Ačkoliv se před pár týdny mohlo zdát, že protesty proti reformě volebního systému v Hongkongu pomalu odeznívají, vše se znovu rozhořelo. Vyklízení barikád a policejní násilí znovu posílilo sympatie a podporu veřejnosti. Guvernér Leung Čchun-jing obyvatele následně vyzval, aby vyšli opět do ulic a nakupovali — aby pomohli místní ekonomice.

Policejní násilí v kombinaci s tímto prohlášením vyvolalo bouřlivou reakci, protestující nyní „nakupují“ tak, že se dlouho do noci procházejí po hlavní nákupní třídě a zaměstnávají policii víc než kdy dřív. Protesty tak dostávají své symbolice — žlutá stužka odkazuje na populární šlágr Tie a Yellow Ribbon, ve kterém se zpívá o vytrvalosti.

Činnost policie vždy přiláká novou vlnu pozornosti a podpory, ale je zjevné, že takhle to nemůže pokračovat donekonečna. Protestující jsou rozděleni na mnoho skupin odlišného ideového zázemí a ve vzduchu je patrná beznaděj z toho, že se hnutí stále nikam neposunulo. Vláda protest stále navenek ignoruje a veškerou komunikaci odmítá. Hongkongská studentská federace obsadila sídlo vlády a konflikty s policií jsou nyní na denním pořádku. Svět už neobíhají fotky uměleckých děl, ale násilných střetů.

Protestující jsou si vědomi, že vláda se snaží policejním násilím odvrátit pozornost od politických otázek. To je dobře vidět na tom, jak se rozrůstají ústřední požadavky protestu: kromě volebního práva je to nyní i rezignace současného guvernéra a žádost o omluvu policie. Nepřichází však žádný posun v tom, jak těchto požadavků dosáhnout. Není ani vidět systematické promýšlení dalších otázek, které jsou pravděpodobně u kořenů současné situace.

Zdá se, že guvernér Leung Čchun-jing není při komunikaci s veřejností příliš obratný. V říjnu vzbudil pozdvižení svým komentářem pro New York Times, kdy otevřeně prohlásil, že univerzální volební právo je nemyslitelné, protože by to znamenalo dát hlas i těm nejchudším, a vyústilo by to tak v odpovídající politiku. Nyní ona výzva k nakupování, tak kontrastní vůči policejnímu násilí, které se na místě odehrává. Mohl by ale v čele Hongkongu stát neobratný politik? Je možné nabídnout jiný pohled?

Česká média si podobné otázky moc nekladou. Kromě sebenaplňujících zpráv o rozehnání protestu obecně převládají dvě interpretace. Ta první chápe protesty jako autentickou touhu společnosti po demokracii, druhý pohled pak rámuje protesty přímo jako antikapitalistické. Tato pojetí ale vycházejí z evropského kulturního prostředí a jsou poněkud krátkozraká, neboť selhávají v rozpoznávání lokálních specifik. Tamní společnost je ekonomicky i kulturně hluboce rozpolcená

Hongkong je známý svou extrémní orientací na konzumní způsob života. Obecně se to vysvětluje tím, že během koloniálních dob městu chybělo jasné ideové zázemí a toto hodnotové vakuum vyplnila zcela pragmaticky touha po ekonomickém úspěchu. Shop until you drop, time is money — toto jsou běžné komentáře, kterými Hongkongčané rámují lokální kulturu. Není překvapením, že navzdory sedmimilionové populaci zde chybí svébytné umělecké podhoubí.

Hongkong byl zároveň snad jediným městem, které při snahách o umístění pobočky Guggenheimova muzea představilo projekt, kde mělo být muzeum propojeno s nákupním centrem. Tohoto ovzduší propekingská média obratně využívají, současné protesty neustále asociují s  ekonomickými ztrátami a abstraktním narušováním ekonomického růstu.

Jak také často zaznívá, Hongkong je zároveň místem velkých sociálních nerovností, 20 procent obyvatel žije pod hranicí chudoby. V 90. letech proběhla restrukturalizace průmyslu, výroba se přesunula za hranice a prim nyní hraje finanční sektor a služby. Vysokoškolsky vzdělané mladé lidi čekají buď repetitivní pozice ve službách, nebo úmorné zaměstnání v korporátu s jednou z nejdelších pracovních dob na světě. Otevřít si vlastní byznys je kvůli cenám nemovitostí téměř nemožné.

Bydlení je tak nákladné, že i po třicítce je běžné stále žít u rodičů. Místní média tuto skutečnost reflektují, ale využívají ji často spíše jako argument proti protestům, a prohlubují tak rozdělování společnosti: mladí jsou vyobrazováni jako líná generace pohrdající možnostmi, které jí společnost a trh nabízí. Toto rámování má původ především ve dvou věcech: poměrná část starší generace přišla do Hongkongu z Číny a jejich očekávání se tehdy smrsklo na jednu věc: uživit se.

Schopnost tvrdě pracovat a nezdolně překonávat obtíže si dokonce vysloužila svůj vlastní pojem, „Lion rock spirit“ podle skály, která se tyčí nad bývalými slumovými oblastmi. V takových podmínkách také bylo mnohem víc prostoru ke zbohatnutí, nicméně reálně je to již minulost, která v myslích starších generací stále přetrvává.

Druhé rozštěpení probíhá po kulturní ose. Mezi obyvateli Hongkongu a pevninskými Číňany (turisty i imigranty) panuje poněkud napjatý vztah a zdá se, že právě zde našla hongkongská společnost svého univerzálního viníka. Tato situace je pozoruhodná, neboť velká část místních nebo jejich rodiče a prarodiče přišli z Číny. Pokaždé, když byly v Číně politické nebo sociální nepokoje, mnoho lidí utíkalo právě do Hongkongu.

Ekonomicky se taky jedná o klasický příběh: rapidní industrializace vedla k velkému nedostatku pracovní síly, a tuto poptávku naplňovali právě nelegální migranti z pevniny. V současnosti také mnoho pevninských Číňanů přijíždí do Hongkongu nakupovat. Kromě luxusního zboží je velký zájem i o specifické produkty, jako je například instantní kojenecké mléko, protože vůči čínskému zboží panuje nedůvěra.

Existují tak dvě protichůdné reprezentace, kterým je společné pouze „necivilizované“ chování: bohatý Číňan, který utrácí v Hongkongu za luxus, a chudý imigrant, který zneužívá místní zdroje a představuje pro hongkongský sociální systém „nesmírné břemeno“. Tyto stereotypy jsou pevně vtělené, neustále je reprodukuje i popkultura. Nikdy nezapomenu na to, jak během mého studia na hongkongské univerzitě profesor sociologie položil třídě zcela vážně míněnou otázku: „Víte, proč jsou pevninští Číňané jako dýně? Protože jsou dutí a levní!“. 

Prokonzumní orientace znesnadňuje promýšlení problémů 

Nepříjemné situaci nepomáhá ani skutečnost, že se Čína snaží různými kroky podporovat novou identitu hongkongského Číňana. Nacionalistická reforma vzdělávání v roce 2003 kvůli všeobecnému odporu sice neprošla, minulý měsíc se ale „zdroj blízký Pekingu“ nechal slyšet, že protesty jsou známkou toho, že mladí lidé neznají historii Číny a nechápou čínské hodnoty: konflikty vycházejí z neporozumění.

Z výběrových šetření vyplývá, že počet obyvatel, kteří se identifikují jako Číňané, popřípadě hongkongští Číňané, rok od roku klesá. Nepovedená volební reforma pak představuje jasně čitelný symbol postupného počínšťování. Hongkong ale nechce být dalším čínským velkoměstem.

Takto roztříštěná společnost je pro současnou vládu velmi výhodná, požadavky protestujících v podstatě nemusí brát v potaz. Protičínské postoje hongkongskou společnost neposilují, naopak ji ještě více rozdělují a odvádějí pozornost od skutečných problémů.

Výrazně prokonzumní orientace hongkongské společnosti je velmi hluboce ukotvená a znesnadňuje důslednější promýšlení současných problémů a lepší formulaci požadavků, které by překročily politický rámec.

Protestující sice asi nejsou tolik posedlí značkami a dalšími statusovými symboly, ale kapitalismus jako životní realita je tak hluboce zakořeněný, že k problematizaci společenského uspořádání v tomto ohledu vůbec nedochází. Tuto situaci ilustruje například také skutečnost, že v roce 2011 i v Hongkongu skupina navazující na hnutí Occupy téměř na rok zabrala přízemí sídla britské banky, ale jednalo se jen o několik desítek lidí.

O výše nastíněných ekonomických problémech se sice hodně mluví i v souvislosti s volební reformou, ale spíše jen popisným způsobem. Nevznikají žádná životaschopná řešení, která by vycházela z přemosťování politických a ekonomických témat. Společnost nemá k dispozici analytický aparát, skrze který by problémy mohla pojmenovat, identifikovat souvislosti a lépe s nimi pracovat.

Zdá se, jako by vše mělo vyřešit právě univerzální volební právo. To, jakým způsobem v Hongkongu vládne trh a kapitál, není totiž potřeba zpochybňovat — máme tu přece univerzálního viníka, který trh svými selektivními nákupy deformuje, nebo naopak hongkongské zdroje bezostyšně zneužívá — a navíc u toho plive na chodník.

To vše představuje pro reálný dopad hnutí těžce překonatelné překážky, závěr přesto nemusí být nutně pesimistický. Rozsah a vytrvalost protestů je fascinující, stejně jako solidarita, která byla mezi barikádami patrná na každém kroku. Události také vytvořily nové prostory pro diskuzi napříč univerzitami, veřejnými institucemi i médii. A jak připomíná jeden z nejpopulárnějších zástupců hnutí Joshua Wong, čas je na straně těch, kteří v současnosti tráví svůj čas v ulicích.