Rusáci a Sudeťáci aneb Rétorický nacionalismus v praxi

Monika Horáková

Být Češkou na tradičním rakouském venkově nemusí být vždy jednoduché. Zato být Němcem nebo Rusem v Čechách je jistě báječná zkušenost.

Nakupovala jsem v obchodě v malém městečku v západních Čechách. Na židli tam seděla asi osmdesátiletá žena, v jejíž intonaci nešlo přeslechnout, že kromě češtiny ovládá také výborně němčinu. „Mluvíte i německy?“ oslovila jsem ji. „Ano, jsem Němka. A Němkou taky zůstanu!“ opáčila hrdě. 

Do městečka se přivdala v roce 1948 z vedlejší vsi. Její otec byl za války v koncentračním táboře, jako jeho dcera se tedy nemusela po válce nuceně stěhovat do Německa. Minimálně stejně jako její příběh mě zaujalo, že na její hrdé zvolání, že Němkou zůstane, v obchodě nikdo ze zbývajících lidí nereagoval. Proč taky, pokárala jsem v myšlenkách sama sebe. Někdo je prostě Němec, někdo Čech, někdo Rus. 

Cestou domů jsem vzpomínala na léta strávená na velmi tradičním rakouském venkově. Zapadnout do zdejší společnosti nebylo snadné, ale určitou strategii jsem si po pár letech osvojila. Mírnila jsem např. své sklony k feminismu. 

Zkoušela jsem se účastnit domácích večírků spojených s prodejem kosmetiky, šperků, svíček, čisticích prostředků, protože bylo zřejmé, že tyto večírky mají pro ženy z mého geograficky nejbližšího okolí významnou společenskou funkci. A pak to přišlo. Na jednom z těchto večírků začal někdo vyprávět vtip, který jsem znala z českého prostředí, ovšem v jeho „cikánské“ variaci:

Přijde Čech do obchodu se zbraněmi a ptá se: „Máte nože?

Nemáme,“ odvětí prodavač.

Máte mačety?

Nemáme.

Máte pušky?

Nemáme.

Čecha třetí záporná odpověď rozlítí: „Co máte proti Čechům?

Prodavač odpoví: „Nože, mačety, pušky.

Zavládlo ticho, přítomným došlo, že vtip by byl jistojistě vtipnější, pokud bych v místnosti neseděla já. „Ale ty jsi jiná, to nebylo o tobě,“ snažili se zachránit situaci.

Dveře autobusu se zavřely a vzadu v autobuse se ozvalo: „Jen ať si poradí sami. Rusáci.“ Foto Instagram

Že by západní Čechy byly v tomto jiné? Ale kdeže. Pár dní po nákupu v obchodě jsem jela místní autobusovou linkou. Na sedačce za mnou seděli dva Rusové. Na jedné ze zastávek na ně začalo několik lidí česky pokřikovat, že pokud jdou na hrad, musí vystoupit teď. Ruský pár zmateně opustil autobus, bylo ale zřejmé, že cestu k hradu budou bez rady někoho z místních hledat docela dlouho. Dveře autobusu se zavřely a vzadu v autobuse se ozvalo: „Jen ať si poradí sami. Rusáci.“ Kdo ví, jak to bylo v tom obchodě.

    Diskuse
    April 8, 2014 v 15.45
    Proč Sudeťáci?
    Vyvážený příspěvek o nacionalistických jevech. Vtip je opravdu hloupý a nacionalistický, ale dokážu si představit anekdoty o stereotypech, které by nacionalistické nebyly.

    Znám také jednoho německy mluvícího krajana, který žil od války v Bádensku-Würtembersku a teď se vrátil do vlasti a pořídil si zde domek. Hlásí se zase k zemskému vlastenectví a považuje se za Moravana. (Původně z německy mluvící rodiny z Brněnska). Prožívání národní identity může být velmi pestré.

    Jen nechápu, proč jsou v názvu článku "Sudeťáci". Je to symterické označení k "Rusákům"?
    MH
    April 10, 2014 v 12.43
    Sudeťáci
    Dobrý den pane Ungere, těší mě, že se Vám sloupek líbil. Sudeťačkou by teoreticky mohla být hanlivě označena žena z úvodu sloupku. Proto ten titulek.