V březnu v Madridu

Autor zavítal do španělského hlavního města na konci minulého měsíce – v době kulminace poslední vlny protestů. Pro DR shrnul své postřehy do reportážního zamyšlení.

Španělsko má v současnosti přes 47 milionů obyvatel. V porovnání s desetimilionovou ČR by se tak v něm mělo za průměrný týden přihodit alespoň čtyřikrát více pozoruhodných věcí. Jestli tomu tak je, těžko říci. Zjevný rozdíl je ale v úsilí, s jakým Španělé bojují za svoje občanská práva; jak tvrdě se staví proti vládním rozhodnutím, která považují za nespravedlivá.

Na konci minulého měsíce se i při obyčejné turistické procházce po Madridu dalo narazit na manifestace různých skupin nespokojených obyvatel. Například v neděli 30. března protestovali v ulicích centra loďaři, jejichž odvětví zasáhla ustupující ekonomická krize snad nejvíce. V odpoledních hodinách se k nim přidali odboráři a zaměstnanci stáčírny Coca-Cola z Fuenlabrady, jejichž pobočka s 1250 lidmi má být zrušena, a také univerzitní studenti. Ti v posledních týdnech protestují prakticky neustále. Důvodem jsou především tvrdé reformy neoblíbené pravicové vlády Mariana Rajoye a jeho ministra školství Josého Ignacia Werta.

První skupinky odborářů na Puerta del Sol. Foto Gustav Novotný

Ve středu 26. března a ve čtvrtek 27. proběhlo v Madridu, Barceloně, Bilbau a dalších španělských městech proti Wertově reformě školství na 50 protestních akcí. Podstata kritizovaného přitom spočívá v radikálním navýšení jednak zápisného (matrícula – platí se jako „vstupné“ do každého semestru) a jednak školného (tasas). Na univerzitách v Madridu či v Katalánsku se školné zvýšilo až o 60 procent.

Nárůst už tak vysokých poplatků vede v důsledku k postupnému znemožnění studia sociálně slabším studentům. Pod pojmem sociálně slabší si v tomto případě představme studenty, kteří nejsou schopní škole odevzdat 1800 eur ročně, což je součet všech poplatků jednoho studenta za školní rok 2013/14 v provincii Comunidad de Madrid – v přepočtu bezmála 50 000 Kč. Ve Španělsku se tak stále prohlubuje proces, v rámci něhož se univerzity stávají přístupné jen bohatým vrstvám. Chudým náklady v minulosti kompenzovala studentská stipendia (becas) poskytovaná Ministerstvem školství, jež byla tradičně poměrně vysoká. I tato stipendia ale Wertova reforma podstatně omezila.

Dvoudenní studentská stávka, která část protestů doprovázela, se proměnila v autentickou bitvu plnou násilností a policejního zatýkání. K velkým potyčkám došlo například v kampusu Vicálvaro patřícího Univerzitě Juana Carlose, v Cantoblanco, který je součástí Universidad Autónoma, a také na madridské Complutense. Tam se do přímých akcí zapojilo přes 600 studentů. Vzduchem létaly zápalné lahve, kouřové bomby, petardy a došlo i k okupaci vicerektorátu, kde se zabarikádovalo přes 50 studentů, přičemž budovu Fakulty historie a geografie obsadilo dalších 70. Administrativní budovu nakonec policie na žádost rektora Josého Carrilla vyklidila a zadržela 53 osob. Děkan dějepisecké fakulty se naopak postavil za svoje studenty a policejnímu zásahu zabránil.

Jsou podobné incidenty na španělských univerzitách obvyklé? Ano i ne. Nikdo se nad vyhrocením posledních událostí příliš nepozastavuje – vždyť od doby, co se stal Carrillo funkcionářem (volbu jsem v roce 2011 jako student Complutense zažil) se generální studentská stávka odehrává v průměru každé dva měsíce. Je tu však jiná důležitá skutečnos: z 53 zadržených pouze 8 bylo studenty zapsanými na dané univerzitě. Zbytek tvořili extrémisté, kteří pravidelně komplikují i poměrně pokojné akce jako byla výše uvedená manifestace loďařů a zaměstnanců Coca-Coly z Fuenlabrady na náměstí Puerta del Sol. Na druhou stranu, frustrace z nejasné budoucnosti nejen mladých se prohlubuje a fronty na úřadech práce rostou. Není k zamyšlení, když škole odevzdáte tolik peněz a po úspěšném skončení studia nenajdete práci často ani v McDonald´s?

Dění v univerzitních kampusech bylo ostatně součástí širší protestní iniciativy nazvané Pochod za důstojnost (Marcha de la Dignidad), jež vyvrcholila obří manifestací desetitisíců lidí, kteří do Madridu dorazili – často pěšky – ze všech koutů Španělska na den 22M (což ve španělštině znamená jednak 22. března, ale také něco jako Den D). Masové pochody obyvatel jsme přitom dosud znali spíše z jihoamerických zemí, především z Bolívie. I tato akce nicméně skončila pouličními nepokojí, zapalováním výloh a bankomatů a rozsáhlým zákrokem policie.

Řada čekatelů před úřadem práce v Alcalá de Henares (provincie Comunidad de Madrid). Foto Gustav Novotný

Španělská společnost je podle mne na vyšší úrovni sociálního vývoje než společnost česká, a to i díky rozdílnému vývoji v 70. a 80. letech. V českých zemích se tehdy normalizoval totalitní režim, zatímco ve Španělsku po pádu Frankovy diktatury nastal bouřlivý přechod k demokracii za mohutného pumpování peněz z tehdy tak kvetoucí Evropské unie. Když si odmyslíme občasné excesy – například zmíněné útoky rozzuřených radikálů z obou stran politického spektra během manifestací – funguje společnost na základě pravidel vyznačujících se naprostou korektností ke spoluobčanovi v každodenních situacích. Ať už jde o zaměstnance ve službách, pro něž je zákazník skutečně pán, či třeba státní zaměstnance jednající s občanem v drtivé většině ochotně a s úctou.

Dovolím si ještě příklad z poslední doby: V neděli 23. března zemřel v Madridu první post-frankistický předseda vlády Adolfo Suárez. Přestože se jednalo o poměrně nevýrazného politika kritizovaného za uzavírání kompromisů s kýmkoli a za jakoukoliv cenu, nyní byl mohutně oslavován jako Otec demokracie. Tryzna za Adolfa Suáreze ochromila ulice Madridu, protože se s ním přišly rozloučit desetitisíce lidí a doprava musela být odkláněna mimo centrum metropole. Noviny se předháněly s oslavnými nekrology a následující den (!) po jeho smrti bylo madridské letiště přejmenováno na Letiště Adolfa Suáreze. Nabízí se paralela s reakcemi na úmrtí Václava Havla a protesty, aby se po Havlovi přejmenovala sebemenší ulice či instituce.

Zmíněné mohutné protesty mi pak svým způsobem připadají jako další – nepřímý – důkaz pokročilé demokracie, a to přes všechny hluboké strukturální problémy, které v současném Španělsku existují. Působí jako důkaz o právu na svobodu slova a veřejné vyjádření vlastních názorů. Domnívám se, že bychom se rozhodně neměli inspirovat španělským školstvím (univerzitu studuje přes 90 procent devatenáctiletých Španělů a po skončení draze zaplaceného studia absolventi prakticky nenacházejí uplatnění); v občanské, resp. protestní angažovanosti bychom si ale ze Španělska příklad vzít mohli.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Španělsko NENÍ sociálně vyspělejší Pátek, 11.Dubna 2014, 23:41:35

Nepřijde jako známka sociální vyspělosti, že budu bojovat za snížení školného tak, že budu po nevinných lidech (byť neúmyslně) házet hořící předměty nebo hodím cihlu po něčem skleněném, navíc ani nebudu řešit, co se bude dít dál, až školné nebude (španělští studenti si ani neuvědomují, že bez školného by vysoké školy na tom byly ještě hůř, navíc jedním z důvodů, proč tamější školství nefunguje, je to, že je vysoká v každém okrese a chodí na ni i lidé, kteří nemají na VŠ co pohledávat). Doufám, že Češi si naopak v tomto ohledu udrží od Španělů distanc.

Gustav Novotný - Brno

odpověď Pátek, 18.Dubna 2014, 17:00:32

Vámi zmíněné projevy jsou v drtivé většině dílem radikálů (v článku to zmiňuju), kteří se studenty většinou nemají moc společného. Sami studenti protestují hlasitě a masově, ale nikomu neubližují. Placené školství je ve Španělsku samozřejmost a studenti tudíž neprotestují proti školnému jako takovému, ale proti tomu, že se kvůli Wertově reformě výrazně zvyšuje.
Inflace "regionálních" univerzit je už dávno závažným problémem i v ČR a ke španělskému status quo bohužel už delší dobu směřujeme.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.