Pohled dostatečně nečernobílý

Dramatizace románu Radky Denemarkové Peníze od Hitlera ve Švandově divadle překvapí především nečernobílostí, ba rozporností svého pohledu na poválečné pogromy na Němce a vztahem současné české společnosti k nim.

V_ez

Roman Sikora

22.01.2010 08:05

Dramatizace románu Radky Denemarkové Peníze od Hitlera se v pražském Švandově divadle vrací k problematice vypořádání se se sudetskými Němci po druhé světové válce a ke zločinům, které si dnes většinová česká společnost není ochotna mnohokrát ani připustit.

Není to zdaleka poprvé, co se podobná témata na jevištích objevují. Ono by se to dalo dokonce označit za látku poměrně populární a v lecčem i konjunkturální. Ač se inscenátoři v programu tváří, že se o tomto tématu v České republice moc nediskutuje. Není to totiž pravda.

Jako jeden z prvních se této látky na českém divadle svého času v projektu Perzekuce.cz chopil dramatik a režisér Miroslav Bambušek a dokázal ji podat tak obdivuhodně černobíle a povrchně, že ho po léta jistě nikdo nepřekoná. Byli-li Češi za komunismu vykreslováni jako ti hodní a sudetští Němci jako podlí zrádci, pak Bambušek pouze převrátil znaménka. A bylo.

Proběhlo u nás také nesčetné množství diskuzí, konferencí, vznikaly televizní dokumenty, takže téma je reflektováno poměrně zevrubně. Ale i zde je možné často narazit na jistou černobílost náhledu na tehdejší realitu. S oblibou se totiž hovoří o sudetoněmeckých skupinách a občanech, kteří zůstali k československému režimu loajální.

Pod těmito oslavami statečnosti menšiny německé menšiny pak může skutečnost, že sudetští Němci opravdu většinově vítali Hitlerovu okupaci pohraničí, zanikat a dráždit většinovou českou populaci.

Inscenace Peníze od Hitlera v režii Michala Langa ovšem černobílá rozhodně není. A to je asi její největší přednost. Tvůrcům se totiž podařilo vytvořit značně rozporuplný obraz českých dějin, kde černá nikdy není úplně černá a bílá úplně bílá. A povedlo se to stavbou poměrně rafinovanou.

Nejdřív se jim totiž podaří diváka, tedy mě určitě, rozčílit idylickým zobrazením poměrů v rodině a domácnosti židovského továrníka za první republiky. S těmito malebnými obrázky se prolínají výjevy ze současného českého venkova plného buranů, tupců, antisemitů a rasistů, a vše zpočátku působí, že půjde zas jen o další „saturninovskou“ glorifikaci půvabu prvorepublikové buržoazie, který pokálela tupá lúza a bolševici – a kálí na něj dodnes.

Jenže pak se v závěru vyjeví, že továrnická rodinná idyla je pouze obrazem v paměti hlavní hrdinky, která byla v té době malým dítětem. To tato optika dětských vzpomínek na krásné bezstrarostné dětství obraz pokřivuje. K tématu českých poválečných zločinů na českých Němcích tak přistupuje v mnohém obohacující téma paměti a její nespolehlivosti.

Děvčátko si totiž s krásných starých časů zcela vytěsnilo, že se její židovský otec, aby ochránil rodinu, stal přesvědčeným nacistou, vyráběl pro německou armádu a když přistihl svou dceru s jedním ze svých oblíbených zaměstnanců, zbičoval ho, udal a dal poslat do koncentračního tábora. Onen Ladislav Stolař ale koncentrák přežil a vrátil se pomstít. Alespoň na dětech rodiny Lauschmannovy, které na rozdíl od rodičů koncentrák, kam byla rodina, když se přišlo na její židovský původ, nakonec stejně poslána, přežily, aby po návratu nepřežily nebo jen tak tak unikly řádění Revolučních gard vedených Stolařem, jimž se zalíbil továrnický „zámeček“.

Ale těžiště příběhu není ani tak v minulosti jako spíš v současnosti. Gita Lauschmannová se po mnoha letech vrací do své rodné vsi, Puklic. Vypadá to, že se chce pokusit o navrácení rodinného majetku. Jde jí však jen o to, aby byl její rodině, bez níž by Puklice nejspíš ani neexistovaly, vystavěn pomník. Majetek zpátky nechce. Ale na to nejsou obyvatelé Puklic ochotni přistoupit. A při obhajobě jejího rozhodnutí vychází najevo, jaká xenofobně rasistická sběř, neschopná jakékoli reflexe svých představ o minulosti, v Puklicích v nové době vlastně sídlí.

A také v jakém kontrastu je tato lůza plná předsudků k zásadové hlavní postavě Gity, která se, když konečně vyjde najevo celá pravda o jejím otci, zřekne nároku na navrácení majetku. Rezignuje na něho, protože si uvědomí, že ani ona není zcela v právu.

Inscenační styl Švandova divadla je v mnohém nesnesitelný. Herectví se pohybuje v oblasti psychologismu a výprava je často popisně realistická. U větších objektů, jako jsou třeba střechy domů na návsi, pracuje sice s náznakem, ale pak je ochotna zastavět scénu množstvím obrovského nábytku. I přes tuto realistickou topornost se však režii podařilo vykouzlit několik mimořádných jevištních metafor, jaké se jen tak nevidí. Především ta závěrečná, když umírající Gita usedá k obědu s celou svou mrtvou rodinou a stůl pomalu odjíždí do zásvětí.

Inscenace je samozřejmě také pevně opřena o vynikající výkon Marie Málkové v roli Gity, charismatické herecké legendy, která skvěle zvládá jak party ze současnosti, tak i zvláštně vyznívající výjevy z minulosti, v nichž hraje malou holčičku.

Radka Denemarková, Michal Lang: Peníze od Hitlera. Režie Michal Lang, dramaturgie Olga Šubrtová, Lucie Kolouchová, hudba Michal Lang, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Tomáš Kypta, hrají Marie Málková, Šárka Vaculíková, Jan Hofman, Viktor Limr, Kristýna Frejová a další. Premiéra 9. ledna 2010 Švandovo divadlo Praha.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.