O dvou nových sociálních svatých

Dva noví svatí římskokatolické církve Jan XXIII. a Jan Pavel II. jsou inspirativní nejen pro věřící mimo jiné pro svou sociální nauku a kritiku neregulovaného kapitalismu.

Prohlašování za svaté a kult se svatými spojený nebývají právě tím, čím může katolické křesťanství oslovit sympatizující a hledající. Možná spíš naopak, některé projevy úcty ke svatým působí přímo odpuzujícím dojmem.

Z živého člověka, který přes své kvality a mimořádné vlastnosti byl stále člověkem, to znamená bytostí různorodou, chybující a pochybující a v mnoha věcech a situacích nejistou, se stává vzor dokonalosti, často barvotiskový obrázek, který skutečného člověka spíš zakrývá a skrývá.

Tento proces začíná většinou ještě před oficiální církevní kanonizací; ta by ostatně měla být pouze potvrzením již existující živé úcty a zbožnosti spojené s osobou svatořečené či svatořečeného. Hned od počátku se tak vytváří obdoba toho, co dnešní doba nazývá „mediální obraz“.

Mediální obraz se vždy vyznačuje tím, že některé rysy dané osobnosti a jejích názorů zveličuje, jiné potlačuje. Zvýrazňuje často podružné vlastnosti a věci hlubší ponechává stranou pozornosti; nejsou přece tak atraktivní.

Když se podíváme na způsob, jakým naše média referovala o svatořečení Jana XXIII. a Jana Pavla II., uvidíme proces vytváření „mediálního obrazu“ v plné nahotě. Výrazněji se přitom týká Karola Wojtyly neboli Jana Pavla II.; je to pochopitelné, protože polský papež na rozdíl od svého italského předchůdce zůstává v živé paměti.

Tím, na co česká média ve vztahu k Janu Pavlu II. upozorňovala zdaleka nejsilněji, bylo, že právě on „odrovnal komunismus“. To je paradoxní a vůči Karolu Wojtylovi vlastně nespravedlivé. Nikdo totiž zároveň nepřipomněl, že také – v souladu se sociální naukou církve – podrobil tvrdé kritice „tvrdý kapitalismus“ a jeho nespravedlivou a odlidšťující povahu.

Podle Jana Pavla II. (encyklika Laborem exercens z roku 1981, 14) pokládat výrobní prostředky „izolovaně za zvláštní souhrn majetku a pak je ve formě „kapitálu“ stavět do protikladu k práci, aby práce sloužila vykořisťování, se příčí samotné povaze těchto prostředků a jejich vlastnění.

Jan Pavel II. připouštěl zespolečenštění výrobních prostředků, vyzdvihoval důležitost odborů, pozitivně mluvil o právu na stávku. Jistě byl odpůrcem komunistického systému zneužívání moci a potlačování svobody, v žádném případě však nebyl stoupencem liberálního kapitalismu.

Podobně „sociální“ byl ve svých názorech i Angelo Roncalli, papež Jan XXXIII. V jeho sociální encyklice Mater et magistra z roku 1961 najdeme i výzvu k tomu, aby dělníci dosáhli spoluúčasti na vlastnictví podniků, ve kterých pracují a mohli spolurozhodovat o jejich řízení.


Antipapež Jan XXIII. s radikálními socialisty. Povšimněte si, že kouří cigaretu! (z nejmenovaného webu ultrakonzervativních katolíků)

V pastorální konstituci Gaudium et spes (Radost a naděje) 2. vatikánského koncilu, který svolal Jan XXIII. a který „otevřel okna“ církve modernímu světu a především jeho lidem s jejich skutečnými potřebami, bolestmi a nadějemi, je řeč i o tak konkrétních sociálních tématech jako je pozemková reforma, rozdělení neobdělávané půdy bezzemkům.

Pro oba nyní svaté papeže bylo jednou z nejdůležitějších zásad, že soukromé vlastnictví není a nemůže být tou nejvyšší a všemu nadřazenou hodnotou. Je nepřípustné připouštět omezování práv a svobod člověka, jeho lidské důstojnosti, ve jménu zisku a hromadění majetku. Dnes je tato základní myšlenka křesťanské sociální nauky stejně aktuální jako kdykoli dříve.

Bylo by dobré, kdyby si aspoň někteří katolíci jako formu své zbožné úcty k nově svatořečeným vybrali rozjímání nad jejich myšlenkovým odkazem v sociální oblasti. A nejen rozjímání, ale i aktivní vlastní příspěvek, osobní nasazení a čin, jak by dodal současný nástupce Petrův František.

A co si myslíte vy? Diskuse (118 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Otakar Bureš - student

Přinejmenším v případě toho druhého není chvála na místě Středa, 30.Dubna 2014, 14:35:10

http://blisty.cz/art/73038.html

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Středa, 30.Dubna 2014, 15:45:28

Překvapilo mne, že pod fotografií je Jan XXIII. označen jako "antipapež". Asi je fotka i s popiskem převzata z nějakého zdroje radikálních konzervativců.

Děkuji za připomenutí sociálního učení obou těchto svědků víry. To lze na nich ocenit, i když u jednoho i u druhého najdeme velmi problematické body, ale ty bych pro danou chvíli raději nechal stranou.

Filip Outrata - Praha

popiska pod fotografií Středa, 30.Dubna 2014, 20:50:22

Ivan Štampach má pravdu, je to z ultrakonzervativního zdroje, mělo to být uvedeno - už jsem zažádal o nápravu.

Filip Outrata - Praha

Pane Kolaříku, Středa, 30.Dubna 2014, 20:54:54

nemohu s Vámi souhlasit. Jednak z vlastní zkušenosti vím, že DR čte nemálo katolíků, jednak nepovažuji za zbytečné psát pro kohokoli a primárně mi nejde o to, jestli to někdo ocení.

A vlastně, jak si uvědomuji, mi ani nejde o to někoho přesvědčovat. Uveřejňuji svůj názor, svůj pohled na věc, a každý ať jej přijme jak chce a jak umí.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Pár řádků o svatosti Čtvrtek, 1.Května 2014, 08:22:29

Pojem „svatost“ má v katolické církvi dva významy. Jeden užší a konkrétnější a druhý širší a obecnější.

V žádném případě však „svatost“ neznamená dokonalost a nedotčenost hříchem.

Svatý v užším smyslu znamená – stručně řečeno – dobrý a všem křesťanům známý příklad hodný následování. Kanonizovaní světci byli velice často lidmi chybujícími, lidmi zatíženými mnoha selháními. (Doporučuji přečíst si např. Velké postavy středověké církve od papeže Benedikta XVI.) Pozoruhodné na těchto světcích je to, že když se rozhodli následovat vůli Boží, tak už z této cesty nesešli.

Být svatým v širším smyslu znamená, následovat příklad Ježíše Krista a žít život s vědomím odpovědnosti vůči Bohu. Odtud také svátosti udělované v katolické církvi.

Nikde nestojí psáno, a v katolické církvi to také nikdo netvrdí, že světec je něco více než ten, kdo se světcem nikdy nestane. Žádní světci se nehonili za tím, aby se světci stali, ale aby konali dobro před Bohem. Nešlo jim o ně, ale o království Boží a o ty ostatní.

Hledat něco špatného na institutu svatých znamená spíše nedostatek porozumění jeho významu. Ti, kdo se o křesťanství zajímají, mají možnost v životních cestách světců najít nejen inspiraci pro sebe, ale poznat i hloubku milosti s níž mohou počítat.

Jistěže některé projevy úcty ke svatým spojené s jejich ostatky nám dnes mohou připadat cizí. Nesmíme však zapomenout, že lidé vždy hledali nějaké spojení mezi věčným životem v blízkosti Boha a dočasným životem pozemským. Spatřovali-li naději a spásu tam, kde my ji dnes nevidíme, nemuselo jít o pouhou pověrčivost.

Vše dobré přeje Jiří Vyleťal

Martin Pleva - pedagog, Brno

Nádherný článek Čtvrtek, 1.Května 2014, 09:33:12

Jenže - kdo tohle kdy vmete do tváře prelátovi Dukovi?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Svatý světec? Čtvrtek, 1.Května 2014, 12:22:24

Já bych se pozastavil u téze pana Vyleťala, že prý v rámci katolické církve "svatost neznamená dokonalost a nedotčenost hříchem".

Při pohledu na vytržení davů sledujících svatořečení papežů či jiných "svatých" není možno jinak, nežli o platnosti této téze vyslovit zcela zásadní pochybnosti. Přinejmenším právě pro obecný lid věřící má takovéto kanonizování asi sotva jiný účel a jinou funkci, nežli vytvořit absolutně čistý a neposkvrněný ideál jakési nadpozemské dokonalosti.

Takovýto absolutně čistý ideál může samozřejmě splňovat i určitou pozitivní funkci: může se pro konkrétního věřícího stát určitým vůdčím obrazem i pro jeho vlastní, osobní život.

Ale na straně druhé, tato idealizace daných osobností je nerozlučně spojena i s nemalou iluzorností; je zde prostě vytvářen umělý svět neposkvrněných ikon, ke kterým je možno se modlit, které je možno vzývat, ale které jsou zcela vytrženy ze samotné reality jejich vlastního žití - a i jejich vlastních vnitřních zápasů o bojů. Tato idealizace v tradici křesťanství ostatně počíná už samotným Ježíšem (vlastně ještě dříve, před jeho narozením, onou známou legendou o "neposkvrněném" početí panny Marie).

Jak už naznačuje titulek tohoto příspěvku, bylo by asi zapotřebí rozlišovat mezi dvěma napohled příbuznými, ale ve skutečnosti zcela rozdílnými označeními: světec a svatý.

Jednou větou řečeno: světec n e n í svatý.

Světec, to je právě ten původně vlastně docela "normální" člověk, který ale na své životní cestě dokázal vystoupit tak vysoko, že dosáhl vyšších duchovních, ale i mravních sfér.

Zatímco "svatý" - to je právě ona neposkvrněná ikona. "Svatý" - to je vlastně z moci úřední udělený titul.

O tom, jestli někdo skutečně je či není "svatý" - tak o tom by fakticky směl rozhodovat jenom a jedině samotný Bůh. Jenom on jediný může mít tu pravomoc rozhodnout o tom, koho přijme do svého vlastního nebe, do okruhu spirituálně vyvolených.

Pozemská instituce (a tou je nakonec i samotná "Církev svatá") může pouze udílet tituly; ale rozhodnutí o tom, kdo skutečně má nárok na to být "svatý", se zcela vymyká okruhu její kompetence.

Křesťanské církvi samozřejmě v žádném ohledu nelze vytýkat, že se snaží poukázat na významné činy jejích čelných představitelů. Ovšem, daleko účelnější by se jevila právě ta cesta, ukazovat právě tu klopotnou (a třeba i heroickou) cestu jejích světců k duchovním výšinám, nežli oním vnějškovým spektáklem kanonizace těch jejích "svatých".

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Čtvrtek, 1.Května 2014, 20:19:2

Prohlašovat někoho za svatého,tak toho se měla církev vzdát už dávno.Lidská instituce jako kterákoli jiná,rozdává pocty i sama sobě.
Těmito svými rituály ale odrazuje lidi hledající, pro které je ateismus studený a prázdný.
Jak církev modernizovat,bylo by to možné?

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Čtvrtek, 1.Května 2014, 20:27:33

Pokud církev nebude ALTERNATIVOU k současnému modenrímus větu, je zbytečná. Pokud se stane plně jeho součástí, pokud se mu zcela přizpůsobí a v tomto smyslu se modernizuje, nemá reálně co nabídnout. Bude jen jednou z položek spírituálního trhu podřízenou zákonům nabídky a poptávky.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Štampachu Čtvrtek, 1.Května 2014, 20:54:6

Církev se musí modernizovat ne proto a tak, aby se stala součástí světa, který zveme současným, ale proto a tak, aby se stala součástí světa, který teprve přijde. No, musí... Je to její věc, mne osobně to trápit nemusí. Ale znám pár dobrých lidí, kterým by chyběla.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Čtvrtek, 1.Května 2014, 21:52:59

Bylo by daleko lepší,kdyby se církev stala tou alternativou,než zbytečnou institucí.
Při té skostnatělosti a hierarchii si neumím představit,jak by to vypadalo.
Zůstane to tak,jak to je,těch 10-15% věřících budou mít vždy.
Stanou se takovým skanzenem civilizace.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

O modernizaci církve Pátek, 2.Května 2014, 01:04:32

Jsem si vědomá, že teď zareaguji jako zastánce tradičního liberálně demokratického volebního systému po námitce znechucených voličů, že není koho volit,
ale:

Vždyť přece existuje možnost vstoupit do nějaké jiné nebo založit nějakou úplně jinou!

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

!!! Každý člověk 1x za život do vesmíru !!! Pátek, 2.Května 2014, 08:29:30

Svatí jsou dobří, přesto bych do budoucna razil mnohem hmatatelnější nástroje k povznesení člověka.

!!! Každý člověk 1x za život do vesmíru !!!

Představuji si stacionární vyhlídkové družice spojené superpevnými lanky se Zemí.

Každý patnáctiletý člověk tak říkajíc na vlastní kůži zakouší stav beztíže, stav, kdy vám země "ujede" pod nohama a vy se bezmocně plácáte prostorem, stav nejradikálnějšího bezdomovectví jaký si lze představit....................

............................... a zároveň uvidí, jak maličká a ztracená je ta naše Zemička v nekonečném pustě prázdném a nehostinném Kosmu.

Tohle z vás udělá lepšího člověka zaručeně.

!!! Každý člověk 1x za život do vesmíru !!!

Otakar Bureš - student

Pátek, 2.Května 2014, 09:13:19

To je dobrý, tamhle je marxistický misionář a tuhle katolický.

Vyjasněme si to, pane Kolaříku. Co nestojí za řeč?

Krytí znásilňování? Bankovní systém Vatikánu? Sexuální pokrytectví? Násilné misie? Zločin vydání společenského majetku církvi? (A nebudu tu chodit do minulosti.) Nebo to snad popíráte?

Ten dvojí metr na dejme tomu třeba KS a katolickou církev je podivný.

P.S. Vy máte něco proti kondomům?

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pátek, 2.Května 2014, 11:14:4

P.Hájková,to je zajímavá myšlenka,vstoupit do jiné,nebo vytvořit si církev novou.Skostnatělí jsme vlastně i my a ne jen církev.
Problém bude v té centrálně řízené společnosti,církev na to musela reagovat a protože je to lidská instituce,tak se nijak neliší od těch ostatních.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Havlíku, Pátek, 2.Května 2014, 15:48:32

církev přece na žádné centrální řízení, pokud máte na mysli stát, reagovat nemusela a nemusí. Ta její centralizace, to bylo čistě rozhodnutí někdejších vysokých představitelů.
Myslím si, že církev je jaká je, protože to tak naprosté většině jejich členů vyhovuje. Kdyby jim to totiž nevyhovovalo, tak by už dávno z církve odešli, jako to udělalo mnoho lidí žijících před námi. Pokud by do církve vstoupili noví lidé a chtěli ji modernizovat, patrně by to zase nevyhovovalo těm starým členům. Co se s tím dá dělat?
Stejně pochybuji, že by vám církev pomohla s vašimi problémy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Modernizovat církev? Sobota, 3.Května 2014, 14:03:22

Tak se mi nějak zdá, že diskuse se příliš uchytila na otázce samotné církve (a přitom navíc, tak nějak jakoby samozřejmě se církev katolická identifikuje s křesťanstvím vůbec).

Samozřejmě, že církev je možno do určité míry modernizovat; a je nutno přiznat zásluhu kanonizovaného papeže Jana XXIII, že ve své době právě takovouto zásadní modernizaci dokázal prosadit, přes zřetelný odpor konzervativních církevních kruhů.

Zcela zásadní otázka ale zní zcela jinak, totiž: je možno modernizovat v í r u?

Je to totiž křesťanská víra samotná, která je zcela neoddělitelně spojena s určitými představami, kánony, dogmaty, které se čím dál tím více dostávají do rozporu s moderním světem.

Byla zde zmínka o tom, zda církev má či nemá být alternativou k moderně. Moderní svět - to je v prvé řadě svět racionalistický, technologický.
Víra jako taková je principiálně alternativou k tomuto čistě racionalistickému světu - a v tom leží její pozitivum, její nezastupitelná role.

Přesněji řečeno: na rozdíl od onoho racionalismu je víra principiálně iracionální; ale pod tímto jediným pojmem ("iracionální") se skrývají dva zcela rozdílné obsahy, a tedy i dvě zcela rozdílné funkce.

Tu pozitivní funkci už jsme zmínili - pro zpřesnění si ji nazvěme funkcí či polohou m i m o racionální.
Jak už řečeno: tato složka je naprosto pozitivní, klíčová, nezastupitelná. Krátce řečeno: nejen racionalismem může být živ člověk.
Ve skutečnosti samozřejmě i ten nejfundamentalističtější racionalista má ve svém podvědomí celý vesmír iracionálních, emotivních atd. elementů, procesů, představ... A víra není svým způsobem nic jiného nežli právě ta oblast lidského ducha, která nám umožňuje a pomáhá do tohoto chaosu našeho vnitřního světa vnést určitý řád, která nám umožňuje to co je skryté v hlubinách podvědomí nechat vyjít "na světlo boží", v podobě názorných a pochopitelných obrazů a představ.

Druhá stránka víry (skrývající se pod oním společným pojmem "iracionální") je ovšem její a n t i racionalismus - to je právě ten zmíněný moment, kdy se (dosavadní) náboženské systémy dostávají čím dál tím více do rozporu se současným moderním světem a jeho objektivním poznáním.

Jestliže se tedy klade otázka po možnosti modernizace víry respektive církve, pak je na ni možno odpovědět jenom tím způsobem, že před vírou stojí ten základní úkol, zachovat svou pozitivní m i m o racionální složku, ale překonat svou složku a n t i racionální.

Jinými slovy, jedná se o to vytvořit/najít takový spirituální projev, který by dokázal zachovat pozitivní jádro dosavadních duchovních systémů, ale přitom překonal omezenost jejich dogmat a nadále už neudržitelných mýtů a představ.

--------------------------

Ovšem, paní Hájková, tohle opravdu není zdaleka tak jednoduché, jako že bychom si prostě mohli nějakou novou církev či víru "zvolit"; a dokonce ani jenom "vytvořit". Jako na nějakém rýsovacím prkně.

Pokud opravdu nějaká taková víra ve výše zmíněném smyslu bude vytvořena (či spíše: nalezena), pak to nebude nějaká stavba na zelené louce, nýbrž bude vystavěna právě na základech všeho toho pozitivního, co nám zde zanechávají spirituální systémy dosavadní. Bude zapotřebí najít, jaksi "vydestilovat" tu pozitivní spirituální kvintesenci, jádro všech spirituálních směrů dosavadních; a to bude krajně obtížný úkol.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 3.Května 2014, 14:57:47

Ono je někdy pro člověka docela obtížné vyslovit, čemu vlastně věří, i když poměrně dost lidí něčemu věří.
Možná, že platí i ono známé: Vyslovit znamená ztratit.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Sobota, 3.Května 2014, 23:04:35

Obdivuji pana Poláčka,jak dovede přesně formulovat,o čem já jen tuším.Je to asi dobrým vzděláním,nebo spíše celoživotním sebevzděláváním.
Možná by se tím základem pro nové náboženství mohl stát budhismus.Křesťanství ani islám to být nemohou,židovství je výlučné.
Předvídat budoucnost je těžké,všechno může být jinak.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Havlíku, Neděle, 4.Května 2014, 00:29:57

tak raději nepředvídejte. Nehledáme nové náboženství v pravém slova smyslu, ale spíš něco jako novou spiritualitu. Vůbec není důvod, aby se jejím základem stal právě buddhismus. Například mně se naopak víc líbí křesťanství.
Připomínám jenom, že spiritualita se dá těžko vymyslet, a naučit jí druhé lidi je ještě problematičtější.
Jak se říká: Kdo chce zapálit, musí sám hořet.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Základy pro novou spiritualitu Neděle, 4.Května 2014, 12:35:2

Především, díky za uznání, pane Havlíku - ale mohu Vás ujistit, že tomu není ještě nijak příliš dávno, kdy sám jsem měl ještě nemalé potíže s tím mé myšlenky "přesně formulovat" - alespoň tak, aby jim porozuměli i ostatní.
Něco je dáno vzděláním, ale - v tom máte naprostou pravdu - většina především celoživotním sebevzděláváním. Nebo snad spíše - celoživotním hledáním.
Tento svět, nedá se nic dělat, je krajně složitý - a proto je tak obtížné, výroky a soudy o něm nějak "přesně formulovat": člověk napřed tápe v mlhách, všechno co se o tomto světě vysloví nakonec někde zase nesouhlasí, je to nejisté, neurčité. Teprve postupem času se v těch mlhách začnou čím dál tím víc vynořovat jasné kontury - napřed malých ostrůvků poznání, pak i celých pevnin.

Ale k tomu náboženství. Respektive k té nové spiritualitě - má jejím východiskem a základnou být spíše buddhismus, anebo křesťanství?

Buddhismus má v tomto ohledu jednu zcela zásadní přednost. Jak jsem napsal minule, ta - potenciální - nová spiritualita musí dokázat najít a vybudovat most k současnému racionalismu, čili k realitě materiálního světa. To znamená, že se musí obejít bez všech těch tradičních náboženských představ nějakých nadřazených bytostí (bohů, andělů, démonů...), kteří tak nějak seshora řídí a předurčují chod tohoto světa. Právě v tomto ohledu má buddhismus (přinejmenším ve svém čistém jádru) právě to jedinečné specifikum, že se obejde bez nějaké takové božské superbytosti. Buddhismus je čistě spirituální cesta, to o co se v něm jedná je dosáhnout dokonalosti své vlastní mysli, zároveň ve stavu dosažení absolutní identity se samotným univerzem. V tomto ohledu by ta nová spiritualita tedy opravdu mohla a musela navazovat na tradici buddhismu (případně dalších, obdobných východních spirituálních systémů).

Na straně druhé nám hlásí paní Hájková, že jí se "víc líbí křesťanství".

Bezpochyby, ten výrok "mně se víc líbí" asi nemá přísně vědeckou substanci ;-) - ale to samo o sobě ještě není dostatečný důvod, nad tímto vyjádřením osobních preferencí jen tak mávnout rukou.

Neboť za prvé, jak už jsme si uvedli minule, náboženství respektive spiritualita je v prvé řadě mimoracionální záležitostí, kde logické argumenty mají jen dosti relativní platnost.

A za druhé: ono je tomu opravdu tak, že my v současné době n e m á m e k dispozici jeden jediný náboženský respektive spirituální směr, který by měl tak řečeno "všech pět P". Který by tedy měl všechno. (Kdyby tomu tak bylo, nemuseli už bychom také nic nového hledat.)

Já jsem si tento deficit buddhismu oproti křesťanství zcela zřetelně uvědomil vlastně čistě vizuálně, při pohledu na sošky Buddhy na straně jedné, a na skulptury s křesťanskou tématikou, jmenovitě Ježíše a Madony na straně druhé.

Tady není možno přehlédnout jeden skutečně zcela markantní rozdíl: Buddha, to je opravdu absolutní dokonalost. Naprosto čisté, harmonické rysy jeho tváře, viditelně ponořené do těch nejvzdálenějších hlubin ryzí spirituality.

Jenže: když se pak člověk zadívá na ta vyobrazení (trpícího) Krista, na nadzemsky jemné, ale zároveň přece lidské a ženské rysy Marie, na její tichý, jímavý smutek - pak je nepřehlédnutelné, že oproti tomu nekonečně vzdálenému Buddhovi je tady zase něco navíc. Je tu přítomna duše - duše krásná, duše smutnící, duše trpící, i duše spirituální; ale stále a ve všech polohách je tu přítomno ono jedinečné, nezaměnitelné a zdejsoucí lidské já.

Zatímco buddhismus - ten se tak nějak utopil v té své absolutní spiritualitě, po skutečně živé duši člověka tu není ani stopa.

Ten základní rozdíl mezi křesťanstvím a buddhismem bude vězet asi právě v tom vztahu k utrpení: Kristova smrt na kříži je symbol největšího utrpení vůbec, je to utrpení vyhnané až na samou svou krajní mez - ale zároveň je to p ř i j m u t í toho utrpení, je to přijetí bolesti, je to přijetí vědomí, že celé to nekonečné bohatství naší duše není možné bez momentu bolesti.

Zatímco buddhismus - ten je právě zcela naopak programaticky o d m í t á n í m bolesti. Je to cesta, jak se vyhnout, jak se zbavit bolestí tohoto světa, tím že se vůči těmto bolestem staneme necitlivými.
Buddhismus překonává bolest tohoto světa svým absolutním zduchovněním - ale tím samým aktem zduchovnění ztrácí svou vlastní duši.

Duše je duše, ta se sebou nenechá podle libosti manipulovat, aniž by se to na ní nějak (negativně) neodrazilo. Duše se nechá spiritualizovat jenom po určitou hranici; co jde za tuto hranici, to už jde na úkor duše, duševního života.

Takže: jestliže se ptáme, kde vzít východisko pro nějakou novou, moderní spiritualitu, pak by odpověď asi zněla: právě někde v prostoru mezi křesťanstvím a buddhismem. Někde v tom prostoru, kde by se navzájem setkali křesťanské duševno, buddhistické ("ateistické") spirituálno - a ještě navíc, i novodobé racionálno.

Ale nakonec, jak praví paní Hájková, něco takového opravdu "nelze vymyslet" - tenhle novodobý Prométheův oheň je nutno zapálit, jiskrou čiré spirituální inspirace.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Neděle, 4.Května 2014, 23:41:30

Výborný příspěvek pane Poláčku,ani nevím,co bych k tomu přidal,nemám takové znalosti,ale zajímá mě to.
Snad jenom,spojit budhismus a křesťanství,kdyby to bylo možné.Jak píšete,církev by se asi modernizovat dala,ale ta víra?Ta buď je,nebo není.Že je bůh mimo tento svět,bude výhodou křesťanství,pro většinu lidí je to přijatelnější.
Budhismus je moderní už od počátku,boha hledá v samotném člověku,nemusí nic měnit a vysvětlovat.Také Budha byl člověk a zemřel.
Kdyby se to dalo spojit,my křesťanství nemůžeme odvrhnout,je to naše kultura z které jsme vyšli.
Já jsem v tomto směru rozdělený,nevím co si z toho vybrat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Buddhismus, křesťanství a člověk Pondělí, 5.Května 2014, 12:36:49

Pane Havlíku, on ten buddhismus má ještě jeden velmi zajímavý aspekt, kterého jste se sám dotkl, svou zmínkou že "také Buddha byl člověk a zemřel".

Jde o to, že buddhismus je ve své podstatě naprosto d e m o k r a t i c k ý duchovní systém - neboť každý, doslova každý, i ten "nejmenší" člověk, může principiálně dosáhnout i těch absolutně nejvyšších spirituálních sfér. Všechno záleží jenom na jeho vlastním úsilí.

Něco takového je v tradičních náboženských systémech (a tedy i v křesťanství) principiálně nemyslitelné: tady je zcela nahoře ta absolutně nejvyšší autorita (samotný Bůh), jemuž se samozřejmě nikdo z lidského světa nemůže postavit na roveň. Pak je tu samozřejmě ještě Ježíš Kristus, tento dosti podivný hybrid božského a lidského elementu - jemu se samozřejmě také ale žádný smrtelník nemůže rovnat.

Přičemž, právě ten Ježíš (a jeho status) je velice zajímavý fenomén, především je nutno si uvědomit, že tento jeho hybridní status (člověk a zároveň bůh, respektive přinejmenším "boží syn") v počátečních dobách křesťanství naprosto nebyl nijakou samozřejmostí, existovala celá jedna - v to nemálo významná - větev křesťanství (arianství), která právě to učení o božském, nadzemském původu Ježíše zásadně odmítala, pro ně byl i Ježíš (obdobně jako zmíněný Buddha) docela "obyčejným" člověkem.

Z mého pohledu je opravdu nutno litovat, že tento arianský proud byl potlačen (byl v podstatě vyvrácen čistě vojensky, zničením kmenů které ho vyznávaly) - kdyby se udržel, pak by i křesťanství mohlo mít dneska podobně "demokratický" charakter jako zmíněný buddhismus.

Na jedné straně sice osoba Ježíše působí jako jedinečný zprostředkovatel mezi nebem a zemí, on svým člověčím původem to o sobě nedostižné božské nebe přibližuje obyčejnému člověku; ale na straně druhé, tím jeho polobožským nimbem se tu ztrácí velice mnoho z toho, co osobu Ježíše činí skutečně natolik jedinečnou, a co by ho podle mého názoru mohlo právě pro současnou střízlivou dobu učinit znovu aktuálním.

Pokud totiž odhlédneme od těch tradičních křesťanských legend a mýtů, pak zde máme Ježíše z Nazaratu už ne jako jakousi nadzemskou ikonu, ale právě naopak jako v podstatě zcela p ř i r o z e n é h o člověka, který ovšem svým vlastním úsilím dokázal překonat omezenost světa vezdejšího, a pozdvihnout se k těm nejvyšším duchovním sférám. - Tedy nakonec přesně to samé, jako Buddha.

Jestli by se tedy dnes křesťanství opravdu ještě chtělo a mohlo zmodernizovat, pak asi sotva jiným způsobem, nežli vzdáním se svých mýtů o Ježíšovi jako bohočlověkovi, a znovuobjevením Ježíše jako lidské bytosti z našeho vlastního světa.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pondělí, 5.Května 2014, 16:13:52

Jako vždy výborný článek ,pane Poláčku.
Chtěl jsem se ještě zeptat.Ten Kristus na kříži je symbol nejvyššího utrpení a není to zároveň i symbolem konfliktu? Který byl položen přímo do základů jedné duchovní revoluce.Není v tom něco tragického?
A není spíše budhismus jako dokonalost a harmonie to pravé lidství.
Co je více lidskou přirozenností,dokonalý,šťastný,harmonický život,nebo konflikt.A je nutný,potřebujeme ho?
Židovství,islám i křesťanství vznikla proti sobě ve vzájemném soupeření.Neměla by se spíše proplétat ve vzájemném souladu?
Ctěl jsem vás požádat,kybyste měl někdy čas o tom napsat pár slov.Mě to moc jasné není.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 6.Května 2014, 12:13:26

Opravdu velmi zajímavé úvahy a podněty, pane Havlíku; odpovědi jsou ale na dlouhé psaní, takže podrobněji až někdy příště, snad zítra.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 6.Května 2014, 18:06:39

Já myslím, že byste si mohli odpustit podobné soudy jako "křesťanství je takové" a "buddhismus nebo islám jsou makové", případně které z nich je to jediné pravé lidství. Protože všechna náboženství jsou především taková, jakým způsobem je prožívají jejich nositelé, tedy konkrétní lidé.
Možná by bylo úplně nejlepší nechat mluvit především ty, kteří je nějak prožívají.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Úterý, 6.Května 2014, 23:29:47

Máte pravdu paní Hájková,také nad tím váhám,náboženská víra je dost osobní a intimní věc.
Ale není to také úžasná možnost o tom mluvit?Společnost funguje podle základů,které vytvořilo náboženství,nelze se tomu vyhnout,pokud chceme poznat pravdu.
V minulosti asi ta možnost nebyla.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 7.Května 2014, 05:44:55

Nevím, co přesně máte na mysli, a k čemu vlastně v minulosti nebyla možnost?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Východní a západní svět. Harmonie a konflikt. Středa, 7.Května 2014, 13:59:46

Pane Havlíku, nejsem si jistý jestli se mi tu podaří tu věc probrat dopodrobna, mám už jenom chvíli času.

Takže to hlavní: otázka, jestli buddhismus se svou dokonalostí a harmonií není "to pravé lidství", zatímco Ježíš na kříži představuje a ztělesňuje princip konfliktu.

Ano, napohled se to tak opravdu může stát; jenže, právě v tom vězí zapeklitost všech lidských věcí, my prostě nikdy a za žádných okolností nemáme k dispozici nějaké dokonalé, absolutní, po všech stránkách čisté řešení - ať se rozhodneme pro cokoli, vždycky se nakonec ukáže že je v tom ukryto nějaké to čertovo kopyto, že tam něco podstatného chybí.

Je ovšem možno položit otázku: co má být vlastně "nedokonalého" na absolutní dokonalosti, co má být špatného na naprosté harmonii? Každý člověk přece touží po harmonii, po dokonalém štěstí.

Jenže: v celé této napohled tak dokonalé harmonii se nám tu vytrácí jeden element, který je právě pro lidskou bytost a pro lidský rod zcela nepostradatelný a neopomenutelný: totiž element d y n a m i k y.

Celá ta východní, asijská harmonie, ta je nakonec tak nějak utopená sama v sobě, je to nekonečné opakování stále téhož; není v tom dán žádný pohyb někam, pohyb vpřed.

Celá tato tradiční asijská společnost bývá často charakterizována tak, že má zásadně c y k l i c k ý charakter. To je právě to zmíněné: život je zde zařazen do neustále se opakujících forem, cyklů, od jednoho monzunového deště (a jím podmíněné sklizně) k příštímu. Člověk-jedinec tu nemá svou vlastní autonomní existenci, nýbrž má svou - relativní - platnost jenom jako součást vyššího celku: vesnice, říše, a nakonec celého vesmíru ovládaného a řízeného bohy.

Zatímco západní tradice je oproti tomu charakterizována jako principiálně l i n e á r n í - život zde není jenom neustálým opakováním téhož, nýbrž směřuje se odněkud někam, člověk si klade své autonomní cíle, o které usiluje a kterých chce dosáhnout.

Jenže, toto usilování samozřejmě není možné bez těch zmíněných k o n f l i k t ů - tento dynamismus západní společnosti je principiálně nemyslitelný právě bez toho osobního usilování individua, nevyhnutelným důsledkem jsou pak srážky a konflikty individuálních zájmů, představ, myšlenek, idejí...

Jak známo, evolučně se nakonec jako progresivnější projevila právě ta západní společnost, se svým neutuchajícím dynamismem; zatímco ona tradiční východní společnost se svými stále se opakujícími cykly ustrnula ve stagnaci.

Ta konfliktnost našeho žití a bytí je tedy tou cenou, kterou v naší západní společnosti platíme za naši dynamiku.

Na straně druhé to však naprosto neznamená, že by ta naše západní společnost se svým životním stylem byla ta jenom a jedině lepší; faktem je, že jak se východní společnost utopila ve své stále stejné harmonii, tak stejně tak my se utápíme a ztrácíme ve svém individualismu. V našem nekonečném honění, pachtění, toužení po věcech, které nám jen zřídka mohou přinést skutečné uspokojení.

A tak se i tady zdá, že jedině spojení, syntéza obou těchto světů - i s jejich náboženskými systémy a představami - by se nakonec mohla ukázat být tou jedině možnou a pravou cestou do budoucnosti.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 8.Května 2014, 00:29:20

Proti arianismu se zdůrazňovalo, že Ježíš je Bohočlověk. Na jeho Boží přirozenost se mnohé svádělo – hlavně jeho zázraky. Vlastně z jeho zázraků se dokazovalo jeho božství. Až se zapomnělo, že z toho, že "Duch Svatý přijde na Marii a moc Nejvyššího ji zastíní, proto to Svaté, co se z ní narodí, bude nazváno (hebraismus = bude) Syn Boží" (Lk 1,35), bude při tom úplně obyčejné dítě jako my, obyčejný člověk až doroste.. S jediným rozdílem, že nebude hřešit a poroste k dokonalosti, zatímco my nerosteme, ač můžeme. On sám řekl, že jeho učedníci budou dělat větší skutky než on. Jan (1, 14) to vyjádřil: Slovo se stalo tělem. Slovo se stalo člověkem. Proto na Ježíše můžeme hledět jako na skutečného člověka, byl jím. Nemusíme si myslet, že utrpení bylo pro něj lehčí než pro nás (vždyť byl Bůh!). Hezký psychologický pohled na Ježíše je v knize: Jeroným Klimeš, Psycholog a jeho svědectví o Kristu.
Tak padá dojem, že Budha je přijatelnější, protože byl člověk. Ježíš nad Budhu vyniká, jak vystihuje pan Poláček přijímáním utrpení a nejen tím. Nepadne-li zrno do brázdy a nezemře, nepřinese plod – je nutná vlastní duchovní smrt. Ježíš ji přivedl až k dokonalosti tím, že nepřijal ani roli politického Mesiáše, ani pozvání Řeků – mohl se stát filosofem, kdyby zavčas utekl. Jeho smrt se stala nábojem, který otevřel novou cestu.
Ovšem nejen jeho smrt, nutné bylo i jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. (Máme je "vysvětlovat" a vlastně se jej zbavit, abychom byli racionální? Dělají to i mnozí katoličtí a hlavně protestantští teologové.) Díky zmrtvývstání a nenebevstoupení můžeme mít Ježíšova ducha, nejen tak, jako někteří mají ducha marximu a leninismu, ale proto, že Ježíš žije a je s námi, ba i v nás, protože nám dal svého Ducha. Svým Duchem je v nás, takže apoštol Pavel mohl říct: Nežiju už já, ale žije Kristus ve mně. Dostali jsme jej při křtu, a na nás je jen uvolňovat mu prostor, zbavovat se jemu odporných věcí, abychom mu líp rozuměli a nechali se jím vést.
Co udělat, aby lidé přijali nějakou spiritualitu (duchovnost, ducha, Ducha)? I sebelepší vymyšlený systém nepřijmou všichni. Možné je jenom hořet a zapalovat. To dokazují i mnohé sekty, které zapálí a spálí své členy. Takže záleží na tom, jakou duchovností budeme hořet.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Čtvrtek, 8.Května 2014, 11:22:19

Pane Poláčku,dobře jste to vysvětil,ten rozdíl mezi východní a západní tradicí mezi budhismem a křesťanstvím.Tyto názory jsou mi blízké,souhlasím.
Pro asijská náboženství jsou dějiny snem,který se neustále vrací,spása spočívá v probuzení se z času a dějiny nemají žádný zvláštní význam.To je asi demokratické,záleží na každém,jestli se z plynutí času probudí.
Oproti tomu v křesťanství spása znamená přijetí do náruče boží.Dějiny tu mají velký význam.Jak si křesťanství poradí s věčností?To je asi hloupá otázka.Západní společnost je poháněna konfliktem,asi to tak bylo i při vzniku křesťanství,ale nejvíce se to projevilo ,když náboženství bylo potlačeno za osvícenství.
Jsou to složité otázky a málo času.Já jsem Bibli nikdy nečetl,přitahují mne jen filozofové pesimismu,ale to nebude to pravé poznání.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 8.Května 2014, 13:32:56

Nejsem žádný znalec náboženských nauk, ale můj názor je takový:
Buddha byl člověkem, který se vlastně svého lidství (a utrpení) zbavil, překonal je, a směřoval k harmonii, stal se de facto bohem. Budhismus se v něčem podobá stoické filosofii.
Ježíš byl naopak bůh, který se vzdal svého božství, a stal se člověkem (i s jeho utrpením), aby mohl působit mezi lidmi, protože jedině tak se s nimi a se světem dá pohnout.
Jak to přesně bylo, to není zas tak důležité. Důležité je, co to může přinést nám. Není to symbolické?

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 10.Května 2014, 01:34:49

Jsem křesťan, přesněji řečeno kristovec a nevidím v křesťanství žádný individualismus. I když nepopírám, že jsou tendence stále jej křísit. Záleží na tom, zda vezmeme Ježíšův život v celé jeho šíři, nebo se upneme na určitý aspekt. Protestantismus kladl největší důraz na osobní spásu. Proto lutherství a zvláště kalvínství vedlo k individualismu. Luther řekl Českým bratřím: Vy máte lepší život, ale my máme lepší teologii. Čeští bratři jenom pod tlakem protestantismu a katolicismu formulovali svou víru – aby se očistili od nařčení z hereze. Přitom se nedá říct, že by život Českých bratří zaostával v dynamismu a úrovni života za ostatními. Důkazem je přijetí a využití knihtisku, překlad Kralické bible z originálních jazyků, lékařství na vysoké úrovni, stavba ústředního kostela – modlitebny v Mladé Boleslavi v renesančním stylu (v době velkého útlaku). Jednota bratrská měla velké individuality, ale nebyla individualistická.
Díky Evě Hájkové za krásné vyjádření Ježíšova života - "protože jedině tak se s nimi a se světem dá pohnout". I to "jak to přesně bylo, to není zas tak důležité. Důležité je, co to může přinést nám" může být vyjádřením Jednoty bratrské. Důležité je Ježíšovo (i proti individualismu) zapři sám sebe.... a následuj mne.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Náboženství a konflikt Sobota, 10.Května 2014, 12:34:34

Pane Havlíku, ještě dodatek k té konfliktnosti: ono je zapotřebí ovšem vidět ještě jednu reálii, která se v souvislosti s buddhismem jen velmi nerada připomíná: že totiž ve své reálné praxi buddhismus není ani zdaleka tak bezkonfliktní, jak by se mohlo zdát při pohledu na jeho spirituální doktrínu. Stejně jako křesťanství se rozštěpilo na dva víceméně nesmiřitelné směry (katolicismus a protestantismus), tak stejně tak se buddhismus rozdělil a rozštěpil hned na tři různé směry, které stojí navzájem v opozici.

A například v tom nejpopulárnějším, "dalajlámovském", tibetsko-lamaistickém buddhismu, tam je možno zaznamenat zprávy o velice tvrdých bojích mezi "žlutými" a mezi "červenými" mnichy, kde nejen docházelo, ale stále ještě dochází k velmi ostrým střetům, a dokonce se hovoří o úkladných vraždách!

Máte plně pravdu v tom, že to všechno jsou velice složité otázky, a je velice těžké se v tom orientovat.

Podle mého názoru je vždycky nutno mít na paměti, že náboženství je především odrazem našeho vlastního podvědomí, našeho vnitřního světa - i se všemi démony v něm ukrytými. Náboženství je svým způsobem jednou cestou, jak tyto démony našeho nevědomí ovládnout a ukrotit; ale plně je odstranit, zničit, to se samozřejmě nikdy nemůže podařit naprosto. Oni vždycky někde budou vystrkovat své ďábelské rohy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Buddha a Kristus Sobota, 10.Května 2014, 12:41:54

Je to zajímavé srovnání, paní Hájková: ovšem je nutno vidět, že v případě Ježíše Krista je tu vycházeno právě z křesťanského m ý t u o něm.

Podle mého přesvědčení byl Ježíš na své reálné životní cestě velice podobný právě tomu Buddhovi - vycházeje ze svého víceméně přirozeného lidství, dopracoval se až k nejvyšším spirituálním sférám.

Tady se právě ukazuje diskrepance mezi realitou a legendou; přičemž, v daném případě je právě ta legenda mnohem "reálnější", to jest postupem času zcela převládla nad realitou. V této legendě se Ježíš zjevuje právě jako ten "bůh, který se stal člověkem", který se vědomě vzdal svého lidství, aby lidem přinesl světlo božího poznání, boží mravnosti.

A - to se nedá nic dělat - byla to právě tato (jakkoli nerealistická) legenda, která dokázala ovlivnit životy a morálku Evropy na celé dvě příští tisíciletí - daleko více, než jak by to dokázal "reálný" Ježíš sám!

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 12.Května 2014, 05:15:10

Máme tu dva názory.
Ježíš je Bůh, který se stal člověkem. Je to Boží cesta k osvobození každého člověka. Augustin: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem.

a

Ježíš vycházeje ze svého víceméně přirozeného lidství, dopracoval se až k nejvyšším spirituálním sférám. Jeho legenda "bůh, který se stal člověkem" dokázala ovlivnit životy a morálku Evropy na celé dvě příští tisíciletí - daleko více, než jak by to dokázal "reálný" Ježíš sám!

Kdo nás rozsoudí?

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pondělí, 12.Května 2014, 21:30:18

Já jsem si vždy představoval,že Ježíš byl člověkem,který se stal bohem tím,že vstal z mrtvých.Ale nikdo neví ,jak to přesně bylo.Je to taková legenda,kterou vytvořil až sv.Pavel daleko později,on vlastně stvořil křesťanství.
Ještě jsem se chtěl zeptat pana Poláčka,že náboženství nelze od člověka oddělit,on ho potřebuje protože hodnotí minulost a plánuje budoucnost a potřebuje něčemu věřit,mít nějakou víru protože je pro něj utrpení,když si dokáže představit i svůj zánik a smrt.Člověk za tu svou schopnost myslet a představovat si těžce zaplatil.Zvířata si nic nepředstavují a jsou v klidu.Není v tom zvířecím způsobu života skutečná svoboda?

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 13.Května 2014, 04:43:19

Je zajímavé jak se stále drží některá racionalistická hesla.Například Až sv.Pavel daleko později stvořil křesťanství. Přitom sám Ježíš ukládá apoštolům, že mají jít až na konec světa. Pro ně jako pro Židy narozené v centru židosvství s židovským myšlením to bylo nepředstavitelné. Ve skutcích apoštolů vidíme, jak se s tím Petr těžko vyrovnává. (Podobně jako dnes římští katolíci s tím, že i ostatní křesťané jsou plnohodnotnými křesťany). Pavel pouze pochopil, že k tomu,aby pohan přijal Ježíše jako Mesiáše, nepotřebuje se navíc stát Židem podle náboženství. Tím, že se křesťanství dostalo do řeckořímského světa (a i kvůli nevraživosti Židů) se bohužel už úplně odtrhlo od židovství, až křesťané Židy i pronásledovali. Karta se obrátila. Žid, který se stal křesťanem, musel přestat být Židem. Teprve dnes tak zvaní mesiánští Židé zůstávají Židy s tím, že pochopili, přijali, že Mesiáš už přišel, zatímco ostatní Židé jej stále očekávají.
A další – jakoby víra byla sice nějaká potřeba člověka, a proto si člověk Boha vymyslel. Jídlo taky ke svému životu potřebuju a nevymýšlím si je. Víra je přesvědčení, proto se o ní stále přesvědčuju. O tom, co věřím a komu nebo čemu věřím. . Při jedné přednášce byla lektroka překvapená, že věřím Bohu. Znala pouze pojem věřit v Boha.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Zmrtvýchvstání Úterý, 13.Května 2014, 13:20:9

Ještě poznámka k tomu "zmrtvýchvstání" Ježíše: s tímhle přišla vlastně Marie z Magdaly (v našich krajích spíše známá pod pojmenováním Máří Magdaléna) - byla to právě ona, která tímto svým viděním zachránila křesťanství.

Neboť po smrti Ježíše se jeho "pohrobci" nacházeli ve stavu naprostého šoku, úplné dezorientace; po odchodu jejich Mistra tu nebyl nikdo, kdo by toto hnutí mohl dokázat vést sám. Mnozí z nich, zdrcení a zmatení, se už začali navracet zpátky do svých domovů.

Byla to tedy právě a jedině Marie z Magdaly, která tomuto už odumírajícímu hnutí dala nový impuls, který mu pomohl přežít další dvě tisíciletí. Vlastně by se v této souvislosti mělo legitimně mluvit nikoli o "zmrtvýchvstání Krista", nýbrž o "zmrtvýchvstání" už klinicky prakticky mrtvého křesťanství.

My už se nejspíš nikdy nedozvíme, jestli Marie toto vidění "zmrtvýchvstalého" Krista měla doopravdy; anebo jestliže se z její strany jednalo o promyšlený, kalkulovaný čin. Podle všeho se jednalo o v dané době neobyčejně svébytnou, samostatnou, inteligentní ženu; takže i tuto druhou alternativu nelze zcela vyloučit.

----------------------------------------------------

Co se toho týká, do jaké míry náboženství potřebujeme: především je nutno odlišovat tři základní pojmy, a to sice pojmy "náboženství", "víra", a "spiritualita".

Člověk dozajista musí v něco věřit; když v nic jiného, tak alespoň sám v sebe, ve smysluplnost svých vlastních činů, svého vlastního života. Kdo tuto (sebe)víru nemá, ten je na prahu zániku, absolutní sebedestrukce.

Tady máme ale ovšem na mysli poněkud jinou víru: totiž takovou, která přesahuje bezprostřední existenci jednotlivce, která jeho individuální život zasazuje do širšího, naposled kosmického a nadčasového, věčného rámce. I když takovouto víru (především v našem skeptickém českém prostředí) zdaleka ne všichni považují za nezbytnou, můj názor nicméně je takový, že ve svém nejhlubším nitru nakonec každý jakousi základní touhu po takovéto víře pociťuje.

Náboženství: to je jenom jedna specifická forma této víry - forma spojená s představou božské bytosti, která nám tento smysl naší existence propůjčuje a zabezpečuje.

Spiritualita: to je také jedna forma oné prapůvodní víry respektive touhy po splynutí s chodem univerza; ale tato forma se principiálně může obejít bez oné představy božské bytosti. V této - čisté - spiritualitě si každý svou duchovní cestu nakonec musí najít sám, svou vlastní prací, svým vlastním úsilím. Jsou zde nanejvýš Mistři, duchovní učitelé, kteří tomu hledajícímu jednotlivci mohou ukázat směr a být mu nápomocni radou; ale nakonec, jak řečeno, svou cestu si každý musí najít sám.


------------------------------------------------


A ještě k tomu, že "zvířata si nic nepředstavují a jsou v klidu". A jestli prý v tom zvířecím způsobu života není "skutečná svoboda".

Co se toho - niterného a latentně spirituálního - života zvířat týče, zažil jsem doposud dva klíčové zážitky. Ten jeden, to bylo líčení známé výzkumnice primátů, Jane Gooddalové: ta vyprávěla, že jednou v široké africké savaně při probíhajícím západu slunce náhle zpozorovala dvě opice, které, držíce se navzájem za ruce, upřeně hleděly do onoho velkého, afrického zapadajícího slunce. A, pak se směrem k tomu zacházejícímu ohnivému nebeskému světlu - třikrát za sebou uklonily!

A Jane Gooddalová prozrazuje, že od té doby už nikdy nedokáže na opice hledět jako na pouhá zvířata...


A historka druhá: bylo to v jedné televizní dokumentaci o afrických slonech. Při svých pravidelných pochodech savanou za vodou u jedné tůně jeden prastarý slon, hnaný žízní, porušil zákony subordinace, a chtěl se napít ještě před samotným vůdcem stáda. Ten ho za to nabral svými kly - a sloní stařec se zhroutil mrtev k zemi. Sloní stádo šlo dál - ale když se po půl roce stejnou trasou zase vracelo zpátky, a nalezlo zde kosti onoho zemřelého samce, pak se ten samý vůdce stáda, který tehdy přivodil jeho smrt, snažil svýma nohama jeho kosti rozdupat, rozdrtit v prach. Snad proto, aby zahladil veškerou upomínku na svůj čin?

A teď: o p r a v d u nemají zvířata naprosto žádný, ani ten nejelementárnější, smysl pro nějaké zásvětno? Pro něco, co překračuje naši čistě materiální existenci? Není právě takovéto setkání se smrtí tím naprostým prvopočátkem, kdy se v živém tvoru probouzí pocit pomíjivosti jeho existence, a otázka po tom, co přetrvává, co je věčné? Nejsou právě v takovýchto absolutně existenciálních zážitcích ukryty prapočátky veškeré spirituality? Kdo to může vědět...

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Úterý, 13.Května 2014, 16:04:40

Smím si, pánové, dovolit připomenout, že Filip Outrata napsal článek o kanonizaci Jana XIII. a Jana Pavla II. a ne o náboženství zvířat, o roli Pavla z Tarsu při vzniku křesťanství, čeho v podvědomí je náboženství odrazem atd. atd. Existuje nějaká KULTURA DISKUSE. A musím říct, že mě pobtěžuje, když mi přicházejí jedno za druhým desítky upozornění na diskusní příspěvky, které se nijak netýkají předmětu.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 14.Května 2014, 09:11:5

Co dodat k tématu článku? Díky Bohu za všechny tři zmíněné, i když pro nás nemusí být nazýváni svatými. Kéž by se taky naplnilo Malachiášovo proroctví, že nynější papež bude nový Petr. Podle proroctví má být posledním papežem. Kéž přivede římskou církev k nové podobě Kristovy Církve. Aby se stala novým kvasem společnosti, jako jím byla prvotní Církev.
Myslím, že když se hlavní téma vyčerpá, nevadí, že se diskuse rozkošatí. Má společné s kořenem to, že zmínění papežové byli věřící, mimo ně, římské papeže existují i neřímští křesťané, kteří papeže nepotřebují a budoucnost světa zavisí na všech lidech, věřících i nevěřících.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Tak tedy když se má diskutovat o papežích... Pátek, 16.Května 2014, 16:31:52

Pokud bylo pro oba papeže (a věřím že i pro toho současného) jednou z nejdůležitějších zásad, že soukromé vlastnictví není a nemůže být tou nejvyšší a všemu nadřazenou hodnotou, jak je psáno v článku, tak co kdyby Vatikán s celou katolickou církví podpořil socialistickou družstevní ekonomiku. Nebylo by to od nich pěkné a užitečné?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Náboženství a racionalita Neděle, 18.Května 2014, 13:38:13

Především k textu V. Pospíšila z 13.5., ale v průběhu diskuse to zaznělo vícekrát: proč vlastně náboženství rozebírat z hlediska racionalismu? - Jedná se přece "jenom" o čistou víru, o potřebu věřit...

Jde o to, že bez toho zdánlivě "nepotřebného" racionalismu zůstaneme uzavřeni právě jenom v té čistě emotivní stránce věci; je to jenom a jedině racionalismus, který nám pomůže věc víry nahlédnout z nadhledu, a zařadit ji do širších souvislostí veškerého horizontu lidské existence.

Teď jmenovitě k tomu "stvoření křesťanství": dá se skutečně plným právem tvrdit, že křesťanství (jako univerzální náboženství) "stvořil právě až Pavel. To že Ježíš sám by vyzval své učedníky k tomu, aby misionovali celý svět, se jeví krajně nepravděpodobným; Ježíš měl velmi problémů s tím, své nové pojetí víry prosadit i ve své vlastní domovské zemi, nežli aby si ještě mohl dělat nějaké reálné ambice na to, rozšiřovat svou víru i do "pohanských" regionů. Ne že by mu to bylo proti mysli, jeho pojetí náboženství mělo bezpochyby o sobě univerzální charakter; ale jak řečeno je opravdu krajně nepravděpodobné že by se před něj reálně stavěla potřeba či možnost této extenzivní misijní činnosti. V tomto smyslu byl opravdu "tvůrcem křesťanství" až Pavel.

K tomu, že náboženství respektive Bůh vůbec není něčím vymyšleným, že je to pouhá - fundamentální - potřeba, neboť "jídlo přece také potřebuju a nemusím si ho vymýšlet": určitý rozdíl je v tom, že jídlo opravdu potřebuje každý, zatímco o Bohu totéž zcela evidentně neplatí.

Právě proto jsem v jednom ze svých minulých příspěvků zcela jasně odlišil pojmy "náboženství", "víra" a "spiritualita".

Jestliže je možno do značné míry oprávněně vycházet z toho, že každý musí mít alespoň určitou fundamentální víru v něco (přinejmenším ve smysl své vlastní existence), pak jakákoli konkrétní p ř e d s t a v a jakékoli nadřazené božské bytosti skutečně je výplodem, výtvorem lidské mysli, a tedy v tomto smyslu "výmyslem".


-----------------------------------------------

Dodatkem poznámka pro pana Štambacha: to že diskuse na DR mnohdy opouštějí původní téma a zabývají se novými, vzdálenějšími souvislostmi daného předmětu, je nutno považovat za jednu ze základních předností této diskusní platformy. Pro každý nový aspekt původního tématu opravdu není možno otevřít samostatnou diskusi; je proto jak nezbytností, tak ale především naprostým intelektuálním obohacením, když se v průběhu diskuse tyto nové, související aspekty zmiňují, tématizují a analyzují.

Pokud se někdo těmito rozvětvenými diskusemi cítí rušen, pak není nic snadnějšího, nežli tu funkci "upozornit na nové příspěvky" prostě deaktivovat.


P.S. Je ovšem dosti tristní zjištění, když český religionista očividně nejeví sebemenší zájem o to, jaké jsou vlastně ty nejhlubší kořeny religiózního cítění, a úvahy na toto téma odbývá pohrdlivě nálepkou "náboženství zvířat". Jestli je na tématu náboženství něco opravdu důležitého, pak jsou to právě tyto prvopočátky všeho.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pondělí, 19.Května 2014, 00:15:9

Výborný článek pane Poláčku,ve všem souhlasím.
Nedávno vyšly v B.L. dva zajímavé články o náboženství.
"K roli křesťanství v dějinách Evropy" a Světové křesťanství je nesmírně rozmanité".
Jen bych ocitoval dvě věty."Církevní tmářství a despocie byly vždy tam,kde církev měla politickou moc a ovládala velké "stádo" věřících,což spočívá vždy v utužování předsudků a budování iracionální na emocích nekriticky postavené autority,omezování a uzavírání mysli člověka.Nikdy nesmí být vzorem velká církev "oltáře a trůnu",nýbrž malá prvotních Ježíšových učedníků,má být tou solí země".
Tyto věty se mi zdají přesné,malá církev s malým počtem věřících,bude mít úctu i té většiny hledajících.
Oba články spolu polemizují,ale souhlasím s oběma.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Připojuji se k panu Štampachovi a cituji Pondělí, 19.Května 2014, 20:46:8

a cituji z Etického kódu diskusí
"Diskusní fórum nemá sloužit ke vzájemnému urážení, spamování, chatování apod.

Redakce Deníku Referendum si proto vyhrazuje právo smazat příspěvek, který se netýká tématu..."

Zásada diskutovat k tématu mi připadá rozumná, v záplavě příspěvků na zcela obecná témata se ty, které jsou k věci, zcela utopí.

Na druhé straně díky neučásti těch dvou až tří diskutantů, kteří Etický kodex ignorují úplně, se tato diskuse obešla bez onoho vzájemného urážení.

K tématu: myslím si, že za Jana Pavla druhého došlo k určité inflaci svatořečení. Stalo se z něho vyznamenání post mortem, které často vysílá určité politické poselství. Dobře je to vidět na tom, jak pochybné jsou zázraky, které jsou novým svatým - včetně Jana Pavla druhého - připisovány. To, že se někdo uzdravil bez jasného medicínského zdůvodnění je hodně chabý zázrak. Copak lékaři vždy vědí, proč se někdo uzdravil nebo umřel?

Kdyby Bůh chtěl vyslat jasné znamení svatosti mohl by přece způsobit něco, co se všeobecně bere jako nemožné, například nechat dorůst amputovanou končetinu, či obnovit hybnost při úplně přerušené míše. Vyléčení z Parkinsonovy choroby nikoho nepřesvědčí, dá se snadno vysvětlit chybnou diagnózou, mezerou medicínské vědy či remisí symptomů.

Myslím si, že katolíci už dnes svatosti osob v původním slova smyslu většinou doopravdy nevěří.




Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 22.Května 2014, 02:45:47

Vrátím se ještě jednou k dialogu J.P. a V.P., případně A.H. Doufám, že nikdo tímto příspěvkem nebude popuzen, protože o papežích se stejně nediskutuje.
V souvislosti s diskusí o archetypech pod jiným článkem mě totiž napadlo, že jestliže archetyp je kulturou předávaný pravzor, pak musíme mít zákonitě blíž k tomu křesťanskému pravzoru než k Buddhovi.
Ale to jen tak na okraj...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Svět víry a zázraků Čtvrtek, 22.Května 2014, 13:12:28

Napřed ještě k tomu "ubíhání od tématu" a "etickému kodexu diskuse": dozajista, kdyby tu najednou někdo začal psát o fotbale či o pěstování kukuřice, pak by to byl případ pro redakci a její právo mazat s tématem nesouvisející příspěvky.

Pokud je ale - stále ještě - řeč o otázkách náboženství a víry, pak by bylo možno takovéto příspěvky (dis)kvalifikovat jako s tématem zcela nesouvisející jenom a pouze tehdy, kdyby se vycházelo z toho, že nejvyšší církevní funkcionáři nemají se skutečnou vírou nic, ale naprosto nic společného...

----------------------------------------

K těm archetypům: svým způsobem můžete mít pravdu, paní Hájková; jenže já jsem ve spojitosti s těmi archetypy uvedl i to, že ty mohou procházet určitými (byť i pomalými a pozvolnými) změnami a modifikacemi.

A jestliže je tedy na jedné straně nesporné, že našemu evropskému myšlení a cítění je daleko bližší náboženský archetyp křesťanský, pak naprosto nelze vyloučit ani tu možnost, že jsme právě svědky - a účastníky - procesu, kdy se zde začíná vytvářet a usazovat archetyp nový, který se jeví modernějším a progresivnějším z onoho uvedeného hlediska, že se obejde bez (dnes už čím dál tím méně udržitelné) představy personálního Boha.

-------------------------------------------

Teď k té víře, tedy kdo a v co doopravdy věří. Shodou okolností, zrovna v Německu před nějakým časem v jednom (evangelickém) kostele uspořádali zajímavý experiment: shromážděné církevní obci přednesli několik základních dogmat a článků víry křesťanského náboženství, a přítomné věřící vyzvali, aby ten, kdo těmto článkům věří, pronesl nahlas: "Věřím!"
Jestliže při větě: "Věřím v Boha" ještě naprostá většina shromáždění pozvedla svůj hlas v souhlasném "Věřím", pak už při tvrzení "Ježíš vstal z mrtvých" byla souhlasná reakce mnohem tlumenější; a při otázce: "Věříte v neposkrvněné početí Panny Marie?" se v onom kostele rozhostilo téměř naprosté ticho...

A nyní ještě několik exaktních čísel, převzatých z renomované "Allgemeine Bevölkerungsumfrage der Sozialwissenschaften" (Všeobecný průzkum obyvatelstva sociálních věd). Podle tohoto výzkumu

- 20 procent příslušníků evangelické církve NEVĚŘÍ V BOHA!!!

- dalších 18 procent neví, v co by měli věřit

- dalších 40 procent věří na nějakou "vyšší bytost"

- a pouhých 22 (!) procent věří na "osobního Boha"

Čili, jenom a pouze 22 procent německých evangelíků věří v Boha ve vlastním, původním náboženském smyslu. (Nutno dodat, že u katolíků bude tato kvóta ovšem zřejmě signifikantně vyšší.)

-----------------------------------------------

A ještě něco k těm "zázračným uzdravením". Četl jsem svého času půvabnou historku, kdy jeden americký lékař referoval o jednom vlastním případu. Jeho pacient, imigrant, hluboce věřící Ital, měl rakovinový nádor na mozku, který už prorůstal kostí. Pacient si sice čas od času nechal to místo povrchně ošetřit; ale tvrdošíjně odmítal operaci, ačkoli mu jeho lékař jednoznačně sdělil, že důsledkem jeho odpírání bude nevyhnutelně smrt.

Namísto operace si tento hluboce věřící katolík od svých příbuzných v Evropě nechal dovézt zázračnou vodu z Lourdes. A - u z d r a v i l se!! Tento lékař dosvědčuje, že nádor se po potírání touto vodou čím dál tím více zmenšoval, až nakonec zmizel úplně. Pacient byl vyléčen.

A teď, otázka: zapůsobil zde skutečně Boží zázrak - anebo tomu ale bylo tak, že onen obrat přivodila intenzivní autosugesce hluboce věřícího italského katolíka?

Pokud bychom chtěli skutečně věřit v zázračné působení vody z Lourdes, pak bychom si ovšem museli zodpovědět otázku, proč jen tak m i z i v ý z l o m e k všech těch zástupů, kteří do Lourdes putují, se toho "zázračného vyléčení" dočká. Že by všichni ti nevyléčení nebyli dostatečně zbožní? Anebo že by snad Bůh - ten nekonečně milosrdný - byl natolik krajně selektivní v tom, komu svou milost vyléčení udělí, a komu ne?...

Pane Outrato - omlouvám se, za neoprganický vstup do diskuse Čtvrtek, 22.Května 2014, 19:31:41

k Vašemu článku - ale jako diskusnímu partnerovi v minulosti Vám i Vaším čtenářům chci něco sdělit:
Tak už to od censury páně Patočkovy (nižší instance jsou v tom jistě nevinně) schytal nejen pan Sláma ale i já a kupodivu nikoli za drsný styl mé diskuse s mnoha neoarlamentními vyjádřeními, ale i za velice hladký vědecký článek. Slíbil jsem redakci že se s tímto nevšedním zážitkem poichlubím, kde budu moci a už jsem to rozeslal poměrně širokému okruhu svých nikoli bezvýznamných známých.
Tím méně o to mohu okrást diskutéry na tomto článku: Takže:

Vážený pane Hellere, děkuji za Váš text do Deníku Referendum, ale tentokrát ho bohužel
nezveřejníme. Srdečně zdraví Jaroslav Bican

O té nerealizovatelné komunistické utopii
Josef Heller
V posledních několika dnech jakoby se roztrhl pytel s články které omílají známou frázi buržoasní ideologie o nerealizovatelné utopii komunismu, zlé, zvířecí lidské přirozenosti apod. Korunu tomu nasadil autor, jehož brilantních politologických analýz jsem si vždy vážil a kterého dobře znám – prof. Oskar Krejčí, když v jakési upoutávce na svou knihu řekl k problému příčin pádu minulého systému, že se hlásí k dvěma teoriím příčiná, z nichž jedna je geopolitická. O druhé řekl:“ Jde o teorii, že sametová revoluce byla reakcí na fakt, že se nepodařilo naplnit představu, že po znárodnění hospodářství vznikne nový socialistický člověk. Tedy člověk, který bude kolektivistický, bude mít značnou empatii vůči problémům ostatních a bude pracovat pro společnost, ne pouze pro osobní zisk. V této vizi je zabudována chybná představa proměny podstaty člověka v reakci na sociálně-ekonomickou změnu. K takovéto změně člověka podle mého názoru dochází, nicméně ve zcela jiných časových řádech, než původně předpokládal socialistický ideál.“ (Smrt našeho socialismu,lži a tajnosti roku „89“, rozkrádání za Klause.Parlamentní listy 20.5.2014)
Dospěl jsem k názoru, že i když jsem tyto věci tady na DR v diskusích často a obsáhle vysvětloval, bude, vzhledem k této „bídě filosofů a politologů“, asi účelné to shrnout i explicitně v článku.
Nejprve bych chtěl připomenout něco, co jak stále ještě doufám, je zejména pro starší generaci banalitou, ale co se v současných diskusích ztrácí. Je to fakt, že se prognóza komunismu nezakládá na nějakém morálním rozhořčení nad křivdami kapitalismu a celé předchozí vykořisťovatelské společnosti, jejímž byl kapitalismus vrcholem, dokonce i z hlediska humanismu a demokracie, ale především z hlediska ekonomické efektivity. Marxismus chladnou hlavou analyzoval dlouhodobý trend vývoje ekonomiky od vzniku člověka a dokázal ho pomocí vědecké abstrakce rozfázovat (nejprve člověk bezprostředně ovládá své síly a prostředky, ale je drcen obrovskou převahou přírody), pak v různé míře tuto převahu přírody snižuje díky rozvoji výrobních sil, ale upadá do područí svých mechanismů společenských (vlastnictví, stará dělba práce, nerovnost ekonomická i ve společenské správě, duchovní atd) Kapitalismus je v tomto smyslem vrcholem toho, co může vykořisťovatelská společnost nabídnout, a marxismus jeho úlohu v dějinách výrazně oceňuje. Žádná lidská přirozenost přirozeně neexistuje – soukromovlastnická psychóza a motivace neexistovala v prvobytně pospolné společnosti a není tudíž věčná. Ty řeči o přirozenosti (dříve o dědičném hříchu) jsou jen účinnou zbraní vlastnicky i mocensky privilegovaných tříd odvádějícími pozornost od toho pro ně nepříjemného, co ovšem lidé tušili de facto od počátků vykořisťovatelské společnosti. Objektivním a zneužitým základem tohoto nesmyslu je fakt, že základní mechanismy deformující člověka ( i neprivilegovaného) mají ty tisíciletí se vyvíjející společenské formy společné – tj. soukromé vlastnictví výrobních prostředků, které ovšem vyrostlo na základě dělby práce (snad není nutno rozvíjet jaké – velmi významné bylo oddělení velkých skupin zabývajících se řídící a řízenou prací).
Marxismus (a nejen on) odhalil, že základem rostoucí moci člověka nad jeho přírodními determinacemi a faktorem rozvoje jeho civilizace a především ekonomiky byla společenskost lidské práce, vyšší a vyšší míra organizovanosti a propojení této práce. I to mělo etapy – nejprve naprosto bezprostředně společenská práce v prvobytné komuně se později rozdělila a částečně individualizovala, ale užívání společenské práce bylo v každém vyšším řádu a zdokonalovalo se – hromadné nasazení fyzické práce v zemědělství či při stavbách a na druhé straně nezbytnost spojení této práce mas a individualizované protovědecké a řídící práce jiných složek společnosti (původně zejména kněží) v celospolečenském měřítku.
Tohle všechno znásobil kapitalismus, který dle Marxe původně vstupuje do dějin výrobních sil pouze spojením práce (včetně spojením duševní a fyzické) na jednom místě, pod vedením jednoho vlastníka (Marx toto období označuje jako pouze formální podřízení práce kapitálu). Vývoj moderní výroby snad nemusím popisovat –společenskost práce se zvyšovala i přes stále intenzivnější vykořisťování a periodicky se dodneška přelévá přes omezující bariéru a logiku soukromého vlastnictví (nemluvíme o individuální malovýrobě). Vědecko-technická revoluce (se všemi dalšími etapami) jen zdánlivě vytvořila všeobecně atomizovanou práci (zlikvidovala velké kolektivy industriálních dělníků atd.). Ve skutečnosti se i ve věku computerů a sítí tato celospolečenská propojenost práce individuí ještě zvýšila (viz globální sítě a propojenost vysoce kvalifikované práce v celosvětové měřítku - a to jsme zde více méně pořád ještě z na začátku). Kapitalistické výrobní vztahy prokázaly obrovskou přizpůsobivost a schopnost se napínat na maximum společenskosti diktované výrobními silami – ale zabránit ničivým krizím a blokaci obrovského tvořivého potenciálu v lidech nedokázaly a budou končit. Zabije je masová přeměna formy práce na kognitariátní a tudíž definitivní vyčerpání stimulačního potenciálu vztahů kapitalismu – to si prostě vynutí jinou organizaci a rozdělení práce a navíc změna charakteru práce na tvořivou přináší obrovskou motivaci pro lidi kapitalismem odmršťované či vykořisťované, navíc charakter práce dá novému proletariátu do ruky zbraně, které její předchůdci v industriální éře neměli (snad není nutné rozvádět, co může kapitalistům provést počítačový génius – tanky nevyjedou, rakety nevyletí, vznikne zmatek ve finančních tocích atd.))
. Tudíž- jako mnohokrát v dějinách- se i část dnešní vládnoucí třídy bude muset přizpůsobit a mohou vzniknout nové, efektivnější a z hlediska potřeb lidí funkčnější vztahy – předbíhám – celospolečensky organizované zaměstnanecké vlastnictví (dnešní formy jsou jen první vlašťovky s dětskými nemocemi). Marxismus tohle odkryl a vyplynuly z toho konsekvence v politice, dělnické a později komunistické hnutí apod., které nakonec přece jen dokázalo v části světa kapitalistickou slupku prorazit, i když s mnoha nepříjemnými až tragickými důsledky (ale taky s pozitivními).
Ale – i při své genialitě a mohutném předbíhání doby byli klasikové limitováni dobovým stavem a i jejich prognóza měla díry. 1) přecenili moment uchopení politické moci, včetně donucovacích mechansmů (ale u nich neměly tu podobu, co v realitě protosocialismu, i Lenin v r.1917 před revolucí byl jiný než potom) a schopnost industriálního fyzicky pracujícího proletariátu udržet si kontrolu nad vývojem do té doby, než se upevní základy celospolečenského vlastnictví, 2) ačkoli viděli starou společenskou dělbu práce jako hlavní mateřské znaménko nové společnosti a mají v tomto smyslu postřehy, které umožňují znalci přijít na to, proč zkrachoval minulý systém, podcenili jeji vliv – a to skutečnost, že proletariát díky svému spojení s roztříštěnou fyzickou prací (roztříštěnou do dílčích kolektivů) nebude při dnešní nutné pracovní době dané industriální úrovní výrobních sil schopen přímo převzít speciální řídící a duševní funkce nutné pro realizaci celospolečenského vlastnictví a že se vrstvy pro výkon těchto funkcí vybavené (řídící a duševní pracovníci) zformují do nového typu privilegovaně vlastnící třídy a proletariát od faktické moci a rozhodování odříznou.
A nejen to – že při nedokonalosti protosocialistické formy nekapitalismu (i když to klasikové vysloveně neplánovali, byla nakonec založena na státním vlastnictví realizovaném prakticky pouze řídícím aparátem)) budou chybět ekonomické mechanismy, které by roztříštěné složky řídícího aparátu i duševních pracovníků učinily zainteresovanými na celospolečensky efektivním rozhodování o výrobních prostředcích i užití živé práce, včetně velmi kvalifikované.
Řídící aparát se sice stal vlastnicky privilegovanou třídou (vůbec nešlo o privilegium osobní spotřeby !!!!, kam se tato spotřeba hrabala na dnešní vládce) díky své profesi, ale nebyl dost homogenní. Musel nahrazovat tu nedostatečnou vlastnickou suverenitu i homogennost homogenností politickou, násilnou apod. To však nestačilo – jednotlivé články mozaiky řídícího aparátu (podnikové štáby, štáby nadpodnikových institucí, nadstavbových institucí, nejvyšší řídící sféra apod.) sledovaly především logiku dílčích funkcí, které jim byly svěřeny (splnit plán na podniku a dostat prémie – ať to stojí, co stojí a bez ohledu na skutečnou potřebnost dané výroby atd. A tuto logiku vnutili i dělníkům,takže neexistoval subjekt zainteresovaný na optimálním celospolečenském propojení dílčích funkcí, neexistoval ani propojovací mechanismus kromě těžkopádných a subjektivistických direktiv – trh byl deformován. A to všechno mělo i politické průvodní rysy nedemokratičnosti, byrokratismu atd.
Shrnuji – řídící aparát nebyl vykořisťovatelskou třídou, i když některé jeho složky byly neproduktivní a žily z nadpráce ostatních (ale to i dělníci v nepotřebných podnicích apod.).Byl třídou nedokonale na společenském zájmu zainteresovaných správců. Ale to stačilo na odcizení práce i lidí od systému. Neprivilegovaní se necítili být motivováni k práci, iniciativě, hospodárnosti, aktivitě při správě společnosti apod. Tím pádem podlehli té „staré přirozenosti“ a začali sledovat jen bezprostřední momenty své obživy a spotřeby a z toho hlediska do nich automaticky pronikla buržoasní ideologie a začali si dělat iluze o kapitalismu. To se projevilo především v nízké ekonomické efektivnosti, kde v soutěži protosocialismus s kapitalismem prohrál. Nakonec prohrál systém jako celek, podstatné části bývalé vládnoucí třídy aparátu přeběhly do rolí buržoasie a vytvořily oporu návratu ke kapitalismu – vývoj světa se zauzloval a kapitalismus nebrzděný konkurencí zesílil své negativní tendence (neoliberalismus, války).
Jedna laciná poznámka - krize kolem Ukrajiny ukazuje názorně, jaká hloupost je rezignace před lidskou přirozeností a tím i před kapitalismem, který začíná svět ohrožovat přímo smrtelně.
Tohle ale nevypovídá nic ani o přirozenosti lidí, ani o realizovatelnosti komunistické „utopie“, naopak – problémy, které ji zrodily, trvají dál a už víme, která cesta není správná a která jedině zbývá – je to zaměstnanecké vlastnictví a účinnější propojení dílčích funkcí (především trhem, ovšem ekonomicky regulovaným, a to ne svévolným aparátem, ale volenými spoluvlastníky z podniků i odjinud). Bohužel – to je dnes poznání pár intelektuálů, které odmítají přijmout lidé prosycení buržoasní či stalinskou ideologií, marxismu neznalí. A především – není to o přijímání přes jednotlivce a osvětu. Aby nové poznání bylo „jiskrou, která hned zažehne oheň“, musí tu být, jako v době Marxova a Engelsova Manifestu, podhoubí v podobě zainteresovaného třídního subjektu. Trvá historická objektivně daná role proletariátu, který sebe nemůže osvobodit tím, že se jen vyšvihne do role vládnoucí a vlastnící třídy – to už nejde – ale jen tím, že zruší své okovy (soukromé vlastnictví a starou dělbu –tu zejména!!!) a tím zruší sebe sama, ostatní třídy a osvobodí celou společnost. Industriální proletariát měl jen na tu vedlejší větev, ale vzniká nová podoba proletariátu –vědecký, znalostní, kognitariát a ten to už dotáhne do konce. Věčné odvolávání se na „zvíře v nás“ je jen pohodlnou výmluvou pro ty kdo si to nechtějí rozházet ani na jedné a na druh straně


Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 22.Května 2014, 23:26:31

Pan Heller mi jistě dovolí, abych se nejdřív krátce vrátil k předcházejícím příspěvkům. O tom, zda slunce svítí a hřeje, se nedá diskutovat v uzavřené zatemněné místnosti. Je třeba vyjít ven, na slunce. Tak i víra v Boha není ubohá víra = pověra, ale zkušenost s Bohem. Neříkám, že u všech lidí. Ti historičtí byli oslněni Sluncem a mysleli, že to je bůh. Bible je první a jediná kniha v té době, která opravuje toto mínění. Bůh řekl, a stalo se. A bylo světlo, ....zavěsil dvě svítilny... Chápu, že i mnozí moderní lidé přijímají víru jako dědictví rodičů, a opouštějí ji, když se osobně o Bohu nepřesvědčí. Také jsem ji jako dítě tak přijímal. Chcete-li poznat Boha, musíte mu vyjít vsříc. Oslovit jej. Neosobní bůh je opět krok zpět, to není nic, jen pouhá hmota na nižším a vyšším stupni. To je jenom berlička pro toho, kdo chce věřit, ale nevyjde Bohu vstříc.
Ještě k apoštolu Pavlu. Petr už před Pavlem přijal do Církve pohana Kornelia, Filip křtil v Samaří, z hlediska Židů poloviční pohani, etiopský eunuch, správce pokladů etiopské královny přinesl víru v Ježíše do Etiopie, Pavel = Saul, ještě jako nepřítel věřících v Krista jel do Damašku potírat a zabíjet je. V Syrské Antiochii vzikla církev, která se stala vůdčí v dnešní Malé Asii, jistě i díky Pavlovi, ten byl však do antiochijského společenství pozván Barabášem. Velikost Pavlova byla v tom, že první pochopil, že kristovec= křesťan nemusí dodržovat židovské předpisy. Pavel jistě není tvůrcem dnešního kaleidoskopu křesťanských církví. Z Pavlova učení samozřejmě neplyne dnešní rozšíření římského křesťanství s papežstvím a mnoha dogmaty a bojem o investituru, ani ortodoxní křesťanství s bohatou liturgií a césaropapismem. Na Pavlovy listy se spíš odvolávali reformátoři.
K příspěvku pana Hellera. Děkuji mu, moc mu děkuji že tak urputně bojuje za svou myšlenku. Nemohu ani žít, natož spolupracovat s ostatními komunisty dnešní KSČM. Nemohu jim věřit. Mohu být na jedné planetě s panem Hellerem. Mohu mu věřit tak, jak jsem věřil v 80. létech starému panu Mandíkovi (snad jsem nezkomolil jeho jméno), který po válce zakládal Národní výbor v Jablonci nad Nisou, a ve svých 80 letech byl zhnusen vývojem v KSČ. S ním jsem taky mohl spolupracovat a věřit mu.

Pane Pospíšile, díky za důvěru, nechci se už dále plést do Vaší Pátek, 23.Května 2014, 07:33:10

diskuse. Jen bych ještě jako reakci na Vás podotknul, že v KSČM převládají ti slušní, bohužel systém kazí, a to zejména ty v čele. Máme i křžesťany - jeden vstoupil do mé organizace se slovy "Ježíš mi ukázal co a Marx jak" Náramně si rozumíme.
Přeji hodně zdaru.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pátek, 23.Května 2014, 19:11:0

Pokud můžeme psát i o něčem jiném,než papežích,vrátil bych se zase k těm zvířatům.Podle mě je to v náboženství důležité a omlouvám se panu Štampachovi.
Je člověk zvíře jako kterékoli jiné? Křesťanství postavilo člověka mimo ostatní zvířata,ta jsou tu jen proto,aby mu sloužila.Tím vznikl spor,který trvá dodnes.Člověk se nikdy nad zvířata nevyvyšoval,tisíce let byla jeho partnery,byl součástí zvířecí říše,ta změna přišla až s křesťanstvím.
Darwin objevil,že patříme mezi ostatní zvířata.Kdyby tento objev vznikl v asijských kulturách,stal by se asi jedním proudem v jejich mytologiích.Lidé a zvířata jsou tam jedním rodem.Mezi křesťany,kteří staví lidi nad vše živé bytosti,rozpoutal spory,které trvají dodnes.
Zvířata se narodí,hledají partnery,shánějí potravu a umřou.Ale my lidé si myslíme,že jsme jiní.Že máme vědomí,individualitu a svobodnou vůli,to co nás povznáší nad ostatní stvoření.Máme toho pod kontrolou jen velice málo,na čem nám nejvíc záleží.
Když zanecháme prázdných nadějí křesťanství a humanismu,řečnění o bohu,pokroku,nesmrtelnosti a lidskosti,jaký mysl můžeme najít v našich životech?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Havlíku, Sobota, 24.Května 2014, 05:44:23

nepochopila jsem úplně, co jste chtěl říct. Máme tedy podle vás zanechat „prázdných nadějí“, že jsme něco více než zvířata, která „se narodí, hledají partnery, shánějí potravu a umřou“?
Nebo jich nemáme zanechat, abychom neztratili smysl? Ale pak o těch nadějích nemůžeme mluvit jako o prázdných. Prázdné naděje těžko mohou přinést smysl.
Nebudu se k tomu víc vyjadřovat, protože předpokládám, že asi stejně čekáte na reakci pana Poláčka, který to nějak rozřeší k vaší spokojenosti.

Václav Pospíšil - Záhoří

Smysl člověka Sobota, 24.Května 2014, 06:28:28

Být dobrými hospodáři na této zemi. Na toto snad můžeme přistoupit všichni.

Ovšem z vulgárního darvinismu si lidé berou odůvodnění, proč nemusí, proč být vulgárně přírodní.
v přírodě vládne přirozený výběr, silnější vítězí – proč by se měl slitovávat nad slabými?
naši bratranci šimpanzi jsou bojovní, tlupy bojují proti sobě, atd. - je to v nás!
v přírodě je mnohopartnerství – proč nestřídat partnerky, nebo jich mít víc zároveň?
Atd. -

Abychom byli dobrými hospodáři – vysloveno ryze křesťansky: vstoupili do Božího království -, nabízí nám Ježíš svého Ducha. Božího Ducha. Jen jej přijmout.

Naváži ještě na pana Hellera. Je hezké vyjádření onoho křesťana-komunisty: "Ježíš mi ukázal co a Marx jak" Líbí se mi, že pan Heller uznává, že na to "jak" (třeba částečně) mohou přijít i jiní (Mondragon a pod.), proto je možná spolupráce lidí s různým přesvědčením. Mně hodně ukázala historická Jednota bratrská tvořením svých obcí. V dnešní době vznikají nové projekty. Je dobré, že společně můžeme hledat, jak být dobrými hospodáři na naší planetě.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Zvíře v člověku - či lidské ve zvířeti? Sobota, 24.Května 2014, 12:51:0

Máte opravdu velmi zajímavé otázky, pane Havlíku.

Ta otázka po smyslu našeho života, naší existence je ovšem jedna z vůbec nejtěžších, ne-li ta nejtěžší vůbec. Vyjděme tedy z nějakého konkrétního počátku, jak jste ho sám položil. Je člověk nakonec jenom nějakým poněkud inteligentnějším zvířetem - anebo je přece jenom něčím více?

Jakékoli principiální nadřazení člověka nad zvíře vždycky okamžitě naráží na ten - bezpochyby tristní, ale bohužel nepopiratelný - fakt, že člověk se, když na to přijde, kdykoli dokáže chovat opravdu jako zvíře. A dokonce ještě daleko hůře nežli zvíře: s výjimkou kočky domácí není jediného zvířete, které by svou kořit záměrně týralo, tak dlouhodobě a cíleně a sofistikovaně jak tak činí člověk, tento "pán veškerého tvorstva".

Takže, platí tedy ono řečené, že člověk není nakonec ničím více, nežli zvířetem vybaveným schopností abstraktního myšlení?

Nežli definitivně skončíme u takovéhoto pesimistického uzávěru, zkusme se vrátit právě k tomu našemu příkladu respektive příhodě s těmi dvěma opicemi, zdravícími zapadající slunce.

A zopakujme a připomeňme si slova Jane Gooddalové, že od této chvíle už nikdy nedokázala hledět na opice jako na pouhá zvířata.

Takže, zdá se opravdu: tady se n ě c o stalo. Tady se přihodilo něco, co pouhou a n i m á l n í existenci povýšilo, povzneslo do nějakých principiálně nových sfér. A toto povznesení, toto pozdvihnutí se dokázal - ne až samotný člověk, nadaný rozumem, nýbrž právě onen tvor, který stále ještě patří do říše čistě animální!

Zdá se tedy, že je zde ve hře něco více, nežli pouhá schopnost abstraktního, racionálního myšlení. A dalo by se soudit, že tento jedinečný prožitek měl něco hodně společného právě s tím, co my pociťujeme jako "smysl života".

Stalo se tu zřejmě něco, co má spojitost s těmi nejhlubšími existenciálními prožitky živého tvora, nakolik je tento vůbec schopen uvědomit si svou vlastní existenci. Došlo zde k momentu p ř e s a h u: tyto dvě opičí mysli alespoň v tu chvíli nebyly vázány jenom na bezprostřední přítomno, na právě zdejsoucí okamžik s jeho bezprostředními materiálními souvislostmi a nutnostmi - nýbrž došlo zde k dotyku vědomé mysli s něčím, co překračuje naši omezenou, individuální, materiální existenci.

"Sub specie aeternitatis", nazývá takovýto pohled křesťanství. Snad spíše nežli "z pohledu věčnosti" by se přinejmenším v daném případě hodilo hovořit o "pohledu z nadčasovosti" - v tom řečeném smyslu, že živý, vědomý tvor dokáže přesáhnout svou aktuální, materiální existenci, a pozvednout se k vyšším horizontům bytí.

Takže, jestliže před sebou máme problém, zda my sami nejsme nakonec zvířetem - pak si ovšem stejně tak musíme položit otázku, jestli i to zvíře samotné je "jenom" zvířetem!

Jestli tomu ve skutečnosti není tak, že v tomto s v ě t ě s a m é m je zcela objektivně dána, ukotvena, uložena možnost povznést se nad bezprostřední danost materiálních věcí, a začít v nich nalézat ukrytý význam, intenci a - smysl.

I když, možná to slovo "nalézat" není tak docela přesné. Četl jsem kdysi jednu velice moudrou větu od jednoho psychoterapeuta: "Život sám opravdu nemá žádný smysl. Jsme to m y s a m i, kdo tento smysl musí vytvořit."

Václav Pospíšil - Záhoří

Smysl lidského života Sobota, 24.Května 2014, 22:13:53

Ukazovali v televizi stařenku. Když už nemohla obdělávat svou zahrádku, zkrášlila svůj panelák květinovým záhonem. Má ten psychoterapeut pravdu v tom, že si musíme smysl svého život vytvořit. Ovšem v určitém rámci lidskosti. Nemůže být smyslem života stát se zabijákem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 25.Května 2014, 05:25:12

Ještě jde o to, jestli si má ten smysl vytvořit každý sám pro sebe a za sebe, nebo jestli existuje možnost vytváření nějakého společného smyslu.
Já myslím, že by mělo platit obojí.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Neděle, 25.Května 2014, 10:03:11

Pan Poláček to myslím vystihl přesně,že ta otázka po smyslu světa,je tou nejtěžší vůbec.
Někdo kdysi na otázku jak se člověk liší od zvířete odopověděl,že zvířata nepohřbívají své mrtvé.Ano,protože nepoužívají nástroje,ale co jinak o tom můžeme vědět.
Křesťany smysl života trápit nemusí,tím je přece bůh a také v náboženství je řád v jinak chaotickém světě,což je přitažlivé.
Chtěl jsem ještě jednu věc,která s tím souvisí,ale je málo času.Snad příště.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 25.Května 2014, 13:08:10

Po čem toužíme téměř všichni (kromě narušených jedinců)? Aby byl ve světě pokoj, pořádek, bohatství země nebylo drancováno, byl dobrým domovem pro všechny, všichni v něm mohli spokojeně žít. Může být něco jiného naším společným smyslem života?.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 25.Května 2014, 17:47:53


Ta panem Pospíšilem uváděná stařenka ten svůj kytičkový záhon určitě nedělala jen pro sebe, paní Evo ...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Smysl života a harmonie univerza Neděle, 25.Května 2014, 19:08:38

Já se vrátím ještě k tomu protikladu člověk - zvíře.

Jestliže by platila naše základní téze, že u ž ve zvířeti se ukazují určité elementy spirituality, pak by to znamenalo, že je zde tedy nějaké pojítko mezi vnímáním zvířete a vnímáním, cítěním člověka. Musíme tedy hledat, jaký reálný, objektivní základ by mohl být východiskem pro toto pojítko.

A aby to byl opravdu pevný, nosný, reálný základ, musí to být něco, co je ukryto, ukotveno v těch nejhlubších vrstvách existence každého živého tvora.

Podle mého názoru tento absolutní základ tkví v tom, že každý živý tvor (i neživé entity, ale tím to teď nechci komplikovat) nutně směřuje k uchování harmonie.

Přičemž, tato "harmonie" tu teď není míněna zprvu ani jako kategorie estetická, ani jako kategorie morální; nýbrž jde o to, že každý živý tvor, aby vůbec mohl existovat, aby mohl žít, musí usilovat o zachování 1. své vlastní v n i t ř n í harmonie (protože jestli je vnitřně disharmonický, pak je nemocný, patologický, ztrácí schopnost žít; a 2. harmonie vnější.

Tato vnější harmonie - opakuji znovu, to není v dané rovině žádná morální kategorie, její působnosti jsou vystavena třeba i dravá zvířata, která se živí tím že zabíjejí a pojídají živé tvory jiné; ale jde opět o čistě objektivní harmonii, i takovýto dravec musí uchovávat základní harmonii, tj. stabilitu, vyváženost, nedeformovanost ve svých vnějších životních vztazích. Jinak by se také pohyboval v neustále deformovaném, patologickém prostředí, pravděpodobně by dříve či později uhynul na nepřetržitý stres.

Takže, zopakujme si základní tézi: každý živý tvor musí nutně usilovat o zachování základní životní harmonie; a to tedy znamená, že má také vyvinutý alespoň základní, potenciální smysl pro vyváženost, harmonii.

Jsou to ovšem jenom tvorové s vyšším stupněm vědomí, kteří jsou schopni si tuto harmonii uvědomovat vědomě - a jenom ti na nejvyšším stupni o ni mohou usilovat cíleně.

Proto i ty dvě opice z onoho příběhu - chtěl bych tvrdit - svůj pozdrav zapadajícímu slunci pociťovaly jako projev jakéhosi nadmateriálního krásna - což je vlastně jenom jiný výraz pro harmonii bytí.

Ale je to nakonec člověk a jenom člověk, který má tu schopnost tuto základní vesmírnou harmonii chápat a vnímat zcela vědomě - a který má také jedinečnou schopnost tuto harmonii světa sám aktivně vytvářet.

A pokud je tady řeč o smyslu života, pak já bych centrální smysl lidského žití spatřoval právě v tomto - vytvářet harmonii a krásu na všech úrovních a ve všech sférách.

A myslím, že právě tento čin provedla ona zmíněná stařenka.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 26.Května 2014, 05:13:7

" Vytvářet harmonii a krásu na všech úrovních a ve všech sférách"
Já to beru.Je to všeobecnější vyjádření než " být dobrým hospodářem na naší planetě".

Navrhnu ještě další krok. Ve světě zvířat je mnohé naznačeno, co teprve člověk má dotáhnout do té všeobecné harmonie. Sloni mají hřbitov, Kormoráni až 4 roky hledají svoji životní družku a pak s ní žij íaž 70 let, opice se klanějí slunci. Co když se zjistí, že člověk není sám schopen té harmonie dosáhnout? Zatím on jediný ukázal, že je schopen ohrozit celou planetu. Co když potřebuje Boha? Skutečného, ne vymyšleného? Když " už ve zvířeti se ukazují určité elementy spirituality"?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Harmonie a životní energie Pondělí, 26.Května 2014, 14:04:10

Já k té harmonii musím ještě něco připojit.

Minule jsem tu nastolil tézi, že člověk je - jako ostatně každý živý tvor - už jenom čistě svým způsobem života zcela objektivně přiváděn k tomu, že má alespoň nějaký základní smysl pro harmonii, a že se dokonce musí snažit tuto harmonii vytvářet. S tím, že tato snaha po docílení harmonie by mohla být reálnou základnou pro veškerý smysl lidského bytí.

Na straně druhé je nutno uvědomit si jedno: člověk nežije j e n o m harmonií.

A vůbec, zcela dokonalá harmonie vlastně vůbec neexistuje. Naprosto dokonalá harmonie, to je v podstatě stagnace, ustrnulost, bezživotí.

Vezměme si třeba nějakou melodii, která nám připadá harmonická: ale i tady je tomu přece tak, že ten výsledný dojem který nám připadá tak harmonický musí být stále znovu a znovu vytvářen, a to tím že jednotlivé tóny neustále vznikají a zanikají, jsou v sobě navzájem v určitém vztahu napětí, v neustálém pohybu a změně.

A stejně tak i v životě lidském, život je nejenom harmonie ale zároveň d y n a m i k a, energie, pohyb, síla, tvoření, a kde je dynamika a pohyb tam zároveň nevyhnutelně vzniká n a p ě t í, jedna akce se dostává do konfliktu a do soupeření s tou druhou.

Takže, jestli chceme nahlédnout, pochopit a uchopit lidský život v celé jeho úplnosti, pak zde máme neustálé prolínání, ale zároveň neustálé soupeření mezi směřováním k harmonii, ale zároveň k jejímu neustálému narušování, ve jménu dynamiky a energie žití, života samotného.

A jestliže tedy chceme mít úplnou, nezkrácenou, a svým způsobem "harmonickou" (ve vyšším smyslu tohoto slova) lidskou existenci, pak se tak může stát jedině zdařilým, citlivým propojením obou těchto základních elementů lidského bytí: touze po harmonii (v užším slova smyslu) na straně jedné, a dynamiky a kreativity lidského jednání na straně druhé.

Protože ale zdařilá syntéza obou těchto náprotivných elementů je tak velice obtížná, tak proto se naprostá většina lidí přikloní jenom na jednu nebo na druhou stranu. A tak tu máme na straně jedné přesvědčené vyznavače harmonie, pospolitosti, vzájemnosti, solidarity, klidné práce - a na straně druhé stejně tak přesvědčené vyznavače dynamiky, pohybu, aktivity, individuálního tvoření a podnikání.

A tyto dva tábory se navzájem potírají a popírají; a ani jedna z obou stran není schopna a ochotna si uvědomit, že v obou případech se jedná nikoli jenom o nějaký "názor" (který jako takový může být mylný a špatný) - nýbrž že se jedná o dvě prazákladní dimenze samotného žití a bytí, které jsou principiáně nezrušitelné a neodstranitelné.

A že ta jediná cesta k překonání tohoto věčného sporu mezi lidmi vede právě jedině tudy, tento protiklad pochopit jako věčný, nezrušitelný a objektivně daný - a obě strany spojit v jeden jediný provázaný a (v rámci možného) harmonující celek.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Václavu Pospíšilovi Pondělí, 26.Května 2014, 19:04:4

Voltaire prý řekl: "Kdyby nebylo Boha, museli bychom si ho vymyslet."
Z té věty se dá logicky vyvodit, že věřil v existenci nějakého boha.
Možná si ale myslel, že není pro něj.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Dobrý život Úterý, 27.Května 2014, 15:44:27

Chtěl jsem se zeptat pana Poláčka.
Převládající názor,který pochází nejen z křesťanství nás učí,že člověk není jako ostatní zvířata,která jen jednoduše reagují na situace v kterých se ocitnou.Přesvědčují nás o tom filozofové od Sokrata,Platona až po Spinozu a Marxe.
Taoisté staré Číny neviděli narozdíl od západní tradice rozdíl mezi tím co je a co by mělo být.Dobrý život je dovedně žitý život,nemá zvláštní účel,nic společného s vůlí a není ani ve snaze uskutečnit nějaký ideál.Etický život namená žít podle své povahy a okolností.V taoistickém myšlení se dobrý život přihodí spontánně.Je to jako plavat ve vodním víru a reagovat na proudění.Ponořím se,když voda vtéká,vynořím se ,když vytéká,řídím se cestou vody a nevnucuji ji svou sobeckost.

Je dobrý ten západní způsob,nebo jen ovládl svět silou,mocí,agresivitou a ostatní se tomu musí přizpůsobit.Chtěl jsem vás požádat,kdybyste o tom chtěl někdy napsat.

Václav Pospíšil - Záhoří

Harmonie a dynamika Středa, 28.Května 2014, 05:48:35

Ani uznání dynamiky mi nedělá obtíže, ikdyž posouzení,zda "Naprosto dokonalá harmonie, to je v podstatě stagnace, ustrnulost, bezživotí." přenechávám svému synu, hudebníkovi.
S neodbytností Malého prince však stále kladu otázku, kde se vzaly. Podobně jako na vývu Meteoru Českého rozhlasu posílat dotazy odborníkům, jsem poslal podobný dotaz, proč je v přírodě tendence k rozvoji.

Nejen zvířata, ale i Voltaire (jak upozorňuje paní Eva) naznačuje potřebu duchovna, i Augustin napsal Neklidné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.

Navíc je tu to "zvíře v nás", zlá lidská přirozenost, kterou Vy, pane Poláčku prý obhajujete. To je protestantský pohled: Lidská přirozenost je naprosto zlá, katolický je: lidská přirozenost je nakloněná ke zlu (ke hříchu). Dobro je hůř dosažitelné. Tyto rozdíly jsou však pro křesťany nepodstatné, náprava obojího je možná přijetím Ježíše Krista jako svého vysvoboditele.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Nezbytnost Boha? Středa, 28.Května 2014, 13:40:38

Napřed k tomu Voltairovi: ne, opravdu nemyslím že by věřil v Boha, ale jde o to, že si uvědomoval nezastupitelnou dejme tomu s o c i á l n í funkci víry.

Jsou prostě sociální vazby a civilizační prvky, které by bez víry v Boha vůbec nevznikly. A i podle mého přesvědčení je jistá forma spirituality i nadále nezastupitelná a nepostradatelná; jenom jde o to, objevit a vyloupnout její čisté jádro, právě už bez víry v nějakého personálního Boha - tedy v jakousi superbytost, která s námi hýbe jako jenom s jakýmisi figurkami na šachovnici.

Ostatně, Voltaire s tímto výrokem naprosto nebyl první; už v antickém Řecku konstatoval jeden myslitel, že "kdyby nebylo bohů, museli bychom si je vymyslet, aby na naše jednání někdo dohlížel i ve chvílích, kdy jsme sami a myslíme si, že nás nikdo nevidí".

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Splývat, nebo tvořit? Středa, 28.Května 2014, 14:05:40

Pane Havlíku, ta Vaše otázka přímo souvisí s tím co jsem tu vypsal o tom poměru mezi "harmonií" a "dynamikou" světa.

Ten východní, v daném případě taoistický pohled vychází opravdu z toho, že ten náš svět jak tu před námi stojí a leží je svým způsobem naprosto dokonalý. Že je výsledkem působení sil, které daleko přesahují naši omezenou individuální lidskou existenci; a že tedy my, lidé, pokud možno nemáme svévolně zasahovat do chodu tohoto světa, protože tím bychom zákonitě nadělali více škody než užitku.

V tomto smyslu centrální světa myslitele Lao C' zní (cituji jenom volně, po paměti): "Domníváš se, že může existovat něco většího, než to, co stvořilo hory, řeky, moře? - Nemyslím, že tomu tak je."

Tato víra respektive důvěra v to, že náš svět je ve své současné podobě a ve svém vlastním chodu v podstatě dokonalý, tak tato myšlenka není vlastně tak docela iracionální (v určité svébytné podobě ji zastává například i Karel Marx) - je nutno si připomenout, že "normálním" stavem věcí je opravdu buďto vyslovené nebytí, nebo přinejmenším chaos, naprosto nesouvisející změť jednotlivých částic hmoty a energie.

Jestliže se tedy z tohoto chaosu opravdu dokázal vynořit náš - relativně - pevný, strukturovaný vesmír, a jestliže tento vesmír z onoho "nic" dokázal vytvořit i něco tak neuvěřitelně komplexního jako je život a nakonec i život člověka, s celou jeho kulturní a duchovní dimenzí - pak je opravdu docela pochopitelné, že za tím vším se tuší nějaká původní, centrální síla, proti které není záhodno bojovat či se vzpouzet, ale které je nutno se přizpůsobit. Jedině tak můžeme dosáhnout identity s touto prasilou univerza, jedině tak můžeme dosáhnout harmonie s naším světem a se sebou samými.

Takže, jak řečeno, je to naprosto pochopitelný a velmi dobře odůvodněný postoj.

Na straně druhé, to co je zde zcela přehlédnuto je to, že ten náš napohled se tak krásně a dokonale a harmonicky jevící svět, že to všechno je z jiného pohledu právě až jenom výsledek nepřetržitých a nekonečných b o j ů, a to ještě dávno před vznikem samotného života, vždyť náš samotný vesmír vznikl aktem nepředstavitelné, kataklyzmatické erupce, a od té chvíle i v "mrtvé", čistě materiální části univerza trvá nepřetržitý boj o to, které jeho součásti se projeví být těmi životaschopnějšími, a které tedy pohltí, do sebe sama integrují ty součásti nižší, méně životaschopné.

A co teprve až když vznikne samotný život, evoluce není nic jiného nežli nepřetržitý boj, progresivnější formy se prosazují na úkor méně progresivních, a stejně tak to platí nejen v soupeření čistě biologickém, ale i na poli duchovním, různé ideje které člověku slouží jako orientace v jeho žití spolu navzájem neustále soupeří o dominanci, o to která se ukáže být silnější, životaschopnější.

Takže, sečteno a podtrženo: pokud stavíme otázku který z těchto dvou základních životních postojů má být lepší, jestli západní dynamismus (se všemi jeho konflikty), anebo ale východní harmonismus (s jeho pasivitou), pak odpověď nemůže vůbec znít jinak, než že o b a tyto životní názory a postoje mají svou pravdu, ale stejně tak svou omezenost; a to co každému z nich chybí je k nalezení právě u jeho ideového protějšku.

Takže, pokud bychom si chtěli položit i tu otázku, kde tedy n a k o n e c leží definitivní životní pravda, pak odpověď nemůže být jiná, nežli v dokonaném p r o p o j e n í obou těchto náprotivných životních a existenčních principů.

Východní princip pasivní harmonie musí být doplněn, obohacen o západní princip dynamismu, kreativity, stále nového hledání nových, progresivnějších forem; ale stejně tak tento západní dynamismus musí být zbaven své principiální konfliktnosti, ale i své povrchnosti, musí najít svého ukotvení v klidu vesmírné harmonie.

"Dynamická harmonie" by se snad mohl nazývat tento stav, který by v sobě pojal oba tyto protichůdné životní principy.

(K podnětům pana Pospíšila zase až příště.)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Poznámka Středa, 28.Května 2014, 18:07:14

k tomu antickému citátu pana Poláčka: "kdyby nebylo bohů, museli bychom si je vymyslet, aby na naše jednání někdo dohlížel i ve chvílích, kdy jsme sami a myslíme si, že nás nikdo nevidí".
Myslím, že funkci takového "boha" dnes plní někdo úplně jiný. A čím dál tím dokonaleji.
Dnes bychom naopak potřebovali něco nebo někoho, kdo nás od takových "bohů" osvobodí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Otázka vývoje a mravnosti Čtvrtek, 29.Května 2014, 13:37:14

Pane Pospíšile, z Vaší formulace ("odkud se vzaly") je mi trochu nejasné, co tím vlastně máte na mysli; ale předpokládám že se jedná o to, "proč je v přírodě tendence k rozvoji".

Myslím, že tohle není opravdu zase až tak moc velká záhada. V podstatě k tomu postačí pouhé dva předpoklady: aby jednotlivé entity, součásti našeho bytí respektive univerza, 1. spolu navzájem dokázaly vstupovat do interakce, a 2. aby dokázaly vytvářet stabilní struktury.

Připomeňme si: ve stavu před vznikem našeho vesmíru, tedy ve stavu chaosu, zřejmě právě tyto dvě základní podmínky splněny nebyly: částice hmoty a energie buďto nebyly schopny vzájemné interakce, čili se jaksi navzájem "míjely", takže z nich nemohlo nic vzniknout. Anebo se třeba i potkávaly, srážely - ale neměly schopnost vytvářet nějaké vyšší, organizované struktury. Všechno co vzniklo, se zase okamžitě rozpadlo.

Jestliže tedy máme splněny tyto dvě podmínky, pak nám tu vznikají - vzájemnou interakcí - stále nové a nové struktury, které mají schopnost přetrvávat v čase. No a z těchto "struktur" se nakonec udrží a své okolí ovládnou ty, které jsou vyspělejší, komplexnější, organizovanější.

Až donedávna například stále zůstávalo nevyřešenou záhadou, jak mohl vzniknout život. Protože život, ten potřebuje uchovávat genetickou informaci a k ní potřebuje řetězce kyseliny DNA; ale aby tyto genetické řetězce mohly vzniknout, musí být předtím dán - samotný život, neboť jenom v jeho rámci tyto řetězce DNA mohou vzniknout. Byl to tedy začarovaný kruh. A až zcela nedávno se zjistilo, že tento začarovaný kruh je možno přetnout tím, že ten zcela prvotní impuls pro vznik DNA poskytne nějaká jiná kyselina, jednodušší, která může vzniknout zcela "obyčejnou" chemickou cestou, a která pro ten prvopočátek tu funkci té DNA jaksi "supluje".

Takže, ještě jednou: otázka samotného vývoje není nijakou záhadou, v procesu neustálých interakcí entit tohoto světa se vytvářejí neustále nové a nové útvary, struktury, z nichž některé jsou "zdařilejší", komplexnější, organizovanější nežli ty jiné, a právě díky těmto svým schopnostem se mohou trvale udržet. Je to zcela objektivní proces, nějakého impulzu zvenčí (jakési "božské jiskry") k tomu zcela zjevně není zapotřebí.

--------------------------------------

Co se týče toho "zla v člověku" (ostatně, pane Pospíšile, zcela přesně jste vystihl pravý stav věcí tou formulací, že já to zlé člověku "prý obhajuji" - to je skutečně neustálá předhůzka která je mi činěna ze strany marxistického tábora, neboť já svým poukazem na prostou r e a l i t u lidské bytosti nabourávám marxistický revoluční optimismus).

Jedno mě na tom ale nemálo zaráží: Vaše formulace, že "náprava obojího (zla, hříchu) je možná přijetím Ježíše Krista jako svého vysvoboditele".

Tak tedy: j a k je možné, že my n a š e vlastní hříchy překonáme jakýmsi "přijetím Ježíše Krista"? Jak nás může někdo j i n ý vysvobodit z n a š í v l a s t n í špatnosti? Když to nejsme schopni, přesněji řečeno když to nejsme ochotni udělat my sami?

Nemálo paradoxně, ale nakonec se tu naprosto setkávají křesťanská věrouka a marxistické revolucionářství: v obou případech se spoléhá na někoho, kdo přijde a n á s vysvobodí: v marxismu je to pracující třída která prý osvobodí všechen lid, v křesťanství je to zase Ježíš který osvobodí hříšníky.

Ale v obou případech je to stále to samé, je to slepé spoléhání se na někoho, kdo tu vlastní práci udělá z a n á s: my už nemusíme sami měnit sebe sama, někdo j i n ý to udělá za nás! Není v tom snad obsažena velmi veliká dávka alibismu?...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 29.Května 2014, 17:11:24

Já se nebudu vyjadřovat k vašemu srovnání křesťanství a marxismu, pane Poláčku, i když podle mého mínění je to dost přitažené za vlasy.
Ale to s tím přijetím Ježíše (jak nás může vysvobodit?) - to je podle mého soudu nutné chápat nějak symbolicky. Já to neumím dobře vysvětlit, ale v Bibli je to přijetí formulováno slovy apoštola Pavla: „Nežiji už já – Kristus žije ve mně!“ (Galatským 2, 20). Čili už to není někdo cizí, kdo mě spasí.
Já to radši nebudu moc rozebírat, ať to třeba nevykládám úplně špatně. Ale ono to myslím zas tak jednoduché a bezpracné není, jak to vypadá.
Protože se víc než v Bibli vyznám v pohádkách, tak připomenu Pyšnou princeznu, jak ta se během krátkého času zbavila (nebo byla zbavena?) pýchy. A proč? Přece pro lásku.
Ale to si jistě každý pomyslí: nojo, to je pohádka a ve skutečnosti to tak vůbec není.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Sobota, 31.Května 2014, 00:32:28

Pane Poláčku,máte pravdu,jak by nás mohl někdo jiný vysvobodit,když to neuděláme my sami.Jak by to mohl udělat Ježíš Kristus?
Co bylo tím dědičným hříchem lidstva,z kterého nás má Kristovo utrpení vykoupit?
Dal bych vám za pravdu i v tom marxistickém revolucionářství.Víra v pokrok(v Marxe),vychází ze zapomenutého,nebo odloženého náboženství.Je to vlastně něco podobného,jen ten bůh je vynechán.
Otázek by bylo ještě hodně,ale už žádné dávat nebudu,je málo času.Je dobře,že o křesťanství se může otevřeně psát,dříve na to byla jedna věta "nerouhej se bohu".

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Symbolika křesťanství Sobota, 31.Května 2014, 13:24:56

Paní Hájková, samozřejmě že je to "přijetí Krista" určitou symbolikou, ale to neznamená, že bychom tuto symboliku nemohli či neměli kriticky přezkoumat.

Na straně jedné není možno popírat či přehlížet, že obraz Ježíše a jeho "přijetí" věřícími křesťany mělo bezpochyby velice významný a neopominutelný podíl na zcivilizování a zkultivování (původně barbarského) euroamerického prostoru, na prosazení nových mravních norem, které dneska považujeme už za natolik samozřejmé, že jejich křesťanský původ už ani vůbec nevnímáme.

Na straně druhé, pořád tady právě zůstává ten moment který jsem vyzdvihl, že lidé stále ještě (v daném kontextu) nejsou schopni a připraveni jednat mravně ze sebe samých, ze svého vlastního nejhlubšího nitra - nýbrž že tak jednají jenom proto, že to n ě k d o po nich chce, respektive že jim za to někdo hrozí trestem pekelným.

Přičemž, Ježíš sám ve skutečnosti od svých současníků a následovníků požadoval p r á v ě to, aby si to mravní jednání osvojili jako naprostou samozřejmost - a ne, aby tak jednali jenom kvůli jeho vlastní osobě.

Svým způsobem by se dalo říci, že až tehdy bude tento svět opravdu v pořádku, když každý jednotlivec bude jednat ne snad ve jménu Ježíše Krista - nýbrž až každý bude s á m Ježíšem. Totiž v tom smyslu, že převezme a přijme za své právě ten bezpodmínečný mravní nárok a impuls, který měl v sobě právě onen muž jménem Ježíš z Nazaretu.

To křesťanské "přijmout Ježíše" by svým způsobem mohlo ukazovat právě tímto směrem, k přijmutí a převzetí jeho mravního poselství; ale já se obávám, že přinejmenším do značné míry je v tom obsaženo právě to zmíněné "Ježíš to všechno udělá za nás, nám plně postačí postavit se prostě do jeho stínu".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 1.Června 2014, 14:14:38

O jakých mravních normách to vlastně mluvíte, pane Poláčku? Je to trochu vágní pojem. Byl snad euroamerický prostor před křesťanstvím nemravný?
Na druhé straně, to, co Ježíš od svých stoupenců opravdu žádal, splňovali jen někteří z nich. I přesto, že se ke křesťanství hlásila celá Evropa plus další části světa.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Mravní normy křesťanství Neděle, 1.Června 2014, 21:05:39

Je nutno si uvědomit, do jakého světa křesťanství v Evropě přicházelo: z jedné poloviny byla Evropa počátkem našeho letopočtu vyloženě "barbarská", kde nebylo přítomno jednání podle civilizovaných norem dokonce ani podle římského pojetí. A ta římská říše: sice samozřejmě v té době vysoce vyspělá, ale s mravy velmi uvolněnými; právě proto se ostatně křesťané v Římě dostali do zásadního konfliktu s tehdejší římskou společností, protože jí důsledně a neústupně vytýkali zhýralý život.
Křesťané tedy skutečně přišli s p ř í s n o u a důslednou mravností, která dalece převyšovala všechno, co v oné době bylo běžnou zvyklostí.

Kromě jiného (o tom už jsem v jedné obdobné diskusi psal) - bylo to křesťanství a právě a jenom křesťanství, které neústupně potíralo tehdejší - zcela legální - zabíjení novorozeňat. Neboť právě pro křesťanství je lidský život zásadně posvátný, neboť je to dar od Boha, a člověku není dovoleno s tímto božím darem libovolně nakládat.

Bezpochyby, ze strany církve byl tento zákaz zabíjení mnohonásobně porušen; ale ani to nemění nic na tom, že to bylo křesťanství, které tento principiální zákaz zabíjení jako všeobecně přijímanou normu v euroamerickém prostoru prosadilo.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 3.Června 2014, 01:57:23

Požádal mě Václav Pospíšil, jemuž se porouchal notebook s uloženým přístupovým heslem, abych zde zveřejnila jeho příspěvek:

"K 21. květnu a dál.

Přesně tak uvažuje část vědců: Podmínky jsou splněny (vzájemná interakce), proto jde vývoj dál. Jako bych řekl: Proč jezdí automobil? Poněvadž má motor a kola. A vzájemná interakce. Motor je příliš složitý, před ním muselo být něco jednoduššího. Už jsem na to přišel – koně to byli. Před automobilem byla koněspřežka. Toto uvažování vysvětluje, jak něco funguje, že něco funguje, ne proč. Proto jiná skupina vědců (už od Aristotela) připouští Prvního Hybatele.

Děkuji Vám, pane Poláčku za krásné vystižení přínosu křesťanství. Ne, že by pohanská společnost byla amorální (císařský Řím byl v určitých obdobích naprosto zvrhlý). Být pohanem je těžké. Zavazuje to člověka k rituálům, obětem, třeba i nejvyšším, k oběti dětí nebo členů rodiny. Dnes už ty rituály (kromě satanistů) jsou spíše úsměvné, když vidíte, jak si sociální pracovnice při řeči klepe na zuby (dřív se klepávalo jenom na dřevo), nebo když vedoucí pracovnice zaplatí kartářce 500 korun, aby jim sdělila budoucnost). Proto Irové tak rychle přijali křesťanství, poněvadž jim Patrik vysvětlil, že nemusí přinášet lidské oběti, protože ta jediná potřebná oběť Bohočlověka Ježíše byla přinesena. I když bylo (želbohu = budiž Bohu žalováno) později křesťanství hlásáno ohněm a mečem, i když se znovu zvrhlo v souhrn příkazů a zákazů (aby se člověk něčeho bál), přineslo vyšší stupeň morálky. Podstatou křesťanství je, že díky Ježíšově oběti a působením jeho Ducha, kterého nám dal, může žít člověk jako svobodné dítě Boha. Nepodléhá žádným zákonům, vše se děje z lásky. Láska však nepohrdá zákony, naopak je naplňuje víc, než ten, kdo se jenom bojí je přestoupit. (Tak si vytýkám vždy, když pospíchám a překračuji dovolenou rychlost všude tam, kde to jde). Stejně tak se láska dokáže postavit i proti zákonům, když jsou zvrhlé nebo špatné. - Tím nechci snižovat morálnost lidí nevěřících. Bůh ve svém působení není závislý na tom, že někdo říká, že věří. Ovšem byl jsem svědkem toho, že lidé přijetím víry se stali aktivnější, odstraňovali své zlozvyky, měnili svůj život, i když předtím jejich život byl v občanské normě. A tady pěkně upozornila paní Eva, že to působení Ježíšovo je zevnitř, stáváme se s ním jedním činitelem: Nežiji už já, ale žije Kristus ve mně. To přijetí Ježíše spoléhá v tom, že já jej, živého, oslovím a požádám, aby byl mým Učitelem, Zachráncem. Není to symbolika, je to realita. On je prostě síla, kterou potřebuju k překonání sebe, světa, ďábla. To "stát se Ježíšem" pak je v tom, že On byl vlastním Synem Boha, my jsme adoptivními, On je Hlavou nového organismu, my jsme jeho tělo. Každý orgán v jeho těle má pracovat stoprocentně.

Jsem rád, že aspoň část marxistů překonává antagonismus třídy chudých a utlačených (dělníků a rolníků) a bohatých. Kongnitariát může zahrnovat všechny vrstvy společnosti. Tak čekám, jestli pan Babiš, Pospíšil, …. patří k zárodkům kognitariátu, nebo jsou někteří z nich sv..ě převlečené za kamarády. Tím, že se začleníme, vtělíme, do těla kognitariátu, nejsme to už jen my sami, kdo nás osvobodí, ale i „cognitum – poznané“, pravda, o níž Ježíš řekl, že nás osvobodí. "

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Křesťanství a pravé kořeny mravnosti Úterý, 3.Června 2014, 12:53:18

Ještě k tomu poměru mezi pojetím mravních norem v římské říši a v nastupujícím křesťanství: samozřejmě že už i v římském náboženství svět bohů hrál svou umravňující roli; ale za prvé římští bohové byli ještě sami až příliš "lidští", to jest sami příliš často podléhali svým vášním, nežli aby mohli být opravdu zářným vzorem pro svět lidí. A za druhé, tito bohové sice trestali zločiny lidí - ale to opravdu jenom až tehdy, když někdo spáchal čin natolik ohavný, že už tím byly překročeny všechny meze přípustného.

Na rozdíl od toho přichází křesťanství se zcela novým pojetím mravnosti: mravné chování je všeobsahující, zahrnuje veškeré sféry lidského konání, před přísným pohledem Boha-Soudce není možno uniknout. Nejen činy, ale dokonce ani myšlenkami, úmysly.
Na rozdíl od římských bohů, kteří jak řečeno trestali jenom ty největší zločiny, je křesťanské pojetí mravnosti vysoce a k t i v n í - požaduje a vyžaduje mravní jednání za všech okolností (například i v případě dodržování pravidel silničního provozu, že ano...).

V každém případě, právě toto aktivní pojetí mravního jednání je naprosté novum, které právě křesťanství zavedlo do evropského a poté euroamerického prostoru. Člověk už nenese odpovědnost pouze za to, že spáchá nějaký extrémně špatný čin - nýbrž nese odpovědnost za veškerou kvalitu své vlastní osobnosti.

---------------------------------------------

Ovšem, pane Pospíšile, co se týče té "lásky" v křesťanství - tento moment v křesťanství je vždycky velmi zdůrazňován a frekventován, nicméně je velkou otázkou, jestli se tím ve skutečnosti nepomíjí samotné jádro Ježíšova učení a působení.

Ježíš totiž nechtěl ani to, aby se lidé chovali mravně a řádně jenom ze strachu z trestu; ale stejně tak málo chtěl, aby se mravně chovali jenom z nějaké "lásky" k někomu, aťsi třeba k němu samému.

Ještě jednou: Ježíš chtěl, aby se lidé chovali řádně a pořádně z jejich v l a s t n í h o niterného přesvědčení, z jejich vlastní nejhlubší duše. Jedině takové jednání má opravdu ryzí charakter.

Jakmile se někdo začne chovat mravně jenom kvůli někomu jinému - ať ze strachu z trestu anebo i z "lásky" - pak je v tom vždycky něco nepravého, nepůvodního.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 3.Června 2014, 16:41:49

Kdo miluje, naplnil Zákon
Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo miluje druhého, totiž naplnil Zákon. Vždyť přikázání „Necizolož, nezabíjej, nekraď, nezáviď“ a všechna ostatní jsou shrnuta ve větě: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Láska bližnímu nikdy neublíží – proto je naplněním Zákona láska.
/Římanům 13,8-10/

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Dodatek pro ujasnění Středa, 4.Června 2014, 03:46:38

Ten můj poslední příspěvek je určen panu Poláčkovi a má tak trochu oponovat jeho tvrzení o morálním jednání a lásce (především v křesťanství). Napsal totiž, že "je velkou otázkou, jestli se tím (zdůrazňováním lásky) ve skutečnosti nepomíjí samotné jádro Ježíšova učení a působení".
P.S.
JInak se všem omlouvám, že pořád diskutuji o takových věcech.
Prostě mě to zajímá a tady je k tomu příležitost.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Křesťanství a láska? Středa, 4.Června 2014, 12:45:57

Jenže, paní Hájková: ten Vámi citovaný text je Pavel, nikoli Ježíš. Je to tedy už pouhý vykladač, nikoli samotný tvůrce.

A ostatně, to přikázání "Miluj bližního svého jako sebe samého" pochází už z judaismu, to není žádným specifikem křesťanství.

Celý ten projekt či heslo "lásky" do křesťanství skutečně fakticky implantoval až Pavel.

Ne snad že by tím nějak principiálně popíral učení samotného Ježíše, a v určitém smyslu měl danými výroky samozřejmě pravdu. Jsou to napohled jenom zcela nepatrné nuance, ale přesto se celé pojetí dané věci tímto posouvá poněkud jiným směrem.

Ono je to vždycky tak: už jsem to jednou zmínil v souvislosti s Lao C' - "Jakmile jsi to nazval, ztratil jsi to!"

Prostě, ty skutečně pravé, nejhlubší, nejpůvodnější věci se vůbec nedají nazvat, jakýkoli pojem lidské řeči je prostě příliš hrubý nástroj, než aby to původní nějakým způsobem nezdeformoval, když to "vecpává" do svého vlastního rámce.

A tohle platí i pro ty zdánlivě zcela nejvyšší pojmy, jako je Bůh, jako je Nejvyšší bytost, atd.atd.; a nejinak je tomu i v tom případě, když se celý odkaz křesťanství pokusíme vměstnat do jediného pojmu "Láska".

Láska, jako vstřícný, přátelský, srdečný vztah jedné lidské bytosti k druhé, je bezpochyby neodmyslitelnou součástí Ježíšova poselství; ale bylo by opravdu velice omezené či spíše omezující, veškerý význam jeho učení zkrátit jenom na tento jediný moment.
A to je právě to, co se velice často dělá, a to právě v křesťanských kruzích - že se stále dokola hovoří jenom o "boží lásce", a pro tuto lásku se zapomíná na to nejdůležitější, co stojí ještě za tím vším.

Je to nakonec tak trochu vypočítavý obchod: já dostanu Boží lásku, a protihodnotou za to budu dodržovat Deset přikázání. A tím že budu dodržovat tento daný kánon, je pro mě celá věc v podstatě vyřízena, a o nic více se nemusím snažit.

Není nic ve světě lidském, čeho by nebylo možno zneužít; a tak i za - vnějškově okázalou - lásku je možno ukrýt leckterou špatnost mysli...

Co se týče toho, jaké tedy bylo ve skutečnosti to pravé jádro Ježíšova učení a kázání, já sám jsem měl velmi dlouho problémy s tím to nějakým způsobem označit - právě z toho jmenovaného důvodu, že toto původní jádro je natolik subtilní a neuchopitelné, že ho principiálně není možno vměstnat do jednoho jediného termínu.

V poslední době pro ten účel používám - spíše jenom k opsání, jako poukaz, nežli jako nějakou "definici" - výrazu "autentické žití". Pravost. Ryzost.

Snad veškerá lidská špatnost respektive nedokonalost má svůj původ v tom, že člověk vždycky někam uhne. Totiž právě od toho pravého, autentického žití. Uhne někam stranou, na nějaký jednodušší, pohodlnější způsob existence; a vždycky si najde dost "dobrých" důvodů, proč jednat zrovna tak. A tyto výmluvy a zástupné důvody si hledá samozřejmě u zdánlivě honosných a vzletných hesel; a takovýmto heslem může být právě i ona "Láska".

Takže, já i nadále zůstávám spolu s moudrým Lao C' toho přesvědčení, že to opravdu původní nelze nijakým způsobem nazvat; je jenom možno se mu přibližovat, a to svým vlastním životem.

Kdo takovýto pravý život žije, ten o tom nemusí mluvit, a nemusí o tom pronášet žádná vzletná hesla. Takovýto člověk je sám odrazem, či spíše nositelem toho původního "světla" - a je to na něm prostě vidět.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 4.Června 2014, 17:51:53

Samozřejmě, že to pochází od Pavla, ale je to snad kvůli tomu nepůvodní? Proč by se vlastně pouze křesťanství před Pavlem mělo považovat za autentické? Jak výše napsal Václav Pospíšil, na Pavla se odvolávali všichni reformátoři.
Láskou se ovšem vůbec nemyslí nějaká "vnější okázalá láska" nebo předstíraná láska, ale skutečná láska, která vůbec nepočítá s nějakou odplatou nebo návratností.
U některých pojmů je těžké vysvětlit, co vlastně znamenají. Často se na tom lidé vůbec neshodnou, významu slova láska může každý rozumět úplně jinak. Chápat určité pojmy stejně se patrně musíme teprve naučit (nebo to možná přijde najednou a samo). A možná je úplná blbost chtít něco chápat. Musí se to spíš prožít.
Taky jsem pro autentické žití (v tom se shodneme). Ale bez té lásky si ho nějak neumím představit.

Petrasek Milan - penzista

"Miluj bližního svého jako sebe samého" Středa, 4.Června 2014, 20:08:9

je bohužel bohaprosté, zjednodušující úderné heslo, které je zneužíváno masou sadomasochisticky orientovaných spoluobčanů ......... bych vážně připomenul.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 5.Června 2014, 05:22:57

Jistě není potřeba dělat rozdíl mezi Ježíšovými výroky a Pavlovou interpretací, pokud mluvíme o lásce jako stavu duše, přetvoření člověka, kdy dokáže milovat každého člověka, i nesympatického, i nepřítele. Ježíš ji objasňuje na výroku: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (Jan 13,35) a (Mat 5,44) Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce, který ... a Pavel ve velepísni lásky ( 1 Kor 13) Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí....
Láska, která je dělání z lásky, která není ještě přetvořením člověka, má mnoho podob, i takovou, kdy je možné říct, že některá manželství (a dnes partnerství) jsou sobectvím ve dvou. Dokud mi to vyhovuje, miluji.
Miluj bližního svého jako sebe samého je stejným vyjádřením jako: Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim. Nebo Co chceš, aby druzí činili tobě...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Láska pravá a láska hraná Neděle, 8.Června 2014, 11:11:24

Ještě jednou: ne snad že by moment "lásky" neměl patřit do křesťanství, že by neměl být jeho integrální součástí; ale jde o to, že ta - nepojmenovatelná a neuchopitelná - podstata křesťanství je něco daleko více, tam je c e l ý život a vlastně celé univerzum, tam se protínají všechny dimenze lidské existence, právě proto Ježíš sám jednal mnohdy napohled zcela protikladně, jednou žádal striktní dodržování náboženských zákonů a vzápětí je sám cíleně porušoval, na jedné straně vyžadoval bezpodmínečnou věrnost v manželství a na druhé straně to byl sám, který cizoložnici ochránil před kamenováním: to je právě ten nejhlubší prazdroj veškerého lidského - pravého - žití, nikdy nelze vytvořit jedno jediné absolutně platné pravidlo, život sám nikdy není možno sevřít do jednoho jediného kánonu, vždycky je nutno hledat znovu a znovu, co je právě v této životní situaci to správné. A tak Ježíš sice na straně jedné bezpochyby káže (také) lásku; ale na straně druhé je to právě on sám, kdo do vlastní ruky bere bič na penězoměnce před bránou Chrámu.

Není prostě nic, není jeden jediný element lidského žití, který by bylo možno - beztrestně a bez následků - vytrhnout z celého kontextu a postavit ho nad elementy ostatní, to se to pak velice rychle promění v jenom vnějškové, prázdné heslo, v naučenou pózu.

Vzpomínám si právě v této souvislosti, jak jeden - zjevně kritický - příslušník křesťanské církve líčil, co on v této své komunitě také stále znovu zažívá: "To je tak, vy třeba potkáte nějakého svého spolubratra v církvi, a jeho ústa se na vás usmívají - protože vzájemná láska se přece vyžaduje - ale když se mu podíváte do očí, tak za těmi brýlemi na vás hledí - nenávist!"

To je právě přesně tohle, jakmile se ta "láska" pozdvihne na závazný kánon chování, pak okamžitě ustrne, její obsah se vyprázdní, zůstane jenom naučená vnějšková póza.

Bezpochyby, vždycky je daleko lepší, když se nějaký ideový směr přihlásí k lásce, nežli aby programaticky hlásal nenávist a násilí; ale přesto, ještě jednou jakmile se z něčeho udělá závazný kánon a jakmile se jednou něco vytrhne z celého toho komplexu lidského žití, pak už to nikdy nemůže být to pravé.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Závazný kánon Neděle, 8.Června 2014, 20:35:16

čili přesný návod, jak jednat v té které situaci, už je přežitek. Svět je složitý a člověk se bude muset vždy znovu a znovu rozhodovat, jak se zachová. Musí toho být schopen. O tom, že to jde, ostatně svědčí i Nový zákon:
"A takovouto důvěru máme skrze Krista k Bohu: Ne že jsme sami o sobě způsobilí (tak abychom si mohli něco myslet sami o sobě), ale naše způsobilost je z Boha, který nás učinil způsobilými služebníky Nové smlouvy – ne litery, ale Ducha. Litera totiž zabíjí, ale Duch oživuje. (2.Korintským 3, 4-6)
Pokud jde o tu lásku (jestli nemůže být třeba falešná), tak tím si člověk nebude nikdy úplně jist. Nikoho nemůžeme povinně milovat. Ale jak výše napsal V.P., celá ta láska se dá shrnout do poučení: Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim. Nebo Co chceš, aby druzí činili tobě...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 9.Června 2014, 05:54:44

Pochopitelně ani tuto zásadu nelze chápat úplně doslova.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 11.Června 2014, 05:15:4

Chápu obavy pana Poláčka. Říká se: Čím větší myšlenka, tím víc bylo kvůli ni prolito krve. A je to pravda. Boje pro Krista, svoji daň si taky vybraly Volnost, rovnost, bratrství, nacionalismus i komunismus. Zbývá už jenom zabíjet kvůli lásce. I to je možné. Jsou známé útoky ochranářů na ty lidi, kteří nosí kožešiny. Přesto však: Nenechám si kvůli nepravým bohům vzít pravého Boha, kvůli nepravé lásce tu pravou.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 11.Června 2014, 05:15:13

Chápu obavy pana Poláčka. Říká se: Čím větší myšlenka, tím víc bylo kvůli ni prolito krve. A je to pravda. Boje pro Krista, svoji daň si taky vybraly Volnost, rovnost, bratrství, nacionalismus i komunismus. Zbývá už jenom zabíjet kvůli lásce. I to je možné. Jsou známé útoky ochranářů na ty lidi, kteří nosí kožešiny. Přesto však: Nenechám si kvůli nepravým bohům vzít pravého Boha, kvůli nepravé lásce tu pravou.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pravý Bůh a pravá láska Středa, 11.Června 2014, 13:43:36

Nikoliv, pane Pospíšile, tady si hluboce nerozumíme. Mé zásadní výhrady oproti tomu jednostrannému vyzdvihnutí těch či oněch aspektů křesťanství (v daném případě aspektu "lásky") nepramení ani tak z toho, že i ta může být zneužita, převrácena ve svůj opak, v nenávist a útlak.

Nýbrž, mé úvahy byly zcela principiálního charakteru: jakmile se z natolik komplexního, mnohostranného a proto - opakuji ještě jednou - principiálně neuchopitelného učení a duchovního poselství jako je křesťanství jednostranně vytrhne nějaký aspekt a postaví se nad ty ostatní, tak tím je okamžitě z t r a c e n a právě ta prapůvodní substance, právě to prapůvodní jádro celého duchovního sdělení.

Abych to vyjádřil Vaší terminologií: pro příliš mnoho lásky jste ve velkém nebezpečí, ztratit právě toho pravého Boha.

Jednou větou: je skutečně možno právem říci, že "Bůh je láska"; ovšem stejně tak platí, že - pravý - Bůh je ještě nekonečně více, nežli jenom a pouze láska.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 11.Června 2014, 18:18:57

Jak můžete vy, pane Poláčku, který nejste křesťan, vykládat křesťanství panu Pospíšilovi, který křesťanem je?

Petrasek Milan - penzista

JÁ to vím paní Hájková Středa, 11.Června 2014, 18:28:51

Protože křesťanství je dva tisíce let platný civilizační společenský model. Občané kteří v něm absolvovali svou socializaci jsou proto víceméně kompetentní a zdatní jeho posouzení.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 11.Června 2014, 19:08:35

No když v tom byl pan Poláček socializován, tak ať tedy vysvětlí, co je Bůh. Doufám, že byl socializován i v marxismu, když se i o něm tak kompetentně vyjadřuje.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 11.Června 2014, 22:48:15

Samozřejmě souhlasím, že Bůh přesahuje každý lidský pojem a pozemskou skutečnost. Proto se křesťanství nebojí uznat Boha Trojjediného (lidsky nepochopitelně, nepřijatelně pro židovství i islám). Otcové se jej snažili (podle biblických náznaků) vyádřit: Bůh není pouhý jedinec (byl by tím největším sobcem). Bůh vyjadřuje sám sebe, plodí Slovo. Svůj věrný Obraz. Proto jej plodícího nazýváme Otcem, Slovo Synem. Jsou si rovni. Otec se dává cele. Syn je stejně Bůh jako Otec. Duch Svatý je jejich společný Dech. Jako když se přiloží dva kusy izotopu uranu k sobě. Výbuch Lásky. Přesto jsou všichni tři jeden Bůh, Bůh nemůže být rozdělen. Proto je i člověk podle Boha stvořený jako muž a žena a plod jejich lásky je dítě.
My jsme však původně diskutovali o lásce v člověku. Odrazem Boží Trojice v nás je víra, naděje a láska. Poněvadž víra v sobě obsahuje poznání, už z tohoto důvodu může být nedokonalá. Naše poznání je částečné. Proto je podle Pavla láska největší z trojice víry, naděje a lásky. Luther řekl bratřím Jednoty bratrské: Vy máte lepší život, my teologii. Nepochopil, že oni mají víc.
Můžeme proto něco vyloučit z lásky? Můžeme o něčem, co je správné a patří k plnosti člověka, říct, že to může být bez lásky?

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 11.Června 2014, 23:09:9

Možná někoho přitahuje buddhismus.Ten chce učinit člověka šťastným tím, že vyloučí každé utrpení. Protože to nejde, musí stvořit člověka netečného. Tedy i bez lásky. Láska je vždycky spojena s utrpením. Alespoň v tomto světě. Ta netečnost může působit dojmem dokonalosti. Ve skutečnosti je to odcizený individualismus. Pokud dnes proniká buddhismus na západ, musí se aklimatizovat, přijímá do sebe lásku, jinak by se v původně křesťanském světě neuchytil.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Výklad křesťanství Pátek, 13.Června 2014, 14:01:39

Paní Hájková, už jsem Vám na tuto otázku svého času odpověděl, tak tedy ještě jednou: kdyby měli mít monopol na výklad určitých ideových směrů jenom a jedině ti, kteří jsou jejich zapálenými vyznavači, pak bychom - použiji extrémní příklad - právo na výklad fašismu museli přenechat jenom a výhradně aktivním fašistům, a sami bychom k tomu nesměli vyjádřit žádný vlastní soud.

Pan Petrasek má plnou pravdu: křesťanství je "dva tisíce let platný civilizační model". Opravdu tomu není tak, že by tu na jedné straně existovali jenom pro sebe jacísi křesťané a na straně druhé nějaký "zbytek světa"; nejsou snad křesťané také nakonec "docela obyčejní" lidé? Není snad křesťanství (stejně tak jako dejme tomu marxismus) prostě jedním z modelů, kterými si lidstvo, kterými si člověk našeho světa pokouší uchopit a utřídit nějakým způsobem nekonečně složitou vlastní existenci?

Křesťanství (stejně jako kterékoli jiné náboženství) specifickým způsobem uchopuje a zodpovídá témata, kterými se zabývá i samotná filozofie - tedy ten nejobecnější způsob uvažování o veškerých otázkách světa a bytí. Právě proto jsme tady ostatně v úvodu diskuse mohli navzájem porovnat buddhismus a křesťanství. Z hlediska, z perspektivy těchto náboženských respektive duchovních systémů samotných toto možné není - oba jsou prostě uzavřeny do své vlastní perspektivy. Je to právě za prvé filozofie jako nadřazený způsob myšlení, a za druhé právě v š e o b e c n ě sdílená lidská zkušenost, která nám umožňuje tyto o sobě neslučitelný duchovní systémy spojit dohromady, pochopit a ukázat je jako jenom rozdílné stránky jednotné a společné lidské existence.

Z tohoto důvodu se nadále cítím oprávněn vyjadřovat svůj úsudek jak na adresu křesťanství, tak na adresu marxismu.

---------------------------

Mimochodem, paní Hájková, mohu Vás ujistit: ano, byl jsem skutečně "socializován" v marxisticko-komunistickém prostředí; a právě tato skutečnost mě přivedla k hlubšímu zájmu jak o marxismus, tak i o dialektiku (a to zdaleka nejen tu marxistickou).

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Paradox buddhismu Pátek, 13.Června 2014, 14:12:8

Pane Pospíšile, celkem bych s Vámi souhlasil v tom, že buddhismus do značné míry vytváří člověka netečného.

Na straně druhé, zase tak úplně jednoduché to není, protože buddhismus jak známo velice silně (a vlastně až extrémně) hlásá pocit s o u c i t u se všemi živými bytostmi (takže dokonce ani obtížný hmyz není přípustno ničit, i to je přečinem proti životu, a právě proti požadavku fundamentální soucitnosti se vším živým).

Takže, řekl bych, že buddhismus je v tomto směru opravdu nemálo ambivalentní.

Tento paradox je asi ze všeho nejspíše vysvětlitelný osobností prince Siddharthy, zakladatele buddhismu: on to byl asi velice citlivý člověk, který velice trpěl všemi špatnostmi světa.

Právě proto - jako ochrana před touto bolestí z tíže světa - se vydal tou cestou znecitlivění vlastní mysli vůči utrpení; ale zároveň si zachoval tu svou původní citlivost vůči utrpení druhých, kterou pak přetavil v onen fundamentální postulát absolutní soucitnosti se vším živým.

Jednou větou by se tedy tato podvojnost buddhismu dala shrnout asi takhle: necitlivost vůči v l a s t n í m u utrpení - ale krajní citlivost vůči utrpení d r u h ý c h !!

P.S. Je ovšem nemalá otázka, do jaké míry toto buddhistické "soucítění" odpovídá té křesťanské "lásce". Myslím, že - přes nemalou příbuznost - se opravdu jedná o záležitosti nemálo rozdílné.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 13.Června 2014, 15:51:3

No ovšem, pane Poláčku, že se můžete ke všemu vyjadřovat, ale jistý rozdíl zde přece jenom je. Vy můžete na křesťanství nahlížet jako na dva tisíce let starý a uzavřený duchovní systém, který je možné pochopit a vyložit. Jenže ono třeba nemusí být uzavřeným systémem, může být klidně živou vírou, což znamená, že lidé do toho vnášejí něco nového a možná i kus sebe (nebo naopak něco z toho přijímají do sebe). Budete jim říkat, že to není křesťanství, když oni to tak cítí? A co to tedy je?
Něco podobného platí i o tom marxismu jako o filosoficko-ekonomicko-sociálním systému nebo spíš metodě a také o komunismu. Kdo má právo dnes hodnotit, co je komunismus?
Říkáte, že jste byl socializován v marxisticko-komunistickém prostředí. Nevím, ovšem, jak to myslíte, protože to by u nás mohli teoreticky říct všichni nad určitou věkovou hranici. Záleží samozřejmě na tom, jak jste v tom byl vychováván. Zda nějakými otravnými a nudnými učiteli, kteří tomu sami nevěřili nebo zda vám o tom někdo vykládal s nadšením a porozuměním.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 13.Června 2014, 16:17:21

Doufám, že je to trochu srozumitelné. Duchovní systémy (nebo ideologie či jak to nazvat) mohou být mrtvé nebo živé. Pokud jsou uzavřené, pak jsou mrtvé. Skutečnost se totiž mění a je třeba na ni vždy znovu reagovat.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pátek, 13.Června 2014, 19:57:6

Křesťanství tady v Evropě už moc živé není,možná tak pro 10% lidí.Ale to je přirozené,tak by to mělo být.Protože vzniklo jako sekta a proč by mělo být lepší než nějaké jiné.
Křesťanství vzniklo z židovství,kterému misionářský pud chybí,zatímco v křesťanství je velice silný.Připadá mi ,že islám vznikl jenom proto,aby tomu rozšiřování zabránil,aby mu postavil hráz.A je tomu tak dodnes.Když američané vtrhli do Iráku,islámský svět to viděl jako jednu z dalších křižáckých výprav.Ale my to chápeme jako vývoz svobody,demokracie a lidských práv.Je ta naše představa univerzálně platná pro celý svět,nebo záleží jen na velikosti moci,která to prosadí.
Ctěl bych se na to zeptat pana Poláčka.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Sobota, 14.Června 2014, 12:10:13

Máte pravdu, pane Poláčku, že Bůh není jenom láska.
Bůh může být taky hněv.

Petrasek Milan - penzista

Křesťanství je jedno, jenže mnoha tváří Sobota, 14.Června 2014, 12:30:38

Tudíž socializace v křesťanském prostředí nabízí prostor jak světonázorům založeným na víře v boha, tak ateistickým.
Tenhle úhel pohledu umožňuje i hrdost na křesťanství. Málokteré ze známých monoteistických civilizací dalo prostor akceptaci prohlášení bůh je mrtev.
Hovořit o uzavřenost/konci jednoho duchovního systému je s přihlédnutím k vývoji motivačních vizí zbrklost -
- ponejprv Moses se svou abstrakcí židovského Boha, který je pod trestem nepředstavitelný - notabene lidské podoby
poté revizionista boží syn Kristus, se svou křesťanskou tezí miluj své nepřátele a to co nepotřebuješ odevzdej,
a poté jeden z řady ateistických revizionistů Marx s křesťanským apelem vyměň důvěru za důvěru a ne peníze za peníze.
Ta věc je otevřená a Bůh ví jak dopadne........myslel bych.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Skutečně otevřený systém? Sobota, 14.Června 2014, 14:10:17

Už ještě za dob minulého režimu jsem slýchával od - progresivnějších - vyznavačů marxismu, že prý "marxismus je otevřený systém". A že je tedy schopný vlastního seberozvoje.
A dozajista by něco takového o své víře mohli prohlásit i - liberálnější - křesťané. A bezpochyby by neměli zcela nepravdu; v minulém století se křesťanská (katolická) církev přece jenom dokázala znatelně reformovat, a přitom vzdala i některá svá dřívější dogmata.

To mi teď ale připomíná: svého času na jednom - marxistickém - semináři jedné německé univerzity byla účastna i jedna vyznavačka evangelického křesťanství. A jednoho dne se dostala do určitého sporu s marxistickým vedoucím semináře právě o to, do jaké míry je křesťanství principiálně schopné vlastní transformace, vlastního sebevývoje. A tato - ostatně značně sympatická - žena argumentovala tím, že "to byste byli asi překvapeni, jak ohnivé se na setkáních evangelické církve vedou diskuse o tom, co má či co nemá platit, co je z křesťanské tradice nutno uchovat a co je zapotřebí reformovat!"

Na to ovšem onen marxistický (a tedy ateistický) docent kontroval slovy: "No ano, dozajista je možno o mnohém diskutovat - ale jsou prostě určitá zcela základní východiska, která za žádných okolností nelze dát k dispozici. Existence Boha - tu prostě není možno za žádných okolností dát k dispozici."

Jinak řečeno, jsou prostě určité základní kameny nějaké myšlenkové či ideové budovy, které nelze odstranit, aby se přitom nerozsypala celá budova.

A to platí samozřejmě nejenom o křesťanství, ale i o kterémkoli jiném uceleném a vnitřně konzistentním myšlenkovém systému.

Takže, napřed podrobněji k tomu křesťanství. Že není možno vzít v pochybnost existenci Boha, už bylo řečeno. A stejně tak: je snad možno v rámci křesťanství vzdát se dogmatu, že Bůh stvořil svět? Že Bůh stvořil člověka? Že ho stvořil "k obrazu svému"? Že člověk je tedy jenom něčím výtvorem, je něčím dílem, ale že v posledku není autonomní, svébytnou bytostí? Že je to naopak tato vyšší, nadřazená bytost Boha, který je vposledku jediným soudcem našich činů, a vůči kterému jsme povinováni absolutní odpovědností?

Na křesťanství je bezpochyby možno měnit a reformovat leccos; ale tyto základní články víry nikoliv, aniž by se nezhroutil celý tento ideový komplex.

A teď k marxismu: co má být vlastně na tom marxismu skutečně natolik "otevřeného", že by měl být kdykoli schopen své vlastní sebetransformace?

Připomeňme si ty základní "stavební kameny" marxismu:

Lidská společnost a lidské dějiny mají zásadně materiální základ; přičemž, tento "materiální základ" je ztotožňován s materiální výrobou.
Dějiny jsou profilovány třídním konfliktem, třídním bojem.
Dějiny lidstva (tj. ta "materiální základna) směřují automaticky k naprosté sociální homogenitě, prostřednictvím finální sociální revoluce.
Člověk je principiálně společenská bytost - a to ne pouze v samozřejmém, všeobecném smyslu, nýbrž ve smyslu intenzivním: člověk jako člověk není v posledku individuum, nýbrž právě ona Marxova "rodová bytost" (Gattungswesen).
K vyřešení všech základních problémů a rozporů lidské společnosti (a tedy i člověka samotného) naprosto postačí, když se uskuteční sociální revoluce, v jejímž důsledku pracující třída převezme vlastnictví výrobních prostředků do vlastních rukou.

Z těchto základních postulátů marxismu není opět ani jeden jediný, který by bylo možno vzdát, aniž by se tím nezhroutila celá budova marxistického pojetí společnosti a jejích dějin. - Takže, c o je tady vlastně možno nějak podstatného transformovat, rozvíjet? V č e m tedy marxismus má být "otevřený systém"? Otevřený vůči čemu?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Otevřený = živý Sobota, 14.Června 2014, 14:38:5

Co je živé, to se mění.
Otevřený člověk je tvůrcem otevřeného systému. A otevřený systém plodí otevřené lidi.
Uzavřený člověk se může otevřít.
Uzavřený systém se taktéž může otevřít.
A k tomu ostatnímu, tedy k těm vašim obvyklým řečem už se nebudu vyjadřovat. Unavuje mě to.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Havlíkovi Sobota, 14.Června 2014, 15:09:5

Pane Havlíku, vím, že na mě nejste zvědavý, ale islám vznikl proto, aby sjednotil kočovné arabské kmeny.
Všechna velká náboženství vznikala proto, aby sjednocovala lidi. Žádnému se zatím nepodařilo sjednotit úplně všechny. To by mohlo leda nějaké nadnáboženství.

Petrasek Milan - penzista

Otevřená je otázka která teze bude nosnou příštího pokusu o inovativaci Sobota, 14.Června 2014, 17:06:10

Křesťanský světonázor a jeho vznik je doprovázen talentem židovského skepticismu, po první skoro 4 staletí ostrou kritikou římských elit vycházející z řecké vzdělanosti.
Marxismus je pouhým pokusem jednoho z inovativních procesů. Pokusem talentovaným , ale ne všestranně......řekl bych

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 14.Června 2014, 17:53:54

Pan Poláček: Že člověk je tedy jenom něčím výtvorem, je něčím dílem, ale že v posledku není autonomní, svébytnou bytostí?
Člověk stvořený Bohem je víc autonomní , svébytnou bytostí než člověk vyvynuvší se bez Boha. Pozvání k životu s Bohem, možnost být transformován Božím Duchem je víc než hledat svůj další vývoj ve zvířecí říši. Kolik lidí se dnes ve svém jednání odvolává na to, že to mají v genech po svých zvířecích předcích: polygamie, silnější vítězí, uchování čisté rasy. Přijetí Božího Ducha umožňuje dostat se nad tuto zvířecí nutnost. Bůh který je nade vším se sklání k člověku, činí ho svým partnerem. Zvířata taky získávají z toho, když se člověk k nim skloní.
StarýZákon, učení Ježíšovo, Pavlovo rozvíjení, dnešní chápání, je jeden kontinuální proces. Už proroci znali pojem Boha – Otce, Abahám chápal, co je to milost = dar. Na to mohl navázat Ježíš (nebyl revizionista), Pavel a dál spíš okrajové, pronásledované skupiny křesťanství nesly tento odkaz – Valdenští, Jednota bratrská, reformace.
Trochu jiný, trochu zjednodušený, pohled: Dnešní svět žije stále ve Starém Zákoně. Buď svými bohy a bůžky, a válkami mezi sebou nebo přijetím Boha Zákona, a z toho vyplývají náboženské války – jak středověké katolické církve, tak i dnešního islámu. Katolická církev teoreticky přijala nauku o milosti, převážně však zůstala zákonickým židovským náboženstvím. Skutečné Ježíšovo "náboženství" (spíš vztah k Bohu) nenajdete v žádné církvi, ale spíš u jednotlivců ve všech církvích, ti se navzájem při setkání poznají svou vírou, nadějí a láskou.
Rozvoj křesťanství jste kdysi sám naznačil, pane Poláčku, slovy: Dnes by Ježíš řekl: Proměň i své okolí. (Cituju asi zkráceně, nevím, kde bych to hned našel.) Rozvoj marxismu vidím třeba v neodmítání věřících. Nikdy jsem nepochopil hloupé pronásledování prostých věřících a vytváření si tak nepřátel. Toto jsou jenom dva příklady. Hezky to vyjádřila paní Eva – trochu to měním: otevřený člověk bude měnit, otevírat každý systém.
Ježíš , i Pavel vždy vyjadřovali, že ne všichni přijmou to nové. Pro ty zlé Pavel obhajuje pravomoc vrchnosti. Nosí meč, aby trestala zlé. Proto je potřeba obojí: Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky = vytváření Božího království, i lidská vláda, lidská spravedlnost.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Června 2014, 06:32:32

Ti, co se v minulém režimu snažili věřící nějak deptat, to dělali ze své vůle nebo z vůle ignorantských nadřízených. Ne proto, že by marxismus a víra stály nějak zásadně proti sobě. Jestli něco stálo proti sobě, pak to byly právě ony uzavřené systémy: dogmatické náboženství a dogmatický marxismus.
Zapomnělo se, že marxismus není uzavřený filosofický systém, ale metoda poznání světa a víra že není náboženské dogma, ale je to vztah k lidem a k něčemu, co nás přesahuje. Pokud to beru takhle, není to neslučitelné.
Uzavřené systémy vlastně nejsou dokonalé, nýbrž nedokonalé. Spějí k destrukci tím, jak je jejich prvky přerůstají.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Křižácké výpravy za lidská práva Neděle, 15.Června 2014, 11:59:4

Musím odpovídat popořadě, takže napřed k otázce pana Havlíka, jestli ten náš "vývoz svobody, demokracie a lidských práv" do jiných (islámsky profilovaných) regionů má opravdu univerzální platnost, anebo jestli je to jenom docela profánní záležitost, že my (tedy náš "první svět") jsme prostě silnější, a tedy máme tu moc náš způsob života a naši ideologii prosazovat do jiných částí světa, v podobě novodobých "křižáckých výprav".

To je opravdu otázka dosti nejednoduchá. Já bych se tady tou otázkou univerzální platnosti onoho komplexu "svobody, demokracie a lidských práv" nerad zabýval příliš dopodrobna; to všechno jsou velice principiální a klíčové záležitosti, které bych někdy do budoucna chtěl otevřít jako samostatná témata.

Takže, tady jenom zcela všeobecně: samozřejmě, že kdekoli se nějak utlačuje lidská bytost, kde se jí činí násilí, kde je omezována v možnosti rozvíjet a uplatňovat svou vlastní osobnost - všude tady bez výjimky platí, že se jí děje bezpráví, a všude tady je tedy skutečně možno právem uplatňovat onen univerzalismus "svobody, demokracie a lidských práv".

Na straně druhé ovšem, za prvé je nutno vždycky přihlížet ke konkrétním okolnostem. Jsou prostě takové reálné sociální a historické okolnosti, kdy daná společnost pro nějakou "svobodu a demokracii" ještě vůbec není zralá. Jen si připomeňme případ Libye: bezpochyby jsme přáli libyjskému lidu zbavit se potrhlého diktátora Kaddáfího; ale jakmile se jim to podařilo, nevěděli nic lepšího nežli začít bojovat každý proti každému, a to tak zavile a nenávistně, že v tom srovnání se dokonce i ta dřívější diktatura může jevit lepší alternativou, tehdy alespoň pevná centrální moc dokázala udržet v zemi relativní pořádek.

Tolik za prvé. Ale za druhé, je tu ještě jeden další, mnohem podstatnější aspekt.

Někdy se člověk k zásadním poznatkům dostane prostřednictvím nějakého napohled zcela nepatrného zážitku z běžného života. Navštívil jsem před několika lety jeden multikulturní festival, kde bylo možno shlédnout, okusit a zaslechnout ukázky života ze všech možných koutů a regionů této planety. A u jednoho stánku s magnetofonovými kazetami a jinými hudebními nosiči jsem zaslechl hudbu, která mě okamžitě vtáhla do svého magického působení.
Vlastně přesněji, nebyla to hudba, byly to zpěvy - zpěvy evidentně sakrální, spirituální; a i pro laika neklamně rozpoznatelné jako zpěvy z oblasti arabsko-islámské.

Já vlastně nemám nijak příliš v oblibě ten typický arabský způsob zpěvu; prostě mi ta jejich přerývavá melodika tak nějak "nesedí". Ale tohle, to byl skutečně fascinující zážitek té nejhlubší, nejniternější, úchvatné spirituality. Už jenom z toho zpěvu bylo naprosto neklamně znát, jak ten zpěvák svou duší plně splynul s tímto hudebním vyjádřením spirituality, a naopak, jak tato spiritualita proniká celou jeho bytostí, a pozdvihuje ho do těch nejvyšších sfér duchovního prožitku.

A právě v tom okamžiku jsem si uvědomil, jak je ve srovnání právě s touto intenzivně prožívanou islámskou spiritualitou ten náš první svět, který je natolik pyšný na svou civilizační dominanci, jak je ten náš svět ve skutečnosti duchovně, ale i všeobecně citově a duševně naprosto prázdný, chladný, vyžilý.
My máme všechny ty naše svobody, demokracie, lidská práva; ale to všechno využíváme nakonec jenom k tomu, abychom se připoutali k bezduchému konzumu předmětů ryze technologické produkce.
My, v našem prvním světě, jsme vládci světa po technické stránce; ale po stránce duševní a spirituální jsme natolik vyprázdnění a vlastně zaostalí, že těm národům, které ještě ten svůj původní, autentický, ryzí vztah k životu a k jeho hlubším dimenzím neztratily, nutně připadáme jako jacísi zombiové, jako oživlé mrtvoly.

Právě proto ten náš "export demokracie" do těchto zemí dopadá tak žalostně: Američané někam přijedou, svými tanky a svými bombardéry rozstřílí tamější (povětšině skutečně diktátorský) režim na kusy, pak tam - uměle - vytvoří nějaké navenek demokratické politické struktury; ale nemají nic, čím by mohli opravdu oslovit duše tamějšího obyvatelstva. Takže když Američané se svými tanky zase odjedou, ty uměle vytvořené demokratické struktury se vzápětí zhroutí, pod tlakem sice archaických, ale v daném regionu přirozených a tradičních společenských zvyklostí a struktur.

Ten "americký způsob života" s sebou sice skutečně přináší osobní, individuální svobodu; ale zároveň také naprostou existenciální povrchnost a duchovní prázdnotu. A to je prostě příliš slabý potenciál na to, aby s ním bylo možno úspěšně "zlepšovat svět".


---------------------------------------------

P.S. K tomu vzniku islámu, tj, k příčině jeho konstituování: asi se sotva dá tvrdit, že islám byl založen proto, aby nějakým způsobem zabránil šíření křesťanství; a už vůbec ne proto, aby "sjednotil kočovné arabské kmeny".

Náboženství vůbec nevznikají za nějakým "účelem"; náboženství vznikají z v i z e, z vnitřního přetlaku jejich duchovních otců-zakladatelů.

O Mohamedovi je známo, že už dlouho měl své náboženské vize; a teprve po dlouhé době se odvážil toho, vyjít s tímto svým novým pohledem, s touto svou vizí na veřejnost.

A o nějakém "sjednocení" tu vůbec nemůže být řeči; naopak, jeho nové náboženství zcela hluboce a nesmiřitelně r o z p o l t i l o tehdejší komunitu v daném regionu, takže do té doby jednotné společenství se začalo navzájem potírat v nesmiřitelných a zničujících náboženských válkách. K tomu sjednocení arabských kmenů pod praporem islámu došlo až mnohem později, víceméně jako "vedlejší efekt".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Června 2014, 12:21:13

Samozřejmě. Ke sjednocení (shora) náboženství využívá vládnoucí třída, a to nezávisle na jeho bezprostředním "producentovi". Vzhledem k tomu, že se za tím účelem náboženství dost často upravuje (viz křesťanství), je otázkou, kdo vlastně je potom jeho tvůrcem.
Já ostatně jsem proti jakémukoliv sjednocování shora, ale vždycky a zásadně za sjednocování zdola :-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Náboženství a autonomie člověka Neděle, 15.Června 2014, 13:26:0

Pane Pospíšile, to Vaše vylíčení vztahu člověk - Bůh je opravdu takové, které bych ještě ze všech nejvíce "bral". Nelze popírat, tady je opravdu mnoho pravdy, a navíc ještě i skutečné moudrosti o vztahu člověka k jeho bytostné existenci.

Stejně tak jako Vy i já jsem toho přesvědčení, že je zde dáno něco, co přesahuje existenci pouhého individua - něco neviditelné, nehmatatelné, avšak jsoucí a přítomné. - Na rozdíl od Vás já však jsem ještě navíc přesvědčen, že toto "něco" je také i principiálně n e j p o j m e n o v a t e l n é - a spolu se už zmíněným moudrým Lao C' jsem toho přesvědčení, že "jakmile jsi to pojmenoval, ztratil jsi to". A to platí i pro ten případ, když se tomu Nepojmenovatelnému udělí zdánlivě ten nejvyšší "titul": Bůh.

Ale to v tuhle chvíli není zas až tak důležité.

Vraťme se k té otázce autonomie. Ten Váš příklad s tím, že zvíře přece získává tím, když "se k němu skloní člověk", je bezpochyby zajímavý.

V obdobném smyslu je skutečně možno legitimně vytvořit tu analogii, že člověk (pokud je ve svém výchozím stavu nekultivovaná, obhroublá bytost) získává tím, když se k němu "skloní Bůh".

Jde o to: dejme tomu, že člověk domestikuje do té doby divoké zvíře; to zvíře získá nové schopnosti, a v každém případě získá tu novou charakteristiku, že se - podle intencí člověka - podílí na zkultivování původně divoké, neobdělané přírody.
Jenže: to zvíře to dělá právě jenom v r á m c i i n t e n c í toho - jemu nadřazenému - člověka; nelze tedy opravdu v žádném případě hovořit o tom, že to zvíře by touto svou domestikací respektive kultivací získalo nějaký vyšší stupeň autonomie.

A stejně tak člověk: ten může být skutečně kultivován, respektive vyloženě civilizován působením toho spirituálního impulsu "shora" - ale pokud je tímto impulsem Bůh, pak, nedá se nic dělat, autonomie lidské bytosti se tu ztrácí, člověk pak už nadále jedná jenom v rámci těch intencí, které mu předložila ta nadřízená instance - Bůh.

Tento protiklad - kultivace za cenu ztráty autonomie - je možno překonat jedním jediným způsobem: totiž za toho předpokladu, že ta Boží bytost (respektive, obecněji a neutrálněji formulováno: ten spirituální impuls) je principiálně i d e n t i c k ý se samotným člověkem (respektive naopak, že člověk je konec konců identický s Bohem).

Jenom a jedině v tomto případě člověk tím, že se identifikuje s intencemi této spirituální instance, jenom tehdy neztrácí svou autonomii, protože tím se ve skutečnosti přibližuje sám sobě, svému nejvlastnějšímu bytostnému určení.

Myslím, že Vy se snažíte argumentovat právě tímto směrem; že totiž Bůh stvořil člověka jako sobě rovného; že tedy není principiálního rozdílu mezi božským a lidským, a že tím že člověk přijme božské nakonec sám přijímá a dostává sám sebe.

Jak už řečeno, je samozřejmě možno celou věc zcela legitimním způsobem takto nazírat.
Ale, stále nám tu zůstává ten prapůvodní problém: jestliže je ta božská bytost nám osobně nadřazená, pak my jsme ve stavu podřízenosti. Jestliže ona je vůlí, pak my jsme nakonec jenom pasivními vykonavateli oné - cizí - vůle.

Tento protiklad se svého času pokusil vyřešit a překonat velký německý filozof Hegel; a já se dodnes domnívám, že velmi zajímavým a perspektivním způsobem.

Jde o to, že podle Hegela má celý svět (a všechny jeho součásti, včetně člověka) principiálně duchovní charakter; ale! - tento duchovní charakter není v žádném případě nějak libovolný, nýbrž tato imateriáně-duchovní podstata světa sama má striktně l o g i c k o u strukturu.

V krátkosti: aby tento svět vůbec mohl reálně existovat, musí splňovat určité logicky-strukturální, metafyzické předpoklady. (Materialista by řekl: musí zachovávat přírodní zákony.)

Člověk se vyvíjí, kultivuje a sebe sám nachází v rámci těchto metafyzicko-duchovních struktur; ale s á m B ů h je těmito danostmi stejně tak vázán, a nemůže s nimi libovolně manipulovat.

To znamená: Bůh (se kterým Hegel ve svém modelu plně počítá) nemůže stvořit ani svět, ani člověka nějak podle své vlastní libovůle; nýbrž je tady fakticky ještě něco "nad Bohem" - to jsou právě ta zcela nejobecnější strukturálně-existenční určení všeho jsoucího.

Bůh s člověkem a člověk s Bohem se tedy mohou v plném smyslu potkat jenom a pouze tehdy, když o b a jsou činní v rámci těch - oběma nadřazených - intencí, nutností, nezbytností samotného Bytí.

V daném smyslu je Bůh vlastně jenom tím, kdo člověku svým duchovním působením z p r o s t ř e d k o v á v á onu sféru existence, která je jak nad člověkem tak i nad samotným Bohem.

Proč se mi tento Hegelův model jeví natolik perspektivním: protože uchovává to nejdůležitější z náboženství, totiž pozvednutí pohledu člověka k vyšším sférám; ale zároveň umožňuje vyhnout se tomu, co je pro každého materialisticky smýšlejícího člověka bytostně nepřijatelné, totiž představě nějaké nadřazené bytosti, která nám předkládá a fakticky vnucuje své vlastní intence, kterými my sami jsme povinováni se podřídit.


Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Června 2014, 18:05:27

Blaise Pascal by možná řekl:
Nevěřím v Boha filozofů, ale v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova - takového, který proměňuje srdce, pod jehož vlivem je Abram ochoten opustit jistoty a vydat se na nové cesty a stát se Abrahamem, praotcem božího lidu.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pane Poláčku, Neděle, 15.Června 2014, 22:48:55

i západní kultura má hodně duchovní, citlivé, niterné, procítěné hudby. I dnes taková vzniká. Žel, dnes je spíš slyšet ta uřvaná. Myslím, že v době orientalisty Prof. Aloise Musila ( mezi Araby Musa ar Rueili) – přelom 19. a 20. století, byly ještě vztahy mezi křesťanským a arabským světem pozitivní.
Správně píšete, že Mohamedovo vystoupení nesmiřitelně rozpoltilo tehdejší komunitu. Nastaly náboženské války, které vyústily v politický boj o vítězství a získání co největší části světa. Není tedy možné žádné srovnání s Ježíšovým rozhodnutím jít na kříž a s radostí jeho učedníků (po přijetí Svatého Ducha),že mohou trpět za svého Pána (Sk 5,41).

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Června 2014, 02:50:42

Nevím, zda byly vztahy mezi křesťanským a arabským světem na přelomu devatenáctého a dvacátého století pozitivní. Naposledy snad v raném středověku a kdoví jestli. nebo jenom někde.
Myslím, že tu byl vždycky boj kdo s koho a právě na přelomu 19./20.století měla křesťanská civilzace navrch.
Ani křesťanství nebylo tak idylické. Co třeba zavraždění filosofky Hypatie davem fanatických křesťanů v Alexandrii v roce 415, tedy ještě před vznikem islámu? O rekonquistě ani nemluvě.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Června 2014, 03:12:7

Ještě k těm kočovným kmenům: Domnívám se, že pro kočovníky byl islám patrně přijatelnější než křesťanství. Asi víc vyhovoval jejich založení. Křesťané žili vždycky spíš usedlým způsobem života. Nebo ne?
Ale osobně si myslím, že islám byl oproti křeťanství krokem zpět ke Starému Zákonu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Června 2014, 05:12:5

Třeba to bylo tím, že křesťanství vzniklo příliš brzy, když lidé byli ještě nezralí.
Ten výše zmíněný Pascal také řekl, že všechny dobré myšlenky už byly napsány. Zbývá jen uskutečnit je.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Června 2014, 05:39:27

Řekla jsem, že lidé byli ještě nezralí...
Marx by asi řekl, že výrobní síly byly ještě málo zralé na to, aby se uskutečnila lepší společnost. Ale člověk také patří mezi výrobní síly.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Zralost ke křesťanství? Pondělí, 16.Června 2014, 13:43:5

Ano, na této myšlence dozajista něco bude. Jsou skutečně myšlenky, ideje, které se rodí, anebo přinejmenším které se prosadí až tehdy, když společnost dosáhla odpovídajícího stupně vývoje.

Nutno ovšem podotknout, že s touto myšlenkou ohledně křesťanství přišel už Hegel, podle něj v té době lidstvo dospělo k vyššímu stupni sebepoznání v dialektickém procesu syntézy momentu jednotlivého a obecného. Ježíš je v tomto smyslu právě takovýmto prostředníkem: je spojnicí mezi momentem všeobecného (Bůh-Otec) a mezi momentem jednotlivého (člověk jako osoba). To je právě ten moment který - i podle Hegela - chybí v buddhismu; tady to spojení osobního a obecného není, všechno směřuje jenom k tomu obecnému čiré spirituality.

Z materialistického hlediska se pak věc jeví tak, že v té době už reálné materiální (obchodní a jiné) vztahy mezi národy nabyly natolik komplexního, univerzálního charakteru, že se tato změněná životní realita pak nutně odrazila i na spirituálním obrazu světa, který si vytváří člověk.

Zkrátka, nastal už čas, aby na místo dosavadních polyteistických náboženství (kde ještě příliš vládl moment nahodilosti, osobních vášní samotných bohů) nastoupil moment u n i v e r z a l i s m u, reprezentovaného jediným Bohem. Nastal tedy čas monoteistických náboženských systémů.

Tento model ostatně velice úzce koresponduje s tehdejší univerzalistickou Římskou říší, s jejím centralismem. Ostatně, císař Konstantin prý přijetí křesťanství výslovně odůvodnil tímto argumentem: "Jeden Bůh, jedna říše, jeden císař!"

-----------------------------------------

Zásadní otázka, která se staví dneska, je ta, jestli tímto monoteistickým náboženstvím veškerý vývoj opravdu dosáhl už svého konce. Anebo jestli je přece jenom možno - a tedy i nutno - jít někam dál.

Jestliže je totiž monoteistické náboženství výrazem univerzalismu (tedy něčeho, co překračuje všechny partikularismy), pak nelze než konstatovat, že žádné náboženství nemůže tomuto požadavku univerzalismu plně dostát.

Představme si, že na celém světě zavládlo jedno jediné, všemi bez výjimky uznávané náboženství. Dejme tomu, že by se jednalo o křesťanství.

Napohled by tedy zde byl splněn požadavek univerzalismu: jeden Bůh je příslušný pro všechny lidi, a všichni lidé věří v téhož jediného Boha.

Jenže, i tak by zde nebylo možno potlačit otázku: a proč zrovna t e n h l e Bůh? Proč zrovna křesťanský Bůh? Se svým zcela specifickým kultem, se svou zcela specifickou mytologií, se svými zcela specifickými přikázáními: opravdu je to ta jedna jediná možná forma, jak vyznávat niternou spiritualitu? Nejsou možné i formy jiné?

Zkrátka, co mám na mysli: jakýkoli náboženský, spirituální systém vázaný na představu toho či onoho konkrétního Boha vždycky nevyhnutelně ztrácí alespoň část svého univerzalistického nároku.

A jestliže je řeč o tom, jestli se veškerý vývoj zrovna tady a teď zastavil - pak se staví otázka, jestli další vývoj neleží právě v tom, vytvořit nějakou "civilní", nějakou "postmonoteistickou" spiritualitu. Tedy takovou spiritualitu, která se už plně obejde bez té tradiční představy Boha. I když třeba Boha jediného. A je otázka, jestli v tomto ohledu není vzorem právě ten buddhismus; s tím, že ten by bylo ovšem nutno obohatit právě o ten individualisticky-subjektivní moment křesťanství.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sakrální hudba Pondělí, 16.Června 2014, 13:49:43

Jistě, pane Pospíšile, i křesťanství ve své tradici nepochybně má sakrální hudbu s hlubokým, niterným prožitkem. Jenže, já se nemohu zbavit pocitu, že toto konstatování v plné míře platí už jenom pro doby m i n u l é, pro doby středověku.

V dnešní době - nemohu si pomoci, nejsem sice v tomto oboru nijaký znalec, ale i když se samozřejmě křesťanská sakrální hudba stále ještě tak nějak provozuje, zatím jsem téměř nikdy neměl zážitek právě takového opravdu vrcholného spirituálního prožitku. Spíš mám pocit, že se tu prostě "něco" hraje, jako kterýkoli jiný kousek z klasické hudby.

---------------------------

A ještě k tomu, že Mohamed svým učením rozštěpil tehdejší arabskou společnost: však Ježíš udělal přesně to samé, například jeho následovníci po nějaký čas okupovali celé jedno křídlo židovského Chrámu, než z něj po čase byli zase vytlačeni. Že nedošlo až k takovým bratrovražedným bojům jako za Mohameda, je možno přičítat především tomu, že v uzavřené židovské společnosti nové křesťanství hrálo daleko menší roli. Takže zastánci křesťanství museli nakonec vyvandrovat do diaspory, v cizích zemích.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Pondělí, 16.Června 2014, 18:25:39

Pane Poláčku,souhlasím s vámi,že aby se něčemu zabránilo,tak náboženství nevznikají.Při vzniku islámu mohla být jedna z příčin i zabránění dalšího šíření křesťanství.Je to jen můj názor,nic jsem o tom nečetl.
V té době v 7.století už bylo křesťanství usazené a rozšiřovalo se i za hranice Římské říše.Pak přišel mohutný nástup islámu,ale sjednotit ho bylo daleko těžší,než Evropu,která vznikla z jednoho centra.Pokud by proti křesťanství nenastoupilajiná síla,dopadlo by to jako o tisíc let později v Americe,kde conquistadoři rozvrátili místní civilizace a kdo nepřijal kříž by zotročen,nebo zabit.Všechny svatyně vypálili a rozbořili.Stejně jako v Austrálii a na Tasmánii,kde nezůstal jediný původní obyvatel.
Jeden bůh,ale také jedna pravda,kterou máme my,kteří v něj věříme a máme tu moc a sílu ji prosazovat.Nezměnilo se na tom nic dodnes.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.