Deník Referendum Domov

V létě loňského roku zpovídal pro časopis Respekt Tomáš Sacher tehdejšího předsedu Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Adriana Portmanna. V rozhovoru jsme se mohli dozvědět, že žádná normalizace – jak o ní mluvil František „Čunas“ Stárek – v Ústavu nenastává, právě naopak.

Portmann se rovněž vymezil proti slovům Miroslavy Němcové, které se zdálo, že kvantita knižní produkce ÚSTRu přímo souvisí s kvalitou demokracie v České republice a kvůli nevydání „studie“ Pavla Žáčka bila na poplach, jako kdyby se k Praze znovu blížily sovětské tanky: V ÚSTRu nadále vycházejí publikace a není jich méně, než před takzvaným převratem. Není pravdivé ani tvrzení Miroslavy Němcové, že už je v ÚSTRu celá badatelská aktivita utlumena. Není pravda, že nějaké návrhy na nové projekty jsou potlačeny a že se teď realizuje nějaká politická objednávka. Uvnitř Ústavu se nic takového neděje.

Předseda Vědecké rady – byť s jistými výhradami – hájil Radu Ústavu proti politickým výbojům a zdálo se, že situaci v této instituci hodnotí pozitivně, vždyť se krátce poté přihlásil do konkurzu na jejího nového ředitele.

Veletoč
Uplynulo devět měsíců a Adrian Portmann se nestal ředitelem a učinil názorový veletoč, za který by se nemusel stydět ani Václav Bělohradký. V článku „Hlavou proti zdi“ označil výběrové řízení, do kterého se sám přihlásil, za amatérské, neopomněl zmínit, že to byl přeci on, kdo nabídnul vážnou a realistickou vizi dalšího směřování ÚSTRu a těšil se nejširší podpoře mezi zaměstnanci i veřejností.

Radní Ústavu byli v textu prezentováni jako klub jakobínů – samozřejmě až na Naděždu Kavalírovou –  který mluví jazykem Rudého práva a vyžívá se v permanentní revoluci. Situace v ÚSTRu podle švýcarského historika indikuje rakovinu české společnosti v pokročilém stavu.

Další z jeho příspěvků do diskuse je o poznání zajímavější než předchozí. V odpovědi na dopis Zdeňka Bárty odborovým organizacím ÚSTRu, v němž nový radní vyzýval k preciznímu dialogu a snažil se tlumit napětí: Prosím, jako lidé s určitou kulturou a noblesou dodržujme pravidla a pojďme se pokusit společně učinit v tomto směru všichni ještě tolik pokusů, na kolik nám budou stačit síly., Portmann nevyslyšel volání po uklidnění situace a znovu Radu Ústavu napadl. Prý mají stejné myšlení jako totalitární potentáti, jsou servilní a snaží se umlčet každého (tj. Adriana Portmanna), kdo se byť jen pokusí upozornit na nějaké chyby.


Poté, co se Adrian Portmann nestal ředitelem Ústavu, učinil názorový veletoč. Foto Saša Uhlová, DR

A aby nezůstalo jen u očerňování, jímž je text v pravidelných dávkách prokládán, přistoupil neúspěšný kandidát na ředitele i k výhrůžkám na Bártovu adresu: Věřím, že Vaše dlouholeté vazby například na pana tiskového mluvčího ÚSTR Pavla Ryjáčka a jeho „Školu ARIA“, či Vaše osobní vazby na designovaného nového prvního náměstka pana Ondřeje Matějku jistě nebudou zajímat jen soudce. A svůj otevřený dopis ukončil výzvou „Dodržujme pravidla“ a deklarovanou ochotou k otevřenému dialogu.

Sprostoty
Portmann kolem sebe kope jako malé dítě, kterému vzali hračku. Podobně se ostatně choval po zvolení nové Rady a odvolání Daniela Hermana i Petr Nečas. Útočí, hází špínu, kde jenom může, a zároveň očekává od těch, kterým otevřeně vyhrožuje, konstruktivní dialog.

Vyzývá Bártu, aby vzal potencionálně dehonestující tvrzení ohledně jeho osoby zpět, neboť se prý nezakládají na pravdě, a přitom sám neváhá užít silných slov, pro něž nemá doklady, a píše, že osobní vazby, klientelismus v ryzí podobě, společná vina jako silné pouto. V kombinaci s převládající neodborností, až neuvěřitelnou mírou povrchností a amatérismu, bohužel i s tendencí prezentovat veřejnosti různé skutečnosti manipulativním způsobem, jsou základní principy fungování Rady ÚSTRu.

V již zmiňovaném rozhovoru pro Respekt Portmann řekl: Spor o totalitě pro mne ale ztrácí smysl tam, kde jde o nástroj, jak jedny občany mobilizovat proti druhým. Je smutné, že současnou českou společností stále prochází dost hluboký příkop.

Před několika měsíci se mu mobilizování jedněch proti druhým skrze „komunistické nebezpečí“ nelíbilo, nechtěl rozdělovat. Dnes je tomu jinak. Portmann sprostě a vztekle ostouzí okolí zřejmě nevěda, co řekl či napsal dříve, a prezentuje sebe sama jako bojovníka za vyšší princip, kterému ředitelská židle může být ukradená. Uvidíme, jak daleko ve svém kopání do všech stran nakonec zajde.