Hody z vody aneb Kurzem vaření proti chudobě?

Pracovníci děčínské charity začali se svými romskými klienty společně vařit a vaření je také vyučovat. Podle Aleny Scheinostové jde v první řadě o to, že hromadné vaření ve společné kuchyni vyjde vždy levněji.

Paleta sociální pomoci ve vyloučených lokalitách dostala v nedávné době další odstín, když pracovníci děčínské charity v čele s Růženou Ďorďovou začali se svými romskými klienty společně vařit a vaření je také vyučovat. Pouhá informace vyvolá mnoho asociací a ne všechny jsou pozitivní – představa pionýrského (pro mladší, respektive mnohem starší skautského) tábora s kotlíky a ešusy je z nich nejblíže po ruce.

Jsou na tom romští obyvatelé Děčína skutečně tak zle, že je jejich situaci potřeba řešit nějakou „polévkou pro chudé“? Nebo snad Romové neumějí vařit, že je to někdo musí učit? Odpověď zní dvakrát „to ani ne“; než se k ní však dostaneme, zastavme se u možných námitek.

Vizi „necivilizovaného cikána, který neumí pořádně jíst“ odráží už sám český slovník: maso „po cikánsku“ znamená rychlou, ledabylou úpravu, hodně kořeněnou, aby překryla případné chuťové nedostatky, „cikánská“ strava potom jídelníček nevyvážený, nevybraný, plebejský.

Možná právě toto zakořeněné mínění vedlo spolu s obecnou protiromskou nevraživostí rodiče žáků jisté základní školy, aby se ostře postavili plánům představit ve školní jídelně tradiční romskou kuchyni, jak informovala média v nedávné minulosti – jako by se báli, že samy tyto pokrmy by mohly dětem nějak ublížit.


Romové čelí řadě předsudků i ohledně svého stravování.

Nebylo by nezajímavé vědět, zda „cikánské jídlo“ představuje v očích dotyčné části veřejnosti větší zdravotní ohrožení než krmě, kterou potomci ve školních jídelnách, a zvláště pak mimo ně konzumují obvykle; že stravovací návyky značné části domácí populace jsou více než tristní, je známá věc, která dělá vrásky nejen obezitologům či kardiolologům.

Tradiční romské recepty jako halušky s tvarohem, střívka „goja“ plněná brambory s cibulí nebo placky „marikľa“ přitom představují alternativu tak zdravou, že by mnozí současní výživoví experti mohli zaplesat. A je paradoxem, že v rámci „zkulturňování“ romských domácností v éře socialistického budování přičinlivé sociální pracovnice právě proti těmto pokrmům brojily a přeučovaly „cikánky“ na majonézový salát se smaženým řízkem.

Jinou rovinu této gastronomické osvěty „necivilizované chudiny“ zachycuje klasik české selské literatury Josef Holeček, když ve svém monumentálním eposu Naši tesá postavu rozmařilé kněžny Ady, vyučující své vesnické poddané vaření z nudy, rozmaru – jako nácvik cirkusového čísla, který se živé hračky naučí předvádět, dokud někoho baví se na ně dívat.

Nic z toho však nestojí za zmíněným děčínským projektem. Ve společné kuchyni se hromadně vaří především proto, že – jak ví každý, kdo je zvyklý krmit početnější rodinu – vaření ve velkém vyjde vždy levněji než pro jednoho, dva nebo tři.

Pro rodiny s minimálním příjmem není zanedbatelná ani skutečnost, že jídlo, které si odtud hotové odnesou domů, neznamená zároveň nárůst plateb dané domácnosti za energie (provoz kuchyně je hrazen z financí vyčleněných na daný projekt). A v neposlední řadě se tu ženy skutečně procvičí též v kuchařských dovednostech.

To však neznamená dozvědět se, jak správně osmažit šnycl. Spíše než ten či onen recept se klienti potřebují naučit to, co si žádá jejich omezující situace: „vařit z vody hody“, jak praví úsloví, čili uvařit dobře, a přitom za málo. Začíná to už u nákupu: „Klient dostane do ruky stovku, a odmlouvá, že za to nic nenakoupí,“ shrnuje základní problém Růžena Ďorďová.

Při společném sestavování seznamu a jeho propočtení se ale najednou do stokoruny vejde kilo brambor, cibule, kus měkkého salámu i několik vajec, a na světě je plnohodnotný pokrm. Zní to možná banálně, ale ani schopnost najíst se – tedy i jídlo nakoupit v závislosti na svých finančních možnostech a připravit je – nemá nikdo sám od sebe.

Přitom jde o položku nikoliv zbytnou, ale pro život naprosto základní. A jelikož počet lidí ve většinové společnosti, kteří umějí vařit, ba hospodařit, podle výživových expertů klesá, a přitom stoupá číslo těch, kdo si nemohou dovolit jíst v restauračních zařízeních, není možná daleko doba, kdy se tyto dovednosti budou tzv. „bílí“ učit třeba právě od děčínských Romů.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Tomáš Tožička - Duchcov

A co hlína? Středa, 19.Března 2014, 23:33:53

Příštím krokem Děčínské Charity by mohlo být zavedení jedlé hlíny do jídelníčku chudých. Jí se v Zimbabwe, v Severní Karolíně, v Číně a na mnoha dalších místech.

Život tím sice chudým moc neprodloužíme, ale jíst se to dá a nakopat si to může každý - pokud tedy není lenoch, což asi je, protože jinak by nebyl chudý...

Myslím, že smysluplnější by bylo, kdyby se představitelé Charity a katolické církve více starali o to, aby měl každý člověk v této super-bohaté zemi zajištěn důstojný život.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Tožičko, Středa, 19.Března 2014, 23:44:59

já tomu nějak nerozumím, tomu s tou hlínou. Nechápu souvislost s článkem.
Ale rozhodně souhlasím, že by se představitelé katolické církve měli v sociální oblasti víc snažit.

Veronika Srbová - Praha 4

Pánové promiňte, Čtvrtek, 20.Března 2014, 10:03:45

ty Vaše příspěvky ztělesňují typicky mužský přístup.
Souhlasím s autorčiným pozitivním hodnocením projektu. Při nedostatku peněz je totiž opravdu pro řadu lidí problém vůbec jídelníček sestavit a leckteré komponenty pokrmů připravit. Tím myslím součásti jako je jíška, různá těsta, knedlíky, ... Průmyslově vyráběné směsi pochopitelně vyjdou dráž a spousta lidí už bez nich vařit neumí.
Mimo tento aspekt je nutné vzít v úvahu, že mezi těmi "chudými a sociálně vyloučenými" je značné procento lidí, kteří vyrostli v nejrůznějších kolektivních zařízeních, v lepším případě od jeslí, přes školky a školní družiny, v horším případě pak v dětských domovech.
Mě moje matka (která byla s námi 3 dětmi dost dlouho v domácnosti) naučila vařit bez polotovarů, tudíž mám na vybranou, mohu vařit s nimi nebo bez nich. Ještě z dětství si však pamatuji, že rodiče dětí ze sousedství, zaměstnaní od rána do večera, museli své děti od malička odkládat do různých zařízení a vaření, které se mohly tyto děti doma naučit, bylo asi dost jiného druhu.
Je fajn, že se v rámci zmíněného projektu mohou účastníci tyhle sice obyčejné, ale pro život šikovné dovednosti mohou doučit a pokládám to i za důstojnější variantu, než "polévky pro chudé".

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Srbová, Čtvrtek, 20.Března 2014, 11:42:29

já nevím, jestli můj přístup je typicky mužský, ale každopádně naprosto souhlasím se vším, co píšete.

Vařit z mála je velké a užitečné umění (sám jsem ho vždycky obdivoval na své babičce a snad se od ní i trochu něčemu přiučil); a jen jsem prostě nerozuměl tomu, proč by - jak naznačuje pan Tožička - mělo člověku nějak ubírat na důstojnosti, když se tomuto umění učí.

Růženu Ďorďovou jsem shodou okolností potkal na jedné akci a slyšel ji o projektu vyprávět; a můžu dosvědčit, že působí dojmem člověka, který přesně ví, co a proč dělá.

Alena Scheinostová - novinářka

Pane Tožičko, Pátek, 21.Března 2014, 22:31:50

přiznám se, že za celý den nemůžu přijít na to, proti čemu se ohrazujete. Trochu mi připadá, jako by Váš příspěvek patřil k těm hlasům, které na slovo "charita" automaticky reagují nesoudným "to teda ne", aniž by jejich kritika měla nějaké faktické jádro. Ještě mi prosím specifikujte, co by podle Vás kdo měl pro ten důstojný život například dělat. Posílit schopnost domácností hospodařit s dostupnými prostředky sem totiž podle mě spadá.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.