Touha po jiném světě

Eva Hájková

Většina moderních ideálů, jako je právní stát, rovnost ras a pohlaví či náboženská tolerance, se poprvé objevila v utopiích, podobně jako se technické vynálezy nejprve objevily ve vědeckofantastické literatuře mnohem dříve

Heslo francouzské revoluce liberté, egalité, fraternité, které se dříve překládalo jako volnost, rovnost, bratrství nebo nověji jako svoboda, rovnost, solidarita, je více než dvě stě let staré. A k jeho naplnění máme stále daleko.

Cožpak o to, volnosti máme poměrně dost (v rámci daného systému, pochopitelně), ale s rovností je to horší, protože pro tu ve vlastnicky nerovném systému příliš místa není, a o bratrství můžeme většinou jenom snít. Občas si sama pro sebe říkám, že by se v té slavné trojici mělo slovo volnost raději nahradit slovem dobrovolnost, což znamená dobrá vůle nebo vůle k dobru. A hlavně by si pod tou volností nikdo neměl představovat zlovolnost, čili zlou vůli.

A ještě si říkám, že dobrovolně by se měl člověk zavázat právě k tomu bratrství neboli k solidaritě se slabšími a taky k té rovnosti, což přinejmenším znamená nevyvyšovat se nad jiné a nechtít pro sebe výhody a privilegia, včetně obrovských majetků. Tím by se možná celá, jinak těžko uskutečnitelná, triáda vyřešila.

Ideály nám nedají asi tak dlouho pokoj, dokud jich nedosáhneme nebo dokud aspoň nepocítíme, že se jim blížíme, že k nim směřujeme. Vždycky si říkám, že je dobré být na cestě k cíli, protože když člověk už u cíle je, pak se nic neděje a on si musí hledat nový cíl, pokud se už neocitl na konci svého života. Z tohoto důvodu dávám přednost těžko dosažitelným cílům. Dosažení cíle stejně může člověka uspokojit jen na chvíli.

Každá cesta musí někam směřovat. Foto maol

Ovšem na druhé straně nemám příliš pochopení pro myšlenku východní filosofie, která hlásá, že samotná cesta je cíl. Cesta vždycky musí někam směřovat. Její cíl nám nemůže být lhostejný. Ani při skutečném cestování nám není jedno, jestli jsme na cestě do Prahy nebo do Ostravy. Cesta k čemu nebo kam? Jedině snad k individuálnímu sebezdokonalení. Ne, že by ho nebylo třeba, ale to by vlastně znamenalo, že žádné společné cíle neexistují. Možná tomu jen špatně rozumím, ale k čemu je sebezdokonalení ve světě,který propadá zkáze?

Cesty bývají různě dlouhé. Některé lidi může velmi dlouhá cesta odrazovat. Mají raději krátké cesty a blízké cíle. Vytrvalci se naopak nevyhýbají ani velmi dlouhým cestám. Ve vědeckých fantaziích se někdy můžeme setkat s myšlenkou dalekých vesmírných letů, s popisem situace, kdy astronauti letí k tak vzdáleným planetám, že cesta tam trvá více než jednu generaci.

Bylo by v tom jistě něco nadlidského, vydat se na takovou cestu z níž není návratu. Vydat se k cíli, o němž člověk ví, že ho sám nedosáhne, ale dosáhnou ho teprve jeho následovníci. Trochu to připomíná cestu Mojžíše a izraelského lidu do země zaslíbené. Je to cesta prostorem, při níž čas hraje nezanedbatelnou roli.

Ale taky můžeme uvažovat o cestě časem, kdy naopak vůbec nehraje roli prostor. O takové životní cestě k dalekému cíli v budoucnosti, kterého sice nedosáhneme, ale jehož dosažení můžeme místo sebe svěřit někomu jinému. Je to tedy cíl, který můžeme předat jiným lidem jako štafetu. Cíl tak posouváme mimo čas, který je nám vyměřen, a tím ho vlastně činíme transcendentním. Smyslem ideálů, v něž věříme, není uspokojení z dosažení konkrétního cíle, ale ony samy dávají životu smysl.

U každého s tím, pravda, neuspějeme, což nemusí znamenat, že jde o špatného člověka. Vůbec ne. Ale někdo pro takový smysl prostě nemá smysl. Žije aktuálními problémy dneška a o zítřek se stará jen z praktických důvodů. Užívá si života, jak může, podle hesla „Edite, bibite, post mortem non est voluptas! Jezte, pijte, po smrti není žádná slast!“. Když slyší slovo utopie, poťuká si nejspíš prstem na čelo. Těžko se někdo proto na něj může zlobit.

Utopie byly vždycky doménou fantastů, kteří kvůli nim (a nejen kvůli nim) tak či onak trpěli. Vizionář se nikdy nevyhne jisté rozervanosti a málokdy se setká s pochopením.

Už stoik Epiktétos radil: „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“ V dějinách filosofie nalezneme různé postoje - snahu splynout s reálným světem, najít si v něm své místo, i touhu po jiném světě. Známe utopie starověké (Platón), středověké až raně novověké (T. Campanella, F. Bacon) i moderní (Ch. Fourier, R. Owen). Utopické prvky se vyskytují u mnoha dalších autorů. Touha po jiném světě neopouštěla zejména ty, kteří v tom skutečném světě nějakým způsobem strádali.

Po revolucích, v nichž se lidé neúspěšně pokoušeli ideály, vize a utopie uskutečnit, obvykle nastalo dlouhé období jejich diskreditace, včetně restituce starých pořádků. Jako příklad nám může posloužit období po francouzské revoluci a napoleonských válkách, kdy reakční síly na čas získaly silnou převahu. V pozdějších dobách byly nové společenské vize zatracovány nejen konzervativci, ale i liberály, a pokusy o jejich uskutečnění byly označovány za sociální inženýrství. Ovšem nikdy to netrvalo dlouho a ideály i utopické vize se objevily znovu.

Utopie koncentrují ideály

Cíl, kterého nebylo dosaženo, je totiž věčný. Touha, která zůstane neuspokojena, je také věčná. A zakažte touhu! Vždyť je to motor vývoje lidstva. Velký utopista a reformátor Jan Amos Komenský, který byl uznáván, ale nebyl brán vážně, nazýval sám sebe mužem touhy. Jak jinak než touhy po spravedlivém uspořádání světa. Touha po jiném světě je touhou po něčem, co není. Slovo utopie pochází z řeckého ú-topos a znamená ne-místo, tedy žádné místo či místo, které není.

Většina moderních ideálů (právní stát, rovnost ras a pohlaví, mír mezi národy, sociální péče, náboženská tolerance aj.) se však poprvé objevila právě v utopiích, podobně jako se technické vynálezy objevily ve vědeckofantastické literatuře mnohem dříve, než byly realizovány v praxi. Utopie jsou koncentrací společenských ideálů a tužeb.

Karel Marx a Bedřich Engels se pokusili postavit představy o jiném světě na vědecký základ. Místo utopického socialismu vymysleli socialismus vědecký. Ovšem nesoustředili se příliš na to, jakým způsobem bude nová společnost fungovat (nechtěli být v tom směru utopisty), ale především na to, aby popsali, jak funguje kapitalismus a také na to, jak kapitalisty porazit a zabránit jim v tom, aby svou moc získali nazpět.

Domnívali se ostatně, že revolucí osvobozený člověk rozvine své nejlepší schopnosti, aby si ten nový svět podle vlastních představ sám vytvořil. Čím méně podrobností si představujeme, tím menší je pravděpodobnost, že naše vize zkrachuje. Proto je lépe o budoucnosti nesepisovat tlusté knihy, ale zaměřit se především na to, co by v ní mělo být důležité a zásadní.

Utopista či člověk toužící po jiném světě by si měl v tom směru zachovat chladnou hlavu. Nebo by se naopak dalo říct, že by měl mít hlavu v oblacích a nohama stát na zemi. Hlavně by však neměl zapomínat, že představa o jiném světě se nedá druhým lidem násilím vnutit (ani když je to představa vědecká), ale že je třeba lidi pro ten jiný svět také získat.

Avantgarda obyčejně razí cestu, ale slovo razit je vhodné používat spíš při popisu důlních prací. Pokud se nepohybujeme v přírodě, nýbrž v lidské společnosti, je lépe cestu naznačovat. I když někdy úplně marně. Co naděláme? Skutečný vizionář své vize o nové společnosti ovšem tak snadno neopouští. Vyvíjí kvůli nim spoustu energie.

Proč vlastně, když se jejich uskutečnění nedočká? Třeba proto, aby si mohl lépe vážit vlastního života. Aby v něm viděl smysl. Ovšem pokud nevěříme, že život vůbec může mít nějaký hlubší smysl, pak pusťme vize z hlavy a dál si říkejme: Edite, bibite, post mortem non est voluptas!

    Diskuse
    December 2, 2014 v 12.56
    Trochu jsem tu latinskou větu spletla. Správně zní: Edite, bibite, post mortem nulla voluptas!
    Ale český význam je správně.
    JP
    December 2, 2014 v 13.52
    To slovní spojení volnost - zlovolnost je opravdu inspirující! ;-)
    JP
    December 3, 2014 v 14.00
    Cesta kontra cíl?
    Paní Hájková, máte dozajista pravdu, že v naší západní civilizaci jsme daleko více zaměřeni na dosažení určitých konkrétních cílů, nežli abychom se spokojili jenom s cestou jako takovou.

    Jako určitý exces (či přinejmenším výjimka) tu tedy působí známý (byť i zkrácený) výrok Eduarda Bernsteina: "Cíl není ničím, hnutí je vším!"

    Ovšem, k tomu je nutno připodotknout, že v podstatě i sám Bernstein chtěl dospět k určitému cíli (socialistické společnosti) - jenomže na rozdíl od těch, kteří k němu chtěli dospět jednorázovou revolucí, Bernstein sázel na postupný rozvoj směrem k socialismu.

    Už ale na této kontroverzi uvnitř sociálnědemokratického hnutí je znát, že celá věc vůbec není tak jednoduchá. Sice tento názor Bernsteina byl svého času v německé sociální demokracii (tehdy ještě jednotné, před jejím rozštěpením) v podstatě jednomyslně zavržen; ale dějiny nás mezitím poučily o tom, že sázka protistrany j e n o m na tu jednorázovou revoluci, která má sama přivést žádoucí obrat, byla také velice jednostranná.

    Jestliže tedy na jedné straně to setrvávání na "cestě", bez jasně vytčeného cíle, může opravdu vést k tomu, že se nakonec v tom věčném bloudění nikam nedojde - pak stejně tak jenom zaměření veškeré pozornosti jenom na ten jeden konečný cíl, který má "definitivně" přinést řešení všech problémů a všeobecné štěstí, je postojem velice jednostranným, a sotva kdy vede ke skutečnému úspěchu.

    A to zdaleka nejenom v politice; stejně tak to platí i o docela obyčejném životě. Kolik lidí například všechny své životní naděje vložilo do toho, že konečně jednou budou bohatí; pořídí si drahé auto, dům, budou cestovat po světě... A pak se jim to podaří, mají auto a dům a dovolenou v Karibiku - aby pak museli zjistit, že všechny tyto jejich životní cíle jim pocit štěstí přinesly jenom na kratičkou chvíli, ale ve skutečnosti nedokáží vyplnit prázdno v jejich - ach tak bohatém - novém životě.

    Kdo si totiž předtím sám nevyšlapal cestu svým vlastním životem, krok po kroku, tak tomu se dosažení i těch největších cílů nakonec stane jenom prázdnou chimérou.

    Takže: ano, vytyčme si životní cíle, a třeba i ty zcela velké; ale nikdy nezapomeňme na ten docela "obyčejný" život, tady a teď. Pokud nedokážeme zvládnout ten a jeho nástrahy a jeho obtíže, pak nás žádný "velký cíl" nespasí...
    December 3, 2014 v 14.12
    Vy, pane Poláčku, to píšete, jako by si člověk mohl sám vybrat, jaký bude. Do jisté míry může. Ale jen do jisté míry.
    JP
    December 5, 2014 v 13.33
    Může si člověk vybrat svůj život?
    Toto mystérium mezi možností určit si svůj vlastní osud, a mezi nemožností téhož, čili determinací naší existence, svého času neobyčejně půvabně znázornil Platón:

    "Vřeteno nutnosti se otáčí, ale každý člověk si volí svého daimona" (zde: duch či anděl životní cesty).

    Čili: my jsme uchopeni ve světě (vyšších) nutností, determinací; ale zároveň jsme to my sami, kdo volí svou životní cestu (a tedy i svůj vlastní charakter).