 77 polemizoval. Janouch tehdy žil už léta ve Švédsku. Rizika jaderné energetiky jsou podle něho líčena přehnaně a ukládání jaderného odpadu je už prý technicky vyřešeno. Země přitom elektřinu potřebuje, zdůraznil Janouch. Jiné příspěvky k dokumentu než Janouchův mluvčí Charty 77 neobdrželi.

Podle mých vzpomínek dokument Charty 77 o bezpečnosti provozu jaderných elektráren vyvolal v chartistické komunitě a částečně i ve veřejnosti mnoho otázek. Já sám jsem ale zůstával relativním stoupencem jaderné energetiky.

Myslel jsem si, že v jiných, demokratičtějších nebo aspoň liberálnějších poměrech, na rozdíl od autoritářské státněsocialistické diktatury, se lidé budou moci domáhat „práva na příznivé životní prostředí“ prostřednictvím „práva na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů“, jak později, v roce 1991 zaručila československá Listina základních práv a svobod.

Další otázky vyvolala černobylská havárie v roce 1986. Náš starší syn byl v tu dobu na škole v přírodě na Zemplínské Šíravě, tedy téměř v polovině vzdálenosti z Prahy do Černobylu. Mladší syn se jako nemluvně batolil na písečku v pražském parku, než nás přátelé, poslouchající rakouský rozhlas, varovali před možným nebezpečím z radioaktivního mraku nad Evropou, a to podle měření na pískovištích vídeňských parků.

Po roce 1990 se v Československu a pak v České republice bohužel ukázalo, že ústavní zaručení práva na příznivé životní prostředí a práva na informace o stavu životního prostředí, ani zákonné zajištění těchto práv nedokážou účinným způsobem čelit snahám jednotlivců a hlavně mocných skupin vyrábět čím dál tím více elektřiny a obchodovat s ní.

Technicky nevyřešen zůstal převoz radioaktivního materiálu a zejména problém úložišť radioaktivního odpadu. Na jaře 2011 zproblematizovala tragická havárie v japonské Fukušimě dokonce bezpečnost provozu jaderných elektráren, o níž jsem se v oné době bláhově domníval, že je, na rozdíl od problému úložišť, už vyřešena.

Když se používá demagogie
Za hlavní riziko jaderné energetiky ale stále považuju utajování skutečností, zřejmý a trvalý útok proti otevřenému šíření informací a proti veřejné kontrole tohoto průmyslového a obchodního odvětví. Toto riziko jen trochu zmírňují demokratičtější poměry po roce 1989.

V letech 1998 až 2001 jsem působil jako zmocněnec vlády Miloše Zemana pro lidská práva. Čekával jsem v předpokoji sálu, v němž vláda zasedala, až přijde řada na agendu, kvůli níž mě vláda na schůzi pozvala.

Ve stejném procesním postavení tam se mnou čekali i různí vedoucí orgánů státní správy, často i Dana Drábová. Ta byla už tehdy v čele Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. I když jsem se hovorům o jaderné energetice vyhýbal, propagace jádra z úst Drábové jsem nemohl uniknout. Pokaždé to ve mně vyvolávalo vzpomínky na totalitární snahy vše okolo jádra zapírat, jak jsem je prožíval po několik desetiletí před rokem 1990.

Víte, co to je aktivní voda? Nu přece radioaktivní voda. Ale to nelze říkat, aby se lidé nevyděsili.

Demagogii, útočící na demokratickou podstatu právního státu, předváděli vedle Drábové i ředitel temelínské elektrárny František Hezoučký a v posledních letech, za vlád ODS, také Václav Pačes.

Propagace jaderné energetiky je spojena se šířením národovectví – ve jménu energetické „soběstačnosti“. A to požadují v dnešní Evropě největší vývozci elektřiny. Znakem, řekl bych přímo filozofickým základem jaderné lobby, je požadavek trvalého růstu hospodářského růstu v tržní ekonomice.

Stoupenci jaderné energetiky jen neradi připouštějí rozvoj alternativních energetických zdrojů jako je vítr, mořský příliv a odliv, slunce, vodní toky nebo biomasa.

Prosazování energetických úspor, navíc pokud by byly spojeny s úsilím o postupnou přestavbu průmyslu, zemědělství či dopravy, považují propagátoři jádra za zpátečnictví. Přitom by taková přestavba byla i mocným impulzem pro rozvoj těchto odvětví a pomohla by řešit nezaměstnanost a další sociální problémy.

Ze všech těchto důvodů jsem se definitivně přiklonil k zásadnímu odporu k jaderné energetice, a to až do doby, než se lidstvu podaří ve velkém uskutečňovat řízenou řetězovou termojadernou syntézu (fúzi).



Autor napsal text pro občanské sdružení Jihočeské matky, které ho v tomto měsíci vydalo v kratší verzi spolu s dalšími kritickými názory na jadernou energetiku ve své brožuře. 

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jan Kovařík - Praha

I příznivec jaderné energetiky může být proti další výstavbě jaderné elektrárny Čtvrtek, 22.Ledna 2015, 16:03:36

Nejsem výrazně zaujatý proti jaderné energetice jako takové, věřím, že to, co bylo před 30 lety problém, má už dneska nějaké technické řešení. Dokonce nemám nic proti tomu, aby se nová jaderná elektrárna stavěla u nás.
Co je mi však proti srsti, je představa, že by tu elektrárnu měl stavět ČEZ a že by ji měl stavět se státní podporou, nebo s garancí budoucích cen elektřiny... . Když už nám ta firma účtuje evropské ceny elektřiny, s odkazem na zákon, který určuje, že se jejich cenotvorba odvíjí od cen na evropské burze, (a tedy bez ohledu na tuzemské cenové hladiny jiných komodit), člověk se jen diví, proč se na podobné celoevropské burze neurčuje také jeho mzda. Za takových podmínek pak rozhodně nemám chuť té firmě ještě (oklikou přes stát) sponzorovat jejich další rozvoj dotacemi, nebo garantovat nějaké budoucí vyšší ceny.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Pátek, 23.Ledna 2015, 11:50:27

Je fakt, že nás, kteří si myslí, že je nutné radikálně a velice rychle snížit emise skleníkových plynů - v podstatě za jakoukoliv cenu -, je už na světě směšná, bezvýznamná menšina.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.