Včera uplynulo půl roku od počátku protestů na kyjevském Majdanu. Za tu dobu tamní zaznamenaly úspěch především ve svržení ukrajinského prezidenta Janukovyče. Nedlouho nato došlo k ruské anexi Krymu, k separatistickým tendencím na východě země a především k plnému odhalení rozdílných identit mezi obyvateli východu a západu Ukrajiny. Majdanské protesty tak za půl roku přerostly v ukrajinskou krizi.

Dění na Ukrajině od začátku protestů poměrně bedlivě sledovala i česká veřejnost, což vedlo ke vzniku různých typů interpretací tamního dění, veřejně skutečně přípustnou se však postupně stala pouze jedna z nich.

Podle ní byl Majdan považován čistě za lidové povstání, které nikdo zvenku neovlivňoval, extrémně pravicové síly v rámci něj hrály pouze menšinovou a nedůležitou roli a Janukovyčovo svržení nehledě na jeho protiústavnost bylo správným krokem. Následné ruské kroky je podle této interpretace třeba považovat za agresi a hrozbu proti celé Evropě, i proto je právě Rusko jediným viníkem současné vyhrocené situace na východě země.

Diskuze v zajetí dichotomie

S takto jednoznačnou interpretací se nese také způsob vedení diskuze na dané téma, který se zakládá na principu, „kdo nejde s námi, ten jde proti nám“. Jinými slovy, kdo nesouhlasí s výše zmíněnou interpretací, jen těžko se může vyhnout označení, v případě Majdanu za „člověka bez srdce neschopného úcty vůči té stovce mrtvých Ukrajinců“, v rámci dění na východě Ukrajiny za „agenta Kremlu a kolaboranta“.

Tento dichotomický princip se postupně rozšířil do celé společnosti, což znamená, že ti, kteří se o dané dění skutečně zajímají, byli svými názorovými oponenty rozděleni na agenty Kremlu a agenty Washingtonu, protože ani jedna, ani druhá skupina jinou než tu svou interpretaci událostí nepřipouští.

Daná diskuze se tak i díky tomu stala spíše dvoustranným monologem, protože mnoho argumentů míří i s vědomím nebezpečí toho, že jejich autor bude opět označen za agenta Kremlu nebo Washingtonu především do okruhu lidí se stejnými názory.

Názorové rozdělení pak podtrhují volby do Evropského parlamentu, protože ohrožení Ruskem se stalo jejich důležitým tématem. Dosavadním vrcholem této praxe se pak stalo zasedání Poslanecké sněmovny z minulého týdne, které výborně popsal Martin Hekrdla pro Literární noviny jako něco, co se nejvíce podobalo povinné orwellovské dvouminutovce nenávisti.