Palachovské přemýšlení a vzpomínání

Letos si připomínáme čtyřicet pět let od smrti Jana Palacha. Co nám jeho čin říká dnes? Jak ho chápat? K čemu nás vyzývá?

Opět je zde 16. leden a s ním vzpomínka na jednoho studenta. Před čtyřiceti pěti lety si vzal život a jeho smrt v plamenech připomínala oběť jiného Jana, který rovněž odmítal uhnout a sklonit se před mocí, jež byla zjevně silnější než on – jednou církevní, podruhé komunistická vrchnost.

Hus a Palach, jména, otazníky českých dějin, lidské osudy… Často z médií slýcháváme, že Palachovi šlo o vzpouru proti okupaci, o protest nad sovětskou přítomností v českých ulicích.

Jenže, to by se tak pánům hodilo a nám vlastně taky. Ti páni v nás udržují pocit, že žijeme v nejlepším ze všech možných světů, že všudypřítomná korupce, poklonkování nebo „jánabráchismus“ patří k pěně dní, která odplave, vyšumí, zkrátka zmizí, až se začneme starat o naše potůčky.

Nežije se nám věru zle: většina z nás má co do úst, mizerně placenou práci nějak přečkáme a koneckonců na Silvestra bude zase v televizi Menšík. Rituál denního vstávání a nočního usínání nesmí nic rušit. A volby? Z nich jsme si udělali fanouškovský zápas, v němž rudí nenávidí modré a obráceně. Jde o další, trapný druh zábavy plný emocí.

To je ta demokracie, o níž šlo Palachovi? To je ten křesťanský řád světa dle Husova receptu? Myslím, že ne. Oba viděli tristní situaci ve svém okolí, slova nahradila fráze, hrozby rozhovor. Co se to stalo s člověkem? Kde je jeho domov?

Jiný Jan ve své barvité alegorii vystihl i náš svět plný hýření a masek, pokrytectví a sobectví, snobství a hlouposti. A hledal z něj cestu v ráji srdce. Nebyl to útěk, nebylo to zabouchnutí dveří; jako Palachova oběť nebyla pouhým protestem a činem bezmoci.

Právě nalezení onoho ráje, dnešními slovy sebe sama u Boha, po husovsku přilnutí se k Pravdě Páně, která osvobozuje, je receptem na naši nemoc. Tato nemoc nespočívá v odmítnutí Boha náboženství: Boha, jenž drží mocné na jejich trůnech a lidi ve všudypřítomném strachu – před bleskem, nemocemi, gestapem nebo StB, nezaměstnaností, chudobou... Tato nemoc spočívá v odmítnutí Boha, který se sklonil k lidské bídě v podobě svého Syna, Ježíše Nazaretského.

V knize Izaiáš čteme: „Byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti, jež na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.“ Takto smýšlíme o Husově odvaze, Palachově činu – někdo pomatený zase nevěděl, jak to na tom světě chodí. Nechceme být vytrhováni z našeho pohodlí, z naší sebevědomé a přitom bojácné bezpečnosti.

Jan Palach zemřel, protože věřil. Jako českobratrský evangelík si uvědomil, že Ježíš Kristus tu je a byl pro nás. A že nejde o zbožné vzdechy, ale o konkrétní výzvu, v konkrétní čas, pro konkrétní lidi…

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.