Království fantazie

I v době, kdy se hovoří o tom, že obliba čtení upadá, to mohou být právě knihy, které člověka provází různými obdobími jeho života. Z každé knihy, kterou člověk přečte, do sebe něco pojme.

Od dětství jsem měla náklonnost k poznání a ke dvěma jeho institucím – ke škole a knihovně. Knihy mě doprovázely po většinu času vyměřeného mému dětskému životu.

Nezapomenutelné byly první učebnice – Početnice a Slabikář. Červený slabikář, ve kterém Ema jí maso, jsem měla v takové oblibě, že jsem si ho četla a prohlížela i doma, přestože mě k tomu nikdy nikdo nenutil.

Učebnice z dalších ročníků už mě takovým nadšením nenaplňovaly, a proto si je nepamatuji. Přídeští a předsádka slabikáře byly potištěny ilustracemi na motivy čtyř ročních období. Bylo tam vyobrazeno jaro, léto, podzim a zima. Tedy spíš v jiném pořadí: podzim, zima, jaro a léto. Přesně tak, jak velel školní rok, který finišoval v čase třešní.

Blížily se prázdniny. Jednoho červnového dne přinesl tatínek domů poraněného kosa. Kos se léčil u nás na verandě ve staré dřevěné klícce. Posledního dne v měsíci jsem přinesla domů vysvědčení se samými jedničkami a pak jsme spolu s kosem jedli třešně – jednu já, jednu on. Divila jsem se, že mu vůbec nevadí pecky. Tak snadno se jich zbavoval. Byl nádherný slunečný den a přede mnou se otevíraly dva úžasné a zdánlivě nesmírně dlouhé prázdninové měsíce.

Odpoledne k nám přišla kamarádka a povídaly jsme si holčičí řeči o klucích, jak jsou nemožní, protože neznají lepší zábavu, než holkám nahlížet pod sukně (proto jsme nedaly ani ránu bez modrých dívčích trenýrek na tělocvik). A taky jsme si slibovaly, že s žádným klukem v životě nebudeme mít nic společného.

Když se tak ohlížím zpět na své mládí, tak se mi zdá, že jsem ten slib, na rozdíl od ní, brala hodně dlouho vážně. Pak jsme si povídaly o Divé Báře. Ona viděla jenom film, já jsem četla i povídku. Postava Báry nás obě uchvátila. Obdivovaly jsme především její odvahu.


„Mnohokrát jsem stoupala po schodišti do prvního patra, do toho úžasného světa knih, v němž bylo možné se s důvěrou ztratit a člověk si tam nikdy nepřipadal nevítaný.“ Městská knihovna Ústí nad Orlicí, Wikimedia Commons

Čas třešní uplynul jako sen. Rodiče rozhodli, že uzdraveného kosa není možné dál držet v kleci, že je nutné pustit ho na svobodu. Dívala jsem se za ním, jak odlétá, a bylo mi líto, že klec zůstala prázdná. Později jsme místo něho koupili párek andulek – zelenou a modrou.

V pozdním podzimu jsme se odstěhovali do nového bytu a pak přišla dlouhá zima s bílými závějemi – jako z pohádky o Sněhové královně. A nový život v novém prostředí. V září jsem začala chodit do nové školy, mezi nové spolužáky, což pro dítě nikdy nebývá jednoduchá situace.

K mému zděšení zanechali rodiče při stěhování do menšího bytu část našich knih (včetně několika mých oblíbených) ve starém bydlišti. Mezi knihami byly také některé povídky a pohádky Boženy Němcové. Mrzelo mě, že mi ani nedali vybrat.

Naštěstí jsem objevila knihovnu pro děti a mládež, ukrytou za nenápadnými dveřmi v rohu náměstí. Chodila jsem do ní moc ráda. Mnohokrát jsem stoupala po schodišti do prvního patra, do toho úžasného světa knih, v němž bylo možné se s důvěrou ztratit a člověk si tam nikdy nepřipadal nevítaný. Svět knih se mi zdál mnohem lepší, než realita.

Knihovna byla opravdu jedním z mála míst, o nichž jsem si myslela, že tam skutečně patřím. Takovým malým královstvím fantazie. Měla jsem své oblíbené knížky, které jsem si opakovaně půjčovala. Rybaříky na modré zátoce nebo Tajuplnosti, mámidla a kejkle jsem přečetla aspoň šestkrát. O tom, kolikrát jsem četla některé knihy, co jsme měli doma, raději pomlčím.

Při opakovaném čtení a půjčování jsem totiž mívala trochu provinilý pocit. Věděla jsem, že se to nemá, protože oč častěji člověk čte už přečtené, o to méně nové literatury zvládne. Ale na druhé straně mi to vyhovovalo, protože pokaždé jsem objevila nějakou podrobnost, která mi při předchozím čtení unikla.

Navíc jsem opakovaně prožívala zcela zvláštní pocity, které byly u každé knížky jiné. Sahala jsem po známých titulech podle toho, jakou jsem měla právě náladu. V knihách jsem doslova ležela, protože jsem četla většinou na gauči. Rodiče mě pořád napomínali, že si křivím páteř.

Asi v jedenácti letech jsem si oblíbila poetické vyprávění Františky Pecháčkové Sedmikrásný čas – příběh děvčátka z moravského venkova na počátku dvacátého století. Tu knížku jsem četla opravdu mnohokrát a pokoušela jsem se ji někde sehnat a koupit, ovšem marně. Patrně nepatřila k těm nejčastěji vydávaným.

Knihy podporují fantazii
Když jsem ve čtrnácti letech opouštěla dětskou knihovnu, uvažovala jsem dokonce, že si knížku ponechám, a v knihovně řeknu, že jsem ji ztratila. Zaplatila bych pokutu a knížka by mi zůstala. Nikomu bych tím neublížila, protože knihovny s jistými ztrátami patrně počítají. Nebo aspoň počítaly. Ale nenašla jsem sílu k tomu, abych knihovnicím takhle zalhala.

Dnes by bylo podobné dilema lehce řešitelné s pomocí moderní techniky. Stačilo by knihu okopírovat a člověk by z toho špatné svědomí určitě neměl. Možná i tenkrát by bývalo možné knihu někde normálně sehnat, kdybych se víc snažila. Jenže já jsem nevěděla jak, a nikdo mi neuměl poradit.

Rodiče se ve shánění čehokoliv nevyznali o moc lépe než já. Co neleželo na pultech, nebylo pro nás dostupné. Na rozdíl od větší části svých spolužáků jsem vyrostla bez tuzexových riflí. I ty banány jsem jedla ještě méně často než mnozí, kteří si pořád stěžují, že jich byl katastrofální nedostatek.

V knihovně pro dospělé, kam jsem se přehlásila, a která se nacházela o několik ulic dál, Sedmikrásný čas neměli. Občas jsem si na knihu vzpomněla a byla jsem smířená s tím, že už si ji asi nikdy v životě nepřečtu. Později jsem ji už ani nesháněla. Nakonec ale bylo všechno jinak.

Jednoho dne, snad po patnácti letech, jsem vešla do opavského antikvariátu, tenkrát jediného ve městě, a tam, přímo přede mnou, ležela na regálu ta knížka. No, nekupte to, když jste po tom kdysi tak toužili! Bylo to jako nalezení ztracené duhové kuličky z dětství.

Tak jsem si Sedmikrásný čas, samozřejmě za babku, koupila a přinesla domů. Jenže už jsem jaksi neměla touhu si tu knížku znovu přečíst, a tak jsem si namlouvala, že ji vlastně kupuji pro děti. Rodiče často bláhově očekávají, že jejich děti budou číst stejné knihy jako četli v dětství oni a že se jim budou stejně líbit. Ale to je oddávání se iluzím.

Děti nejsou našimi kopiemi ani naším vlastnictvím. A proč vlastně čekáme, že budou jakýmsi naším pokračováním? Proč nám nestačí, když mají stejné oči nebo vlasy, případně stejný úsměv? V čem by vlastně měly pokračovat, když jsme své dětské fantazie nikdy neproměnili v žádné skutky? Pokračovat se přece dá jen v nějakém díle.

Mé děti byly jiné než já. Chodily do jiné knihovny a oblíbily si jiné knížky než já. Mimochodem, v první třídě dostaly také úplně jiné slabikáře. V tom jednom Ema dokonce už ani nejedla maso, ale sóju, protože „masa je málo“. Vlastně je dobře, že děti vůbec do nějaké knihovny chodily. Mnozí jejich spolužáci tam totiž ani nevkročili. Přece jen jsme je my rodiče aspoň v něčem pozitivně ovlivnili.

Myslím, že knihám, které jsem četla v dětství, ale i v dospělém věku, za mnohé vděčím. Z každé člověk pojme něco do sebe. V dnešní době prý obliba čtení upadá. Digitální technika podporuje virtuální realitu, ale nepodporuje fantazii, jako ji podporovala četba knih. Království Fantazie se dnes ocitá v nebezpečí, že ho pohltí Nicota, jak si to pamatujeme z filmu Nekonečný příběh.

Přece však dosud existuje a zaniknout nemusí. Záleží na nás, zda budeme dál číst knihy, o čem budeme snít, a také na tom, jak budeme umět své sny proměňovat ve skutky. Fantazie možná slábne právě proto, že ji nenaplňujeme. Možná čeká na to, že budeme snít nějaký veliký společný sen a že ho začneme proměňovat ve skutečnost, aby se za ním mohly objevit další sny. Snad tiše doufá, že nezůstaneme jen u soukromého amerického snu o třech autech a závratné kariéře.

Fantazie nechce zůstat jen ve svém království. Chce ven, chce se proměňovat ve skutečnost, všem se rozdat. Možná se tak trochu podobá soli v bezedné slánce, kterou známe z pohádky Byl jednou jeden král. Pamatujeme si přece, co pohádková babička a Maruška řekly králi: Když budeš chtít posolit jen svůj krajíc, slánka ti nebude stačit. Když budeš chtít sůl darovat lidem, bude jí dost pro celé království.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.