Jak napsat dobrou angažovanou báseň

Současná diskuse o „angažované literatuře“ se s povahou literatury ledaskdy míjí. Zda je politická báseň dobrá, totiž nijak nesouvisí s událostmi, které líčí, ani s názory, které hlásá.

Zabývám se literaturou i politikou, ale současná diskuse o angažované literatuře jde mimo mě. Připadá mi, že se v ní leckdy plete páté přes deváté.

Kupříkladu nedávný skandál s veřejně uštědřenou fackou možná nějak souvisí s „angažovaností“, ale s literaturou vůbec. Literáti, dobří i špatní, se stejně jako jiní lidé občas poperou. No a?

Jeden příklad z tisíce: v roce 1935 si prý Wallace Stevens při rvačce zlomil ruku o čelist Ernesta Hemingwaye. To je bezpochyby barvitá historka. Ale s tím, že Stevens patří k nejlepších básníkům a Hemingway k nejlepším prozaikům 20. století, nemá žádnou spojitost. Na tom by se nic nezměnilo, ani kdyby rvačka dopadla opačně. Naopak grafoman může třeba roztloukat čelisti spisovatelů jako ořechy, a stejně to s jeho grafomanstvím nepohne ani o píď.

Diskuse o literatuře a o politice se totiž nedá vést souběžně – pokud nechceme, aby vznikl galimatyáš. Honem (než od někoho dostanu ránu do čelisti) dodávám, že tím neprohlašuji literaturu za apolitickou. Literatura samozřejmě může pojmout cokoliv, tedy i politiku – stejně jako politika může pojmout cokoliv, tedy i literaturu. Východisko i směr debaty by ale u literatury a u politiky měly být odlišné.

Například odpověď na otázku, jak se účinně politicky angažovat, je jasná: vstoupit do nějaké rozumné strany. Odpověď na otázku, jak psát dobré angažované básně, je také jasná, ale úplně jiná: učit se od mistrů.

Stojí za povšimnutí, že odpověď na první otázku se liší podle historické situace a politického zřízení; naopak odpověď na druhou otázku zůstává pořád stejná – a to pro jakékoliv básně, nejen angažované.

Tím nechci uniknout do zjednodušení, že básně se dělí jen na „dobré“ a „špatné“. Angažované básně, dokonce i dobré angažované básně, samozřejmě existují. Jen nám jich zastánci angažované literatury zatím mnoho neukázali.


W. B. Yeats. Foto nl.wikipedia.org

Udělám to tedy za ně a upozorním na báseň „Velikonoce 1916“ („Easter, 1916“) od největšího irského básníka, W. B. Yeatse (1865–1939); její text lze najít například na theatlantic.com.

V této básni – stejně jako v řadě dalších – se Yeats vyrovnává s Velikonočním povstáním (24. 4. 1916) irských republikánů proti britské nadvládě. Povstání bylo po několika dnech poraženo a patnáct jeho vůdců popraveno.

Úmyslně volím takto odlehlý příklad, aby vyniklo, že „Velikonoce 1916“ jsou skvělá angažovaná báseň, že to však vůbec nesouvisí s vnějšími okolnostmi jejího vzniku: Velikonoční povstání bylo naprosto zpackané; mnoho irských vlastenců (včetně Yeatse samotného) s ním nesouhlasilo; a jeho bezprostřední dopad byl nulový.

Brutální britská reakce sice přispěla k postupné proměně irského veřejného mínění a nakonec i k dosažení samostatnosti Irska (1922); ovšem vzniklý stát – provinčně nacionalistický a úzkoprse katolický – by levicoví či liberální zastánci angažované literatury těžko pokládali za žádoucí politický cíl. Ani Yeats sám nebyl vzor politické prozíravosti; jednu dobu koketoval i s fašismem.

Velikonoce 1916“ jsou vynikající básní z čistě literárních důvodů. Zde je několik z nich.

Yeats – mimo jiné génius sloganů – dokázal drtivý dojem z průběhu Velikonočního povstání postihnout působivým refrénem „a terrible beauty is born.“ Doslovný překlad („zrodila se strašlivá krása“) je přirozeně mnohem horší: je nerytmický; chybí v něm trojí dunivé b; a v češtině nelze přesně napodobit anglický neurčitý člen „a“ – jím básník vyjadřuje, že se zrodila jakási strašlivá krása; cosi, čemu se nedá uniknout, ale přitom to nelze přesně pojmenovat.

Na literárním účinku se podílí i jednoduchá (a přitom mistrná) písňová forma nebo barevná symbolika. Středostavovský Dublin, v němž povstání vypuklo, básník charakterizuje nudnou šedí domů a povrchní, šaškovskou „strakatinou“ (motley) duchaplnůstek tehdejší intelektuální společnosti.

Z tohoto prostředí pocházejí i sami revolucionáři, ale svým činem se z něj dokázali vymknout: dublinskou šedí probleskují jejich „živé tváře“; a proti plytkým intelektuálním řečem staví Yeats v závěru básně jednoznačnou „zeleň“ – vojenskou barvu a zároveň národní barvu Irska.

V běžném životě měl Yeats k takovému fangličkaření odpor; dokonce ani nechtěl, aby jeho vlastní knihy měly zelené obálky. V básni tedy nejde o politickou propagandu, nýbrž o autoritativní gesto, jímž platonik Yeats Velikonočnímu povstání přiřkl výsostný, nadčasový význam.

Jasně to vyjadřuje třetí sloka, působivé podobenství, jímž básník přerušuje líčení průběhu povstání: revolucionáře, spojené „jediným záměrem“, přirovnává k nehybnému kameni uprostřed říčky. Tok říčky a vše v ní i kolem ní – poletující a potápějící se ptáci nebo kůň, který kopytem vystříkne vodu – patří do světa proměn a platonských stínů. Kámen trvá.

Jádrem básně jsou ovšem Yeatsovy postoje k jednotlivým revolucionářům. V tehdejším Dublinu znal každý každého – podobně jako v Dantově Florencii. A Yeats (podobně jako Dante v Pekle) dokázal vytěžit nesmírný umělecký účinek z toho, že mnozí aktéři dějů, které líčí, byli jeho osobní přátelé či nepřátelé.

Paradoxní spojení vášnivého prožitku s monumentalizujícím odstupem se nejvýrazněji projevuje ve verších věnovaných Johnu MacBrideovi. MacBride se roku 1903 oženil s oslnivou Maud Gonne(ovou), Yeatsovou femme fatale, jíž se básník mnoho let marně dvořil. Manželství Maud Gonne s MacBridem ovšem bylo nešťastné.

Ve „Velikonocích 1916“ Yeats píše, že MacBridea pokládal za „nadutého opilce, jenž krutě ublížil lidem, kteří jsou mi drazí“. Přesto ho „zahrnuje do písně“, neboť MacBride se spolu s ostatními revolucionáři „vzdal role v plytké komedii“. Yeatsova osobní zášť nemizí; avšak básníkovým velkodušným gestem se proměňuje jen v jakousi vlnku na zčeřené hladině říčky – zatímco MacBride se z trapné figurky stává kamenně vznešenou postavou.

Ve druhé sloce Yeats MacBridea i další revolucionáře popisuje, ale nejmenuje. K tomu dospívá až na samém konci básně: „MacDonagh and MacBride/ And Connolly and Pearse.../ Are changed, changed utterly:/ A terrible beauty is born.“ („MacDonagh a MacBride/ a Connolly a Pearse.../ se naprosto proměnili;/ zrodila se strašlivá krása.“)

Jméno po jménu jako výstřely z děla – ale zároveň tuto litanii básník něžně přirovnává k intimní chvíli, kdy dítě unavené divočením konečně usne a matka si pro sebe šeptá jeho jméno. A zároveň je jedno z těch jmen MacBride! Jaká podivuhodná směsice emocí v těch několika verších!

Velikonoční povstání je jen sto let stará epizoda ve vzdálené zemi. Ale Yeatsova báseň o něm mě při dalších a dalších čteních bere za srdce víc než celá současná diskuse o angažované literatuře.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Petrasek Milan - penzista

Trefně vlídně ironická nápomoc ke srovnání Úterý, 28.Ledna 2014, 21:28:58

mezi povrchní, šaškovskou „strakatinou“ (motley) duchaplnůstek tehdejší a dnešní intelektuální společností, které přestovšechno skrývaly/jí talentované.
Odpověď na otázku kdo a za co fackoval a kdo a za co byl fackován zůstává přesto celkem důležitá.........míním coby politicky angařovaný a nejen zvědavý občan.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Děkuji za komentář! Úterý, 28.Ledna 2014, 22:10:2

Ano, fackování (a jeho důvody) může být důležité - ale podle mě nemá vliv na to, jestli je báseň dobrá.
A doplňuji ty duchaplnůstky: v první sloce Yeats líčí, jak potkal v dublinské ulici revolucionáře, cosi k nim zdvořile prohodil - a přitom už vymýšlel nějaký posměšek na jejich adresu, kterým zanedlouho potěší přátele "u krbu v klubu".
Velikonoční povstání začínalo tak po sousedsku; třeba John MacBride o přípravách ani nevěděl, jen tak se procházel po ulici - a hned se zapojil do akce.
Skončilo to ovšem tou "strašlivou krásou" a 15 popravami. Respektive šestnácti: tím šestnáctým byl Sir Roger Casement - fascinující, rozporuplná postava, o níž Mario Vargas Llosa napsal román Keltův sen.
Tak se z komedie (viz "strakatina") stala vysoká tragédie.

Petrasek Milan - penzista

Děkuji za poděkování Středa, 29.Ledna 2014, 21:07:56

a připojuji se k obhajobě básníka schopného sdělení vyjímečné vize, kterého líbá nejen můza, ale i touha rozdávat facky,
Čeho si ceníme je talent. A ten potkáváme i v sepjetí schopnosti geniálního postřehu a geniální zabedněnosti v jedné lebce...............bych, závistivec, poznamenal.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Geniální zabedněnost Čtvrtek, 30.Ledna 2014, 00:11:17

Myslím, že s tou geniální zabedněností máte pravdu. Je třeba na pováženou, jak často bývají geniální umělci politickými analfabety nebo fanatiky.

Yeats (jak jsem psal) koketoval s fašismem; a podobně i další básníci jeho generace: T. S. Eliot ne snad přímo, ale neměl k tomu daleko; a Ezra Pound se v Itálii přímo zapojil do fašistické propagandy.

Petrasek Milan - penzista

A třeba tenhle Houellebecq a jeho vztah k fr.levici Čtvrtek, 30.Ledna 2014, 10:30:2

Míchá si to dohromady i s nacionálsocialismem za účelem geniálního zúčtování s celou současnou společností.
Radikální myšlení má také své ohraničení a kdo si toho nevšimne narazí bednou do bedny jen to zazní......řekl bych.
A pro extraeliterně založené radikály má fašismus lecos chutného v nabídce.

Martin Profant - Praha 7

Yeats a fašismus Čtvrtek, 30.Ledna 2014, 12:44:18

Tak, jak to píšete, je to přeci jen příliš horká káva. Britská inteligence obecně měla určité pochopení pro evropské diktátory, vyjimek bylo málo, a značně kritický odstup od "reálně existující demokracie". Yeats předpovídal její brzký konec a Ezra Pound mu zprostředkovával jekési vlažné vazby k Mussolinimu. Ani v činech, ani v textech se ale tahle potenciální vstřícnost nijak neprojevila, na "koketerii" dost málo.
A souhlasil bych s Hannah Arendtovou, že co se Pounda týče, Problém ani tak nebyly jeho smypatie k italskému fašismu, ale fanatický antisemitismus:
"Jistě, nenáviděl [Pound] Židy před válkou a nenáviděl je po ní, a to by byla jen jeho soukromá záležitost bez patrného politického významu. Ovšem, něco trochu jiného je , když vytrubujete do světa takovou aversi tehdy, když jsou Židé vražděni po milionech."

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Profante, Čtvrtek, 30.Ledna 2014, 15:45:42

souhlasím s Vámi. Především v tom, že nejzajímavější na básníkovi jsou básně; a dílo všech jmenovaných je geniální a nikterak "fašistické".

Co se postojů, ale i činů (válečné rozhlasové projevy na Radio Roma) týče, i já si myslím, že ze tří jmenovaných je zdaleka nejproblematičtější Pound.

Tou Yeatsovou koketerií s fašismem jsem měl na mysli jeho krátkodobé sympatie pro irské "Blueshirts" (Modré košile). Ale máte pravdu, že nejde o nic zvlášť významného: 1) samo přiřazení Blueshirts k fašismu není jednoznačné (takových paramilitárních organizací, více či méně fašistických či bolševických, byla ve 30. letech plná Evropa); 2) Blueshirts existovali (-y?) jen asi rok; 3) Yeats se přímo do jejich činnosti nijak nezapojil.


Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.