Rok co rok si při prázdninových toulkách Českou republikou poznamenávám, co mi vadí, překáží, komplikuje život nebo přímo štve. Dopravní uzavírky, zacpané silnice a rozkopané obce jsou standardem. Leč letos jako by byla „ve výstavbě“ celá země. Holt, co nevidět tu budou komunální volby. A jak je zvykem, starostové a radní vykazují největší činnost před nimi. To je jen postřeh, nikoli stížnost, poněvadž z předvolební hyperaktivity lidem aspoň něco kápne.

Pěkným příkladem je náměstí ve Velké Bíteši na Vysočině. Dosud bylo jedním velkým parkovištěm. Centrem navíc prochází rušná silnice. Nyní se ale klube velmi příjemné místo, kam se vejdou lidé i auta.

Až budou komunální politici na poslední chvíli hledat témata pro svoji kampaň, měli by se zaměřit na občanskou vybavenost. Zatímco o herny zakopáváte na každém kroku, poštu abyste leckde pohledali. Což trápí místní, ale přes léto i turisty.

Zdá se, že nám pošty mizí před očima, přitom jejich agenda se rozrůstá. Za minulé vlády k ní patřil podomní prodej punčoch, hraček a rozličné veteše, nyní jsem kdesi zaslechl, že by pošta mohla nabízet základní léky, v Praze prý bude vymáhat pokuty dopravního podniku. Jako šafránu zato je poštovních schránek. Pošťaček a pošťáků je též málo, jsou špatně placení a věčně strhaní. Takto si jednu ze základních veřejných služeb věru nepředstavuji.

↗

Dopravní uzavírky, zacpané silnice a rozkopané obce jsou standardem. Foto Bohumil Červenka, Mediafax

Pošta, ordinace, lékárna, večerka, trafika, služebna policie či městské policie… Co už jiného by mělo být samozřejmostí v každém hustěji obydleném místě? V létě bych snad ještě zmínil otevřené koupaliště nebo aspoň čistou požární nádrž se vstupem na vlastní nebezpečí. Není to však pravidlem.

Města se vylidňují, žijí leda sídliště a hypermarkety, takže centra pustnou, včetně služeb, které nabízejí. Tím výrazněji potom pookřejete, když někde narazíte na půjčovnu kol, lodí nebo alespoň knížek. V Bratislavě v centru najdete bezplatnou a volně přístupnou knihovnu pod modrou oblohou. U nás potěší i malé boxy v podobě ptačí budky s knížkami, jaké mají třeba v Posázaví.

Časem přijdu do věku, kdy ocením, že se aspoň množí veřejné záchodky, hlavně ty mobilní. I to patří k základnímu komfortu, podobně jako odpadkové koše a sáčky na psí exkrementy. Zato na dálnicích mohou šoféři vyletět z kůže. Uživatel toalety na čerpací stanici je zákazník či potenciální zákazník, podobně jako v hypermarketu. Přesto přibývá benzinek se zpoplatněným WC. Nejde o tu deseti či dvacetikorunu, byť by bylo zajímavé spočítat, kolik člověk během života za své vyměšování zaplatí. Podstatný je princip.

Klidně se smějte, ale hrubě se mi nelíbí, když se ustupuje z jisté úrovně dosažených lidských práv nebo aspoň nabízených služeb. A nebyly bychom Češi, kdyby značná část motoristů raději nezamířila za benzinku než ke zpoplatněným pisoárům. Čerpací stanice bude čistá, pěkně vonící (benzínem), ovšem její okolí bude jeden velký fujtajbl. Jak moc to udělá radost obcím, na jejichž katastru se toto vyskytne?

Příležitostní cestovatelé jsou rovněž rádi, když vědí, kde jsou. Jsou země, kde názvy ulic najdete nejen na domech, ale i na stojanech či na zemi. U nás jste rádi, když najdete aspoň nějaký záchytný bod. Jinak hrozí, že budeme muset oprášit skautské/pionýrské znalosti a pro snazší orientaci hledat nejbližší lišejník či mraveniště.

Není nadto si turistů vážit. Jako v jednom informačním centru na Moravě, kde se zaměstnankyně rozzlobila na přespolní Asiatku jen proto, že jí ta nebohá náplava neznalá spisovné češtiny nevykala, nýbrž tykala. Pak se pozná, jestli je služba provozována z povinnosti, aby se neřeklo, anebo s nějakým ušlechtilým záměrem.

Podobnou zkušenost uděláte na hradech a zámcích. Někde už u pokladny tušíte, že cílem provozovatelů je ukázat co nejmíň za co nejvíc peněz a přinutit vás, abyste po prvním návštěvním okruhu absolvovali i druhý a třetí. Na Karlovarsku jsem s mladou drmolící průvodkyní stihl i pětačtyřicetiminutovou prohlídku za necelou půlhodinu. Doufám, že návštěvní knihy či knihy přání a stížností aspoň někdo čte.

Ještě ale jednu možnost máte: vykašlat se na pohodlí a okusit, jak já říkám, „raw-turistiku“. Viděli jste v kině Krobotovu Díru u Hanušovic? Je to vskutku věrná momentka ze života v podhůří Jeseníků. Podobných „děr“ je po Čechách, Moravě a Slezsku spousta. S cestovateli se tam moc nepočítá.

Když to ale přesto risknete, pochopíte, jak těžký život, co do psychiky i fyzična, mají ti, co neobývají nablýskaná města či aspoň obce na hlavních silničních nebo železničních tazích. Tam pak úplně stačí, když si nějaký ten politik vzpomene ne na turisty, ale na místní a jejich holou existenci. Je to tak: letní toulky se nemusejí rovnat jen road-movie s dobrodružstvím a zábavou, ale také psychologickému dramatu či hororu. Jsme sice země malá, ale pestrá. A stojí za to si ji čas od času prokřižovat.