Hleďme Čecha ješitu, nechce v Praze mešitu

Islamofobii můžeme zakazovat stylem „S islamofoby se nemluví“, případně se jí vysmívat. Otázkou podle Adama Votruby je, jestli si tím nezakážeme pojmenovat problém, který reálně existuje.

Přiznám se, že diskuzi o islamofobii na pozadí nedávných teroristických útoků v Paříži úplně nerozumím. Události, ke kterým došlo, vyvolaly v řadě lidí obavy před islámským světem. Bylo by spíše divné, kdyby tomu tak nebylo. Pojem „islamofobie“ mi značí, že je v tom cosi nepatřičného až patologického. Je sice pravda, že bezprostředně po útocích je vhodné mírnit emoce a vysvětlovat, že terorismus je něco jiného než náboženství. Ovšem pochybuji o tom, že je vhodným způsobem uklidnění, když takové projevy označíme bez rozlišování za patologii.

Problém, ke kterému současná situace odkazuje, není primárně islám, nejsou jím občané muslimského původu, ale je jím islamismus. Islamismus je politická ideologie, která se odvolává na islám a požaduje, aby stát a politický systém byl podřízen jeho náboženským principům. Otázka tedy zní: Má Evropa problém s islamismem, nebo ne? Je na území Evropské unie vyvíjena politická činnost z islamistických pozic, jejíž cílem je destrukce stávajícího politického systému v evropských zemích?

Saša Uhlová si položila na Deníku Referendum otázku, kde je hranice islamofobie. Zakážeme-li islamofobii, neznamená to, že tím zakážeme také jakoukoliv kritiku islámu či islamismu? To je poměrně důležitý moment. Kritika islamismu a potažmo islámu nesmí být vnímána jako politicky nekorektní, pokud vůbec chceme vědět, jaké riziko tento politický proud představuje.

Dovolte, abych v této souvislosti uvedl jeden na první pohled odtažitý příběh z nedávných dějin Jugoslávie, jak ho popsal historik Jan Pelikán. V roce 1966 došlo v Kosovu k mocenské změně, kdy se do vedoucích funkcí dostali konečně komunisté albánského původu a kdy byly také odstraněny dosavadní projevy diskriminace albánského obyvatelstva. Následně však zesílilo šikanování srbského obyvatelstva ze strany většinové populace, což vedlo k rozsáhlému exodu Srbů z Kosova.

Nejednalo se o systémový útlak ze strany úřadů, šlo o jiný problém. Kosovští komunističtí funkcionáři nemohli proti albánskému nacionalismu a šovinismu otevřeně zakročit, pokud si měli udržet autoritu mezi kosovskou populací. Zároveň museli uvedené problémy zamlčovat a bagatelizovat, aby neztratili důvěru nadřízených orgánů a nepřišli o svou mocenskou pozici.

Když si v roce 1968 troufli dva komunisté na vrcholném srbském stranickém plénu umírněně kritizovat postavení srbské menšiny v Kosovu, snesla se na ně obrovská vlna kritiky pro srbský šovinismus. Od té doby byl tento problém již veřejně nepojmenovatelný – dokud si na něm nezačal budovat svůj mocenský vzestup Slobodan Milošević.

Popsaná situace logicky vyplynula z toho, že v titovské Jugoslávii bylo chápáno důsledné potírání srbského a chorvatského nacionalismu jako nezbytné pro společenskou stabilitu. (Tímto ani v nejmenším nijak nehodnotím žádnou ze stran kosovského konfliktu.)


Kritika islamismu a potažmo islámu nesmí být vnímána jako politicky nekorektní, pokud vůbec chceme vědět, jaké riziko tento politický proud představuje. Foto Ondřej Mazura

Přivítal jsem četná vyjádření muslimů, která se od teroristického útoku veřejně distancovala a v nichž zazněla například tato slova: „Podobné jednání nemá nic společného s islámem a nejpříkřeji se protiví způsobům, jakým na invektivy vůči své osobě ve své době reagoval Prorok Muhammed...“

Jenže ne všechna vyjádření byla takto jednoznačná. Hledal jsem i taková prohlášení muslimů, která se nedostala do médií. Mezi nimi mě zaujalo jedno v češtině, které velmi ostrými slovy odsuzovalo brutální útok, ovšem mezi řádky říkalo i leccos opačného či dvojsmyslného. Na jednu stranu zde bylo řečeno, že vlády celého světa by měly „ochraňovat své obyvatelstvo před terorismem“ a zejména by měly terorismu předcházet.

Tuto prevenci si autor představoval takto: „Zejména tam, kde je velká muslimská populace, by měly (vlády) objektivně zajistit přístup k islámskému vzdělání a podporovat islámské aktivity.“ Teprve poté, co pisatel připsal nepřímo část spoluzodpovědnosti za danou situaci západním vládám, prohlašuje v dalším odstavci rezolutně: „Ten, kdo je za tento dnešní útok zodpovědný, si zaslouží trest.“

Je tato posloupnost zcela náhodná? Dále autor praví, že útoky na muslimy (karikatury, rasismus) vedou k nenávisti a že je to logický důsledek života ve společnosti, které není nic svaté. V závěru pak prohlašuje: „Budeme usilovat ještě více o to, aby probíhala správná obroda islámské ummy a následně islamizace naší společnosti.“ Kdo chce, může text číst tak, že autor se od útoku razantně distancuje, kdo chce, může z toho vyrozumět, že nejlepší prevencí proti terorismu je islamizace společnosti.

Těžko říci, koho tento hlas reprezentuje a kolik lidí s ním souzní. Stránky jsou anonymní, což se zdůvodňuje takto: „Administrátoři neprezentují sebe a svá jména, protože jde o předávání myšlenek a ideálů. Chceme, aby lidé hodnotili a vnímali obsah a ne autory.“

Lidé, kteří problematizují možnost integrace muslimské populace do evropské společnosti, upozorňují na skutečnost, že muslimské náboženství je „nesekularizované“, z čehož plyne ten závěr, že náboženské normy islámu jsou nadřazeny zákonům země. Tuto námitku zajímavým způsobem zpochybňuje ve svém článku Petr Jedlička, když na adresu nečetných průzkumů mezi evropskými muslimy odpovídá otázkou: „Jak by asi odpověděli Poláci, Irové nebo Malťané na otázku: Jsou podle vás křesťanské zásady důležitější nad zákony vaší země?“

To je sice na první trefná poznámka, která může působit i uklidňujícím dojmem, jenže sotva lze na tomto příkladu stavět argumentaci proti islamofobii – třeba už proto, že neexistuje organizovaná skupina křesťanů, která by požadovala křesťanský stát. (Připomeňme, že pro Evropany přestalo být náboženství zdrojem práva v 18. století. Tehdy se prosadil názor, že zákon je zde na ochranu společnosti, proto např. rouhání jako málo společensky nebezpečné přestalo být zločinem, byť dříve patřilo ke zločinům nejtěžším. Lakonicky řečeno: Jestli se někdo proviní proti Bohu, ať si to s ním vyřídí Bůh, ne lidé.)

Podstatné je, že potřebujeme vědět, nikoliv se konejšit. Zdravý instinkt velí člověku zastat se slabších, třeba zrovna nespravedlivě osočovaných menšin. Můžeme islamofobii zakazovat stylem „S islamofoby se nemluví“, případně se jí vysmívat (k čemuž lze využít kupříkladu slova písně Ivana Mládka z titulku článku). Otázkou je, jestli si tím nezakážeme pojmenovat problém, který reálně existuje.

Ve skutečnosti je situace v mnoha ohledech rozporuplná. Je svým způsobem pohodlné rozhodnout se, že se budeme za všech okolností řídit nedůvěrou vůči jinakosti, ale stejně tak pohodlné je rozhodnutí být za všech okolností tolerantní. Někdy je pro budoucnost lepší zůstat v nepohodlné rozporuplnosti a přiznat si, že jednoduchá řešení (a rozhřešení) po ruce nejsou.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.