Přednádraží za nádražím

Cigán je prostě cigán, ať se snaží jak chce, a všichni víme, že cigáni patří - do ghetta. Hranice mezi „slušnými“ a „nepřizpůsobivými“ je přitom průchodná, a to zejména směrem dolů.

Skabraha

Martin Škabraha

09.08.2012 08:00

Související

Na jedné ostravské ulici, která v posledních dnech neopustila přední stránky a vysílací časy českých médií, je velmi zajímavý už její název – Přednádraží. Zní spíš jako jméno pro celou lokalitu než jednu ulici a tento dojem je oprávněný. Zároveň ale název slibuje něco zcela odlišného od reality. V mé domovské Olomouci se Přednádražím myslí prostor, který se vám otevře poté, co vyjdete z budovy hlavního vlakového nádraží. Je tu velké prostranství s mladými stromy, lavičky, dvě kašny a několik budov včetně krajského úřadu. V Ostravě plní podobnou úlohu méně přívětivé nádvoří se stanovišti MHD a budovou České pošty. Ulici Přednádraží zde ale nenajdete, ta se nachází na úplně opačné straně, ne tedy před nádražím, ale za ním, kam se přímo z nádraží nedá oficiálně dostat, ačkoliv by to vzdušnou čarou byl kousek. Kdysi se přímo přes nádraží prý chodit dalo, člověk se pak snadno a rychle ocitnul na Palackého ulici, hlavní tepně dnes „vykřičené“ čtvrti, v níž je Přednádraží nejvzdálenějším zákoutím. Celá oblast je příznačně jaksi v zákrytu a dostanete se tam jen oklikou. „Do města“ se chodí či jezdí přesně opačným směrem.

V době vzniku a rozvoje moderní Ostravy muselo jít o čtvrť poměrně prestižní, protože názvy ulic jsou přímo nabity obrozeneckým symbolismem a nadějemi moderního národa – kromě Palackého potkáte třeba Elišku Krásnohorskou, Karolínu Světlou či Vítězslava Hálka. Dnešní stav této části města však až příliš bolestivě ztělesňuje vyprázdnění jednoho velkého příběhu. Právě toho, který kdysi dával smysl existenci národního státu a jeho „věci veřejné“, jejíž instituce se od té doby téměř zredukovaly na poslušný nástroj nenasytného kapitálu.

Výchova hrobařů v Moravské Ostravě
Nebudu se zde rozepisovat o samotných událostech, které jsou dobře popsány jinde. Rád bych se ale zastavil u některých obecnějších souvislostí. První je to, jak postoj zdejších obyvatel kontrastuje s předsudky, jež vůči Romům chová část „bílé většiny“. Běžně se setkávám s argumenty, že Romové jsou ze své povahy kočovníci a tedy jsou kulturně tak výrazně odlišní, že veškeré snahy o bezkonfliktní soužití jsou marné. Tento postoj je paradoxní směsicí romantismu a rasismu. Kauza Přednádraží bourá oba stereotypy. Zdejší obyvatelé nejsou exotickými kočovníky, kteří v skrytu duše touží po návratu do maringotek. Naopak, jsou to mnohdy starousedlíci, kteří nechtějí opustit své domovy, v interiérech pečlivě udržované. A někteří z nich jsou navíc „bílí“. To, co všechny zdejší obyvatele spojuje, není tedy etnický původ, ale sociální vyloučení či – méně úředním jazykem – chudoba. Za připomenutí v té souvislosti stojí, že jediný dům, který v Přednádraží patřil městu, byl zbourán, protože prý hrozilo, že se do něj začnou stěhovat bezdomovci…

Lidé, kteří nyní kladou možná už poslední a marný odpor úřednické (z)vůli, nejsou žádní kočovníci z důvodu kulturní identity, ale snadno se mohou stát kočovníky z donucení. Vyhnanci. Pravidla „volného trhu“ jsou jasná – toho, kdo překáží v dobývání maximálního zisku, je třeba odsunout ze zóny „volného obchodu“ do zóny, kterou by někteří nejraději obehnali zdí či ostnatým drátem.

Dnešní Přednádraží je v médiích běžně nazýváno ghettem, což – historicky vzato – označuje zvláštní oblast vyhrazenou „kristovrahům“, ohrožujícím náboženské city „dobrých křesťanů“. Místní se označení ghetto brání, a to zcela oprávněně, neboť cítí, že samotný tento termín spoluvytváří ono sociální vyloučení, kterému chtějí uniknout. Dosud v ghettu nežijí. Těší se volnému pohybu a i když je lokalita v ústraní, není rozhodně nepřístupná; určitá odlehlost se může dokonce stát výhodou – je tu klid a svým způsobem malebno, je to takové městečko ve městě (tržní hodnotu lokality to potenciálně zvyšuje…). Přednádraží není ghettem, jeho zbourání a vystěhování však může definitivní cestu do nějakého ghetta otevřít. Do ghetta pro ty, kteří svou ekonomickou neatraktivitou ohrožují jediné opravdové náboženství naší společnosti.

Slova „volný trh“ jsem dal výše do uvozovek, protože vládnoucí ekonomický systém je volný opravdu jen pro vyvolené. Obyvatelé Přednádraží nyní na vlastní kůži pociťují nejen tlak trhu, který si brousí zuby na lukrativní pozemky, ale zároveň tlak úřadů, které jsou účinným spojencem tržních záměrů. Patřičnými úkony – případně jejich absencí – mohou úřady dostat chudé lidi do situace faktické bezmoci. Sociální dávky, které jim mají poskytnout nejnutnější míru ekonomické svobody a tím i větší možnost začít zlepšovat svou situaci vlastními silami, pak poputují na účty různých podnikatelů s chudobou.

Že na sociálně slabých vydělává, to samozřejmě platí i o současném majiteli, který je navíc zodpovědný za zastavení dodávek pitné vody. Roztočil, zdá se, však ze svých nájemníků aspoň nehodlá udělat vyhnance, není lichvář a poskytuje jim něco, čemu se stále dá říct domov – dost podstatný předpoklad pro pocit, že máme život ve vlastních rukou a nejsme jen smýkáni bezvýchodným osudem.

Kauza tak mj. znovu připomíná naléhavost otázky sociálního bydlení, pokud možno v takové podobě, která by do jeho budování a provozování aktivně a komunitní formou zapojila i samotné příjemce sociální pomoci (obšírněji o tom psal Jakub Polák). Je ovšem jasné, že to současnému kapitalismu není moc po chuti. „Volný trh“ potřebuje atomizované jednotlivce, kteří si vše potřebné musí obstarávat formou nákupu komerčních služeb.

Tato tendence přitom může kapitalismus zničit, protože rozbíjí společenské vazby, o které se ekonomická sféra opírá, aniž by je uměla vytvářet. Systém, který vše vydá principu osobního finančního zisku, časem zlikviduje své nejcennější zdroje. S hororovou nadsázkou tuto autodestrukční tendenci kdysi vystihl Stanley Kubrick ve filmu Shining. Jeho hlavní hrdina (v podání Jacka Nicholsona) se pokusí vyvraždit vlastní rodinu jen proto, že mu povinnosti vůči ní brání být dostatečně loajálním zaměstnacem a nastartovat hvězdnou kariéru.

I klasikové to vyjadřovali hororovým jazykem: buržoazie si vychovává své vlastní hrobaře. Slovo buržoazie dnes už ale zní nepatřičně vznešeně.

Platič nebo neplatič – prostě cigán!
Sociální vyloučení je spjato s principem začarovaného kruhu. V našem případě o tom svědčí i to, jak obyvatelé Přednádraží, v zoufalé snaze obhájit se před pomyslným tribunálem „slušných lidí“, sami přejímají rétoriku, která sociální vyloučení spoluvytváří. Místní se – zcela pochopitelně – horlivě snažili distancovat od nyní již bývalých sousedů, kteří v domech žili nelegálně, neplatili nájem a část staveb nenávratně poničili, patrně ve snaze zpeněžit kovový materiál. (Nejde tedy o vandalismus ve vlastním slova smyslu, ale o projev kořistnické ekonomické mentality, která je v sofistikovanější podobě typická i pro naši vlastní civilizaci, třeba ve vztahu k přírodě nebo tzv. Třetímu světu.)

Samozřejmě, že tento jejich postoj vychází z reálných zkušeností s problémovými skupinami. Ty navíc starousedlíci (jak jsem se na místě mohl přesvědčit) vnímali jako cizáky, přistěhovalce z východních, primitivních poměrů, do nichž by je v souladu s míněním „bílé většiny“ rádi poslali zpět.

Toto přesvědčování veřejnosti, že my patříme k těm slušným, zatímco oni jsou ti „opravdu nepřizpůsobiví“, je ale dvousečnou zbraní. Reprodukuje totiž samotný začarovaný kruh sociálního vyloučení. „Opravdu nepřizpůsobiví“ jsou pojímáni nerozlišeně jako jednolitá skupina, na kterou se dá navěsit veškerá vina a do které patří ti, kdo si to pro své chování zaručeně zaslouží, protože kdyby si to nezasloužili, tak by do ní přece nepatřili... Pozornost není věnována tomu, jak přesně se dotyční „nepřizpůsobivými“ stali, proč např. opustili své původní domovy atd., a už vůbec ne tomu, zda se třeba nějak liší konkrétní osudy a postavení jednotlivců, jež se stali nositeli takto vnímané kolektivní identity.

To je zcela v duchu samotného konceptu nepřizpůsobivosti, který v současném kapitalismu hraje zásadní ideologickou roli (jak jsem se to snažil přiblížit na jiných místech, např. zde). Podstatné na něm je, že odvádí pozornost od podmínek, jimž se musíme přizpůsobovat, petrifikuje je jako něco daného a přirozeného, a neschopnost nebo neochotu jim vyhovět interpretuje v duchu sociálního darwinismu – survival of the fittest neboli „přežití nejpřizpůsobenějšího“. Obvinění z nepřizpůsobivosti je tak předstíráním spravedlivého trestu tam, kde ve skutečnosti vládne zákon silnějšího. Bezkonkurenčně nejpřizpůsobenější jsou totiž ti, kdo si podle svých zájmů přizpůsobují podmínky, jimž se ostatní musí právě jen přizpůsobovat.

Hranice mezi „slušnými“ a „nepřizpůsobivými“ je přitom průchodná – a to zejména směrem dolů. Stačí, aby „slušní“ neměli na nájem, což je v době rozšiřující se ekonomické nouze a osekávání sociálního státu čím dál snazší, a cesta mezi „neslušné“ je otevřená. A nálepka je pak o to lepkavější, že ji sami pomáhali utvrzovat a tím zabraňovat solidaritě jdoucí napříč onou hranicí. Jakmile se mezi „nepřizpůsobivými“ sami z ekonomických příčin ocitnou, mnoho jim nepomůže, že se snaží chovat slušně. Morální opovržení rychle padne i na ně. Při nedostatku ekonomických prostředků se ostatně některé atributy slušnosti obstarávají obtížně (minimálně ona příslovečná „dobrá adresa“). Kromě toho se do duše může začít vkrádat pocit, že nemá smysl dodržovat pravidla společnosti, která se ke mně chová nepřátelsky.

Nálepka nepřizpůsobivosti je velmi kluzká. Na jednu stranu nahrazuje etnické vymezení problému vymezením (pseudo)morálním, a tak se vyhýbá obvinění z rasismu. Na druhou stranu ale v patřičném kontextu funguje právě rasisticky či etnocentricky – všichni vědí, kdo se za tím označením skrývá. Výstižně to lze ilustrovat na bezelstných výrocích radního Moravské Ostravy a Přívozu Lukáše Semeráka (hnutí Ostravak), který zřejmě hodlá překonat vsetínského Čunka: „Jediným mým záměrem je to, aby se tato celá lokalita zvedla a vrátili se sem přizpůsobiví občané. Přívoz patří k nejstarším částem Ostravy s velkou historií,“ zdůrazňuje a pak dodává: „Bohužel po velkých povodních v roce 1997, kdy byl vodou zasažen Hrušov, skončili hrušovští Romové na Přednádraží.“ Protikladem rasově neutrálních „přizpůsobivých“ z první věty jsou tedy najednou etnicky jasně identifikovaní Romové. A aby bylo všem jasno: „Mrzí mě, že se z této ostravské čtvrti stal odpadkový koš.“

K názoru, že by bylo nejlepší využít – patřičně rasově „očištěnou“ – lokalitu pro developerské účely, má pak radní zjevně blízko. Sám totiž podobně naložil s domem, který vlastní nedaleko: „Do konce týdne bude dům plný převážně romských rodin vystěhovaný a šlo to i bez mediálního humbuku a bez toho, jestli se jedná o platiče či neplatiče.“ (zdroj zde) Jinak řečeno, cigán je prostě cigán, ať se snaží jak chce, a všichni víme, že cigáni patří… do ghetta.

Jak celý příběh skončí, to v této chvíli nevíme. Už nyní je jisté, že nabízí mnoho materiálu k zamyšlení. Třeba nad logem, kterým se prezentuje dnešní moravskoslezská metropole – OSTRAVA!!! Trojice vykřičníků má zřejmě symbolizovat sebevědomí a odhodlanost jít dopředu a ukázat světu, jací jsme tady, ve věčně podceňovaném regionu frajeři. Vykřičníky ale mohou znamenat i něco jiného – okřikování, direktivy a přehlušování jakýchkoli pochybností.

Navrhuji těm Ostravákům, kteří si chtějí zachovat kritičnost k současnému establišmentu, aby si osvojili jiné logo: OSTRAVA???

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jan Potměšil - Praha 4

Ostuda Čtvrtek, 9.Srpna 2012, 19:43:41

Především si neumím představit, že by se něco podobného dělo v "bílé" čtvrti. Je jen otázkou, zda je to dáno nízkým sebevědomím či neznalostí obyvatel (bílý, zejména ze střední třídy, by zburcoval úřady a nutil je k nápravě), nebo ignorancí radnice, protože jde přece o ty "cikánské baráky" takže to nikoho nezajímá, nikdo si nebude stěžovat, a i kdyby ano, nikdo to stejně nebude poslouchat.

Hygiena i stavební úřad, potažmo i OSPOD (bydlí tam děti) to měly řešit už dávno. Státní správa (i samospráva, mající se starat o blaho občanů a rozvoj obce) zde zaspaly.

Za další ostudu považuji represivní přístup úřadu - problém se zase řeší tak, že se likviduje, resp. stěhuje. Místo snahy o řešení příčin tak, aby byli všichni v mezích možností spokojeni, se - když už jakoby není zbytí, resp. tlak narostl tak, že se žádá rychlé "řešení" - zvolí represivní přístup.

2 roky to nikoho nezajímalo, a najednou zjistili, že se všichni musí přes noc stěhovat? Dovoluji si tvrdit, že jít o bílou střední třídu, nikdo by si nedovolil lifrovat rodiny na nějakou ubytovnu, resp. do nějaké ratejny z betonu, sádrokartonu a mříží.

Žiji v Praze 4 - Nuslích, kde je podobný problém - majitel prokopnul kanalizaci, a odpad tak teče do sklepa, dům praská. Majitel čeká, až spadne či nájemníci (zhusta Romové) utečou, aby mohl bourat a stavět něco lukrativnějšího. Naštěstí referentka ze stavebního se do věci rázně pustila; byť možná do doby, než ji někdo shora "umírní". Ale aspoň nevyhánějí lidi, kteří tam prožili život, pryč, ale řeší příčiny.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.