Francouzsky psaný telegram

Mezi zeměmi, které válku v létě 1914 nechtěly, stálo Srbské království v první řadě. Mělo před očima ztráty z dvou sotva skončených válek proti osmanské říši a Bulharsku. Jeho situace v tom nebyla nepodobná Francii o dvacet let později.

První světovou válku zahájil telegram. Zaslal ho rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Berchtold královskému ministerstvu zahraničí v Bělehradě, případně v Kragujevaci. Sdělil v něm, že královská vláda neodpověděla uspokojujícím způsobem na nótu z 23. července 1914, a tak se Vídeň cítí povinována chránit svá práva a zájmy a použít k tomu vojenskou sílu. Mimo jiné prý beztak srbské oddíly na vojsko Rakouska-Uherska už útočí.

Telegram byl napsaný ve francouzštině. Odeslán byl v otevřené řeči a do Bělehradu byl adresován prostřednictvím Bukurešti. Vídeň už totiž se Srbskem dříve přerušila diplomatické styky.

Ona nóta alias ultimátum, na které Srbsko neodpovědělo uspokojujícím způsobem, byla jedním z kroků politiky, kterou si Vídeň mladou monarchii snažila udržet v podřízeném postavení. Vídeň po Bělehradu požadovala rozpustit některé organizace, propustit ze státní služby lidi, jejichž seznam později dodá a jiné uvěznit nebo odstranit ze školních osnov všechny negativní zmínky o Rakousko-Uhersku. 



Ústup srbské armády a národa přes albánské hory na pobřeží Jaderského moře v zimě 1915–1916 se v Srbsku stal základem moderního hrdinského vyprávění. Foto Wikimedia commons

Srbsko nakonec i po konzultacích se spojenci od Černé Hory přes Londýn a Paříž po Rusko přijalo všechny body ultimáta s výjimkou přítomnosti rakousko-uherských vyšetřovacích orgánů na svém území.

Bezprostředně šlo sice o reakci na atentát, kterému v Sarajevu podlehl se svou ženou následník rakouského trůnu František Ferdinand d’Este. Snaha Srbska o emancipaci ale Vídeň provokovala již dlouho předtím. A tak odmítnutí jednoho z deseti bodů ultimáta vzala za dostatečnou záminku k válce.

Srbské království přitom stálo v létě 1914 v první řadě zemí, které neměly na válce zájem. Ukazuje to nejenom reakce na ultimátum. Bělehrad byl ochoten přenechat Rakousko-Uhersku vliv na významné části domácí bezpečnostní i vzdělávací politiky, tedy se fakticky vzdát významných částí své suverenity.

Srbsko ale také v předchozích letech vedlo dvě vyčerpávající války s osmanskou říší a s Bulharskem. Ty pro něj znamenaly devadesát tisíc mrtvých a další statisíce zraněných. A také nutnost stabilizovat a srbskou správou obsadit dobytá území zejména v Makedonii a Kosovu. To samo o sobě pro chudou a slabě industrializovanou zemi znamenalo nesnadný úkol.

Pokud jde o živou zkušenost s obětmi, bylo na tom Srbsko ne nepodobně jako Francie o dvacet let později ve své nechuti vstoupit znovu do války s Německem.

Nedávná zkušenost s devastujícím konfliktem na vlastním území se tedy zdá být nejlepší prevencí chuti do takového konfliktu vstupovat. A mírová spolupráce namísto snahy o vzájemné podmanění nejlepší obranou před tím, aby takové konflikty hrozící dalece přerůst své původní hranice, vůbec vznikaly.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.