Ústavní soud ve středu zrušil k 31. prosinci letošního roku vyhlášku ministerstva zdravotnictví o stanovení Indikačního seznamu pro lázeňskou léčebně rehabilitační péči o dospělé, děti a dorost. Smyslem vyhlášky je podrobně vymezit, za jakých podmínek a v jakém rozsahu je lázeňská léčebně rehabilitační péče zdravotní službou hrazenou z veřejného zdravotního pojištění.

Jedenadvacet senátorů, kteří vyhlášku u Ústavního soudu napadli, poukazovali především na to, že indikační seznam měl být upraven zákonem nebo formou přílohy zákona a nikoliv pouhou vyhláškou. Zároveň vyslovili domněnku, že výrazné omezení zejména možnosti opakované léčby, k němuž došlo v důsledku napadené vyhlášky, je příčinou poklesu využitelnosti lázeňských zařízení a s tím spojeného snížení kvality lázeňské péče, kdy tento stav může mít negativní vliv na zdraví občanů.

Ústavní soud v odůvodnění nálezu konstatoval, že lázeňská léčebně rehabilitační péče je jednou z forem zdravotní péče, na jejíž bezplatné poskytnutí má občan podle Listiny základních práv a svobod nárok. Navíc, tvrdí Ústavní soud, může být její rozsah omezen pouze normou se sílou zákona.

„S ohledem na tzv. ústavní výhradu zákona by tedy odpověď na otázku, kdy je poskytovaná lázeňská léčebná péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění, nebo kdy si ji musí hradit sám, měl dát po zjištění zejména zdravotního stavu pojištěnce přímo prováděcí zákon,“ uvedla Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu.

Ústavní soud zdůraznil, že zájem na nalezení rovnováhy mezi účinností léčby a její ekonomickou únosností je sice legitimní, nicméně její dosažení vyžaduje poměřování nejen medicínských, ale také ekonomických hledisek, což v sobě obsahuje nutnost politického rozhodování, které si vyhradil samotný zákonodárce.

„Skutečnost, že resort zdravotnictví při stanovení délky léčebného pobytu a možnosti jeho nastoupení učinil právě předmětné politické rozhodnutí ohledně rozsahu bezplatně poskytované lázeňské péče, lze názorně ilustrovat na tom, že přijetím napadené vyhlášky došlo bez jakékoliv změny zákonné úpravy k výraznému zkrácení základní délky léčebného pobytu z osmadvaceti na jedenadvacet dnů,“ vysvětlila Sedláčková.

Ústavní soud tvrdí, že ke stanovení mezí práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění však může dojít pouze na základě rozhodnutí parlamentu, což napadená vyhláška nerespektuje.

Ústavní soud odložil vykonatelnost svého nálezu proto, aby zákonodárci vytvořil přiměřený prostor pro novou právní úpravu, neboť v případě okamžitého zrušení vyhlášky by zanikly v ní obsažené ekonomické nástroje regulace poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče, což by podle soudu mohlo v extrémním případě vést i k destabilizaci sektoru zdravotní péče a zároveň by se významně snížila míra právní jistoty ohledně rozsahu, v jakém je poskytování této péče hrazeno z veřejného zdravotního pojištění.

Odlišná stanoviska k výroku nálezu si vyhradili soudci Stanislav Balík, Vladimír Kůrka a Michaela Židlická, odlišné stanovisko k odůvodnění si vyhradil soudce Jan Filip.