Zapomenutý

Cesta za zapomenutým německým spisovatelem Jeanem Paulem je cestou do polozapomenutého koutu německého a českého pohraničí a v tom též připomínkou, že literatura vzniká i v provincii.

Německá literární veřejnost slaví, zejména zásluhou spolků a regionálních muzeí, 250. výročí narození Jeana Paula Richtera, známého – nebo u nás spíš neznámého – pod jménem Jean Paul. Je to prozaik, v jehož díle se obdivuhodné postřehy a smysl pro humor a charakteristiku tehdejšího obyvatelstva Horních Frank pojí s nedostatečnou schopností vystavět prozaické dílo, takže jsou jeho knížky zajímavé a zábavné na chvilkové otevření a čtení na přeskáčku, ale jako celek současného čtenáře přestanou bavit. A to je dokonce asi snazší číst je v českém překladu, který text přece jenom modernizuje (u nás ho překládali Vladimír Kafka a Hanuš Karlach), než je to pro Němce v originále.

Já si ale nedovolím podávat literární charakteristiku Jeana Paula, protože jsem toho z něj mnoho nepřečetla, jeho román Advokát Sirový jsem dočetla tak daleko, jak mi stačila cesta z Prahy do Norimberka, a pak jsem ho, bohužel, zapomněla ve vlaku. Je to pěkná knížka, graficky řešená Zdeňkem Sklenářem, ztráta mě velice mrzí, jen mě při tom utěšuje, že si třeba nějaký německý cestující řekne, jak významný autor ten jejich hornofrancký Jean Paul Richter asi ve světě je, když si ho v překladech čtou cestující v mezinárodním rychlíku. Moje poznání příliš nevylepšila ani inscenace onoho románu (německy Siebenkäs) na komorní scéně v Bayereuthu: herci hráli to, co bylo v textu, respektive méně, hráli děj, aniž by k němu přidali jinou než popisnou divadelnost. To mi bylo líto a zdálo se mi, že bych i věděla, jak na to, ale nerozuměla jsem jim všechno a román jsem nestačila přečíst celý.

Město Bayereuth, kde Jean Paul dožil, slaví výročí se vší parádou, Jean Paul se třepetá vyobrazen na praporech spravedlivě vedle Richarda Wagnera, žádnému z nich není dána přednost a obou je až dost. Našince při tom napadne, že nedokonalý literát velikášského génia přece jen trochu polidšťuje a že je mnohem zajímavější a svobodnější pořádat oslavy zapomenutého spisovatele, do nichž nikdo celkem nemluví, než oslavy hudebního titána, jehož potomci a vykladači žijí a mluví do všeho.

Horní Franky jsou malebná země s dost drsným podnebím, v jejich severním bodě se dotýkají tři německé země – Bavorsko, Sasko a Duryňsko, a ve vsi Mödlareuth mají muzeum, které dokumentuje německo-německou hranici. Tato ves totiž byla rozdělena napůl betonovou zdí, na jejíž jedné straně se žilo v západním Německu, na druhé straně byla NDR. Mezi nimi potok: je nepředstavitelné, jak tam lidé mohli vůbec vydržet, a asi se jich kromě příslušníků obou pohraničních stráží většina vystěhovala.

Vlivem tohoto někdejšího podivného geopolitického uspořádání zůstal kraj poměrně nedotčený a dosti zapadlý na obou stranách hranice, ve vesnicích stojí hrázděné statky, u řeky Sály mlýny, mezi nimi úzké silnice, jen vyasfaltované cesty mezi lukami a poli. Město Wunsiedel leží v sousedství žulového skalního města, v němž je dnes slavná a prosperující letní divadelní scéna Luisenburg, a neuvěřitelná soustava žulových balvanů a soutěsek působí strašidelně dodnes, natož v době romantismu, kdy se ten loupežnický kopec protkaný soutěskami musel jevit jako pekelné dílo.

Jean Paul, na portrétech v rokokové paruce, chodil tímto krajem dlouhé štreky a mnohá místa ho tu připomínají. Také zásluhou Spolku Jeana Paula, který vymyslel, nechal vyrobit a instalovat řadu zastavení na vandrovní cestě Jeana Paula. Ta zastavení mají podobu modrých sloupů, na nichž jsou údaje a citace a dokumenty z básníkova díla a o něm. Ve vsi Joditz je místo, kde byl jeho otec kantorem, do Hofu chodil do školy a žila tam jeho ovdovělá matka, ve Schwarzenbachu rovněž působil jeho otec jako rektor. Ty vesnice vypadají – kdyby tam občas neprojel traktor a auto – v lecčems jako tenkrát, alespoň do té míry, že si člověk každodenní cesty studenta, čtenáře a spisovatele živě představí. A stezka tak, jak je vyznačena, dává výletu po krásné krajině ještě jeden smysl, připomíná totiž, že zapadlý kraj měl svého nadaného rodáka, který dokázal jeho provincialitu literárně povýšit.

Bez ohledu na státní hranice patří do toho kraje (pohoří Smrčiny, Fichtelgebirge) taky část našeho území: Aš, Františkovy Lázně a městečko Hazlov. Jean Paul tam doprovázel Emilii Berlepsch, již zbožňoval a ona s ním flirtovala, a do Ašského výběžku, jmenovitě do Hazlova, umístil dokonce děj svého románu Klackovská léta. Román do češtiny přeložen není, ale můžeme si přečíst novelu Doktor Škrtikočka jede do lázní, která nás z úplně jiné strany přivede do doby slavných lázeňských pobytů, kterou známe z perspektivy mnohem slavnějšího současníka Goetha. Jenomže Goethe tím zapadlým a celkem chladným krajem hlavně projížděl a byl sem zván jako velevážený host, zatímco Jean Paul zde v těch malých a zabedněných poměrech skutečně celý život žil.

Spolek Jeana Paula vybudoval svou Cestu Jeana Paula s podporou ministerstva kultury a dalších veřejných institucí a poutník musí uznat, že to učinili docela s vtipem, se smyslem pro dobrou dramaturgii, na dobré výtvarné i informační úrovni a s hrdostí na významného rodáka. Kvůli zapomenutému spisovateli se tudy kromě několika výstředních literárních nadšenců asi nikdo nevydá, ale na této krásné cestě mezi kopci údolím řeky Sály se o něm a jeho době leccos může dozvědět.

Příspěvek veřejných institucí na toto výročí je rozhodně dobře využit, na výsledku je vidět i spolupráce různých měst a míst, dokonce i naší české Aše, kde jeden z těch modrých sloupů stojí. Ostatně žádného stejně významného básníka zapadlé Horní Franky nemají. Kdybychom celé to jubilejní úsilí chtěli k něčemu připodobnit, mohli bychom si třeba představit cestu Josefa Dobrovského, která by se proplétala krajinou kolem Chudenic.

V hrázděné hospodě v údolí řeky Sály, kde stával za oněch časů mlýn, se turisté i cyklisté ve velkém množství zastavují a občerstvují pivem, štrúdlem i dalšími lahůdkami z domácí nabídky. Když jsem tam se svou německou kolegyní přišla, byla strašná zima a v hospodě jsme byly samy. Při placení se nás majitel ze zdvořilosti zeptal, co nás k nim v tak hrozném počasí přivedlo, a když jsme odpověděly, že Jean Paul, zeptal se, co s ním pořád všichni mají. Kolegyně mu vysvětlila, že to byl významný spisovatel, a hostinský vyslovil pochybnost – nikdy o něm neslyšel. Řekly jsme mu, že se narodil kousek odtud před 250 lety.

A hostinský se rozesmál řka, že to je dobré, může zůstat v klidu, nejde o nic víc než s tím Goethem a Schillerem. Nás se to naštěstí netýká.

Musím ale říci, že mě se ten výlet po stopách Jeana Paula v Horních Frankách dotkl, ten posmutnělý kraj pohoří Smrčiny mi ožil. Dnes, kdy se většina literatury odehrává ve městech svým provozem i dějem, je to vzrušující výlet do provincie, která tím, že přestala být literárním tématem, nic neztratila ze své tragikomičnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.