Česká občanská společnost je velmi slabá. Hlavní důvody tohoto stavu souvisejí se způsobem financování a vztahu nadřízenosti a podřízenosti, který z toho plyne. Byrokraté a politici k naplňování a udržování tohoto stavu užívají různých tlaků včetně vymývání mozku pomocí byrokratického ptydepe.

Stát za asistence EU brání vzniku občanské společnosti v tom smyslu, jak funguje na Západě. A lidé z neziskových organizací dělají tu chybu, že na tuto hru na demokracii přistupují. Ztrácejí tak nezávislost, které je ke vzniku otevřené společnosti nezbytná.

Byrokracie tu nemá co pohledávat

Způsob zadávání grantů a plnění povinností z toho plynoucích velmi často uvádí lidi z občanských iniciativ do stavu podřízenosti vůči státním úředníkům i politikům. A nutí je ke zbyrokratizovanému přístupu ke své práci, na což doplácejí lidé, kterým pomáhají. A zároveň je odvádí od tolik potřebné kritiky počínání státu.

Smutné je, že některé lidi z neziskovek není třeba k byrokratickému přístupu nutit, protože jej mají zadřený pod kůží, stejně jako ti, kteří určují tón. Občanské sdružení, či, jak se dnes říká, spolek či společnost, však není soukromá firma ani úřad a nemá proto ke svému fungování používat stejné způsoby a metody. Naprosto prioritní je pro každou nevládní organizaci naplňování smyslu jejího vzniku. A tomu firemní či úřednické postupy překážejí. Byrokracie a kariérní hierarchie tu proto nemá co pohledávat.

Formuláře, zprávy, dotazníky, účetnictví, hlášení…

Lidé z české občanské společnosti pozvolna ztrácejí čas na pomoc potřebným. A ztrácejí příležitost hlídat stát, aby se stal a zůstal demokratickým.

Vysiluje je totiž jejich „nejdůležitější pracovní náplň“: vyplňování dotazníků, pracovních výkazů, formulářů s náplní práce, průběžných a závěrečných zpráv, grantových formulářů a dalších náležitostí, mnoha dalších formulářů, faktur, cesťáků, účetnictví, hlášení... Mnoho času jim zabere i neustálá příprava na pravidelné kontroly, které ovšem nekontrolují práci lidí v terénu (tedy skutečné pracovní výsledky), ale již zmíněné formuláře, papíry, kolonky, písmenka, číslice.

↗

Způsob zadávání grantů a plnění povinností z toho plynoucích velmi často uvádí lidi z občanských iniciativ do stavu podřízenosti vůči státním úředníkům i politikům. Foto commons.wikimedia.org

Mnozí lidé z neziskových iniciativ, řekl bych většina z nich, se již delší dobu zříkají i té nejoprávněnější kritiky politiků a úředníků, protože se oprávněně bojí, že příště od nich už žádné peníze v podobě grantů či dotací neuvidí (zažil jsem to osobně několikrát, v různých občanských sdruženích).

Uzavřená společnost

Evropská unie se chlubí tím, že není byrokratická (v pejorativním smyslu), protože má oproti jiným institucím málo úředníků. Nebývalé množství byrokratických úkonů však EU přenáší „dolů“ — na ty, kteří zadávání grantů vymýšlejí a organizují (ministerští a městští úředníci) a tím pádem i na lidi z nevládní sféry. Získat dnes peníze z grantu a udržet si je, vyžaduje leckdy neskutečné byrokratické úsilí, včetně mnoha naprosto zbytečných úkonů, vymýšlených bruselskými i českými byrokraty.

Výraz „otevřená společnost“ razil filozof Karl Popper. Měl tím na mysli otevřené myšlení, které neomezuje lidské poznání ideologickým rámcem a je otevřené rozumným změnám. Společnost může podle Poppera směřovat buďto k lidskosti, svobodě, rovnosti a rozumu, nebo k totalitě. Totalitě se krom jiného staví do cesty lidé s otevřenou myslí. A většina z nich, přepokládá Popper, jsou součástí občanské společnosti. Jen tak se stávají těmi, kteří demokratickému režimu (spolu)udávají tón.

Úředníci a politici se nás snaží odklonit od otevřené společnosti i byrokratickým ptydepe. Kdo se totiž podřídí jazyku, který přímo brání kreativnímu a kritickému uvažování, podřídí se i byrokratickým úkonům - a je tak tlačen ke změně myšlení.

Z lidí, kteří původně chtěli pomáhat druhým, činit život snesitelnějším pro všechny a mít kvůli tomu i vliv na politické rozhodování, se tak postupně stávají poslušnými součástkami byrokratického parního válce. Namísto otevřené mysli nastupují vyprázdněné fráze, které se tváří jako obsah čehosi smysluplného.

Manuálem k nevzdělanosti

Dobře to popsal Zdeněk Vybíral, profesor psychologie na Masarykově univerzitě, v předminulém Respektu, v článku Manuálem k nevzdělanosti. Následují pasáže z jeho článku:

Ministerstvo školství v dubnu zveřejnilo návod, jak se nechat vést novým operačním programem pro podávání projektů ve školství. Ten má sloužit jako vodítko pro psaní projektů a žádostí o jejich podporu. Má s přílohami 285 stran.

Vybíral připomíná teorii neosobního jazyka na příkladu z doby totalitní. „Otevřeme-li doslov k vydání Pohorské vesnice Boženy Němcové z roku 1956, čteme tam slova Vítězslava Rzounka: „Němcová jako umělkyně řeší zobrazením základních problémů společenských i základní problém české literatury, jímž je pravá lidovost a národnost uměleckého díla.“

Byla to jen zdánlivá prázdnota. Podobné výrazy sloužily za nosiče ideového působení. Ideologové měli v termínech „pravá lidovost“či „národnost“ skryty biče, kterými práskali nad hlavami těm, kdo ideologické požadavky nenaplňovali. Rétorikou sháněli do houfu ty, kdo dosud nemluvili, jak se mělo, vymývali mozky a naháněli hrůzu. To, co se nám může zdát jako jalový a bezobsažný jazyk, byl ve skutečnosti nástroj moci.

Autor dále připomíná, že podle Jeana-Paula Sartra se neautentická řeč zhusta odvolává na neosobní „se“ a její obsah je založen na sdílení banálního. Šíření banality je důležitá funkce: v neautentické triviální řeči jsme doma spolu s druhými. Jsme od nich nerozlišitelní, přihlašujeme se k nim.

Do podobné situace se podle Vybírala dostáváme i dnes. „Studovat třistastránkový manuál znamená, že nemáme čas číst Odysseu nebo třeba Noama Chomského. Noví Rzounci nepotřebují, abychom se zabývali Lipovetského Érou prázdnoty. Nasákli bychom kritickým myšlením a vzdělávali se v analyzování systému, který zavedli a který udržují. Nemáme se lišit, máme splynout ve společné louži banality.

Plíživě došlo k tomu, že univerzitní vzdělávání opět řídí ideologové. Neosobní jazyk se začal rozpínat. Tlakem na přijetí nové rétoriky a na podřízení se procedurám zajišťujícím banalitě rozvoj nám projektoví manažeři zabraňují v tom, abychom se věnovali čemukoli užitečnému… Lidem je nařizována práce, která jim okupuje mentální kapacitu natolik, že se chtě nechtě vsakují do prázdných slov.

Manuál, podle něhož se začaly připravovat školské projekty do roku 2020, začíná pode Vybírala frázemi hodnými padesátých let o „globálních změnách“, „flexibilitě pracovní síly“ a „výzkumném systému“.

Co říká fráze, podle níž máme „zvýšit přínosy výstupů výzkumu a vývoje pro řešení společenských výzev“ — a „funkčně je provázat“? Co sugerují klišé jako „intervenční logika osy“ nebo „intenzita komunikace“ či „strategie inteligentní specializace“? Je naším úkolem je přijmout a porozumět jim? Bohužel ano.

Manuál nadužívá slova „zvýšit“ a „zlepšit“: manipuluje čtenáře k představě zkvalitňování a směřování do lepšího stavu. Zavádí anglicismy („kondicionalita“), přejímá výrazy jako „technology assessment“, „prescreening“.

Zkuste porozumět: „Návrh identifikuje všechny relevantní ex-ante kondicionality platné pro předpokládané intervence. Opatření pro plnění kritérií ex-ante kondicionalit, uvedená v textu programu, jsou obecně v souladu s požadavky uvedenými v Template OP75 a Guide k ex-ante kondicionalitám.“

Manažeři projektů nám vnucují, jaké „účelné prostředky“ máme využívat, píše Vybíral, k vynucování poslušnosti si vypůjčili i moralizování o společenské odpovědnosti vůči veřejnosti. Akademici a vědci si musí uvědomit, že je živí jen ochota společnosti financovat výzkumné aktivity prostřednictvím daní, zní oblíbená fráze.

Jaký je rozdíl mezi komunistickými ideology a evropskými a státními úředníky předepisujícími odpovědnost? Spočívá v tom, co za to. Už ne vězení, ale postih finanční. Možná že tehdy i dnes vyhazov z práce.

Proč je akceptace třísetstránkového návodu nebezpečná? S frázemi a délkou bychom se vypořádali. Problémem je, že manuál nás tlačí ke změně. Ke změně myšlení. Nutí nás osvojit si hru s jazykem.

Historik Matěj Spurný řekl v červenci 2012 v rozhovoru pro Respekt, že účelovým přijímáním bezobsažného jazyka projektů jakožto cesty k prostředkům, které potřebujeme, „ztrácíme obranu před tím, jak (tato volba) deformuje naše myšlení, jak v důsledku toho hloupneme. A to je přesně to, co se dělo za normalizace.

Tolik tedy psycholog Zdeněk Vybíral. Článek rozhodně stojí za přečtení celý. Pokládám za zázrak, že takové zamyšlení vyšlo v mainstreamovém médiu, protože článek není obvyklým třikrát převařeným odvarem, ale slušnou porcí kritického myšlení. A mainstreamová média, Respekt nevyjímaje, ke kritickému myšlení úctu příliš nechovají.

Veřejný nepřítel č. 1

Režim, který u nás panuje, lze stěží nazvat demokratickým, protože společnost (my všichni, nikoli pouze politici) nemá demokracii zažitou. A protože lidé z občanské společnosti nechávají „chod demokracie“ na politicích a úřednících.

Ať se tedy nikdo nediví, že u nás silně pokulhává dodržování lidských práv, že chybí svoboda spjatá s odpovědností, že rovnost před zákonem je jen na papíře a kritický rozum, který je nezbytnou součástí demokracie coby protipól totalitní či autoritářské stádnosti, je veřejným nepřítelem číslo 1.