Ta mysl obojetná je jako moje bytná

Ve věku čtyřicet tří let zemřel básník Jan Šimek. Oč víc miloval slova a věřil v jejich magickou moc, o to víc si byl vědom jejich proradnosti a možností zneužití.

Neboj se, maličká, držím tě v pase
protančíme mlhou až tam, kde zdá se
Až uvidíš svět jak sen.
Duch tvůj nikdy nezrozen
nezemře – spočine
v Kráse.


V neděli 9. 6. 2014 jsem byla zaskočena zprávou, že v mladém věku čtyřicet tří let zemřel básník Jan Šimek.

Znala jsem Honzu od studentských let. Byl to přítel, s nímž jsme sdíleli nejen lásku k literatuře a vzrušení z dobrodružného hledání toho jediného správného výrazu, který otevře duši, ale také druh na ne vždy zcela bezpečných cestách do hlubin lidské psychiky i vesmíru, milovník hudby, který se uměl propadnout do tónů, divoký faun i mystik vibrujících sfér.

Oč víc miloval slova a věřil v jejich magickou moc, o to víc si byl vědom jejich proradnosti a možností zneužití. Touha po ryzosti sdělení i prožitku jej po dokončení studií teologie vedla k volbě manuálního povolání zahradníka.

V posledních letech jej nemoc nohou upoutala nejdřív na několik let na lůžko, později jej odsoudila jen ke krátkým cestám z práce a do práce hlídače dětského hřiště. Jak se postupně pro něj pohyb stával problematičtější, krystalizoval jeho smysl pro humor, kterým tíživou skutečnost nadlehčoval, a jeho poezie se prosvětlovala.

Když člověk prochází sbírkami Jana Šimka, jako by byl účastníkem nekonečného, neustále se vzdouvajícího, znovu a znovu v mysli se vynořujícího dialogu s Nekonečnem, který vždy znovu a znovu v různých podobách osciluje mezi dvěma protipóly, možná dvěma stranami jedné mince.

Chuť, potřeba a divokost vzpoury proti nespravedlnosti, morálce odpírání i bezmoci člověka v údělu tohoto světa se střídá s pokorou vědomí vlastní malosti či bezvýznamnosti, které jako by pak znovu kolidovalo s tíhou úkolu a odpovědnosti, která na člověku leží.


Když člověk prochází sbírkami Jana Šimka, jako by byl účastníkem dialogu s Nekonečnem. Ilustrace NASA a G. Bacon

Zaklíněn mezi těmito dvěma rozpory, jednou se přikláněl k hrdosti a vzpouře člověka ve světě lidí (Až přijde kmotra,/ abych šel/ a nastaví mi/ zrcadlo mejch skutků/ abych se ještě nestyděl/ že jsem tu šmejdům/ dělal trubku), jindy je nechával povstat ve výčitce proti lhostejnosti Všemohoucího (Hlavně tu „lásku“, tou vskutku nešetří/ když se jeho dílo požírá vepsí/ když si jeho děti trhají duši/ ó, soucitný Hospodine, Ty to tušíš,...).

Proti erupcím vzpoury touha po pokoře, která ve chvílích největší rozhodnosti zrazuje zrcadlem pochybnosti o sobě (Padla na mě z toho tíseň,/ že jsem špína, že jsem plíseň/ že to vořu od malička/ jak je trapná každá klička...) a která s sebou přináší novou vlnu nechuti a nedůvěry k asketickému Bohu (Že není dáno nezakopnout/a nemýlit se?/ Že to občas vořu/ a pak omlouvám se/ nalomený kytce,/ což už je jí hovno platný, přece./ Jak vůl se topím furt v tý samý řece./ Ecce homo, ecce!).

Občas obojí utichne v laskavém spočinutí, (Kdo by to tušil/ že když nemá páru/ svět šlape líp./ A místo štěkání/ a místo chyb/ má srdce na dlani/ a tichou náruč...), aby po té znovu vykročilo na další okružní cestu po spirále.

Ta však náhle skončila nebo pokračuje kdesi tam, kam už nemáme přístup.

Tělo je ohrádkou duše
a duše je sen těla
časem tě ten čas přejde
a i kdybys nechtěla
přijde na tebe stará Bela.

Vezme ti všechno, co jsi tu měla
co jsi snad nechtěla anebo chtěla
a vrátí tě...
do Anděla


(Ukázky vybrány ze sbírek Prázdná sláma a „Do exitu netvor“)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.