Deník Referendum Domov

V pondělí zahájila iniciativa ProAlt celostátní plakátovací kampaň „ProAlt varuje: Tato vláda může zabíjet“. Pokouší se prostřednictvím nadsázky a černého humoru poukázat na fakt, že neoliberální politika škrtů a oslabování funkcí státu se netýká jen abstraktních veličin státního rozpočtu, nýbrž také našich těl a životů.

Kuřáci si každý den kupují krabičku cigaret, na níž je Ministerstvo zdravotnictví varuje, že „kouření může zabíjet,“ nebo že „kouření škodí Vám i lidem ve Vašem okolí“. Kuřáci se s takovým vědomím naučili žít. Neoliberální vlády (Topolánkova a ještě více Nečasova) nás učí žít s vědomím, že „reformy a škrty jsou nutné“. Nevarují nás ovšem před následky reforem a škrtů. Existuje mnoho návodů na to, jak se zbavit závislosti na kouření – nalezneme způsob, jak se zbavit závislosti na „reformách“ a škrtech? První podmínkou úspěšné terapie je odstoupení Nečasovy vlády, která přivedla ekonomickou neefiktivitu a sociální bezohlednost neoliberálního stylu vládnutí na dosud nepoznanou úroveň.

Vybraná témata a čísla na čtyřech plakátech mají do jisté míry symbolickou hodnotu – zastupují vždy širší komplex problémů v daném rezortu.

1.Pančovaný alkohol
K úmrtí na otravu metanolem (zatím je známo 30 obětí na životech) podstatnou měrou přispívá selhání kontrolních mechanismů, jejichž garantem je stát. Ten je výrazně oslabován škrty prováděnými mnohdy plošně a bez hlubší úvahy o tom, k jakým následkům povedou. Lidé umírající na otravu metylalkohoholem jsou jen momentálně nejkřiklavějším projevem děje, jehož jsme svědky již řadu let a který nás bude ohrožovat čím dál víc. Tím dějem je postupný rozklad státu.

O nelegální výrobě lihu (a asi též o pančování alkoholu) se ví více než deset let – masivně na ni upozornila novinářka Jana Lorencová v sérii reportáží (zde, zde nebo zde) v 90. letech. Velký článek o nelegálním alkoholu vyšel také v roce 2010 na serveru Aktuálně.cz.

Podíl nelegálního alkoholu na trhu rok od roku roste, ale stát byl v potírání jeho výroby pravděpodobně záměrně (korupce?) liknavý; začal jednat až po několika desítkách úmrtí osob. Hlavní viníky smrtícího pančování se přitom později podařilo identifikovat a z větší části i pozatýkat za několik týdnů vyšetřování; to je jasný důkaz faktu, že jednání aktérů na černém trhu vyšetřovat lze, když se chce. Takto měl stát u nelegální výroby lihu postupovat už dávno – podle odhadů Ministerstva financí představuje načerno vyrobený alkohol 10 procent trhu, podle likérek je to mnohem více, odhady se pohybují mezi 20 a 40 procenty alkoholu nelegálního původu, který je nezdaněný a nebezpečný pro spotřebitele.

V identifikaci nelegálního jednání a jeho potírání selhala nejméně čtyři ministerstva (která navíc měla mezi sebou spolupracovat).

1) Ministerstvo financí: Výrobce platí z lihu desetiprocentní spotřební daň – podle konzervativního odhadu prvního náměstka financí Ladislava Minčiče představuje načerno vyrobený alkohol 10 % trhu a stát přijde ročně o 700 milionů korun na této spotřební dani. Velké likérky ovšem uvádějí, že ve skutečnosti jsou to až 4 miliardy. Vyjdeme-li z konzervativního odhadu ministerstva, dostaneme za rok 7 milionů litrů 40 % alkoholu (daň se platí ze 100 %), tedy ekvivalent např. 14 milionu půllitrových lahví rumu, které se dostanou každý rok na trh.

Pod Ministerstvo financí spadají daňové a celní kontroly, které kontrolují jak odvádění spotřební daně, tak dovoz etanolu a metanolu. Podle výročních zpráv daňové a celní správy se počty jak daňových, tak celních kontrol rok od roku snižují: např. v roce 2011 bylo provedeno o 22 348 daňových kontrol (o více jak čtvrtinu) méně než v předcházejícím roce, celní úřady provedly o 26 (o 7,3 %) kontrol méně. V roce 2010 se počet kontrol oproti roku předcházejícímu také snížil.

Snižování počtu kontrol připadá mj. na vrub odporu, který kontrolám kladou firmy – ty komplikují vydání dokumentace, zatemňují údaje, řetězí se do málo průhledných struktur apod. Ale právě tato situace vyžaduje, aby stát své kontrolní úsilí zvýšil; a v civilizované zemi by mu to neměli připomínat až mrtví. Namísto toho české Ministerstvo obchodu a průmyslu v minulosti na svém webu businessinfo.cz zveřejňovalo pozvánky na semináře, na nichž dostávali podnikaté rady, jak své daně „optimalizovat“, tedy jak de facto daně krátit. Významným krokem v boji s daňovými úniky by taktéž bylo zavedení registračních pokladen – takovému kroku se ovšem vláda brání.

Ministr Kalousek, který nese za výběr daní a kontrolní činnosti svého ministerstva odpovědnost, se prvních čtrnáct dnů metanolové aféry schovával. Když vylezl z úkrytu, poskytl rozhovor serveru Aktuálně.cz, v němž otravy připsal na vrub individuální zodpovědnosti výrobců a konzumentů. Předvedl nám tak další ze způsobů privatizace státu, totiž jakousi privatizaci selhání či privatizaci viny: ideologické převedení dysfunkcí (kontrolních činností) státu na vrub „individuální zodpovědnosti“.

2) Ministerstvo zdravotnictví: Pod toto ministerstvo spadá hlavní hygienik ČR (toto místo bylo půl roku neobsazeno), které má v gesci kontroly v restauracích. Sám ministr zdravotnictví zareagoval na tragédii pozdě a prohibici vyhlásil až poté, co otravy metanolem překročily hranice Moravy a Slezska (Morava a Slezsko jsou pro ministry vlády sídlící v Praze zřejmě bezpečně daleko) a teprve díky mezinárodnímu tlaku – evropské vlády na rozdíl od naší nehodlaly pasivně přihlížet tomu, jak umírají lidé.

3) Ministerstvo zemědělství: Pod něj spadá Česká obchodní inspekce, která má provádět kontroly prodávaných potravin.

4) Ministerstvo průmyslu a obchodu: Má provádět kontrolu míst, kde se alkohol prodává, a ověřovat, zda prodej probíhá v souladu se zákonem.

Pozoruhodné je také selhání komunikace s veřejností: Za celou dobu metanolové aféry nedokázal premiér vystoupit před veřejnost a pojmenovat politickou odpovědnost za aféru; nepokusil se ani své spoluobčany uklidnit návrhem řešení situace, která se nakonec stala druhou největší katastrofou co do počtu lidských obětí v dějinách České republiky. Řada z kroků české vlády byla zřejmě výsledkem silného tlaku ze strany institucí Evropské unie, které teprve ji nutily k zodpovědnosti a řešení nastalé situace.

2. Sanitky
Součástí zdravotnické reformy je i zvýšení maximální dojezdové doby sanitek z 15 na 20 minut. Příslušný zákon byl schválen 7. listopadu 2011. Zvýšení dojezdové doby je součástí plánů na celkovou redukci počtu zdravotnických zařízení (v tomto případě výjezdových stanovišť Zdravotnické záchranné služby) a znamená přímé ohrožení životů – ve zdravotnické hantýrce se užívá pojmu „zlaté minuty“, kterými se měří doba trvání resuscitace. Pět „zlatých minut“ navíc se může snadno stát otázkou života a smrti nebo trvalého poškození centrální nervové soustavy.

Štěstí v neštěstí spočívá v tom, že výjezdová stanoviště sanitek zřizují kraje a v těch zatím vládnou politické reprezentace, které se s vládní politikou neztotožňují – podle dostupných informací zatím k žádnému rušení výjezdových stanovišť sanitek nedošlo a záchranáři se snaží držet starou lhůtu 15 minut. Stačí ovšem nějaké další „nutné škrty“ v rozpočtech nebo změna politického vedení krajů, a nový zákon může být skutečně uveden v praxi.

Maximální dojezdová doba sanitek by se přitom správně neměla zvyšovat, ale snižovat – např. v sousedním Rakousku činí 10 nebo 12 minut.

Redukce počtu zdravotnických zařízení bude důsledkem také dalšího „reformního“ kroku vlády – ustanovení, podle nějž musí být časová dostupnost pro základní oddělení nemocnic jedna hodina jízdy osobním autem. Tato novinka je nařízením vlády (nikoliv tedy zákonem) a v její nenápadnosti se skrývá výbušná síla: Je to způsob, jakým chce vláda významně zredukovat počet nemocnic.

Příběh je ovšem trošku složitější: V minulosti byl smluvní vztah mezi nemocnicemi a pojišťovnami trvalý, smlouvy se automaticky prodlužovaly na další rok, takže nemocnice si byly jisty svou další existencí. Topolánkova vláda „reformu“ zdravotnictví (jejímý cáílem byl systém tzv. řízené péče) naštěstí již provést nestihla; do díla se ovšem pustila vláda Nečasova: Minulý rok schválil parlament trojici „reformních“ zákonů v oblasti zdravotnictví; v jednom z nich, v Zákonu o zdravotních službách je stanoveno, že smlouvy mezi nemocnicemi a pojišťovnami se k 31. prosinci 2012 vypovídají. Dále se v tomto zákoně oznamuje záměr zredukovat počet nemocnic (resp. lůžek – o 10 000) a slib, že do roka vydá ministerstvo seznam nemocnic, které budou zachovány.

Dosud ovšem žádný takový zákon vydán nebyl a Ministerstvo zdravotnictví si tak s nemocnicemi hraje na schovávanou. Žádná nemocnice nemá dosud s pojišťovnou podepsanou smlouvu na příští rok, některé snad mají příslib. A v této situaci vydala vláda ustanovení o hodinové dojezdnosti mezi nemocnicemi (resp. mezi odděleními základních lékařských oborů). Za hodinu se osobním autem dá dojet celkem daleko, takže spousta nemocnic se nyní právem obává, že s nimi pojišťovny na příští rok žádnou smlouvu neuzavřou s odkazem na toto nařízení. Redukce počtu nemocnic bude provedena jednoduše, legálně a bez špinavé práce ministerského sestavování seznamů; vyřídí to takříkajíc trh.

Ministerstvo zdravotnictví nejprve deklarovalo, že chce ušetřit dvě a půl miliardy korun, jenže toto číslo dále roste, a nemocnice stále nevědí, co je čeká.

Samozřejmě že o adekvátním počtu nemocničních lůžek a zdravotnických zařízení je třeba vést diskusi; stejně tak je třeba zvažovat racionalitu nákupu zdravotnické techniky a jejího dalšího využití, vzdálenosti u podobných zdravotnických přístrojů mezi jednotlivými nemocnicemi apod. Tato diskuse by ale měla být co nejtransparentnější a měla by brát do úvahy širší souvislosti sociální a obecně lidské, nejenom zájmy zdravotnických pojišťoven, popřípadě firem z výhradními právy k nákupu urřité zdravotnické techniky.

V některých regionech už tuší, co je čeká, a spustili petice za zachování nemocnic – např. v Žatci, Roudnici nad Labem, Semilech, Jeseníku, Rokycanech (zde za zachování gynekologického a porodnického oddělení). Např. v Semilech už pod petici sesbírali 13 000 podpisů.

Velmi nebezpečným „reformním“ krokem ja také stanovení standardů a nadstandardů zdravotnické péče. Už nyní se ukazuje, že se díky tomu otevírají dříve netušené možnosti; příkladem mohou být kontaktní čočky: Do standardu byly zařazeny čočky z Indie, u nichž neexistují dostupné klinické testy a používají se jen v „rozvojových zemích“ (článek zde). Další nebezpečí přichází s novými kloubními náhradami – zkušební ústav povolil jako standard nekvalitní náhradu, která se v těle může postupně rozpadnout. Z minulosti je znám celoevropský případ prsních implantátů, které ženám praskaly v těle, VZP hradila při rakovině prsu právě jen ty. Nadstandardy se dnes týkají také různých zdravotnických vyšetření – málokdo asi dokáže odmítnout vyšetření kvalitnější, byť dražší – na účty zdravotnických pojišťoven tak začínají přicházet další peníze díky zvyšování spoluúčasti pacientů.

3. Policie
V letech 2009 až 2012 se početní stav policistů snížil ze 44 000 na 39 000, tedy o 11 %. Naštěstí se tedy zatím nenaplňuje původní vládní zámě (střednědobý výhled Ministerstva financí), který počítal se snížením stavu o 24 % v letech 2010 – 2013. Dokazuje to, že vládním záměrům lze úspěšně klást aspoň částečný odpor a že je smysluplné v tomto odporu pokračovat. A to zvláště v době, kdy díky vysoké hospodářské kriminalitě v nejvyšších patrech politiky i díky selhání státu v metanolové aféře veřejnost vnímá potřebnost kvalitních policejních složek. Vládní záměry přitom stále nejsou zažehnány, neboť státní rozpočet na příští rok není ještě hotov a mohou tedy přijít další škrty.

Tabulkový stav policistů čítal ještě za vlády Mirka Topolánka 47 000. Tento počet sice nikdy nebyl zcela naplněn, ale díky němu měla policie relativní dostatek finančních prostředků, protože právě na tabulkové stavy dostávala z rozpočtu peníze. Situace se začala zhoršovat za ministra Janoty (vláda Jana Fischera), kdy ve dvou krocích ubyly peníze na 3 500 míst. Neznamenalo to sice odchod takového počtu policistů, rozpočtově se však jednalo o ztrátu 900 milionů.

Po obsazení ministerstva vnitra politiky Bártových Věcí veřejných se začalo hovořit o hororovém snížení stavu na 30 až 35 tisíc policistů. Nezrealizovaný záměr byl jasný a vzorově neoliberální – zredukovat policejní síly natolik, aby nebyly schopny zajišťovat bezpečnost v dosavadní míře, a tím vytvořit tržní příležitosti pro soukromé bezpečnostní agentury. Reálně přišel za ministrování Radka Johna (resp. Víta Bárty) požadavek snížit počet policistů o pět až deset tisíc. Tomu dokázaly odbory zabránit díky zákonu, podle kterého jde propuštěný policista takzvaně do zálohy a dostává se na něj 80 % mzdových prostředků. Touto cestou tedy nebylo možné uspořit, a právě o argument úspor se Věci veřejné opíraly. Následně se neúspěšně pokusily zákon změnit. Po jejich odchodu se poměry postupně stabilizovaly.

Přesto není situace uspokojivá. Početní stavy policistů jsou díky vývoji v posledních letech na nedostatečné úrovni. Od roku 2009 odcházely každý rok zhruba dva tisíce policistů, za Radka Johna to bylo přibližně 2 600. Sice se zdá, že tento trend se momentálně zastavil (dnešní stav 38 996 je vládou schálen i na příští rok), snadno se ale může obnovit, pokud se neodstraní jeho hlavní příčina – totiž snížení tzv. tarifních mezd o 10 % (v reálných mzdách asi 6,5 %), nejistota ohledně výše výsluh a především nejistota ohledně vývoje rozpočtu samotného.

Nedostatek policistů a finančních prostředků se neprojevuje v centrálních elitních útvarech – sem spadá i vyšetřování velké korupce, po němž je společenská poptávka. Problém je ale na krajských a okresních úrovních. Vyšetřování rozsáhlé hospodářské kriminality zde díky nedostatku lidí postupuje pomalu a drobnou kriminalitu policie často pouze registruje; zvlášť v Praze je to markantní. Kvůli snižování počtů je také omezeno zaučování mladých příslušníků staršími a zkušenými kolegy.

4. Hasiči
Mobilní chemické laboratoře, se kterými přišli hasiči policistům po vypuknutí metanolové aféry na pomoc, se měly kvůli krácení rozpočtu hasičského záchranného sboru rušit. Laboratoře umožňují provést rychlou orientační analýzu vzorků přímo v terénu a zjistit obsah metylalkoholu v alkoholu.

Stavy hasičů se snižují podobně jako u policistů od roku 2009. V roce 2010 byly hasičům stejně jako policistům sníženy tarifní mzdy o 10 %. Rozpočet hasičského záchranného sboru klesl v roce 2011 o 1,5 miliardy korun. Letos měly být mzdy znovu sníženy, hasičské odbory ovšem dosáhly toho, že se toto snížení netýkalo tzv. výjezdových hasičů, tedy těch, kteří přímo jezdí k zásahům; bude pouze zrušeno 150 míst na generálním ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky. Ve střednědobém výhledu Ministerstva financí se ovšem počítalo s dalším drastickým snížením rozpočtu hasičského záchranného sboru v letech 2013 a 2014 – zda je nebezpečí redukce hasičského sboru až o třetinu, které by v takovém případě následovalo, skutečně zažehnáno a jak bude opravdu vypadat rozpočet na rok 2013, se teprve ukáže.

Závěrem
Neoliberální vlády (Topolánkova a ještě více Nečasova) nás učí žít s vědomím, že „reformy a škrty jsou nutné“. Nevarují nás ovšem před následky reforem a škrtů; vlastně vůbec nám neříkají, k jaké vizi, k jakému typu společnosti všechny ty reformy a škrty směřují. Reformy a škrty jsou tu téměř samy pro sebe, vytvářejí jediný obsah politiky odtržené od reálných životů lidí, politiky obsedantně opakující reformní gesto, které společnost přijímala jako nosné možná v první polovině 90. let. Tehdy si za ním dokázala představit něco smysluplného, tehdy pro ni slibovalo nastolit „svobodnou“ či „demokratickou“ budoucnost.

Neoliberální strany se pokusily vytvořit pro společnost bez budoucnosti náhradní cíl v morálním gestu sebeoběti pro „vyrovnaný rozpočet“, starý sen monetaristů, kteří stáli u kolébky naší ekonomické transformace. Část společnosti, především její elity, si tento cíl v minulých sněmovních volbách přisvojila – stačily ovšem dva roky korupčního a smysluprostého vládnutí Nečasovy vlády, aby ztratil veškerou důvěryhodnost a přesvědčivost.

Dluh je ve skutečnosti integrální součástí systému, postaveného na expanzi kapitálu i spotřeby: růst spotřeby je zajišťován zadlužováním domácností (hypotéky, studentské půjčky na školné a spotřebitelské úvěry jsou vlastně systémově náležitou podobou individuálního jednání), imperativ růstu zisku a podmaňování dalších a dalších oblastí života trhem vede k vytváření dluhu ekologického a sociálního. (Podle některých teorií jsou ostatně formou dluhu samotné peníze.) Dluhy veřejných rozpočtů jsou jen jednou z forem všeobecné systémové zadluženosti – staly se ovšem mocenským nástrojem sil spojených s kapitálem, které si vytrvalým poukazováním na veřejný dluh a často i jeho záměrným vytvářením urovnávají cestu k privatizacím a přebíraní funkcí státu.

Zdá se ovšem, že česká společnost přestává mít pro neoliberální styl vládnutí zaštiťovaný nekonečným bojem s veřejným dluhem pochopení. Osekávání veřejných služeb a přenášení veřejného zadlužení na bedra domácností začínáme pociťovat v každodenním životě. Oběti metanolové aféry a potenciální oběti zhoršující se nebo zdražující se zdravotnické péče jsou mezním a symbolickým projevem destruktivního potenciálu škrtů. Je třeba odmítnout sadomasochistickou logiku trestání za údajný život nad poměry v minulosti a hledat alternativy solidárnějšího soužití: Společnost se škrtnout nedá.