Zdravotní pojišťovny diktují změny bez konzulatce s krajskou samosprávou

Senátor Jan Žaloudík, ministr zdravotnictví ve stínové vládě ČSSD, písemně odpověděl na šest otázek Deníku Referendum týkajících se chystaných změn ve zdravotnictví.

Souhlasíte se záměrem Ministerstva zdravotnictví rušit šest tisíc nemocničních lůžek?

Existuje mediální pokřik o náhlém rušení šesti tisíc lůžek a pak ještě realita. Zabývejme se tedy realitou. Především je nutno říci, že nejde o jednotlivá lůžka, ale o redukci celých oddělení nebo nemocničních zařízení. Pokud se redukuje jen část lůžek na prosperujícím a vytíženém oddělení, třeba o čtvrtinu, náklady na provoz pracoviště zůstanou zhruba stejné, oddělení si však vydělá o čtvrtinu méně a stane se neprosperujícím. Pokud se zruší celé oddělení nebo nemocnice se všemi lůžky, pak v daném místě náklady jistě zmizí, pacienti se však musejí někam přemístit, náklady se přemístí jinam a jiné nemocnici zase přirostou. Mnohým pacientům se může zhoršit dostupnost péče, více se zatíží přeprava a úspora může být velmi pochybná nebo žádná. Náklady se mohou i zvýšit, přesunou-li se nemocní s běžnými onemocněními z malé nemocnice do specializovaných a velkých nemocnic, které mají zpravidla vyšší režijní náklady.

Jde tedy spíše o to, zda mají být rušena zařízení zbytná nebo nezbytná. A o tom nemohou rozhodovat svévolně, účtařsky a neveřejně správci zdravotního pojištění. Odpovědnost za dostupnost a kvalitu zdravotní péče i bezpečí občanů nesou ze zákona stát a samosprávy, tedy hejtmani. Nelze tedy provádět změny v síti a struktuře nemocnic bez vědomí, součinnosti a souhlasu krajských samospráv a komunikovat o struktuře zdravotnictví jen cestou médií. Média a veřejnost nechť jsou informována o řádných jednáních, dohodách nebo rozporech odpovědných institucí. Nakládání s veřejnými prostředky má zajisté být pod veřejnou kontrolou.

Jak se mění medicína, její obory a technologie, klesá mnohde potřeba delší hospitalizace akutních případů automaticky nebo se péče dokonce mění na jednodenní či ambulantní. V roce 2008 bylo podle údajů VZP v ČR zhruba 56 900 lůžek, v roce 2010 to bylo 54 2000, v roce 2012 je to 51 200. Výhled zdravotních pojišťoven po restrukturalizaci je 47 000 lůžek, což znamená zhruba 4,7 lůžek na 1000 obyvatel V Německu a Rakousku, které jsou nám tradicí a strukturou zdravotní péče blízké, je to přes 6 lůžek na 1000 obyvatel. V našem středoevropském prostředí tedy nijak nevyčníváme. Srovnávat se třeba s Japonskem, kde je lůžek výrazně více, nebo Švédskem či Kanadou, kde jich zase méně, ztrácí v kontextu lokálního vývoje zdravotnictví, hustoty populace a geografických poměrů smysl.

Nicméně například v Jihomoravském kraji došlo na základě memoranda hejtmana a ministra k inventuře a redukci o 563 lůžek už v roce 2011. Není však bez zajímavosti, že právě v tomto roce nasmlouvávaly zdravotní pojišťovny ve stejném kraji svévolně nové a zcela zbytné kapacity bez požadavku či souhlasu hejtmanů.

Také v dalších krajích už k inventuře lůžek a jejich výrazné redukci docházelo a dále průběžně dochází. Nemocnice totiž nejsou placeny podle počtu lůžek, ale paušální platbou se zpožděním, v níž se zohledňují provedené výkony v předchozích letech, případně je péče hrazena v režimu DRG. Jde tedy hlavně o nastavení kriterií plateb. Nemocnice jistě podrží lůžka, která jsou potřebná nebo se vyplácejí, nepochybně se však ve vlastním zájmu zbavují lůžek nepotřebných.

O redukci lůžek toho či onoho rozsahu zde však nejde. Jde o diktované určení osudu zdravotnických zařízení kartelovou dohodou zdravotních pojišťoven, aniž jsou k tomu oprávněny. Na jednom seznamu utlumovaných nemocnic se tak objevují nejen malá a možná zbytná zařízení, ale i vyznané nemocnice, které jsou zcela nezbytnými pilíři pro zajištěné zdravotní péče v regionu, případně specializované ústavy, jakým je třeba brněnské kardiochirurgické a transplantační centrum. Zdravotní pojišťovny přidělily nemocnicím různé doby pro změny jako podmínku další smlouvy, nepochybně však k tomu nejsou bez souhlasu státu a samosprávy oprávněny, pouze děsí občany; mohou především destabilizovat týmy zdravotníků, kteří se budou přesouvat a hledat trvalejší pracovní perspektivy.

Máme podle vás vyhovující počet (nebo naopak nadbytek či nedostatek) nemocnic a specializovaných oddělení?

Podle některých mezinárodně uznávaných pravidel organizace veřejného zdravotnictví se počítá s jednou nemocnicí na 100 000 obyvatel. Je tím však míněna nemocnice s komplexní péčí a plně vybavená. Nemají to být drobná lůžková zařízení s různými specializacemi a režimem, kterých u nás v posledních dvaceti letech přibylo ze soukromých iniciativ. Mohou sice zvyšovat komfort pacientů, nemusejí však už zvyšovat efektivitu vynakládaných prostředků veřejného zdravotního pojištění, a mnohdy jen více zatěžují systém, neboť za komfort a hustotu sítě se platí.

Proč podle vašeho názoru pojišťovny dosud nepodepsaly smlouvy s nemocnicemi na příští rok?

Zdravotní pojišťovny dosud nepodepsaly s nemocnicemi smlouvy, protože řádně a včas nejednaly hlavně s jejich zřizovateli, tedy především se samosprávami, jež mají odpovědnost za dostupnost a kvalitu péče i bezpečí občanů v daném regionu. Samosprávy mají nepochybně také zájem na modernizaci a vyšší efektivitě zdravotnictví na svém území, je však třeba o veřejných prostředcích a kapacitách jednat transparentně a veřejně. Zdravotní pojišťovny za účasti ministerstva zatím taktizovaly, jednaly neveřejně - tudíž se těžko mohou shledat s pochopením, když návrh náhle zveřejní v médiích; a jistě záměrně tak učinily až po volbách. Do konce roku ovšem zbývá málo času a zdravotníci se brání podpisům pod nátlakem a formou diktátu. Důsledky rušení jedné nemocnice či oddělení se navíc projeví i v zařízeních okolních, a je proto třeba posuzovat celý systém péče, nikoli jen jeho izolované parametry.

Jak se plánované změny dotknou pacientů?

Je to různé podle místa a druhu onemocnění. Někde se redukce lůžek či nemocnic nedotknou pacientů vůbec, jinde naopak velmi podstatně, protože budou muset dojíždět jinam, často i složitě. Vzdálenost vnímá jinak člověk zdravý v rychlém automobilu a jinak nemocný senior o berlích cestující vlakem, autobusem, osaměle nebo za pomoci příbuzných.

Také jsme zbytečně opustili kategorizaci zdravotnických zařízení na nemocnice I., II. a III. typu, což se leckde v Evropě nyní objevuje jako moderní model organizace nemocniční péče. Je jistě každému zřejmé, že pro některé potíže je komfortnější, úspornější a odborně plně postačující třeba malá podhorská nemocnice a naopak jiné vážnější nemoci a problémy řeší pouze nemocnice velké či dokonce jen několik center v republice. Navrhovaná chaotická účtařská redukce bez respektu ke kategoriím péče a její potřebnosti je nepromyšlená a hlavně řádně nekomunikovaná. Jejím cílem je prý hlavně úspora, aniž však víme jaká a zda vůbec, a patrně i způsobem ať to stojí, co to stojí. Mnohé nemocnice, které mají být rušeny, se také nákladně opravily a vybavily, a to včetně využití projektů EU - hrozí tedy také propadutí investic, zpochybnění, i vracení již použitých prostředků.

Existuje podle vás jiný (nebo doplňující) způsob, jak ušetřit peníze ve zdravotnictví?

Existuje jistě několik způsobů, jak mít náklady ve zdravotnictví pod kontrolou, a proto také - ve světě - několik způsobů jeho financování. Náš systém je ovšem podivný, směsný, motáme se v něm stále hůře dvacet let a bude třeba ho napravit. K nápravě prý snad měla vést už pět let deklarovaná reforma, která i v tomto zjevně zcela selhává. Nakonec se pouze zvyšují poplatky a doplatky, látají se díry, ale neucpávají se. Systém se propadá a destabilizuje.

Pan ministr Heger reformu systému už vzdal a pod tlakem nyní navrhl vládě 14 bodů pro řešení aktuálního deficitu. Některé z nich jako by byly opsány z materiálu Zdravotní komise ČSSD nazvaného Tucet doporučení pro nápravu systému zdravotnictví po vstupu ČSSD do vlády.

Také je třeba si připomenout, že stát už několik let nezvýšil své platby a platí za státní pojištěnce stále 723 korun měsíčně, zaměstnanci si nyní zaplatí v průměru kolem 3080 korun, osoby samostatně výdělečně činné asi 1280 korun. Za tato léta zmrazení plateb za státní pojištěnce se zvedly třeba jen ceny benzínu z 28-30 korun na 38-40 korun. Stát zvyšuje DPH, tedy i ceny toho, co nakupuje ve zdravotnictví, a z chodu zdravotnictví si tak odčerpává více než dříve. Třeba ve Velké Británii a Švédsku je DPH na léky 0 procent. U nás 14 procent, brzy možná 15 procent, ale možná také 17,5 procenta, když se pánové nedohodnou.

Není pak divu, že dochází postupně k vyčerpávání rezerv a systém spěje do deficitu. Veřejnost žádá co nejvyšší kvalitu péče, co nejmodernější postupy a léky. A do toho všeho máme už druhé desetiletí zcela stejné procentní odvody do zdravotního pojištění, významně menší než v západní Evropě Platíme však za léky a přístroje stejné ceny jako tam a péči chceme rovněž spíše západoevropskou než východoevropskou. Takže systém je třeba ukáznit a stabilizovat, a k tomu slouží řada opatření. Reforma tato skutečná úsporná opatření dosud jaksi nerozpoznala, pan ministr je vývojem nucen je rozpoznávat až nyní.

Jak hodnotíte nařízeni vlády o maximální hodinové dojezdnosti mezi nemocnicemi?

Nařízení vlády o 35, 60 či 90 minutách dojezdu za různými druhy zdravotní péče jako kritérium dostupnosti je jednou z typických legislativních hloupostí této zvláštní doby. Míníme dostupnost odkud, kam, jakým prostředkem, za jakých podmínek? Existuje však také dostupnost přiměřeného vybavení, kvalifikovaných specialistů, rozumné čekací doby, provázanost oborů a rehabilitačních nároků k doléčení. To všechno jsou skutečná kritéria dostupnosti svázaná s kvalitou péče, nikoli jen 35 či 60 minut formální přepravy.

Kdybychom konali jen podle dojezdů, naše zdravotnictví by na to nepochybně dojelo. Je však zřejmé, že toto nařízení vzniklo jen účelově v souvislosti s přípravou redukcí nemocnic, nikoli pro kultivaci systému. Je to podobná hra jako nadstandardy a připlácení na nadstandardní lékaře. Jejich společným rysem je praktická nekonzumovatelnost.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.