O novou palachovskou interpretaci
Patrik EichlerMladou frontu DNES a Josefa Mašína předvídal už v polovině devadesátých let Karel Kosík: „Kdo se obětoval, vystavuje se i po smrti nebezpečí, že potomci zpochybní jeho čin jako marnost nebo si jej přivlastní a přizpůsobí svým partikulárním účelům.“
Mladá fronta DNES získala krátký rozhovor s Josefem Mašínem. Postupem vlastním bulvárnímu tisku z něj pak vytvořila senzaci. Několik Mašínových vět na palachovské téma proměnila v obsáhlý článek na titulní straně svého sobotního vydání. Mašínovo jméno vidíme v titulku článku. Vprostřed textu je jeho foto s krátkým citátem. V textu Mašín vystupuje jako společenská autorita, charakterizován je coby odbojář.
Mašín autoritativně tvrdí, že Palach byl „labilním mladým člověkem ve stavu duševní deprese“. Byl „zklamaný ve svých představách o svém ideálu, v tomto případě o Sovětském svazu“. A případy sebeupálení z politických důvodů se podle něj „podivuhodně nacházejí v zemích mimo oblast západních civilizací“.
Usvědčit Josefa Mašína z neznalosti je snadné. Jakub Jareš, historik z Archivu Univerzity Karlovy, v článku upozorňuje na policejní posudek z května 1969, podle kterého Palach nebyl depresivní ani labilní. Dodat můžeme, že Palach v Sovětském svazu dvakrát osobně byl. Viděl jeho nuzotu i politický systém. A těžko si tak myslet, že šlo o jeho ideál. Za zmínku stojí, že v Československu se jen začátkem roku 1969 o upálení pokusilo skoro třicet lidí a že případy sebeupálení coby politického protestu se objevily i v Polsku, Maďarsku nebo východním Německu.
Josef Mašín se tedy ve svých základních tezích o Palachovi zjevně mýlí. Mladá fronta DNES ovšem může z jeho chybných tvrzení vyrobit bulvární titulek, představit ho coby odbojáře a společenskou autoritu a zároveň nechat nesouhlasné stanovisko říci arcibiskupa Dominika Duku. Palacha je podle MF Dnes možné buď odmítnou (Mašín), nebo ho coby symbolickou postavu předat domácím katolíkům (Duka).
Spor o Palacha — symbol, do nějž svou slabou novinařinou v sobotu vstoupila MF Dnes, nicméně existuje. V posledních dnech o Palachovi různě psali třeba František Bublan, Pavel Bělobrádek nebo Zbyněk Petráček. Nové texty se v čase připomínek Palachova činu, smrti a pohřbu objevují každoročně. Měly by ale, a ty zásadnější dokonce musejí, využívat materiál, který je dnes k palachovskému tématu sebraný. Nejde přitom jen o novinové komentáře nebo v lepším případě dosud vyšlé filozofické či teologické eseje. Nutná je i znalost historických a uměnovědných studií a sebraných dokumentů.
Sáhnout je přitom kam. Existuje obsáhlý sborník Jan Palach ’69. Komukoli je v několika jazycích dostupná webová stránka janpalach.cz/janpalach.eu se základním historickým výkladem a řadou připojených dokumentů, filmů i rozhlasových nahrávek. Novou palachovskou interpretaci na základě takto sebraného materiálu napsat lze a je to i žádoucí. Ono psaní bude ale ještě nějaký čas trvat.
Mladé frontě DNES odpověděl už v polovině devadesátých let filosof Karel Kosík. V eseji Marnost oběti? tehdy napsal: „Kdo se obětoval, vystavuje se i po smrti nebezpečí, že potomci zpochybní jeho čin jako marnost nebo si jej přivlastní a přizpůsobí svým partikulárním účelům.“
Zásadnější problém totiž leží v této Mašínově formulaci (pokud s ní někdo z redaktorů ještě nějak svérázně nežongloval): "Nepovažuji za zodpovědné a za dobrý příklad mládeži oslavovat čin sebezmrzačení, sebeupálení z jakýchkoli důvodů..." Uvažovat o Palachově oběti jako o "oslavovaném činu sebezmrzačení", který je/údajně má být "příkladem mládeži", je totiž zásadně chybné. Palachův čin byl navýsost singulární, nebyl určen k "nápodobě", "opakování" ani ničemu podobnému. Jan Zajíc a další na to ostatně doplatili už dostatečně... Podobné otázky (další oblíbenou je: mělo to vůbec smysl, za cenu takové bolesti? nebo: jak Palachova sebevražda přispěla k pádu komunismu?) jsou jen výrazem naší bezradnosti nad Palachovou obětí. Palachův čin byl výzvou každému z nás, kterou si je třeba přeložit do našeho vlastního každodenního života. Palacha nelze opakovat a nemůže tudíž být příkladem čemukoli. Nejméně ze všeho je pak Palachova oběť výzvou k "oslavám sebezmrzačení".
Signifikantní je ostatně i Mašínův dovětek „z jakýchkoli důvodů“... Má snad být lepším příkladem dnešní mládeži jeho ostentativní rezignace na snahu o jakékoli pochopení oněch „důvodů“?
Mně osobně není Mašínovo chápání "odboje proti okupantům" blízké takřka ničím. Jeho výklad Palachova činu – navíc faktograficky nepodložený – považuji ale za skandální. Ladislav Hejdánek psal o Palachově činu jako o "způsobu, jak v jednom okamžiku nepřeslechnutelně oslovit co nejvíc lidí". Palach byl pak v tomto chápání tlumočníkem výzvy pro svědomí každého z nás. Jeho čin si žádal vyložení, resp. doplnění naší vlastní aktivitou, aby teprve pak mohl být vůbec pochopen – a abychom teprve pak na něj mohli náležitě reagovat. Že Josef Mašín Palachovo oslovení možná oslyšel, to je jedna věc. Že nám místo toho nabízí urážející obraz psychicky chorého zoufalce (v mé interpretaci jeho slov), to už je věc závažnější. Mašín si Palachovu oběť nijak nevykládá ani si ji nepřikládá na svoji vlastní životní zkušenost. On ji jednoduše a šmahem shazuje ze stolu.
A ještě k jedné zvláštní kontaminaci v Mašínově uvažování dochází: jeho slova o Palachově psychické labilitě – alespoň mně – vyznívají tak, jako by tím zároveň na Palacha svalovala vinu za to, že jeho upálení nic v reálné politicko-společenské rovině nezměnilo. Palachovu výzvu nemusíme poslouchat, byl to přeci člověk nemocný a zoufalý... Tady ale nelze vinit Palacha, tady musíme vinit sami sebe. Navíc a mimo jiné tento způsob uvažování upomíná na náš (nejen) dnešní problém s vymezím/“definováním“ sféry osobní/soukromé a sféry veřejné – a s tím, kam chceme různé činy, nejen ten Palachův, zařadit, resp. v jakém kontextu je číst.
A jde-li o novou palachovskou interpretaci... Leží nám v hlavě, nechme ji ještě chvíli zrát... Upřímně jsem si myslela, že kniha, kterou Patrik zmiňuje, alespoň trochu vyvrátí pohledy podobné Mašínovu. Nejspíš ale potřebujeme ještě chvíli šířit zejména onen historický aj. „materiál, který je dnes k palachovskému tématu sebraný“.
P.S. K textům (nejen) Pavla Belobrádka i jiným: jak vlastně chceme s Palachem „naložit“, když se ještě pořád nedokážeme zbavit onoho podivného patetického tónu, jakým o Janu Palachovi častokrát (a tak nějak jakoby automaticky) mluvíme...?