Vláda včera schválila Vládní strategii pro rovnost žen a mužů v ČR na léta 2014—2020. Je to dokument, který tu dlouho chyběl. Současný kabinet se k tématu postavil konečně čelem. Snad mu zapálení pro věc vydrží, neboť přijetí Strategie je jen začátek.

Strategie je historicky první strategický dokument, který se přijímá na období delší, než jeden rok. Od roku 1998 až dosud zde existovaly Priority a postupy vlády při prosazování rovnosti žen a mužů a jejich Aktualizovaná opatření, která byla přijímána a tedy i monitorována vždy jednou ročně.

Jejich fungování se v celku dobře ukotvilo a státní správa na ně již byla zvyklá. To ale způsobovalo mnohdy pouze formální plnění, vykazování standardní činnosti resortů jakožto plnění Aktualizovaných opatření, a ke skutečné podpoře rovnosti žen a mužů to příliš nevedlo.

Tato vláda ve svém programovém prohlášení deklarovala vůli se agendou rovnosti žen a mužů zabývat. Rovněž z jejích kroků je možné vysledovat, že jí skutečně připisuje větší význam, než tomu bylo v období vlád minulých.

Poté, co byla v roce 2010 celá agenda přesunuta z Úřadu vlády na Ministerstvo práce a sociálních věcí, byť se ani zdaleka nejedná o agendu výhradně pouze v gesci tohoto resortu, došlo v letošním roce k jejímu zpětnému přesunu a začlenění pod ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu. To jí prospělo nejen symbolicky.

Nedůsledné uchopení této agendy, její marginalizace a dlouhodobé neřešení některých palčivých témat se projevilo v nevalném postavení České republiky v mnoha mezinárodních srovnáních a žebříčcích zabývajících se rovností žen a mužů.

Strategie v rámci osmi strategických oblastí a pěti horizontálních strategických priorit specifikuje konkrétní strategické cíle, jichž má být do roku 2020 dosaženo. Jedná se především o institucionální zabezpečení rovnosti žen a mužů, vyrovnané zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích, slaďování pracovního, soukromého a rodinného života, postavení žen a mužů na trhu práce či rovnost žen a mužů ve znalostní společnosti.

Mezi hlavní cíle Strategie patří snížení rozdílu v odměňování žen a mužů na průměr EU, zabezpečení kapacit předškolních zařízení péče o děti na úrovni tzv. Barcelonských cílů (zajištění míst v předškolních zařízeních pro 33 % dětí do 3 let a 90 % dětí nad 3 roky) i dosažení minimálně 40% míry zastoupení žen v rozhodovacích pozicích ve veřejné i soukromé sféře.

Současně Strategie usiluje o snížení latence a výskytu domácího násilí, zajištění možnosti rodičů vybrat si způsob, okolnosti a místo porodu a zlepšení postavení porodních asistentek či snížení horizontální i vertikální genderové segregace mezi vyučujícími i studujícími. To je jen několik příkladů, jaké cíle si vláda ve své nové Strategii vytýčila.

Nadto je existence tohoto strategického dokumentu mimo jiné podstatná i z hlediska čerpání finančních prostředků z fondů EU v příštím programovém období, v jehož rámci bude třeba zohledňovat rovnost žen a mužů jako horizontální prioritu.

Jelikož byla doposud agenda rovnosti žen a mužů opomíjena, není divu, že Česká republika je na chvostu v celé EU s jedním z nejvyšších rozdílů v odměňování žen a mužů. Zatímco evropský průměr je 16,4 %, v České republice rozdíl činí 22 % (za námi je už pouze Estonsko, Rakousko a Německo). A i kdybychom odhlédli od mezinárodního srovnání, je téměř čtvrtinový rozdíl v platech žen oproti mužům na stejné nebo srovnatelné pozici alarmující.

Rovněž zastoupení žen ve volených politických funkcích je v České republice velice nízké. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 bylo opět rozložení zvolených žen a mužů značně nevyrovnané, tj. 80,5 % mužů oproti 19,5 % žen.

V porovnání s předchozím volebním obdobím se počet žen v dolní komoře Parlamentu o něco málo snížil a v duchu oblíbeného bonmotu neziskových organizací zabývajících se podporou vyrovnaného zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích bychom s takovýmto tempem čekali na paritu zhruba sto let. A to není příliš lákavá vyhlídka.

Také domácí násilí je silně genderovaným tématem a bohužel jako takové často opomíjeno. Dle šetření Agentury EU pro základní práva se každá třetí žena v EU (Českou republiku nevyjímaje) stala obětí domácího násilí. Opět se jedná o počet vysoký a zarážející. V České republice jsou však preventivní opatření přijímána pomalu a těžkopádně.

Nejviditelněji v této souvislosti působí, že Česká republika doposud nezahájila potřebné kroky k ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o předcházení a potlačování násilí na ženách a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva). Přestože úmluva obsahuje požadavek na zavedení mnoha konkrétních opatření, která by v oblasti domácího násilí a násilí na ženách mohla pomoci, zdá se, že je její ratifikace stále oddalována.

Významný, ale stále pouze první krok

Uspokojivá není ani situace v českém porodnictví. Ta je kritizována nejen mezinárodními orgány, jako např. monitorovací výbor Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen, ale Česká republika v současné době také čelí několika žalobám před Evropským soudem pro lidská práva z důvodu nemožnosti volby místa, způsobu a okolností porodu.

Na jejich výsledek si počkejme, již nyní se však otevírá diskuze o přístupu českých porodnic k rodičkám či jejich doprovodu u porodu (zejména několikrát řešená otázka placení za přítomnost partnera u porodu).

Dalším z důležitých — a dnes i hojně diskutovaných — témat v oblasti slaďování pracovního, soukromého a rodinného života jsou školky. Zatímco ve školním roce 2012/2013 evidovalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy 58 939 neúspěšných žádostí o přijetí do školky, ve školním roce 2013/2014 se toto číslo zvýšilo na 60 281.

Oproti roku 2005, kdy byl údaj poprvé ministerstvem sledován, se jedná o téměř devítinásobek počtu neúspěšných žádostí. Přestože v České republice stále nedošlo ke komplexnímu řešení situace s nedostatkem míst ve školkách, silné populační ročníky se již pomalu posouvají do škol a školních družin, které si nyní budeme muset přidat do portfolia otázek k zodpovězení.

Situace v dalších úrovních školství je podobně neutěšená. V České republice tvoří ženy více než 60 % absolventek a absolventů vysokých škol, avšak mezi docentkami jich je již pouze 26 % a mezi profesorkami dokonce jen 15 %. Po důvodech je třeba se ptát především v souvislosti se slaďováním práce a soukromí a je možné se vrátit třeba i k výše zmíněnému nedostatku školek.

Uvedené pak ústí i v to, že se Česká republika již poněkolikáté propadala v žebříčku Global Gender Gap Index (Index rozdílů v postavení žen a mužů) Světového ekonomického fóra, kde se letos ze 142 sledovaných zemí umístila na 96. místě. Z evropských zemí se za ní nachází již pouze Malta a Turecko a to vskutku není, pro stát považující se za vyspělou demokracii, dobrá vizitka.

Přijetí Strategie je proto významným, ale stále pouze prvním krokem vpřed. Za podmínky skutečného naplňování cílů, které jsou v ní uvedeny, bude možné zlepšovat neuspokojivou situaci v oblasti rovnosti žen a mužů v České republice.

Doufejme proto, že rok 2014, ve kterém Česká republika mimo jiné předkládá monitorovacímu výboru Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen svou pravidelnou zprávu a těsně před uzavřením dalšího pětiletého hodnotícího období Pekingské akční platformy, doposud nejambicióznějšího celosvětového plánu pro genderovou agendu, bude také rokem, kdy se Česká republika vydá na cestu k vyrovnanějšímu postavení žen a mužů ve společnosti. Strategie k tomu může velkou měrou přispět. Věřme proto, že nezůstane pouze na papíře, ale stane se živým podkladem pro pozitivní změny.