Musím popsat pocit, s jakým píšu tenhle článek. Podobá se okamžiku, kdy člověk poté, co dlouho a namáhavě zdvihal někam nahoru, do vyšší police nebo na nějakou zeď, kdy podával nahoru třeba kýbl s maltou nebo košík jablek nebo kdysi na bramborové brigádě plný koš nasbíraných brambor, a ve chvíli, kdy má nádobu právě nad hlavou, ona se zvrhne, převáží a obsah se mu vysype, vyleje na hlavu anebo přepadne na druhou stranu zdi. A může začít znova.

Takový pocit jsem měla, když jsem šla z Baráčnické rychty na Malé Straně z inscenace Dechovka, oceňovaného díla režiséra Jiřího Havelky, divadla VOSTO5 a s nimi spolupracujícího týmu mnoha herců, tanečníků, hudebníků, nechyběl ani dramatik Karel František Tománek a dramaturgyně Marta Ljubková.

Inscenace má tři části. V té první jsme svědky schůze obecní rady ve vsi, kde byly nalezeny nedávno při polních pracích kosti neznámých mrtvých. Průzkumem bylo zjištěno, že to jsou lidské kosti a že jde o důsledky události v květnu 1945, kdy byli v místní hasičárně podle zamordováni Němci, kteří vesnici obývali spolu s Čechy. Jsme v současnosti a jedná se o tom, zda a jaký pomník postavit na místním hřbitově těmto mrtvým.

Iniciativu vyvinul německý spolek rodáků, jejich zástupce je jednání přítomen, starosta je člověk smíření, místostarosta také, ale při veřejném projednávání se samozřejmě ozvou i konfliktní hlasy. Z jedné strany je to hlas místního kováře, který je rozhořčen neochotou představitelů obce přiznat někdejší vinu a proto o své újmě na místo postavil dřevěný kříž, z druhé strany hlasy lidí, kteří celou věc zpochybňují, neuznávají, popírají.

Přímí svědkové už nežijí, ani v Čechách, ani v Německu, až na jednoho, který až dosud nikdy nechtěl o těch událostech mluvit. Ozve se až teď a odhodlá se vyprávět, jak šli mordovat Němce za zvuku dechovky a on jako kluk byl otcem vyzván, aby jim k tomu hrál na klarinet.

Pro druhou část se hrací prostor promění ze jednacího sálu v hospodu, přesněji taneční sál. Jsme ve dvacátých letech a otevírá se nová sokolovna. Češi a Němci žijí ve vsi ve shodě, na sokolovnu přispěly nejen místní spolky (a zejména sokolové), ale také značnou částkou německý statkář. Všichni se spolu fotografují, náčelník Sokola přináší portrét prezidenta Masaryka, cvičenci předvedou prostná a ochotníci obou jazyků předvedou živé obrazy z dějin obce. Všechno je v pořádku, pivo se točí a dechovka hraje.

A pak se střihem dostaneme do května roku 1945. Jsme v témže sále, jen atmosféra je mnohem divočejší. Slaví se osvobození, vrátí se voják od Dukly, dochází k manifestačním zásnubám vojáka se starostovou dcerou, pivo se pije, dechovka hraje, Hitlerova busta je rozbita, revoluční gardy v kožených kabátech agresivně natahují ruce přes hlavy diváků a rozhoupávají nad nimi světla, je to nepříjemné, násilnické.

Na konci dějství, kdy se předvádí všemi prostředky morální úpadek celé obce, vyzve jeden z mužů, aby se šlo na Němce do hasičárny (kde jsou zřejmě shromážděni k odsunu? Nebo zajati?). A dítě, dvanáctiletý kluk, jde na příkaz táty s klarinetem jim k tomu hrát. Jdou všichni, i ten voják od Dukly (ten se slovy ke své milé: „nezob se, já musím“), a vede je onen sokol, který předtím, za první republiky, děkoval německému statkáři za příspěvek s portrétem Masaryka v ruce.

„Od té doby nesnáším dechovku“, řekne muž, který se odhodlal v první části promluvit, a je konec. Publikum nadšeně tleská. A člověk si říká, čemu vlastně.

↗

Dechovka, ta lidová, srozumitelná muzika, nás s Němci spojuje i dnes. Foto commons.wikimedia.org

Připomínám, že v inscenaci je vynechána kapitola válečná, nevíme, co se stalo s Němci, kteří tak svorně žili s Čechy ve vesnici, jak to bylo s tím hodným statkářem, co přispěl na sokolovnu, jestli ti sokolové byli za války nějak perzekvováni, vlastně ani nevíme, jestli ta vesnice byla v Sudetech nebo někde v německojazyčné oblasti — konkretizaci se inscenace vyhne, protože by si tím její tvůrci zkomplikovali ten plakát, který říká, že my české svině jsme v jedné vesnici pomordovali své hodné německé sousedy.

Klarinetista, který ten příběh vypráví, končí větou „a od té doby nenávidím dechovku“, ale člověk si nemůže nepomyslet, že přece za války dechovka hrála taky, jakoupak asi hudbou by se oslavovaly narozeniny Adolfa Hitlera a jiné protektorátní svátky?

Po stránce divadelní je Dechovka velkolepá inscenace, ohromně působivě vsazená do Baráčnické rychty, která sama o sobě je scénografií.

Jenom si pak člověk cestou domů říká, jestli opravdu už v květnu 1945 měli oslavy osvobození v režii komunisté, jak napovídá inscenace drobnými scénografickými i režijními nápověďmi, jestli tahle historie o hodných Němcích a zlých Češích není jen divadelně šikovněji udělaný plakát podobný těm o werwolfech a německých diverzantech a agentech imperialismu, jak je známe z Třiceti případů majora Zemana.

V té hře se spor, exponovaný ve schůzovní části, neřeší, nýbrž přikryje plakátem tak schematickým (a přitom umělecky působivým), že drama dějin jde do háje stejně, jako šlo za komunistů.

Na představení jsem šla s velikým zájmem, s tou dechovkou mají pravdu, tohle mě po celou dobu, co jsem se zabývala událostmi v česko-německém pohraničí během dvacátého století i hlouběji do století předchozího, jako metafora nenapadlo. Ta lidová, srozumitelná muzika, jejíž melodie v durových tóninách máme s Němci společné, která radostně vyhrává ke kdejakému svinstvu, to je dobré, nakonec i dnes nás ta dechovka spojuje, což dosvědčí každý, kdo se kdy zúčastnil nějakého venkovského česko-německého setkání.

Ale nakonec jsem měla ten pocit, o němž píšu na začátku — pětadvacet let se dobírám toho, jak to v tom kraji českoněmeckého soužití bylo, natočila jsem o tom hodiny rozhlasových dokumentů i jednu hru, uskutečnila hodiny rozhovorů a zúčastnila se orálně historického výzkumu i mnoha konferencí.

Zvedám ten košík plný dokumentů, příběhů, literárních děl, jsou v něm náhrobní kameny z pustých německých hřbitovů při hranici, kde obce byly rozstříleny a zbourány, knihovny a porcelán z nóbl karlovarských bytů, komunistické legitimace dělníků z ašských továren i rozbité a rozkradené liturgické předměty ze zbořených kostelů, ale taky, marná sláva, vypálené synagogy a pozůstatky hnusného turnérského Jahnova monumentu v Chebu na Zlatém vrchu, příborové nože s hákovými kříži v chebských bazarech, mohyla nad mrtvými z pochodů smrti nad Tachovem a betonové kostry hitlerovských fabrik v Krušných horách.

Nechci unavovat výčtem, však se toho napsalo dost a ta nádoba, kterou z blbosti a nešikovnosti pořád vzpírám na hlavou, místo abych si přistavila žebřík nebo zjednala pomocníky, se mi na té Dechovce náhle obrátila dnem vzhůru a všechen její obsah se mi vysypal na hlavu. A když se ozval nadšený potlesk, který dosvědčil, že takhle se to přece musí dělat, propagandisticky a schematicky, s pomocí nejlepších uměleckých sil, třísklo mi o temeno ještě dno toho kýblu.