Není facka jako facka

V Ústí nad Labem padla další facka. Nevyvolala však takové reakce jako facka Tomáše Schejbala. V diskuzích dokonce zaznívalo, že mezi oběma fackami je velký rozdíl. Záleží prý na situaci a motivaci.

Vášně, jež vyvolala facka Tomáše Schejbala, opadávaly pomalu. První rychlé reakce těch, kteří se měli potřebu distancovat, vystřídaly analytičtější texty  napsané s odstupem. Z facky prostě byla kauza jak Brno. Ještě před čtrnácti dny psal Ivan Lamper v Respektu o Ondřejovi Slačálkovi jako o jednom z duchovních spolutvůrců projektu veřejného výchovného fackováni antikomunistů, aby se mu o týden později tamtéž omluvil.

A pak padla další facka. Tentokrát v Ústí nad Labem. Agresorem byl herec tamního divadla, které se ústečtí radní rozhodli zničit. V Respektu vyšel článek, kde se píše i o té facce. Přečetla jsem si ho minulý týden a od té doby jsem absolvovala několik diskuzí o tom, jestli je facka násilí a kdy je facka legitimním nástrojem, jak upozornit na nějaký problém.

Text se totiž k fyzickému řešení problému nijak kriticky nestaví a v závěru autor dokonce píše: „Bude zajímavé sledovat, kdo se za takových podmínek do divadla pohrne. Dá se tušit, že někdo, pro koho je přirozenější na lidskou hloupost reagovat místo pádné facky uctivou poklonou.


Záleží na situaci, v jaké facka padne, říkají lidé, kteří mezi oběma fackami rozšlišují. Zdroj 4.bp.blogspot.com

Vyslechla jsem si a přečetla celou řadu argumentů. Když bych je měla shrnout, jde o toto: záleží prý na situaci a na motivaci. To dělá z facky číslo jedna a z facky číslo dvě docela jiné události. Rozdíl prý také je ve spontánní reakci a naplánované facce.

Tyto argumenty jsou platné, pokud diskutujeme o rozdílech mezi různými fackami. Ale předjímají, že za určitých okolností je facka možným způsobem řešení konfliktů. A pak už se můžeme jen dohadovat o tom, jestli ta správná chvíle nastala, jestli je agresor „náš“, jestli mu fandíme a jestli ho chápeme. A protože se názory na to, kdy je to dobrá a kdy špatná facka, budou různit, stane se jediné. Vnímání toho, co je a co není možné v politické diskuzi, se posune o kus dál. Sice ne o mnoho, protože úroveň veřejné debaty je zoufalá, ale překročíme tím zásadní hranici.

Právě před rokem seděla na jednání ústeckého zastupitelstva žena, která neměla kde bydlet. Dům, ve kterém se svou rodinou do té doby žila, měl narušenou statiku a nacházel se ve čtvrti, o kterou nikdo nepečuje. Zastupitelé celé hodiny projednávali jiné záležitosti. Zjevně se snažili problém neřešit a zajímalo je akorát to, jestli náhodou nevydali na okamžitou pomoc rodině příliš mnoho peněz.

Žena trpělivě čekala, aby na konci promluvila před celým sálem. Třásl se jí hlas, měla strach, nebyla zvyklá řečnit na podobném fóru, její čeština měla do dokonalosti daleko. Přesto byla statečná a mluvila, snažila se zastupitele přesvědčit. Té ženě šlo o hodně. Měla strach, že jí odeberou děti. Představila jsem si, co by se stalo, kdyby se na někoho vrhla a pokusila se vyjádřit svou bezvýchodnou situaci fyzickou agresí.

Lidsky bych ji chápala, ale její čin bych nehájila.

Zastupitelská demokracie zjevně naráží na své limity. Nestačí, když si jednou za několik let vybereme ve volbách z nabídky. Ale mezi cestou pohodlného házení lístků do uren s všelijakými výsledky a fyzickým násilím je široké pole, které zatím leží často ladem.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Není nepravda jako nepravda Středa, 12.Března 2014, 19:31:9

Za "ideového strůjce" té akce původně označil Ondřeje Slačálka Tomáš Schejbal. Tuto zřejmě nepravdivou informaci Respekt převzal a je za to kritizován. V čem je mezi těmi nepravdami rozdíl? V tom, že to nebylo v tištěném médiu ale na facebooku? Nebo v tom, že je to Schejbalův způsob humoru, kterému je každý povinen rozumět?

Ondřej Slačálek Schejbalův umělecký čin nakonec nijak radikálně nekritizoval:
"Nechali jsme se zkrátka všichni chytit a přistoupili k pseudodadaistické akci bez smyslu pro humor. Vážně jsme komentovali. A přilepili se ke svéráznému Schejbalovu umění jak mouchy k mucholapce.“

To, že Schejbal označuje Ondřeje Slačálka za ideového strůjce fackování, lze brát s humorem. Humor končí, když to převezme Respekt.

Saša Uhlová píše "....jestli je agresor „náš“, jestli mu fandíme a jestli ho chápeme." No ale není to s těmi nepravdami stejné? Pro Ondřeje Slačálka je Schejbal "náš" a tak se na něj nijak zvlášť nezlobí. Přestože je původním autorem té nepravdy.



J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 12.Března 2014, 20:46:38

"Lidi by se fackovat neměli bez ohledu na důvod, protože facka je úder do hlavy a může se stát, že se síla špatně odhadne a skončí to proraženým ušním bubínkem nebo otřesem mozku; pár takových případů znám."

Tohle jsem napsal k článku Saši Uhlové v diskusi k článku "Facka a slovo". Je to samozřejmě ten nejbanálnější možný úhel pohledu, ale přesto mi to připadá důležité. Profesionální deformace člověka, který většinu života pracuje v různých zdravotnických zařízení. Ty umělecké a politické kontexty na tom zdravotním riziku nic nemění. Do hlavy ne! To už je lepší plivat nebo kopat do holeně.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.