Nová kniha o Romech, poctivá cesta k pomýleným závěrům

Daniel Soukup recenzuje knihu Norberta Mappese-Niedieka Chudáci Romové, zlí Cikáni (přeložila Veronika Patočková, Host 2013).

Ax1

Daniel Soukup

20.04.2014 10:02

Tvar_na_titulku

Logo

Svou knihu o Romech z jihovýchodní Evropy otevírá Norbert Mappes-Niediek dramatickým tvrzením, že si na nich „vylamují zuby teorie a koncepty veškerých politických stran a hnutí“ (s. 14). Slibuje neotřelý pohled a návrh reforem, bez jejichž provedení „zůstane celá evropská strategie emancipace Romů pouhým pokrytectvím“ (s. 17). Nedá se říct, že by kniha těmto rozmáchlým proklamacím dostála; ale za přečtení rozhodně stojí.

Autor, zkušený německý novinář se specializací na Balkán, knihu přehledně a účelně rozčlenil; jednotlivé kapitoly probírají kupříkladu ekonomii chudoby, migraci balkánských Romů na západ nebo otázku, zda a v jakém smyslu tvoří Romové autonomní národ. V příloze popisuje a pečlivě dokládá svou pracovní metodu, jež je spíše publicistická než vědecká: vychází z „mnoha rozhovorů, cílených žurnalistických rešerší, různých setkání a pozorování [...] a také – nepříliš obsažného – studia literatury“ (s. C).

Jeho přístup je promyšlený a solidní, ale přece jen naráží na dvojí úskalí. Místy se v proudu textu nakupí tolik jednotlivin, že není úplně zřejmé, co Mappes-Niediek překládá jako nezpochybnitelnou pravdu a co jako sdílený předsudek, ani se kterými názory svých respondentů se vlastně ztotožňuje.

Druhé úskalí v příloze sám připouští: velmi málo se vyptával samotných Romů. Odůvodňuje to tím, že – jak přiznal jeden kalderašský Rom jistému dominikánovi v citátu použitém jako motto knihy – Romové prý neromům, kteří se zajímají o jejich kulturu, kvůli dřívějším špatným zkušenostem záměrně vykládají nesmysly, aby je zmátli a pobavili se na jejich účet.

Tento argument působí dost slabě. Především není jasné, proč bychom Romovi, který podle citovaného výroku „za celý svůj život nikomu nic neřekl“ (s. 9), měli věřit zrovna přiznání, že schválně věší neromům „bulíky na nos“ (jde vlastně o variaci na známý „paradox lháře“). Ještě podstatnější však je, že Mappes-Niediek nijak nevysvětluje, proč by výrok vyřčený před šedesáti lety Kalderašem – i pokud by byl pravdivý – měl platit ještě dnes a pro všechny romské skupiny. To je přitom zásadní otázka. Autor totiž jinak zdůrazňuje naopak různorodost jednotlivých romských skupin a to, že podle jeho soudu žádný ucelený romský národ neexistuje.

Ovšem jeho argumentace zde nepřesvědčuje. Má-li být důkazem skutečnost, že Romové nemají vlastní území, potom národem po dlouhá staletí nebyli ani Židé. Jde-li o to, že mnozí Romové jsou hrdí spíš na svůj „kmen“ než na své romství, pak nejsou národem ani Němci. A jde-li o fakt, že mnozí Romové neumějí romsky, potom nejsou národem například ani Irové. Zarážející pseudoargument, že „žádná čistá romština neexistuje“, protože „do slovní zásoby pronikají různé výpůjčky z okolních jazyků“ (s. 206), ani nemá smysl komentovat.

Zhruba uprostřed pasáže o neexistenci romského národa se Mappes-Niediek zničehonic vytasí s úzce politickým významem slova „národ“ (originál bohužel nemám po ruce, nemohu tedy posoudit, jak přesně autor operuje s výrazy Volk či Nation); a prohlásí, že „národ lze poznat podle dvou znaků. Zaprvé – menšina se podřizuje většině. To znamená, že pokud nějaká strana prohraje ve volbách, nezaloží si vlastní stát, ale zkusí to za čtyři roky znovu. Zadruhé – vítězové poskytují kompenzaci poraženým – člověk ze svých daní platí sociální pomoc chudým krajanům, nikoli celému světu.“ (s. 217)

Z toho by ovšem nutně vyplynulo, že mezi samostatné národy nepatří kromě Romů například ani ostatní menšiny žijící v Německu, o kterých se autor zmiňuje jen o kousek níž na stejné stránce – šlesvičtí Dánové, Lužičtí Srbové a Severní Frísové.

Jelikož Romové podle Mappese-Niedieka netvoří autonomní národ, je zbytečné, aby EU financovala i celou „gypsy industry“. V úvodu knihy ještě přiznává, že některé proromské projekty „jsou smysluplné a účinné, jiné nikoli“ (s. 35). Takové polovičaté hodnocení však nezapadá do jeho ambiciózního autorského záměru. V kapitole věnované údajné „bídě politiky“ proto o poznání dramatičtěji prohlašuje: „Nejen že mašinerie gypsy industry vysává státní rozpočty, ale rozdávanými penězi a s tím spojenou mocí také způsobuje řadu problémů.“ (s. 235)

Bližší pohled ale odhalí, že tuto poplašnou notu nic neopravňuje. Autorovu kritiku lze shrnout takto: romské a proromské organizace často žádají o peníze na projekty, které jsou sice nesmyslné, ale dárci jsou ochotní je financovat. Spíš než na zdar projektů hledí tyto organizace leckdy na vlastní prospěch. Mnoho peněz vyplýtvají a nějaké i rozkradou.

To vše by ale snad nemuselo nikoho udivovat ani pohoršovat; a především nejde o žádné specifikum romských neziskovek. Kdybychom autorova přísná kritéria aplikovali dejme tomu na grantovou podporu vědeckovýzkumných aktivit na vysokých školách, museli bychom nejméně polovinu českých fakult okamžitě zavřít.

Závěrečná kapitola působí přímo naivně. Mappes-Niediek v ní prohlašuje „romský problém“ za neřešitelný. Proto máme přestat podporovat „gypsy industry“ a místo toho se soustředit na problémy, u kterých „existují nápady a koncepty, jak z nich ven“ (s. 271).

Recept na rozvoj jihovýchodní Evropy je prý prostý: Odstranit korupci ve zdravotnictví. Modernizovat školství. Zavést efektivní a vstřícnou státní správu. Skoncovat s diskriminací kvůli barvě pleti a původu. Že chybějí peníze? Nevadí. Vše se vyřeší – simsalabim! – „celoevropským programem na zlepšení infrastruktury“ (s. 279), který významně pomůže neromům i Romům.

O neúčelném využívání a rozkrádání evropských fondů se zde autor kupodivu vůbec nezmiňuje – po likvidaci „gypsy industry“ zřejmě zázrakem zmizí. Jak jednoduché. Že na to všechny ty politické strany, o něž se autor v úvodu knihy otřel, ještě nepřišly...

Tento prostomyslný závěr bohužel kazí celkový dojem z knihy, která je jinak v mnoha ohledech zajímavá a podnětná. Autor kupříkladu přesvědčivě odhaluje pomýlenost pokusů „dokázat“, že Romové mají nižší IQ než zbytek populace (s. 46 nn.). Přínosné je i srovnání balkánských romských slumů s brazilskými favelami či jihoafrickými townshipy ústící ve zjištění, že „díky Romům má jihovýchodní Evropa pravděpodobně ty nejbezpečnější slumy na světě“ (s. 112).

Nejsilnější jsou ovšem místa, v nichž mohl autor naplno uplatnit svůj reportérský um: například popis života slumu na skládce v rumunském Pata Râtu, kritika vyhošťování balkánských Romů ze západoevropských zemí anebo líčení všemožných zlodějských či žebráckých postupů a fíglů.

Takových zdařilých pasáží, v nichž barvitá konkrétní situace otevírá průhled k něčemu obecnějšímu, je v knize rozeseto mnoho. Jen po jejím zaklapnutí není úplně jasné, co si z toho všeho máme odnést. Kdyby Chudáci Romové, zlí Cikáni byli postmoderním románem, v němž si čtenář může vybrat jeden z nabízených závěrů, určitě bych zvolil konec kapitoly „Národ, který se národem nestal“.

Po dlouhé a úporné snaze dokázat, že žádný romský národ neexistuje, autor (jako v knize tolikrát) obrací na pětníku a nabízí nám pohled do nitra provizorní romské školy, kterou v bosenském městě Vitez vybudoval tamější pomocný učitel.

Na zdi v ní visí romská vlajka a text romské hymny – podobně jako v nedaleké chorvatské škole zase vlajka chorvatská a „podobizny zakladatelů státu“. Vybavení romské školy tak dává najevo: „My také máme něco, na co můžeme být hrdí.“ Mappes-Niediek k tomu podotýká, že „moderní filozofie dává za pravdu pomocnému učiteli z Viteze – člověk si nemůže ostatních vážit, pokud zároveň pohrdá jejich původem a kulturou. Kolektivní identita není cílem emancipace, ale jejím prostředkem.“ (s. 222)

Za sebe bych dodal, že nepokládám nakonec za podstatné, jestli tuto kolektivní identitu označíme za „národ“ a její podporu za „gypsy industry“. Podpořit však každopádně potřebuje.

Recenze původně vyšla v časopisu Tvar (8/2014). Publikováno se souhlasem redakce.


A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Odlišný pohled na knihu Neděle, 20.Dubna 2014, 10:51:16

Pro srovnání nabízím recenzi Karolíny Ryvolové (hodnotí knihu příznivěji): http://www.iliteratura.cz/Clanek/32853/mappes-niediek-norbert-chudaci-romove-zli-cikani.

Otakar Bureš - student

zas ten Národ Úterý, 22.Dubna 2014, 09:15:52

To, že existují znaky spojované s národem (nějaká vlajka, hymna, jednotné označení řečí,..), přece nedokládá existenci národa, ale mnohem spíš snahu takový národ konstruovat. Národ posléze neobživne v národním těle(státu?), jenom se jeho představa stane kolektivní identitou.

EU ani "národní státy" svou politikou samozřejmě ani nenaznačují emancipaci (natož Romů), ale "integraci", která znamená podřízení se heteronomním pravidlům. Tak jakápak autonomie?

Souhlasím s citovaným: "Kolektivní identita není cílem emancipace, ale jejím prostředkem." Přičemž je otázkou, zda zrovna národní identita je dobrým prostředkem.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Bureši, Úterý, 22.Dubna 2014, 14:26:48

souhlasím s tím, že znaky spojované s národem dokládají především snahu (romský, český, německý...) národ konstruovat.

A souhlasím i s tím, že národní identita možná není nejlepším prostředkem emancipace (např. já osobně svou identitu v žádném případě nekonstruuji výlučně, ba ani převážně jako "českou").

Zároveň bych ale rád každému nechal svobodu, aby svou identitu - chce-li - konstruoval jako národní. A docela mě zaráží, že Romům se ledaskdo tuto svobodu snaží upírat, a to často s použitím dost slabých argumentů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.