Komu to říká

Václav Klaus je frustrován z toho, jaká roste ve veřejné debatě asymetrie mezi pozorností věnované událostem před zahájením druhé světové války, událostem v jejím průběhu a událostem po jejím skončení. Otázka je, co tím vlastně myslí a komu to říká.

Prezident Václav Klaus nám 17. listopadu připomněl, že nacisté se dopustili mnohého násilí na českém národě a že to násilí bylo kvantitativně mnohem větší než násilí, kterého se dopustili Češi na Němcích po válce. Řekl, že je frustrován z toho, jaká roste ve veřejné debatě asymetrie mezi pozorností věnované událostem před zahájením druhé světové války, událostem v jejím průběhu a událostem po jejím skončení. Je také frustrován z absence důrazu na klíčový význam časové posloupnosti a kauzální příčinnosti těchto událostí.

Nechápu, komu to pan prezident před Hlávkovou kolejí říkal, kam svými výroky mířil. Udělám-li inventuru svých kulturních zážitků, nacházím stále množství originálních děl, reflektujících období nacismu a druhé světové války. Jen v posledních dvou letech vzniklo několik dokumentů, jeden výborný hraný film a mnoho studií a knih na téma atentátu na Heydricha. Film Protektor byl oceněn mnoha cenami, Český rozhlas vysílal desetidílný dokumentární seriál Miloše Doležala, v němž hovořili dosud žijící doboví svědkové, v televizi jsme mohli vidět nové dokumenty a historické debaty. Lukáš Přibyl dostal cenu Nadace český literární fond na dokumentární cyklus Zapomenuté transporty, vyšly knihy o poměrech nejen v politice, ale i v českém divadle a filmu a kultuře vůbec. Vyšly kritické životopisy snad všech nacistických pohlavárů, čeští historikové zhodnotili v knižně vydaných studiích a monografiích druhou republiku i protektorát, v devadesátých letech 20. století snad nebylo diskutovanější osobnosti než Edvard Beneš. Marně přemýšlím, co pana prezidenta frustruje.

Možná ho znepokojuje téma Sudety, do Prahy přijel 17. listopadu bavorský ministr školství Spaenle a předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt a poklonili se v Lidicích i v Terezíně. Pak, pravda, odjeli do Ústí nad Labem a postáli na mostě, na němž bylo zmasakrováno nejméně 43, ale pravděpodobně spíš kolem stovky civilních německých obyvatel města v červenci roku 1945. Frustruje snad pana prezidenta fakt, že si bavorští političtí představitelé dovolili dvacet let po pádu železné opony připomenout obojí násilí? Chtěl by je nejraději na ten most nepustit jako Slováci nepustili před časem maďarského prezidenta na most v Komárně?

Pan prezident také řekl, že mu jde o „nastolení požadavku, aby překroucená historie nebyla používána jako argument pro dnešek a už vůbec ne pro budoucnost“.

Dva bavorští potentáti řekli v Lidicích novinářům, že motivem jejich cesty je „už nikdy znovu“. Co je na tom překrouceného? A kde vůbec vidí pan prezident překrucování dějin? No ano, neonacistické party a jejich subkulturní výlevy říkají, že nacismus nebyl strašný, že Hitler byl pašák a že stejně židé a cikáni patří do plynu. Někdy to píší i na hřbitovy, odkud to místní úřady honem na obecní náklady musejí mazat. Někteří příslušníci našich vojenských jednotek si tetují nacistické symboly na ramena a musí je usvědčit novinářští fotografové, jinak by to snad ani nikomu nevadilo. Ale pan prezident asi nemá na mysli tyto projevy, vždyť k evidentně neonacisticky motivovanému paličskému činu ve Vítkově v předvečer Hitlerových narozenin má vztah jako k nerozvážné klukovině. Tak co ho to frustruje?

Možná mu vadí, že nové filmy a prózy a divadelní inscenace se při vyprávění svých příběhů zaměřují nejen na to, že nacisté jsou zlí, ale i na podíl českého obyvatelstva na tomto zlu. Že i kolem atentátu na Heydricha, historického to momentu, který byl za socialismu do značné míry interpretačně překrucován, jde o příběh několikerého hrdinství, ale nakonec i o zradu a udání.

Možná pana prezidenta frustruje, když někde čte, že nacismem a válkou utrpěla také německá kultura a civilizace, že i ona byla určena k likvidaci, takže bylo po válce namístě se všech německých civilizovaných a kulturních projevů zastat a podpořit je, a děl se pravý opak podle přijatého principu kolektivní viny. To nebylo jenom osobní vyřizování účtů, jak řekl pan prezident, to bylo zametání stop vlastní kolaborace a kořistnictví. I o tom vyšlo dost seriózní odborné literatury.

Jestli náhodou panu prezidentovi nevadí, že současný strukturovanější, odtabuizovaný pohled na evropské dějiny 20. století už nepracuje s nacionálními pojmy a nepřiřazuje k národním názvům charakterové přívlastky. Zlý Němec, hodný Čech, hloupý Slovák, slabošský žid. Demokratický Američan, konzervativní Angličan, primitivní Rus – nebo jak se to v maloměšťáckých salónech říká. Pan prezident by chtěl asi častěji slyšet, že Češi byli hodní a nikomu neubližovali, zatímco Němci byli zlí a ubližovali všem. A to, co se jim stalo odsunem (pan prezident by, myslím, slovo vyhnání nepoužil), měli za to. Já jenom pořád nevím, komu to pan prezident říká?

Teď, s dovolením, trošku odbočím. 17. listopadu 1989 jsem prožila v Chebu, v západním pohraničí. Kulturní a civilizovaní občané města se z převratu radovali a okamžitě začali navazovat přeshraniční kontakty. Bydleli jsme přímo na čáře, několik kilometrů od Chebu, a tak dobře vím, že všichni ze snímání ostnatých drátů radost neměli, že trvalo nějaký rok, než se lidé vyrovnali s tím, že svět je náhle otevřený, když celé své dosavadní životy prožili v nepochybném přijetí toho, že přecházet státní hranici je zločin. Kulturní lidé z Chebu zvali pražské politiky na schůze Občanského fóra, tak přijel jednou i progresivní ekonom Václav Klaus. Padla otázka, jestli má nová vláda nějaký zvláštní program pro pohraničí – kladli ji lidé, kteří věděli, že velké procento obyvatelstva tvoří vojáci a pohraničníci, že kasárna a útvary ministerstva vnitra jsou i zdrojem místních příjmů, že velkým problémem jsou obří státní statky, sociální struktura obyvatelstva – a tak dál. Ten dotaz nemířil k nějakým dotacím – byl rok 1990 a o dotacích se vůbec nemluvilo, mluvilo se o utahování opasků. Dotaz mířil k diskusi o nějaké koncepci, ideovému plánu rozvoje kraje, který byl 40 let na konci světa a náhle se vrací do jeho středu. Václav Klaus dotaz nepochopil a řekl, že žádný zvláštní plán vláda s pohraničím nemá, že je to kraj jako každý jiný. To mohl říci jenom někdo, kdo to tam vůbec neznal, kdo se neuměl dívat a komu dějiny byly lhostejné.

V následujících letech se rozvinuly česko německé vztahy na regionální i celostátní úrovni. Němci v 90. letech vkládali do společných akcí obrovské peníze, mnohonásobně větší než my. Měla jsem téma česko německých vztahů v té době na starosti v rozhlase a mnohokrát jsem viděla, že Němcům jde opravdu o ty vztahy: přijížděli v reprezentativních sestavách, dokonale oblečeni, na své straně hranic velmi pohostinní. A od nás jezdili ušmudlaní úředníci v zastoupení politických představitelů, kteří měli důležitější věci na práci, přijížděli pozdě, neuměli se chovat ani domluvit, zkrátka bylo vidět, že stojí sice o ty peníze, ale ne o ty vztahy.

To se od té doby samozřejmě změnilo, řekla bych, že na naší straně k lepšímu. Pan prezident Klaus se zrovna v tomto ohledu příliš politicky neangažoval. K rozplétání po mnoho let překroucených dějin se až donedávna nevyjadřoval. Nemám mu to za zlé, není to jeho obor. Ale opravdu nechápu, komu to dnes, v roce 2010, před Hlávkovou kolejí říká.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.