Pomoc Kurdům je vzácným případem vhodného vojenského angažmá Západu

Kurdská autonomní oblast v Iráku představuje oázu mírumilovného a nábožensky tolerantního prostředí. Západ se bohužel obvykle na Blízkém východě angažoval špatným způsobem ve špatný čas. Vojenská pomoc Kurdům je ale výjimkou.

Dodávky zbraní do rizikových oblastí jsem jako bývalá humanitární pracovnice zvyklá vnímat téměř výhradně negativně. Válka je vždy strašná, neexistuje konflikt, který by probíhal „hladce“, bez utrpení civilního obyvatelstva.

V podobných situacích jsem zvyklá komentovat spíše jejich humanitární aspekt. Zažívám tedy tak trochu krizi víry, když podporuji vojenskou pomoc, kterou v posledních dnech přislíbila pešmergům – tedy armádě autonomní kurdské oblasti na severu Iráku mimo jiných zemí i Česká republika. Proč tomu tak je?

Nejsem pacifistkou. Nicméně zajímám se o Blízký východ dost dlouho, abych si svým způsobem zvykla na to, že vojenská angažmá mezinárodních sil sem zpravidla přicházejí špatně načasována. Když George Bush starší v roce 1991 po invazi Saddáma Husseina do Kuvajtu vyzýval občany Iráku k revoltě proti jeho diktátorskému režimu, ve čtrnácti z osmnácti iráckých provincií povstání skutečně propukla.

Američané se tehdy ale překvapivě rozhodli revoluci nepodpořit a otevřeli tak Saddámovi cestu k tomu, aby povstání brutálně potlačil. Snažit se o napravení této chyby v roce 2003 již dávalo daleko menší smysl. V té době už po boku Američanů nikdo nebojoval a Iráčané pouze nevěřícně přihlíželi pádu režimu z důvodů, kterým tehdy rozuměl jen málokdo.

Důsledky tohoto rozhodnutí jsme pociťovali i my, rozvojoví pracovníci při realizaci projektů na podporu občanské společnosti. Vysvětlovat Iráčanům koncepty demokracie a občanského aktivismu v situaci, kdy téměř nic z irácké cestě k demokracii v roce 2003 nevzešlo od nich samotných, vyžadovalo notnou dávku invence.

Když o téměř deset let později proti podobnému diktátorskému režimu povstali lidé v Sýrii, na pomoc zvenčí čekali marně. Načasování syrské revoluce ale nebylo správné – svět zažíval příliš těžkou kocovinu z vojenského angažmá v Iráku a Afghánistánu a zklamání z výsledků arabského jara. Revoluce v Sýrii se utopila v krvavé válce, která dala vzniknout hnutí IS (Islamic State, dříve ISIS či ISIL) – entitě, od jejíchž krutých praktik se distancovala i al-Kájda.

U vojenských intervencí nejde pouze o načasování, ale i o to, po boku koho případně bojovat. Rozčarování z vývoje v Iráku a Afghánistánu spolu s neustálým přílivem negativních zpráv týkajících se izraelsko-palestinského konfliktu přivedlo dle mého názoru mnoho lidí v západních zemích k přesvědčení, že k žádné další vojenské angažmá Západu na Blízkém východě není žádoucí i proto, že zde neexistuje lehce rozpoznatelné „dobro a zlo“.

Dodávat zbraně jedné straně konfliktu se může vymstít. Co když se z dosavadního spojence náhle vyklubou sunnitští radikálové čekající na příležitost vyříkat si to s nenáviděnou šíitskou milicí či naopak? Hrany mezi těmi „dobrými a špatnými“ se otupují, situace se stává nepřehlednou – pro běžného člověka na Západě je logickým východiskem pro vlastní svědomí říct si, že je třeba soustředit se na problémy svého vlastního státu a depresivní zprávy z Blízkého východu prostě vytěsnit.

Současná situace na severu Iráku je ale dle mého názoru jiná. Na jedné straně je tu skupina lidí, mezi nimiž jsou dle nepotvrzených zpráv z místa i držitelé evropských pasů, nad jejichž krutostí zůstává člověku ve 21. století rozum stát. Lidé, kteří pod záštitou účelového výkladu islámu vraždí, unáší, křižují a pohřbívají zaživa a pro které nemá lidský život velkou hodnotu. Ti se toho času obrátili mimo jiné i proti příslušníkům irácké menšiny jezídů.

S tím souvisí i další potíž pro naše svědomí – jedná se o prastaré mírumilovné náboženství, jehož příslušníci jsou obyčejní lidé jako my. Mají samozřejmě své specifické obyčeje a náboženské rituály, nicméně nikoho nemají potřebu o své víře přesvědčovat a násilím mu ji vnucovat. Spíše naopak – útokům nečelí poprvé – a vždy se snažili spíše nenápadně splynout se svým okolím, než dávat ostentativně najevo svoji odlišnost.
Jezídé jsou obyčejní lidé. Jako my. Foto Ahmad Bengin, flickr.com

My, co jsme v Iráku pracovali, či pracujeme, jsme do jezídských oblastí jezdili vždy velmi rádi a nikdy se nám zde nedostalo jiného než vřelého přivítáni. Jezídé nám, cizincům, ochotně ukazovali své svatostánky, potěšeni naším zájmem se o nich něco dozvědět. Nikdy nechybělo obligátní pozvání na čaj či oběd. Útok na ně je tak z mého pohledu naprosto neospravedlnitelný a nezapadá do standardních blízkovýchodních škatulek „viny na obou stranách“.

Dalším projevem špatného načasování vojenských intervencí bývá i to, že často musí nejdřív zemřít mnoho lidí, aby se velmoci daly do pohybu. Vytvoření bezletové zóny nad severním Irákem v roce 1991 musely předcházet hrůzy Halabji, aby svět poznal, čeho je Saddám schopen. Právě bezletová zóna byla jedním z faktorů, které přispěly k tomu, že autonomní kurdská oblast na severu Iráku se dnes blízkovýchodním klišé také vymyká.

Ačkoliv má pochopitelně stále řadu sociálních, ekonomických a politických problémů, představuje v Iráku oázu prosperity a náboženské tolerance. Bez patosu se dá říct, že zde vedle sebe bez problémů žijí kurdové, kaldejci, sunnitší i šiítští Arabové, jezídé, Turkmeni i příslušníci dalších iráckých minorit.

V podstatě sekulární kurdská armáda neoperuje na náboženských principech – spojuje ji spíše snaha chránit své území před kýmkoliv, kdo by se pokusil hrůzy Halabji opakovat. Přestože území Sindžáru nepatří mezi území, které kurdští pešmergové standardně brání, právě kurdské síly se rozhodly jako jediné jednat na ochranu jezídů, zatímco v Bagdádu se irácké elity dále nerušeně věnují svým půtkám o moc.

Vzestup kurdské autonomní oblasti samozřejmě nutně vyvolává otázky souvisejícím s kurdskou snahou o sebeurčení, což je téma na samostatnou diskusi. V současném kontextu by to nicméně neměl být důvod Kurdům pomoc upřít.

Co se tedy snažím říct? Pokud jste zastáncem toho, že na Blízkém východě není po boku koho bojovat a že se má každá země věnovat hlavně svým vlastním problémům, pak vězte, že tato situace je jiná. Kurdské síly bránící jezídy před genocidou ulevují nejen našemu svědomí, ale bojují i za naši bezpečnost.

Je to i náš boj, jelikož mám obavu, že je jen otázkou času, než IS obrátí svou destruktivní pozornost dále k Západu. Z tohoto pohledu je vojenská pomoc kurdské autonomní vládě správně načasovaná. Západ má tedy možnost udělat na poli vojenských intervencí pro jednou něco, co relativně dává smysl. Osud jezídů a dalších iráckých minorit, a konečně i naše dlouhodobá bezpečnost, na tom závisí.


Text vyjadřuje osobní názory autorky, nikoliv oficiální stanovisko společnosti Člověk v tísni, o.p.s.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Kurdský demokratický konfederalismus Pondělí, 18.Srpna 2014, 15:57:23

Pokud vás Kurdové a to, oč se snaží, zajímá, doporučuji tento článek:
http://roarmag.org/2014/08/pkk-kurdish-struggle-autonomy/

"As the prospect of Kurdish independence becomes ever more imminent, the Kurdistan Workers’ Party transforms itself into a force for radical democracy."

For Öcalan [PKK founder and leader], democratic confederalism means a “democratic, ecological, gender-liberated society,” or simply “democracy without the state.” He explicitly contrasts “capitalist modernity” with “democratic modernity,” wherein the formers’ “three basic elements: capitalism, the nation-state, and industrialism” are replaced with a “democratic nation, communal economy, and ecological industry.” This entails “three projects: one for the democratic republic, one for democratic-confederalism and one for democratic autonomy.”

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

O americké pomoci jiným zemím Úterý, 19.Srpna 2014, 11:27:12

alternativně viz text blogera na idnes Jaroslava Moučky
http://moucka.blog.idnes.cz/c/420728/Americke-valky-stroj-na-penize.html

Nechci tím polemizovat s autorkou, její článek se mi líbí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.