Má kritika je možná víc prosbou...

Markéta Hrbková reaguje na rozhovor s Janem Kellerem, ve kterém rozdělil migranty do tří skupin, přičemž proti té třetí svázané s organizovaným zločinem by se podle něho mělo postupovat přísněji než dosud.

Zhruba před deseti lety (shodou okolností na svůj svátek) jsem byla na návštěvě u přátel na Zbraslavi. Večer jsme se vydali přes Zbraslavský most do hospody. Ve chvíli, kdy jsme most přecházeli, vyběhl proti nám muž se zoufalým výrazem a očima plnýma hrůzy. Oběhl nás a pokračoval směrem k městu. Bylo nám to divné, ale proběhl a my neměli rozumný důvod jej zastavit.

Později, v pozdních večerních hodinách, se tento muž, zbitý a zraněný, doplazil do hospody u nádraží, kde jsme seděli. Zavolali jsme záchranku, snažili se mu pomoci a udržovali jej při vědomí, než přijela pomoc. Situace byla celkem jasná: ukrajinský emigrant, dopravený do Čech převaděči mafie, který odmítl nebo nemohl platit své „dluhy“. Dodnes si nejsem jistá, jestli přežil.

Tato vzpomínka mi vytanula na mysli při čtení rozhovoru s Janem Kellerem: „Imigranty můžeme rozdělit do tří kategorií. Někteří dělají vysoce kvalifikovanou práci a naše firmy je přednostně přijímají, jiní jsou uprchlíky, kteří u nás žádají azyl v nelehké životní situaci. Není jich nijak mnoho, řádově ročně udělujeme azyl několika desítkám lidí, nejsme cílovou zemí pro naprostou většinu azylantů. Obě zmíněné kategorie bychom měli respektovat. Naopak třetí skupinu tvoří lidé svázaní s organizovaným zločinem a proti těm bychom měli postupovat přísněji než dosud.

Dotyčný by byl zřejmě zařazen do skupiny třetí – a zřejmě bychom proti němu měli „postupovat přísněji než dosud“?

Co se skupinou, která je možná ze všech nejpočetnější – oběťmi obchodu s lidskou bídou, nebožáky, které z vlastní země vyhnalo zoufalství a nedostatek práce a obživy, kteří volí cestu nebezpečnou, zoufalou a nedomyšlenou a nechají se polapit do náruče obchodníků se smrtí mnohdy v jediné naději na zachování holého života či života svých rodin? Přihodíme k cynickým trýznitelům i zoufalé oběti?

Uvědomuji si, že autor měl na své odpovědi málo času a že odpověď, která by vykazovala známky jednoznačného řešení, dnes téměř neexistuje. Ale...


Co se skupinou, která je možná ze všech nejpočetnější – oběťmi obchodu s lidskou bídou, nebožáky, které z vlastní země vyhnalo zoufalství a nedostatek práce a obživy? Foto Wikimedia Commons

Je-li nutné – a sám Keller se k tomuto názoru kloní – aby Evropa zásadně změnila svůj přístup k otázce lidského utrpení a našla opět humanismus a sociální soudržnost, které leží v základech tohoto velkolepého nadnárodního projektu, není jiné cesty než hledat v samotném základě světa idejí, v ponoru do nejhlubší podstaty života a člověka, a odtud vynést nikoliv rychlé, radikální jednoznačné řešení či vytvoření ráje na zemi (jak je zastáncům evropské transformace často vytýkáno), ale důvěru, že základem změny k lepšímu je schopnost myslet vize, které je obsahují.

A nalézt tyto vize je možné jen, když sestoupíme pod navyklé vzorce majetkových vztahů k obecně lidským kategoriím a začneme myslet člověka - bez hranic, bez etnicity, bez rozdělení – člověka vztahů, člověka prostého života, člověka oběť a člověka trýznitele ať pocházejí odkudkoliv.

Praktické kroky je nutné koncipovat tak, aby procházely co nejpovlovněji a neohrozily chod systému, jednotlivé změny musí být vedeny s opatrností, ale všem konkrétním řešením musí předcházet ideje, které nevyrůstají z kořenů stranickosti, otázka organizovaného zločinu či lidského bezpečí není jen kategorie praktická, ale morální a s tím i v základě lidská.

Mnohé z toho, co trápí naši současnost, je ukryto v neschopnosti odhlédnout od kategorií ad hoc a myslet věci o sobě, cítit své člověčenství jako to, co nás nejen spojuje, ale zakládá, to, z čeho neunikneme, k čemu je zapotřebí se neustále vracet a tímto světem podstaty provést všechny své úvahy.

Nechci zde kandidáta, kterého přes všechny nejistoty i nesouhlasy zřejmě chci volit, chytat za slovo, ale jsem přesvědčena, že to, co nám chybí nejvíc, je odvaha obrátit přísnou kontrolu, kterou tak rádi disponujeme, nikoliv proti těm, kdo v zoufalství na hranici mezi životem a smrtí překročí zákony, ale do útrob našeho vlastního myšlení, abychom se vystříhali okamžiků, kdy nebezpečně smísíme podstatu s jevy a s vaničkou konkrétního řešení vylejeme i dítě lidství.

Jak sám Keller říká v rozhovoru z 5. 2. 2014: „Jediné skutečné řešení je snažit se udělat maximum pro to, aby ti lidé neměli důvod utíkat ze svých vlastních zemí“. Ale to je možné jedině, když si uchováme odvahu neopatrně myslet svět, v němž je to možné - a neuhnout.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Tomáš Tožička - Duchcov

Perfektní článek Pátek, 23.Května 2014, 16:05:11

Problém je, že imigrační politika je typická záměnou obětí a zločinců. Zahraniční dělníci nejsou problém, problém jsou mafie, které je sem dopravují (třeba na žádost našeho premiéra Topolánka v Mongolsku). Problémem jsou podnikatelské mafie, které tyto lidi načerno zaměstnávají. A problémem je policie, která na žádost obou předchozích mafií pronásleduje ty nebožáky, kteří se proti mafiím postaví, místo aby s nimi spolupracovala a pronásledovala firmy a zločince, kteří na těchto nebožácích parazitují.

A tzv. ekonomická imigrace, tedy útěk před smrtí hladem, je dle Všeobecné deklarace lidských práv stejně závažný, jako útěk před politickou opresí. Ale obojí akceptujeme stejně jen tehdy, pokud se nám to hodí do našich geopolitických záměrů.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Díky panu Tožičkovi; řekl to také za mne Pátek, 23.Května 2014, 17:14:11

Děkuji panu Tožičkovi za pravdivé a jasné vysvětlení. Pan Keller to jistě nemyslel tak, že ukrajinský organizovaný zločin by drželi při životě nebožáci pracující za nelidských podmínek na stavbách, chudáci krutě vydíraní ze všech stran.

Je do značné míry hanbou ukrajinské komunity a společnosti vůbec, že vyváží organizovaný zločin do zahraničí také za tím účelem, aby se jeho obětí stávali poslední z posledních příslušníků jejich vlastního národa.

Sám jsem byl emigrantem v cizí zemi a nic takového nepřišlo nám československým emigrantům ani na mysl. Nikdy jsem si v zahraničí na nic neztěžoval. Domácí se ke mně chovali skvěle, byť samozřejmě cosi na způsob mazáctví, kdy těm, kteří se nevyznají v poměrech, se nabídne vždycky to horší, byl také nezřídka vídaný jev. Srovnávat to však s postavením emigrantů z východu u nás - a jistě i jinde - to však naprosto nelzae.

Mne osobně ono východní krutostí a trýzněním nešetřící ubíjení lidské důstojnosti (o níž snad leckde na východě nemají ani potuchy), které se nepozastaví ani před nejukrutnější smrtí - lhostejno dokonce zda je namířeno proti vlastním či jiným - velice odrazuje ode všeho na východ od Slovenska.

S přáním všeho dobrého
Jiří Vyleťal

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.