Deník Referendum Domov

Neustálé kroužení spikleneckých teorií a spekulací kolem listopadu 89 jsou jednak úsměvné, jednak únavné. Úsměvné proto, že vycházejí ze špatných premis, vývody proto leckdy nechtěně připomínají nejlepší absurdní kousky Monty Pythonů. Únavné z toho důvodu, že opakují dokolečka stejné stereotypy, které ovšem nic neprokazují. Každý ze „zaručených závěrů“ připouští minimálně dva výklady.

Sametová „revoluce“
Prvotní mýtus, že sametová „revoluce“ byla dílem jakýchsi „čistých revolucionářů,“ kteří s předchozím režimem neměli mnoho společného, a že jim poté revoluci „někdo ukradl“, je více podobno biblickému popisu vyhnání z ráje než skutečnosti. Jistě, mezi „revolucionáři“ byli i předlistopadoví protikomunističtí bojovníci, ale těch bylo bohužel jen pár.

Vedle lidí z opozice (disidentů) se dění v listopadu 89 účastnili i běžní občané stojící mimo stranické a další oficiální struktury. Těch bylo asi nejvíc. Ale „revoluci dělali“ i někteří lidé z režimních struktur, kteří také chtěli a požadovali změnu. Studentskou demonstraci na Albertově 17. listopadu 1989, jejíž účastníky brutálně zmlátili esenbáci na Národní třídě, organizovaly dvě organizace: Nezávislé studentské sdružení STUHA (nelegální) a Socialistický svaz mládeže (SSM), založený komunisty.

Komunisté revolucionáři
Na demonstracích po celé zemi a především při generální stávce to bylo obdobné. Účastnili se jich lidé disentem a undergroundem počínaje a některými členy KSČ konče, bývalými i současnými (a vše mezi tím). Komunisté byli mezi dělníky z ČKD, kteří pár dní po 17. listopadu 89 přišli podpořit Občanské fórum na demonstraci na Václavské náměstí (s jedním z nich jsem tam tehdy hovořil).

I mezi dělníky, kteří „smetli“ pražského tajemníka KSČ Miroslava Štěpána z řečnické tribuny, byli komunisté. I mezi stávkujícími napříč republikou byli členové KSČ. I mezi herci, bez nichž by se listopadová změna neobešla, byli straníci.


Studentskou demonstraci na Albertově 17. listopadu 1989 organizovaly dvě organizace: Nezávislé studentské sdružení STUHA a Socialistický svaz mládeže. Foto Saša Uhlová, DR

Trochu se o tom psalo již tehdy, probíralo se to i na polistopadových jednáních nejvyšších orgánů KSČ, na nichž došlo k bohužel nenaplněnému pokusu o reformu této strany (nakonec zvítězili konzervativci). A částečně tyto informace vycházely najevo časem, jak v médiích, tak v běžných hovorech. Osobně jsem během let hovořil s několika komunisty, kteří v různých koutech země podporovali listopadovou změnu.

Mnozí lidé se na letošních oslavách 25. výročí listopadu 89 divili tomu, že někdejší komunistický poslanec Miroslav Jansta byl pozván jako jeden z řečníků na Albertov, ale on tam de facto patřil, protože byl (jako svazák i komunista) jedním z hlavních organizátorů demonstrace na Albertově v listopadu 1989 a následného pochodu, který skončil masakrem na Národní třídě.

„Účastnil jsem se zakládání občanských fór, a když rezignoval komunistický poslanec Jan Fojtík, obrátili se na mě, jestli mám ještě komunistickou knížku. Měl jsem ji, a tak jsem byl kooptován jako komunista, ale jako jediný s podporou Občanského fóra,“ dodává k tomu Jansta pro server E15 (podrobnosti o Janstovi taktéž v E15)

Bez ohledu na jeho některé pozdější kroky reprezentoval Jansta sametovou „revoluci“ stejnou měrou jako ostatní známí studentští vůdci. Ostatně -- i oni byli až na jednu dvě výjimky členy SSM, tedy mládežnické organizace založené komunistickou stranou k ovládání životů druhých prostřednictvím jejich organizování a neustávajících propagandistických kampaní.

Změny nomenklaturních kádrů
Z kontextu listopadového dění plynulo poměrně přirozeně, že i někteří komunisté mají normalizačního režimu plné zuby. A není pochyb, že se na nějakou změnu připravovala i část nomenklaturních kádrů komunistické strany ze státních struktur, z podniků, akademické sféry i bezpečnostních složek.

Pokud si dobře pamatuji, odborníci připravili již před listopadem 89 několik návrhů na změnu ústavy ČSSR s tím, že v jedné z verzí již nebyla zakotvena vedoucí úloha strany. Změny probíhaly i v hospodářské oblasti v podobě návrhů na odstoupení od rigidního plánovaného hospodářství, návratu živnostníků a drobných podnikatelů, rozšíření soukromého vlastnictví či zákona schváleného před listopadem 89, který umožňoval přechod státních podniků na akciové společnosti.

Důsledně řečeno, sametovou „revoluci“ spolu dělali lidé napříč společností, vyjma konzervativců v řadách režimních struktur (vedle toho tu bylo i dost těch, kteří se z různých důvodů drželi stranou). Největší díky patří disidentům, studentům (bez ohledu na jejich členství v SSM) a hercům -- ti všichni sebou strhli ostatní. Disidenti se o to pokoušeli dlouhodobě, ostatní v tu chvíli.

Jediný, kdo jim mohl „revoluci ukrást“ byli konzervativní komunisté -- a k tomu zjevně nedošlo. Zaplať Bůh za to.

Spiknutí nebylo třeba
Nevíme ovšem, na jakou změnu se část KSČ (i StB) připravovala. Zastánci spikleneckých teorií za tím vidí „domluvu staré elity s elitou novou -- z tohoto tvrzení se stal stereotyp během několika měsíců. Hitem se stala Analýza událostí 17. listopadu 1989 (autor Miroslav Dolejší), podle které byla sametová „revoluce“ předem dohodnuté předání moci mezi komunistickými tajnými službami a špičkami disentu.

Je sice celkem jasné, že někteří komunisté o pád normalizačního režimu usilovali, ale se špičkou disentu (či se špičkou Občanského fóra během „revoluce“) se na tom evidentně nedomlouvali. Šlo o střední nomenklaturní kádry, kteří již nějakým majetkem či know how vládli (ekonomicky zaměření straničtí odborníci, ředitelé podniků, jejich náměstci, vzdělanější estébáci apod.), ale chtěli je vlastnit i reálně.

To (by) jim však neumožnil Havel a spol., ale ti, kteří nastavili způsob přeměny hospodářství ve prospěch tunelářů, zlodějů a korytářů. Ti, kterým vyhovoval (a stále vyhovuje) korupčnický a klientelistický systém, který u nás počátkem 90. let zavedli. Ale ani Klaus a spol. se na tom nemuseli s předlistopadovými kádry domlouvat. K nastavení zmíněného systému jim stačil společný zájem, na prvním místě touha beztrestně se obohatit na úkor ostatních.

Domluvy (dohody) na společném postupu, z něhož by plynula beztrestnost komunistických zločinců (či přímá dohoda na oné beztrestnosti, která by znamenala i spolupráci při změně režimu) nebyla vůbec třeba. Vše mohlo probíhat přirozenou cestou a z motivů veřejně známých.

Gorbačovo „one man show“
Účast některých komunistů a estébáků na výše popsaných předlistopadových posunech se mohla odehrávat v rámci jedinečné one man show Michaila Gorbačova, která se nazývala perestrojka a glasnosť. Ani on nikdy nehlásal, že chce konec komunistického režimu, ale jeho uvolnění. O to samé mohli usilovat reformě uvažující lidé ze stranických a státních předlistopadových struktur v Československu (pochopitelně kromě těch, kteří usilovali o přechod na jiný ekonomický systém).

A je třeba si v této souvislosti uvědomit, že Gorbačov by nemohl na perestrojku a glasnosť ani pomyslet, kdyby s nimi nesouhlasila přinejmenším část komunistické strany (jejího širšího vedení) a tajných služeb (hlavně KGB a GRU).

Cibulka si KGB nevymyslel
A sovětské (poté ruské) tajné služby si nevymyslel Petr Cibulka, aby mohl o příslušnících polistopadové elity nahlas říkat, že jsou kágébáci. Mnohem reálnější je možnost, že někteří spolupracovníci KGB, kteří se během sametové „revoluce“ vyhoupli mezi nastupující české a slovenské elity, napomáhali listopadovému převratu proto, aby měli co největší vliv na způsob přeměny.

Takoví lidé jsou ovšem dodnes dobře vydíratelní, což je metoda Kremlem běžně užívaná. Kdo se diví některým výrokům českých občanů, které vypadají jako vystřižené z Putinových projevů, ať prosím do svého posuzování přidá i jednu z možností takového počínání, a sice fakt, že archivy sovětských (ruských) tajných služeb se zatím neotevřely.

I dnes se diskutuje, jestli bylo možno u nás někoho po listopadu 89 vydírat materiály, které vypracovala Státní bezpečnost (StB - československá politická policie). A dějí se kolem toho neuvěřitelné věci. I někteří lidé, od nichž jsem jako někdejší redaktor Necenzurovaných novin měl materiály StB, které před tím byly údajně skartované, dnes tvrdí, že všechno se skartovalo a že o žádném vydírání nevědí.

Měl jsem tehdy v rukou spoustu dokumentů StB, které jednoznačně ukazovaly na to, že značná část skartace byla předstíraná, či že někdo si přivlastnil materiály ještě před ní. A mnohokrát jsem se divil, když se někteří politici začali náhle chovat radikálně jinak než před tím.

Do archivu KGB a GRU (vojenská sovětská tajná služba) mohou pochopitelně nahlížet jen jejich příslušníci a ruští politici (případně další ruští mocní). A je kompletní!

Ne/vyrovnávání se s minulostí
Co se týče beztrestnosti komunistických zločinců a vyrovnávání se s minulostí, odkazuji na svůj esej Temnota je proto, aby bylo světlo II. -- Sametová revoluce a 90. léta.

Zde k se k tomuto tématu mj. vyslovuji mj. i takto:

Nešlo jen o první polistopadovou politickou garnituru vzešlou z Občanského fóra. I přidružení psavci se v první polovině 90. let odmítali zabývat či rovnou bránili odkrývání mechanismů totalitního režimu. (Psavci myslím intelektuály, odborníky na společenské vědy, novináře, publicisty, komentátory -- a nechovali se tak samozřejmě všichni a vždy, nechci paušalizovat, pouze užívám zkratku.)

Společenská atmosféra byla předznamenána vyjednáváním opozice s komunisty u kulatých stolů, které bylo ze strany demokratů ústupné ze dvou hlavních důvodů. Prvním byla opodstatněná obava z posledního vzepětí zastánců represe v komunistických řadách, druhým „filozofie smíření,“ která zároveň umožňovala i ospravedlňovala následnou přímou spolupráci s údajně přijatelnou částí komunistického vedení.

Zde měli předáci Občanského fóra alespoň nějaký korektiv ve „vox populi,“ který je při sestavování první společné vlády s komunisty upozornil, že zašli příliš daleko (komunisti navrhovali do vlády příliš mnoho svých členů, což by vedení OF těžko před veřejností obhajovalo).

Tehdejší novinařina a publicistika však podobný korektiv postrádaly. Až na výjimky chyběl psavcům potřebný odstup od nastupující demokratické elity. A ti z předlistopadových žurnalistů a publicistů, kteří se věnovali posluhování komunistickému režimu, jen změnili pána. (Čestní novináři si ovšem zachovali tvář před listopadem 89 i po něm). Nekritické prostředí, utvářené hlavními médii, vedlo k prorůstání politiky, novinařiny a publicistiky v jeden mohutný proud falešně pojímané státotvornosti.

Psavci nulovým odhodláním ke kritičnosti připravili půdu i ekonomické reformě, oproštěné od potřebných prvků práva a etiky. A poté ji i přímo „drželi při životě“. I jejich přispěním se vlády v čele s Václavem Klausem dopracovaly pocitu vlastní neomylnosti. Tak se ze „státotvornosti“ stala tunelo-tvornost. (…)

K vyrovnávání se s minulostí v onom širším kontextu na společenské ani individuální úrovni nedošlo. Nastavené podmínky ekonomické transformace a společenská atmosféra vyvolaná „filozofií smíření“ byly hlavní příčinou stavu, v němž k tomu ani dojít nemohlo.

Nenasytnost, bezostyšnost a oprávněný pocit beztrestnosti, které společnosti dávali najevo staronoví zlatokopové společně s některými polistopadovými politiky, sebou nesly příliš silnou dávku arogance moci. I to platí podnes.