Dechovka

Alena Zemančíková se zamýšlí nad oceňovanou divadelní inscenací Dechovka, režiséra Jiřího Havelky. Hra pojednává o pohraničí a česko-německých vztazích. Dechovka je velkolepá hra, přesto po ní může zůstat i nepříjemný pocit.

Musím popsat pocit, s jakým píšu tenhle článek. Podobá se okamžiku, kdy člověk poté, co dlouho a namáhavě zdvihal někam nahoru, do vyšší police nebo na nějakou zeď, kdy podával nahoru třeba kýbl s maltou nebo košík jablek nebo kdysi na bramborové brigádě plný koš nasbíraných brambor, a ve chvíli, kdy má nádobu právě nad hlavou, ona se zvrhne, převáží a obsah se mu vysype, vyleje na hlavu anebo přepadne na druhou stranu zdi. A může začít znova.

Takový pocit jsem měla, když jsem šla z Baráčnické rychty na Malé Straně z inscenace Dechovka, oceňovaného díla režiséra Jiřího Havelky, divadla VOSTO5 a s nimi spolupracujícího týmu mnoha herců, tanečníků, hudebníků, nechyběl ani dramatik Karel František Tománek a dramaturgyně Marta Ljubková.

Inscenace má tři části. V té první jsme svědky schůze obecní rady ve vsi, kde byly nalezeny nedávno při polních pracích kosti neznámých mrtvých. Průzkumem bylo zjištěno, že to jsou lidské kosti a že jde o důsledky události v květnu 1945, kdy byli v místní hasičárně podle zamordováni Němci, kteří vesnici obývali spolu s Čechy. Jsme v současnosti a jedná se o tom, zda a jaký pomník postavit na místním hřbitově těmto mrtvým.

Iniciativu vyvinul německý spolek rodáků, jejich zástupce je jednání přítomen, starosta je člověk smíření, místostarosta také, ale při veřejném projednávání se samozřejmě ozvou i konfliktní hlasy. Z jedné strany je to hlas místního kováře, který je rozhořčen neochotou představitelů obce přiznat někdejší vinu a proto o své újmě na místo postavil dřevěný kříž, z druhé strany hlasy lidí, kteří celou věc zpochybňují, neuznávají, popírají.

Přímí svědkové už nežijí, ani v Čechách, ani v Německu, až na jednoho, který až dosud nikdy nechtěl o těch událostech mluvit. Ozve se až teď a odhodlá se vyprávět, jak šli mordovat Němce za zvuku dechovky a on jako kluk byl otcem vyzván, aby jim k tomu hrál na klarinet.

Pro druhou část se hrací prostor promění ze jednacího sálu v hospodu, přesněji taneční sál. Jsme ve dvacátých letech a otevírá se nová sokolovna. Češi a Němci žijí ve vsi ve shodě, na sokolovnu přispěly nejen místní spolky (a zejména sokolové), ale také značnou částkou německý statkář. Všichni se spolu fotografují, náčelník Sokola přináší portrét prezidenta Masaryka, cvičenci předvedou prostná a ochotníci obou jazyků předvedou živé obrazy z dějin obce. Všechno je v pořádku, pivo se točí a dechovka hraje.

A pak se střihem dostaneme do května roku 1945. Jsme v témže sále, jen atmosféra je mnohem divočejší. Slaví se osvobození, vrátí se voják od Dukly, dochází k manifestačním zásnubám vojáka se starostovou dcerou, pivo se pije, dechovka hraje, Hitlerova busta je rozbita, revoluční gardy v kožených kabátech agresivně natahují ruce přes hlavy diváků a rozhoupávají nad nimi světla, je to nepříjemné, násilnické.

Na konci dějství, kdy se předvádí všemi prostředky morální úpadek celé obce, vyzve jeden z mužů, aby se šlo na Němce do hasičárny (kde jsou zřejmě shromážděni k odsunu? Nebo zajati?). A dítě, dvanáctiletý kluk, jde na příkaz táty s klarinetem jim k tomu hrát. Jdou všichni, i ten voják od Dukly (ten se slovy ke své milé: „nezob se, já musím“), a vede je onen sokol, který předtím, za první republiky, děkoval německému statkáři za příspěvek s portrétem Masaryka v ruce.

Od té doby nesnáším dechovku“, řekne muž, který se odhodlal v první části promluvit, a je konec. Publikum nadšeně tleská. A člověk si říká, čemu vlastně.


Dechovka, ta lidová, srozumitelná muzika, nás s Němci spojuje i dnes. Foto commons.wikimedia.org

Připomínám, že v inscenaci je vynechána kapitola válečná, nevíme, co se stalo s Němci, kteří tak svorně žili s Čechy ve vesnici, jak to bylo s tím hodným statkářem, co přispěl na sokolovnu, jestli ti sokolové byli za války nějak perzekvováni, vlastně ani nevíme, jestli ta vesnice byla v Sudetech nebo někde v německojazyčné oblasti – konkretizaci se inscenace vyhne, protože by si tím její tvůrci zkomplikovali ten plakát, který říká, že my české svině jsme v jedné vesnici pomordovali své hodné německé sousedy.

Klarinetista, který ten příběh vypráví, končí větou „a od té doby nenávidím dechovku“, ale člověk si nemůže nepomyslet, že přece za války dechovka hrála taky, jakoupak asi hudbou by se oslavovaly narozeniny Adolfa Hitlera a jiné protektorátní svátky?

Po stránce divadelní je Dechovka velkolepá inscenace, ohromně působivě vsazená do Baráčnické rychty, která sama o sobě je scénografií.

Jenom si pak člověk cestou domů říká, jestli opravdu už v květnu 1945 měli oslavy osvobození v režii komunisté, jak napovídá inscenace drobnými scénografickými i režijními nápověďmi, jestli tahle historie o hodných Němcích a zlých Češích není jen divadelně šikovněji udělaný plakát podobný těm o werwolfech a německých diverzantech a agentech imperialismu, jak je známe z Třiceti případů majora Zemana.

V té hře se spor, exponovaný ve schůzovní části, neřeší, nýbrž přikryje plakátem tak schematickým (a přitom umělecky působivým), že drama dějin jde do háje stejně, jako šlo za komunistů.

Na představení jsem šla s velikým zájmem, s tou dechovkou mají pravdu, tohle mě po celou dobu, co jsem se zabývala událostmi v česko-německém pohraničí během dvacátého století i hlouběji do století předchozího, jako metafora nenapadlo. Ta lidová, srozumitelná muzika, jejíž melodie v durových tóninách máme s Němci společné, která radostně vyhrává ke kdejakému svinstvu, to je dobré, nakonec i dnes nás ta dechovka spojuje, což dosvědčí každý, kdo se kdy zúčastnil nějakého venkovského česko-německého setkání.

Ale nakonec jsem měla ten pocit, o němž píšu na začátku – pětadvacet let se dobírám toho, jak to v tom kraji českoněmeckého soužití bylo, natočila jsem o tom hodiny rozhlasových dokumentů i jednu hru, uskutečnila hodiny rozhovorů a zúčastnila se orálně historického výzkumu i mnoha konferencí.

Zvedám ten košík plný dokumentů, příběhů, literárních děl, jsou v něm náhrobní kameny z pustých německých hřbitovů při hranici, kde obce byly rozstříleny a zbourány, knihovny a porcelán z nóbl karlovarských bytů, komunistické legitimace dělníků z ašských továren i rozbité a rozkradené liturgické předměty ze zbořených kostelů, ale taky, marná sláva, vypálené synagogy a pozůstatky hnusného turnérského Jahnova monumentu v Chebu na Zlatém vrchu, příborové nože s hákovými kříži v chebských bazarech, mohyla nad mrtvými z pochodů smrti nad Tachovem a betonové kostry hitlerovských fabrik v Krušných horách.

Nechci unavovat výčtem, však se toho napsalo dost a ta nádoba, kterou z blbosti a nešikovnosti pořád vzpírám na hlavou, místo abych si přistavila žebřík nebo zjednala pomocníky, se mi na té Dechovce náhle obrátila dnem vzhůru a všechen její obsah se mi vysypal na hlavu. A když se ozval nadšený potlesk, který dosvědčil, že takhle se to přece musí dělat, propagandisticky a schematicky, s pomocí nejlepších uměleckých sil, třísklo mi o temeno ještě dno toho kýblu.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 7.Dubna 2014, 17:51:58

To divadelní představení jsem neviděl, nemohu se k němu tedy nijak sám vyjádřit.

Ale co se uměleckého ztvárnění těch nesmírně složitých, propletených, a vposledku snad vůbec neřešitelných a nezodpověditelných otázek viny a neviny, agrese a odplaty v česko-německých vztazích týče, tady snad nedostižným dílem stále zůstává "Kočář do Vídně" režiséra Karla Kachyni, podle novely Jana Procházky. A ještě je nutno jmenovat i "Adelheid" Františka Vláčila.

Já osobně bych jmenovitě onen "Kočár do Vídně" nařídil povinně shlédnout všem, kteří stále ještě jsou schopni zaujímat tu pózu, že vina byla jenom a jednoznačně na jedné jediné straně.

Jakmile se někde zvednou ty vášně, že "my jsme ti utlačovaní" a ti druzí jsou ti ničemové - pak je to okamžitě pojímáno jako legitimizace k vlastním zločinům.

Alena Zemančíková - Brno

Pondělí, 7.Dubna 2014, 21:59:25

Ano, pane Poláčku, a také Adelheid a Topolův Konec masopustu. Všechna ta díla vznikla v době, kdy připustit, že i ti Němci, kteří rozpoutali a prohráli válku, jsou lidi, nebylo nikterak žádáno, naopak, autoři těch děl se snažili o pravdu, třeba pravdu dílčího osudu - ale to je právě úkol umění. Zatímco ti ideology najatí točili Krále Šumavy a Třicet případů majora Zemana.
No a dnes někteří umělci podlehli jakémusi mámení, že to všechno bylo naopak, a prototože přece komunisti byli zločinci a svině, je třeba říkat, že Němci byli nevinné oběti.
Ale mě, musím říct, to rozdělování na svině a oběti připadá málo inspirativní, i kdyby tomu tak v jednotlivých případech bylo, pravidlům dramatu se to vzpírá a z hledání pravdy se stává agitka pro jedinou vyžádanou verzi.
Teď by asi režisér a dramaturgové inscenace řekli, že tuhle verzi od nich nikdo nevyžadoval, ale to na věci nic nemění.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Otázka Dobra a Zla Úterý, 8.Dubna 2014, 20:52:50

Tedy, paní Zemančíková, myslím že tím použitým obratem "připustit, že i ti Němci, kteří rozpoutali a prohráli válku, jsou lidi, nebylo nikterak žádáno", jste vystihla nejvlastnější jádro věci.

A ono se nejedná zdaleka jenom o Němce a o Čechy, ale to je vlastně takový zcela základní reflex, jakmile se někde zvednou národní vášně a nenávist, tak ten druhý prostě v tu chvíli "přestane být člověkem", buďto úplně anebo alespoň zčásti, v každém případě už není považován za plnohodnotnou lidskou bytost, a t e d y je možno a je oprávněné a správné ho bít, ponižovat, zabíjet... Jsou to ty nejprimitivnější, pravěké, animální vzorce chování, které tu prolamují a probíjejí skořápku naší civilizace, kulturních norem našeho jednání - ale nedá se nic dělat, za určitých okolností těmto primitivním emocím a pudům podléhají celé velké skupiny populace, případně celé národy! A je jen velice málo takových, kteří se takovéto masové hysterii dokáží za jakýchkoli okolností vzepřít.

Ještě k tomu, že jmenovitě onen poválečný (a pseudo-socialistickým režimem usilovně pěstovaný) simplicistní obraz o démonických Němcích a o nevinných českých holubičkách se dnes leckdy převrací ve svůj pravý opak - no ano, to je to známé malé české "ode zdi ke zdi", ta neschopnost či spíše neochota dokázat postavit se doprostřed samotné pravdy, samotné reality života.

Ono je to vždycky daleko jednodušší, mít prostě své hrdiny a své padouchy, na tomto jednoduchém vzorci staví všechny pohádky, ale také všechny ty indiánky a dobrodružné příběhy neohrožených pistolníků.
Co je ale legitimní a nezbytné pro období dětství (vytvořit si základní představy o věčném souboji dobrého a zlého), a co je možno ještě s chápavým úsměvem nechat být pro období mladického dospívání, s jeho neuhasitelnou touhou po dobrodružství, tak to je už zcela neomluvitelné a netolerovatelné pro věk dospělosti.

Asi právě v tomhle bude ten zcela zásadní problém: velice mnoho lidí se ve skutečnosti nikdy nestanou opravdu dospělými. Totiž, dospělými ve smyslu osobní a charakterové zralosti. I ve věku samotným počtem let pokročilém si stále udržují a pěstují svou vlastní pohádku o dobrém a špatném světě; přičemž - rozumí se - oni sebe samé vidí vždycky zásadně na té správné straně.

Co s tím dělat? Snad si alespoň připomenout jedinečnou moudrost Jana Wericha: "Boj s lidskou hloupostí nikdy nemůžeme vyhrát. Ale nikdy ho nesmíme vzdát."

Luděk Ševčík - OSVČ

"vina ne-byla jenom a jednoznačně na jedné jediné straně" Středa, 9.Dubna 2014, 19:15:13

Není tohle jedna z nejotřepanějších fluskulí? Obzvláště často užívana skutečnými viníky, kteří se tímto rádi vyviňují?
Mě se ekluje ono sebemrskačství, s kterým u agresora živíme jeho pocit oběti. A eklujeme se mi hodnocení tehdejšího jednání Čechů z pozice dnešního stavu světa. Na to, jak byl po válce totálně zlikvidován bezpečnostní systém státu, justice a fakticky neexistovaly složky dohlížející na pořádek /což byla jednoznačně zásluha Němců/, se těch excesů neudálo tolik, abychom se za ně museli neustále omlouvat.Více, než se dokázali Němci omluvit nám. Přitom miska vah viny je zatraceně nakloněna na jejich stranu.
Je mi líto Němců, kteří se nechali zlákat Hitlerem. Ale za to Češi vinou nenesou. Stále častěji slýcháme, že za II. světovou, za Hitlera nese vinu Versailleská smlouva, že Němce uvrhla do takové bídy, z které hledali cestu přes nacismus. Tohle se dá příjmout jen tehdy, pokud člověk zavře oči nad tím, že v Itálii Musollini a ve Španělsku Franco dokázali totožné systémy vytvořit i bez Versaillu. Proč uspěl u Němců Hitler s rasovými zákony? Protože Němci nestrávili výsledky I. světové a stále se cítili nadřazeni jiným. Pýcha, to byl jejich zlý rádce. Moje matka, asi v červnu 1945, nastoupila na MNV jako úřednice. Byla v kontaktu s Němci, vyřizovala s nimi agendu. Byli to vesměs chudáci, domečky jak krabičky od sardinek a měli holý zadky, ale k mamince se chovali jak páni k rabovi. Až na pár světlých vyjímek, většinou sociálních demokratů, kteří pak nebyli odsunuti. Hovořili s ní jen německy, i když česky uměli dobře. Česky hovořili jen tehdy, když se s mým dědkem potřebovali domluvit, aby je převezl za čáru i majetkem, ještě před odsunem. To byla jediná chvíle, kdy jim Čech byl dobrý.
Takový pocit nadřazenosti se nedá vypěstovat za 6 let. Spíše se nedal za 20 let od skončení I. světové odnaučit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Národní sebemrskačství? Pátek, 11.Dubna 2014, 13:22:12

Na tom konfliktu českého a německého živlu je zajímavé to, že německá strana (tj. její nacionalistické křídlo) by počátek veškerých dějin a veškerého bezpráví pozicionovala nejraději do roku 1945, zatímco česká strana do roku 1938 - ale žádná z obou stran by nejraději neviděla nic z toho všeho, co se ve vzájemných vztazích dělo v dobách předešlých. A to právě proto, že k a ž d ý z obou těchto táborů má své vlastní "kostlivce ve skříni", které by tam nejraději nechal pečlivě schované.

Němečtí nacionalisté by nejraději veškerý pohled fokusovali jenom na zločiny a bezpráví odsunu; zatímco pro všechno co za dob okupace bylo ve jménu "Velkoněmecké říše" spácháno na Češích, by nejraději svedli jenom na "toho Hitlera", a nanejvýš pro to naleznou floskule formálních omluv.

Česká strana se naproti tomu velice ráda staví do pozice těch tradičních "nevinných českých holubiček", které nikdy nebyly ničím vinny a nikdy nikomu nezkřivily ani vlásek, a kterým vždycky jenom ti druzí, ti zlí, bezdůvodně ubližují.

Jenže, ta česko-německá historie (a všechna pnutí a všechny konflikty s ní spjaté) opravdu nezačala ani teprve v roce 1945, a ani teprve v roce 1938. Ta pnutí tu byla přinejmenším od dob národního obrození, kdy se ten "sprostý selský lid" národa českého náhle začal domáhat svých národních práv. A děly se tu opravdu takové ošklivé historky, jako že prý někdy ke konci 19. století si jakýsi hospodský někde v Sudetech vyvěsil na svou hospodu desku s nápisem: "Psům, Židům a Čechům vstup zakázán!"

Na straně druhé, jako ve všech nacionálních konfliktech, urážky a rány padaly z obou stran, zdaleka ne jenom z jedné. A nelze přehlédnout: po konstituování První republiky se německý živel, dosud dominantní, rázem stal ve své vlastní domovině živlem pouze trpěným. Masaryk sám sice snad opravdu upřímně mínil své sliby o tom, že v Československu zavede "české Švýcarsko", ale v této své snaze byl značně osamocený, a byli to mnohdy čelní čeští politici, kteří se profilovali vysloveně urážlivě protigermánskými výroky. Je sice pravda, že německá menšina měla v První republice svá práva - ale byla to stále jenom práva m e n š i n y, asi se sotva mohli zbavit pocitu že jsou tu stále jenom pouze jakýmsi trpěným živlem, bez skutečné občanské rovnoprávnosti. A když se k tomu přidá ještě hospodářská krize, za které ze všeho nejvíc utrpěly právě sudetské regiony, pak asi není přílišného divu, že mnozí příslušníci sudetsko-německé menšiny svou spásu začali hledat v napohled vzkvétající a sílící sousední Říši.

To nemá být omluvou pro činy (a zločiny) mnohých Sudeťáků, kterých se tito dopustili v letech okupace; ale má to být poukazem na to, že situace je vždycky mnohem složitější, než jak se zdá z pohledu jenom z jedné nebo z druhé strany. Najít příklady utrpěného bezpráví si vždycky lehce dokáže každá z obou stran; ale naprosto prvním krokem k překonání těchto dob bezpráví je právě to, když si k a ž d á strana dokáže přiznat i to bezpráví, kterého se dopustila ona sama.

Jiny pohled p. Zemancikova. Pátek, 11.Dubna 2014, 19:47:58

Neni problem v tom, ze se skutecne az do r. 1989 o ceskych povalecnych zlocinech prakticky nemluvilo ? Skvoreckeho Zbabelci byli svetlou vyjimkou. Zatim co v Nemecku jsou obcane se svoji "historickou vinou" konfrontovani takrzka denne. Viz. ZDF, nebo Phoenix a to neni zdaleka vse. Mozna jsou ty "plakatove ceske svine" v neci mysli jen reakci na "plakatove nemecke svine", kterych jsme si bez jakekoliv protivahy uzivali ctyricet let.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Plakátovitost Neděle, 13.Dubna 2014, 19:38:32

Ano, pane Kuchejdo, v té "plakátovosti" to asi nakonec bude. Jakákoli - na odiv stavěná - plakátovost se totiž naprosto míjí se skutečným prožitkem, s vlastní niternou - nazvěme to poněkud literárně - mravní katarzí.

K té plakátovitosti německé: tak například před hranicemi německé obce Dachau (nechvalně proslulé svým koncentračním táborem z dob fašismu) stojí cedule, ve které se město "hluboce omlouvá za utrpení těm, kteří zde byli vězněni".

Ono to napohled vypadá chvály- a uznáníhodně, že se tato obec ke své historické odpovědnosti respektive vině takto veřejně doznává. Jenže... Při bližším pohledu vzniká takový podivný dojem, že dikce této "omluvy" ze všeho nejspíše připomíná omluvu obchodníka za to, že svému zákazníkovi dodal vadné zboží...
Zkrátka, že se jedná jenom o bezkrevné floskule formální omluvy, ale že za tím v žádném případě nestojí skutečně prožívaný pocit studu. A že i toto napohled veřejné doznání viny ve skutečnosti daleko spíše slouží k tomu, se vlastním pocitem odpovědnosti respektive viny už dále nemuset zabývat. My jsme se přece omluvili, tak co po nás ještě chcete?!...

A ta česká plakátovitost? Ta se celá desetiletí vyžívala v plakátovitém líčení "německých bestií" na straně jedné, a "českých holubiček" na straně druhé. V tomto smyslu je ono představení vylíčené paní Zemančíkovou jenom pokračováním této české plakátovitosti, pouze převrácené naruby.

Plakátovitost je vždycky daleko jednodušší - a daleko méně zatěžující - nežli skutečný niterný prožitek. Plakátovitost je heslovitostí; ale duše heslovitost nesnáší.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.