Debata o minulosti, nebo o přítomnosti?

Pokud se nepovede otevřená debata o tom, v jaké společnosti chceme žít, výsledkem bude narůstání potlačované nespokojenosti a frustrací, které nakonec stejně vyjdou najevo. Emočně nabité diskuse o ÚSTRu či utrpení disidentů jsou toho příkladem.

Při své nedávné návštěva v České republice vyvolal Noam Chomsky pozdvižení hlavně svými výroky o utrpení disidentů. Následovala bouřlivá diskuse, do které se měl leckdo potřebu zapojit a buď Chomského odsoudit, nebo ho hájit. Přestože dnes se celá tato událost může zdát jako něco, co už dávno odvanul čas, stojí za to se nad ní s odstupem času zamyslet a dát jí do širšího kontextu.

První, čeho si člověk všimne, je, že podobné debaty o minulosti, které se u nás vedou, jsou neskutečně emočně nabité. Typickým příkladem je dění kolem Ústavu pro studium totalitních režimů. To byl i případ sporu o Chomského výroky. Co je zdrojem tak silných emocí? Můžeme se setkat s názorem, že to svědčí o tom, že se naše společnost stále nevyrovnala se svojí minulostí, že ji dostatečně nereflektovala.

Těžko říct, co se tím vlastně myslí. Měla by „veřejnost“ učinit jakési pokání a přiznat spoluvinu za to, co se zde před rokem 1989 dělo? Živelnost debat o minulosti bez provedeného pokání by se tak dala vysvětlit jistým černým svědomím, předlistopadový režim by tak byl něčím, na co jsme citliví, protože od něho nemáme odstup. Když na něj přijde řeč, cítíme se, jako by nám někdo šlápnul na kuří oko.


Debaty o minulosti, které se u nás vedou, jsou neskutečně emočně nabité. To byl i případ nedávného sporu o výroky Noama Chomského. Foto Univerzita Palackého

Takové vysvětlení ale pokulhává. Zmíněných debat se ve stále větší míře účastní lidé, kteří minulý režim buď nezažili, anebo v té době byli ještě dětmi. Připomeňme, že dnešním čtyřicátníkům bylo v době pádu předlistopadového režimu patnáct let. Proč by tedy měli mít černé svědomí? Hlavním zdrojem bouřlivosti podobných debat, jako byla ta vyvolaná Chomského výroky, podle mne není minulost ale přítomnost, respektive posledních dvacet pět let, které na podzim uplynou od listopadu 1989.

Minulost zde slouží pouze jako pole, na kterém se vede debata o dnešku. Čím horší obraz minulosti se načrtne, tím lépe se na jejím pozadí bude vyjímat současnost a naopak. Proto tak silné emoce. Pramení totiž z toho, co dnes a denně žijeme a s čím jsme buď spokojeni a chceme si to udržet, nebo z toho, co se nám nelíbí a rádi bychom to změnili.

Není důvod, proč nevést tuto debatu otevřeně a nikoli skrytě prostřednictvím diskusí o minulosti. Pojďme se bavit o tom, v jaké společnosti chceme žít. Které služby a proč mají být veřejným zájmem a stát tedy má na jejich poskytování dohlédnout? Jaké jsou skutečné nedostatky současného vzdělávacího systému? Jsou dostatečně hájena práva lidí na trhu práce? Jaké má být životní prostředí, které nás obklopuje? Mají mít při plánovaní měst hlavní slovo jejich obyvatelé nebo developeři? A tak dále.

Pokud se tato debata ve veřejném prostoru nepovede, výsledkem bude jen narůstání potlačované nespokojenosti a různých frustrací, které stejně dříve či později a s o to větší silou vyjdou najevo. Emočně nabité diskuse o minulosti jsou toho dokladem.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.