Na nedávném udílení výročních cen České filmové a televizní akademie (známějších pod názvem Český lev) získal film Hořící keř polské režisérky Agnieszky Holland drtivou většinu udílených ocenění.

Konkrétně dostal „lva“ za nejlepší film, režii, scénář, kameru, střih, zvuk, hudbu, výpravu, kostýmy, masky, plakát a herečku ve vedlejší roli. Kromě toho ještě obdržel cenu filmových fanoušků. Vypadá to tedy, že vznikl asi jeden z nejlepších českých filmů v dějinách. Nebo snad úspěch tohoto filmu spíše odráží potřebu české společnosti si Palachův čin stále připomínat?

Hořící keř určitě není špatný film, ale rozhodně také není zase tak vynikající a výjimečný, aby získal dvanáct či třináct „českých lvů“. Mezi nominacemi totiž bezesporu byly i jiné filmy s hlubokým či zajímavým námětem a zpracováním (například „Klauni“ nebo „Jako nikdy“), na které už ovšem mnoho cen nezbylo.

Hořící keř mi především připadá příliš „didaktický“. Možná byl určitý popularizační ráz filmu záměrem tvůrců s cílem oslovit především mladou generaci. Nepopírám, že film je také plný „silných“ emocí, ale tato emotivní atmosféra působí jaksi nepřirozeně a uměle. Snaha vzbudit u diváků pochopení a obdiv k Palachovu činu je až příliš čitelná a zjevná.

Nejlepší nebyly podle mého soudu ani herecké výkony. Především Táňa Pauhofová v roli advokátky Burešové působila příliš stylizovaně a možná až nežensky tvrdě. Také role studentů mi přišly dost schématické a často jen jaksi „do počtu“ a „pro ilustraci“. Zkrátka něco ve stylu „ten, který přináší informaci o Palachově smrti“.

Naopak velmi přesvědčivě a civilně hrála roli Palachovy mámy Jaroslava Pokorná, která si také svou cenu bez pochyby zasloužila. Každopádně jsem přesvědčen, že „nejlepší film roku“ by měl celkově vykazovat poněkud výraznější kvality.