Pokrytí palestinsko-izraelského konfliktu v českých zemích je tragické posledních zhruba šedesát pět let. Také během aktuální akce izraelské armády v Gaze se vyrojila řada dalších článků zjevně přehlížejících základy blízkovýchodní problematiky a aktuálních kontextů. O to více jsou však plny kategorických soudů. Mezi jinými např. na rozhlas.cz či na echo24.cz.

Dovolím si proto připomenout několik zásadních a v českém masmediálním prostředí s oblibou přehlížených faktů, které jednoduše ignorovat není možné. Fandění je totiž hezká zábava, měla by být ale omezena na sportovní klání, nikoli na konflikty, v nichž umírají lidé.

Izrael okupuje Palestinu (tak jak ji uznala OSN v roce 1947) od šestidenní války v roce 1967. Jestliže snad mohla být zpočátku dočasná kontrola tohoto území chápána jako nezbytná pro zabezpečení samotné existence státu Izrael, toto nebezpečí již dávno není relevantní.

Izrael systematicky porušuje ženevské úmluvy, v nichž se praví, že mocnost okupující cizí zemi nesmí na tomto území usazovat vlastní obyvatelstvo. Izrael však vznik osad odporujících mezinárodnímu právu systematicky podporoval — tu spíše pasivně, tu zcela otevřeně. Tyto osady (nikoli existence samotného Izraele) se nyní staly základní překážkou jakéhokoli mírového narovnání.

↗

Během dubna letošního roku uzavřel dohodu Fatah s Hamásem. Dohodly se, že v jednáních s Izraelem budou postupovat jednotně jako jedna entita. Foto Stefano Naso, flickr.com

Postupem doby se zvyšuje mezinárodní tlak na Izrael, aby ukončil okupaci a umožnil vznik státu Palestina v hranicích navržených OSN z roku 1947. Jenže právě díky osadám něco takového není možné. V praxi by to totiž znamenalo vyklizení nelegálních osad (nebo alespoň větší části z nich v případě rozumného kompromisu), což pro každou izraelskou vládu, která by to chtěla realizovat, znamená politickou sebevraždu.

Počet osadníků přitom dnes přesahuje 350 000 a roste třikrát rychleji než počet obyvatel samotného Izraele. Pro jistotu ještě připomínám, že argumentovat stažením z Gazy je irelevantní, jelikož zde se to týkalo minimálního počtu (zhruba osm tisíc) osadníků. I tento krok přitom vyvolal v Izraeli bouře a statisícové demonstrace radikálních sionistů.

K udržení statu quo v Palestině Izrael vyhrocení konfliktu potřebuje. Jak již bylo řečeno výše, mezinárodní tlak na neúnosnou situaci na Západním břehu a v pásmu Gazy se zvyšuje. Připomeňme, že v roce 2012 OSN de facto uznala Palestinu jako suverénní stát tím, že jí přiřkla statut nečlenského pozorovatelského státu OSN (krom Izraele se ze všech 193 členských států OSN postavily proti pouze USA, Kanada, několik miniaturních ostrovů zcela závislých na USA a ČR). Od prosince téhož roku se rovněž ve všech oficiálních materiálech OSN používá označení „stát Palestina“.

Další ranou pro Izrael bylo vítězství umírněného prezidenta Rúháního v Íránu, který nahradil známého provokatéra Ahmadínežada. Navzdory zoufalým protestům Izraele se vztahy mezi Západem a Íránem začaly uvolňovat. Připomeňme, že v září loňského roku s ním po telefonu vedl historické první rozhovory i prezident Obama, nejbližší izraelský spojenec. Na začátku ledna EU i USA začaly mírnit sankce vůči izraelskému rivalovi.

Konečně, během dubna letošního roku uzavřel dohodu Fatah s Hamásem. Dohodly se, že v jednáních s Izraelem budou postupovat jednotně jako jedna entita. To je pro izraelskou vládu zásadní rána, neboť z dosavadních rozporů mezi Palestinci dosud těžila, když (nikoli nelogicky) tvrdila, že Palestinci nemají jednotné vedení a k respektování dohod se nezavázali všichni. 

Aby toho nebylo málo, poslední symbolické gesto zasadil Netanjahuovi při své návštěvě Palestiny papež František, který se u apartheidní zdi oddělující Izrael a Palestinu (jež neoprávněně zabírá na 9 % palestinského území) pomodlil u nápisu Free Palestine.

Premiér Netanjahu tak stojí před čím dál neúnosnějším tlakem. Vyhnout se jednáním přestává být z mezinárodního hlediska akceptovatelné, smír s Palestinci (a nezbytné vyklizení významné části ilegálních osad) by ale byla jeho politická sebevražda. Izrael navíc palestinská území nutně potřebuje. Za poslední desetiletí si navykl řešit řadu vnitřních sociálních problémů právě osadnictvím. Stejně tak bojuje o kontrolu energetických zdrojů u pásma Gazy.

Dostáváme se tak k podstatě. Izrael (respektive jeho političtí představitelé) ve skutečnosti potřebují konflikt. Je to jejich jediná šance, jak zamezit tomu, že se Izrael dostane do naprosté mezinárodní izolace.

Vražda tří osadníků byla falešnou záminkou. Vraždy tří osadníků dokázal premiér Netanjahu využít k vyhrocení situace. Připomeňme, že tři izraelští chlapci zmizeli a následně byli nalezeni zavraždění na Západním břehu. Neexistuje ovšem žádný důkaz, který by vraždy spojoval s Hamásem.

Navíc je třeba dovysvětlit jednu věc. Jakkoli je tento čin otřesný a absolutně neomluvitelný, není možné se na něj dívat jako na vraždu běžných civilistů. Jednalo se o osadníky na okupovaném území, tedy o lidi, kteří si museli být vědomi rizika, jež podstupují. Oficiálně mají Židé vstup na palestinské území zakázán izraelským zákonem.

Hamás vinu odmítl a jak se následně ukázalo, to, že za vraždou zřejmě není Hamás, Netanjahův kabinet dobře věděl. Přesto neváhal Hamás bez jediného důkazu obvinit a využít situace k vyvolání protipalestinské hysterie, během níž došlo i k „odvetnému“ upálení palestinského chlapce a dalšímu vyhrocení situace.

Blokáda Gazy nemá žádný reálný efekt. Izrael dlouhodobě blokuje Gazu, čímž činí život v této přelidněné oblasti nesnesitelným pro běžné obyvatele, aniž by byl schopen zamezit pašování zbraní. Blokáda zcela prokazatelně není nástrojem k relevantnímu omezení teroristů, naopak je nástrojem šikany běžných obyvatel Gazy a lépe jak co jiného u nich vyvolává sympatie k extremistům.

Ostřelování Izraele není dostatečnou záminkou pro masakr v Gaze. Rakety Hamasu si nelze představovat jako bombardování Londýna. Jedná se o „rakety“, jejichž nebezpečnost je mizivá dílem proto, že řada z nich je vyráběna doma na koleně, dílem kvůli efektivnímu izraelskému obrannému mechanismu. V žádném případě nepředstavují natolik zásadní nebezpečí, kvůli němuž by byl obhajitelný masakr dvou tisíc civilistů.

Na oblíbený argument českých komentátorů, že „žádná země na sebe nenechá střílet rakety“ lze odpovědět zcela jednoduše: každá země, která okupuje cizí zemi, musí s podobnou reakcí počítat.

Navzdory výše uvedenému je pochopitelně třeba zdůraznit, že situace je velmi složitá a palestinská samospráva a především Hamás, který se dopustil mnoha zločinů, nesou na konfliktu rovněž zásadní vinu. Podstata je ovšem v tom, že současná situace umožňuje izraelské vládě nadále okupovat Západní břeh a kontrolovat Gazu a že jim tedy vyhovuje.

Už se hovoří o ukončení masakru v Gaze, na stažení ze Západního břehu zas na nějakou dobu nikdo ani nevzpomene. Stejně tak je faktem, že Izrael je v tomto konfliktu dlouhodobě v pozici silnějšího, který může a měl by ustupovat. Po čtyřiceti sedmi letech má nejvyšší čas.